Kettu, Katja: Vlčí růže

Kettu, Katja
Vlčí růže

recenze beletrie zahraniční

Autorka mezinárodně úspěšného románu Porodní bába čtenáře ve své nejnovější próze zavádí do indiánské rezervace Fond du Lac v Minnesotě. I tam rozehrává témata typická pro svou tvorbu: srdcervoucí útlak menšin, brutální násilí na ženách, ale také řevnivost mezi sokyněmi v lásce či fascinaci přírodními náboženstvími. Příběh indiánů a finských přistěhovalců vypráví Katja Kettu svým nezaměnitelným jazykem, v němž se mísí poetičnost se zemitostí a který do češtiny skvostně převedla Jitka Hanušová.

Řekni, kde ty dívky jsou
Katja Kettu
: Vlčí růže. Přel. Jitka Hanušová, Argo, Praha, 2021, 264 s.

Než indiánka Rose z kmene Odžibvejů v sedmdesátých letech záhadně zmizela, stihla napsat několik dopisů své dceři Lempi. Ta po téměř padesáti letech přijíždí do rodné rezervace na americko-kanadském pomezí za umírajícím otcem Ettuem, potomkem finských přistěhovalců, nejen aby se pokusila matčinu tragickému osudu konečně přijít na kloub, ale také aby lépe pochopila své indiánsko-finské kořeny a našla sebe samu. I ona si myšlenky sumíruje v dopisech, adresovaných dětské lásce, která se znovu rozhoří.

Jak řádky listů ubíhají, postupně se vynořuje matčino trauma z internátní školy, kam byla v dětství odvlečena, a konkretizuje se dceřina vykořeněnost. Rovněž nevysvětlitelně zmizelých Odžibvejek, jejichž tragický osud americké úřady nijak zvlášť nezajímal, začne přibývat.

Jak už jsme předeslali, spisovatelka a animátorka Katja Kettu (nar. 1978), jeden z nejvýraznějších hlasů současné finské prózy, zvolila pro román Vlčí růže (Rose on poissa, finsky 2018) epistolární formu, kterou však aktualizuje svébytným jazykem a prvky magického realismu. Místo klasických dialogů využívá nepřímou řeč a jazykové rejstříky oscilující mezi nářečím, jadrností a básnivostí s neobvyklým slovosledem i lehce infantilními novotvary. Díky překladu Jitky Hanušové mohou tento štiplavý koktejl krásy a ošklivosti velmi autenticky zakusit i čeští čtenáři.

Findiáni
Dopisy i samotná zápletka o pohřešovaných odžibvejských ženách jsou fiktivní, oproti tomu osud dodnes existujícího indiánského kmene, kulisy rezervace Fond du Lac nedaleko Hořejšího jezera na severu USA i velké dějinné události, jako obléhání vesnice u Wounded Knee v roce 1973, svůj reálný základ mají. Když Lempi v jednom listu sugestivně vylíčí kasino Černý medvěd, může si čtenář snímky této budovy snadno dohledat na webových stránkách rezervace. Na Wikipedii lze prozkoumat anglickojazyčná hesla věnovaná představitelům Amerického indiánského hnutí Dennisi Banksovi, Anně Mae Aquashové či Darlene Ka-Mook Nicholsové, kteří se v románu mihnou. Také kanadské internátní školy pro převýchovu indiánských dětí jsou reálným a velmi aktuálním motivem, v posledních letech byla řada článků o této bolestivé kapitole americko-kanadských dějin publikována i v češtině. A skutečný je rovněž pojem „Findiáni“, označující potomky indiánů a finských přistěhovalců, kteří osidlovali zejména okolí Velkých jezer, které jim přírodou i klimatem připomínalo někdejší domovinu.

S reálnými událostmi však autorka zachází natolik volně, až si to v českém vydání vyžádalo samostatnou poznámku, v níž překladatelka upozorňuje na to, že některá data v textu nesedí a v ději jsou vnitřní rozpory. Tyto nepřesnosti samozřejmě můžeme svést na nespolehlivé vypravěčky a jejich děravou paměť, zvlášť když se v dopisech snaží překlenout padesátiletou propast. V příběhu se navíc setkáme i s prvky magického realismu či fin(dián)ského podivna; také ty důležitost historické přesnosti s postmoderní potměšilostí zpochybňují. Ostatně Lempi vztah pravdy a fikce nastavuje hned v úvodní větě svého prvního dopisu: „moje máma se proměnila ve vlčici, a to je pravda“. (s. 11)

Než se Kettu do psaní románu pustila, strávila studiem Findiánů několik let a spolu s novinářkou Marií Seppälä a fotografkou Meeri Koutaniemi publikovala dokumentární knihu Fintiaanien mailla (V zemi Findiánů, finsky 2016). Vlčí růži následně prosytila líčením tradičních oslav a obyčejů, detailními popisy oděvů odžibvejského kmene i výrazy v jejich jazyce, které obzvláště první stránky až zahlcují. Zmiňuje se také o problémech, s nimiž se indiáni potýkali v nedávné minulosti: trauma z násilného poameričťování, závislost na drogách, chudobu a špatně dostupnou zdravotní péči, rutinní sterilizaci žen a jiná bezpráví, více či méně skrytý rasismus americké společnosti.

Finské atributy a ženský svět
Zároveň však text nezapře své finství. Na to, že je děj zasazen do indiánské rezervace, v něm pozoruhodně důležitou roli hrají sauna, polární záře, ale i finský jogurt či povýšení, úskoční Švédové. Odžibvejové a Finové jsou prezentováni jako spřízněné duše, „dvě tiché rasy“ (s. 86), Finové jsou „přece jen bílí, i když na hraně a trochu tím naším [odžibvejským] směrem“ (s. 87) či „bledý indiáni“ (s. 152), kteří se ovšem nerozpakovali v rezervacích skupovat půdu a sázet do ní z Finska dovezené sazenice jeřábů.

Protagonistky Rose a Lempi jsou svéhlavé, jak bývá u hrdinek Katji Kettu zvykem, silné, s přírodou spjaté divoženky, které milují i nenávidí z celého srdce. Svou nespoutanou sexualitu, která je svérázně vyšinutá, ale přitom prostá obscénních maskulinních dvojsmyslů, svorně přezdívají „ptáček“: „Tvůj ptáček má silnej jazýček a veselej zpěv. Jsou to ale věci, který před jinejma vočima skrejváme, hlavně před mužskýma, protože ti by tomu nerozuměli,“ zaškoluje matka dceru v jednu chvíli (s. 108). Dá se říct, že celý román se odehrává ve velmi femininním světě, v němž mají ženy hlavní slovo a muži skoro ničemu nerozumějí.

Ani ve Vlčí růži Kettu nezapomněla tematizovat svůj oblíbený konflikt mezi sokyněmi usilujícími o jednoho osudového muže, tentokrát však v umírněnější podobě, než tomu bylo v předchozích románech Porodní bába a Můra. Více prostoru dostaly rodinné ženské vztahy: matka se snaží dceru všemožně uchránit před hrůzami, kterými si sama prošla, až ji paradoxně vmanipuluje do totožných situací. Babička nedokáže vnučce projevit lásku ani poté, co v dětském věku osiří. Tchyně fyzicky týrá snachu, která jí v ničem není dost dobrá. Ač se tělesného násilí na ženách v příběhu dopouštějí hlavně muži, kruté šrámy na duši si způsobují ženy navzájem, a to zejména v nejbližší rodině. Přesto román nabízí útěšné rozhřešení této mizérie, byť se částečně odehrává ve snové rovině.

Romány Katji Kettu nejsou pro každého. Pokud ale čtenář přistoupí na magickorealistický styl říznutý indiánskou mystikou a finskou mentalitou a protkaný volně uchopenými historickými událostmi, pokud přijme specificky afektovaný jazyk, jímž autorka píše, čeká ho podmanivé, napínavé čtení, s jakým se v současné severské próze běžně nesetká.

 

© Ema Stašová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1770x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce