Plath, Sylvia: Pod skleněným zvonem

Plath, Sylvia
Pod skleněným zvonem

recenze beletrie zahraniční

Čtenář jediného románu slavné básnířky si dodnes odnese nevšední zážitek díky dojmu z plynutí děje, který prýští ve slovech tak, jako by nad ním autorka neměla moc, díky tomu, jak se Sylvia Plathová úspěšně vyhnula narativní šablonovitosti, ale i díky černému humoru. Na mysl se vkrádají srovnání se J. D. Salingerem i Virginií Woolfovou.

Hodinky otočené nohama vzhůru
Sylvia Plathová
: Pod skleněným zvonem. Přel. Tomáš Hrách, Argo, Praha, 2018, 240 s.

„Jak jsem mohla psát o životě, když jsem nikdy neprožila žádný milostný románek, neměla jsem dítě, ani jsem nikoho neviděla umírat?“ ptá se protagonistka jediného románu americké básnířky Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem. Dílo vydané v roce 1963, měsíc před autorčinou sebevraždou, se dnes považuje za klasiku. Jeho síla vychází z úzké provázanosti soužení hlavní hrdinky Esther Greenwoodové s životní zkušeností samotné Plathové. Napsala jej sice v době, kdy už o lásce i mateřství věděla mnohé – právě jí ztroskotal vztah s neméně slavným básníkem a otcem jejích dvou dětí Tedem Hughesem –, ale prostřednictvím setkání se svým mladším já poukázala na bolestnou pravdu o druhotnosti pozitivních impulsů v životě člověka, jenž je od mládí vláčen depresivními ataky, spojenými s pokusy o sebevraždu. Na Esther tedy autorka nepohlíží jako na někoho méně zralého nebo nezkušeného, dusí se s ní pod tímtéž skleněným zvonem. Absence narativní šablonovitosti, dojem prýštění slov i děje, nad kterým jako by autorka neměla moc, ale i černý humor poskytují čtenáři dodnes nevšední zážitek, na němž má velkou zásluhu také vynikající český překlad tragicky zesnulého Tomáše Hrácha.

Zatímco s básnickou sbírkou Ariel, která vyšla v Anglii v roce 1965, se český čtenář mohl seznámit už v roce 1984, kdy ji pro Mladou frontu přebásnil Jan Zábrana, román Pod skleněným zvonem se dočkal české premiéry až v roce 1996 v Argu. V prestižní edici angloamerických autorů se po více než dvaceti letech objevuje podruhé. Oslovit by tak teoreticky mohl novou generaci čtenářů – středoškolské osnovy se mu bohužel i přes nespornou kanoničnost doposud vyhýbaly. Humorné ladění první části si přitom v ničem nezadá s populárním Kdo chytá v žitě J. D. Salingera a druhá, značně ponuřejší část volá po komparaci s náročnější, třebaže v českém prostředí mnohem známější prózou Virginie Woolfové.

Se studentkou anglické filologie Esther Greenwoodovou se setkáváme v roce 1953 v New Yorku, kde během letních prázdnin pracuje jako hostující editorka v módním časopise. Velký svět ji láká a odpuzuje zároveň. Přemýšlí, co by se stalo, kdyby nechala plavat vztah s ušlápnutým medikem Buddym Willardem, který ji ujišťuje, že po svatbě už nebude mít chuť ani čas psát básně. Strach z usedlého života na předměstí se však nerozplývá ani tváří tvář alternativě budoucnosti v New Yorku – konvenčnost zde panuje rovněž, má jen jiné podoby. Esther je zároveň čím dál víc paralyzovaná myšlenkami na to, co všechno neumí a v čem je nedostatečná. Na dlouhý seznam patří také její sexuální nezkušenost. Lidi dělí na ty, kdo už s někým spali, a na ty, kteří to ještě nezkusili.

Sžíravá kritika okolí a sebeironie („Nic tak neutuží přátelství, jako když se s někým společně vyzvracíte“), které na povrchu skutečně mnohé sdílejí s existenciálními vnitřními boji Salingerova Holdena Caulfielda, se však rychle začínají mísit se známkami zhoršující se deprese. Esther se přirovnává k „oku uragánu“, který se tupě pohybuje vpřed, zatímco kolem něj všechno září. Když má chuť zalézt si do postele a pokusit se usnout, stává se „umazaným, mnohokrát přeškrtaným dopisem“, který nechce zastrčit do čisté, zářivě bílé obálky. Poetické metafory, odkazující k autorčině básnické tvorbě (v roce 1982 za ni posmrtně získala Pulitzerovu cenu), vrcholí scénou, kdy Esther v noci před odjezdem z New Yorku rozhází celou svou garderobu ze střechy hotelu.

Propad do nejtemnějších hlubin lidské mysli nepředznamenává žádná zásadní událost ani změna stylu vyprávění. Esther se vrací k matce do rodného connecticutského městečka a dál kriticky pozoruje konformitu životů lidí kolem sebe. Depresivní poruchu neprovází ztráta racionálního úsudku a ani věci, které Esther trápí, nevybočují z témat tradičně spojovaných s dospíváním a hledáním sebe samého. Důvěřivý čtenář je tak spolu s hlavní hrdinkou vlákán do vybetonovaného sklepního pokoje psychiatrické kliniky. Necitlivě provedená léčba elektrošoky Estheřinu křehkou duši pouze brutálně znásilní, únik zpod skleněného zvonu je nadále mimo její dosah. „Seděla jsem v proutěném křesle a v ruce držela malou koktejlovou skleničku s rajčatovou šťávou. Hodinky jsem měla zase zpátky na zápěstí, ale vypadaly tam nějak divně. Pak jsem si uvědomila, že jsou připnuté vzhůru nohama.“ Na křehkost lidského bytí odkazuje Plathová bez patosu, ať už popisuje stav Estheřiny mysli po elektrošocích, nebo ve chvíli, kdy na pláži při opékání párků s přáteli zahrabe ten svůj do písku, když se nikdo nedívá. Se čtenářem zůstávají tyto silné, byť úsporné obrazy dlouho po dočtení knihy.

Plathová v druhé části knihy exceluje především v popisech absolutní ztráty vlastní vůle. Opakované pokusy o sebepoškození, či dokonce sebevraždu končí neúspěchy. Nejenže zvon nedovoluje Esther, aby se svobodně nadechla, zabraňuje jí také učinit onen nevratný krok vstříc smrti. Hrdinčina mysl se kroutí v nesnesitelných křečích, tělo ale sveřepě válčí o přežití. Fakt, že sama Plathová boj nad svou tělesnou schránkou o mnoho let později vyhrála, román Pod skleněným zvonem bezpochyby posouvá za hranici běžně psané a čtené fikce. Vyhrocená autobiografičnost, která autorům většinou prokazuje medvědí službu, představuje v tomto výjimečném případě ctnost. Plathové se prostřednictvím postavy Esther totiž daří nevysvětlovat ani nefilozofovat. Esenci vlastní zkušenosti s depresí podává s obdivuhodnou lehkostí, jež však vzhledem k rozšířenému povědomí o autorčině osudu na každém kroku naráží na předzvěst neodvratitelné katastrofy.

 

© Johana Kłusek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2147x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce