V cyklu povídek Sběratel dýmek navázala finská spisovatelka Katja Kettu volně na svůj úspěšný román Porodní bába. V příbězích se proto znovu setkáme nejen s některými románovými postavami, ale také s opojným jazykem a pro autorku typickými motivy, jako je vyšinutá vášeň, násilí páchané na ženách či spletité otázky viny a morálky.

Rámec je situován do časů druhé světové války v norsko-finském Laponsku, kde v Chatě mrtvého muže u Severního ledového oceánu působí dvojitý agent Pietari, otec hlavní hrdinky Porodní báby. Před šílenstvím z osamění se brání tím, že sepisuje příběhy o majitelích rozmanitých dýmek, jež na břeh vyplavuje oceán anebo je přinášejí jeho kumpáni z cest po světě. Právě dýmky čtenáře zavedou z Laponska do carského Petrohradu, Berlína za křišťálové noci, brazilského nevěstince nebo do hlubin západní Afriky v koloniálních dobách.

„Kouření dýmky jsem vždy považoval za jakýsi bytostný důkaz lidské podobnosti… Z jednoho koutu světa lze vyprávět všechny příběhy,“ říká vypravěč či spíše svědek povídek Pietari v úvodu knihy. A povídky opravdu vykazují repetitivní rysy, jako by se jednalo o různé variace téhož příběhu. Opakují se motivy, témata i postavy, přitom jsou pokaždé představeny z mírně odlišné perspektivy, s jinou pointou. Dohromady příběhy dýmek vytvářejí rámec ne nepodobný Boccacciovu Dekameronu nebo cyklům povídek A. P. Čechova.

V textu Sběratele dýmek jsou citovány pasáže z fiktivní Velké knihy kuriozit a také hrdinové povídek jako by tvořili jakési defilé podivností: vyšinutí střídá asymetrie, úchylky se prolínají s jinakostí. K protagonistům patří prostitutka Karmeela s různě velkými prsy, která byla dříve mužem, hermafroditní Ana, co oplodní sama sebe a porodí vodní příšeru, písečná žena Adda, jež dokáže pod dunou písku dlouhé měsíce věrně čekat na svého milého, než se vrátí z války, či sovětská letkyně Livia Smolenková, jež se z lásky propůjčí děsivému lékařskému experimentu… Katja Kettu své podivíny líčí tak jímavě, že s nimi nelze nesympatizovat. Naopak přímo vybízejí, aby se čtenář alespoň pokusil porozumět jejich komplikovaným motivům. Ačkoli je tedy rámec povídek situován do období druhé světové války, spíše než o válce vypovídají o zradě a pomstě z vášně, o vztahových propletencích mezi ženami, muži a jinými bytostmi.

Podobně jako v Porodní bábě, i ve Sběrateli dýmek hraje prim autorčin nespoutaný jazyk plný nářečí, vulgarit, novotvarů, ale také obraznosti a křehkosti. Dryáčnické sexuální scény prosvětluje subtilní humor, úsečné, kondenzované pasáže se proplétají s lyrickými obrazy. Tuto pestrost půvabně převádí do češtiny překladatelka Jitka Hanušová. Pro Sběratele dýmek ovšem Katja Kettu zvolila silně mystifikační přístup a historické reálie mísí s fikcí až na hranici únosnosti. Od čtenáře se tu očekává jistá benevolence, to aby byl s to skousnout kupříkladu velmi svérázný obraz Rasputina polyamoristy. Text si žádá otevřenou mysl a některé syrové scény se neobejdou bez čtenářské odolnosti, ne-li přímo statečnosti. Rozhodně se tedy nejedná o nenáročnou četbu. Nicméně čtenáře, který všechny tyto nástrahy překoná, zavede Kettu až kamsi k archetypální bájivosti, ke kalevalským runopěvcům, již pomocí zpěvu ovládali živé i neživé bytosti a poráželi nepřátele. Sběratel dýmek je oslava takového vyprávění. Důrazně připomíná, že próza má pevně daná pravidla, jež smí schopný autor dle libosti porušovat. Autorka Katja Kettu si s textem pohrává s fascinující suverénností, díky níž nakonec vybalancuje i z občasných krkolomných oslích můstků či patetických závěrů.

Mimochodem právě k prastarým přírodním náboženstvím Kettu v tomto povídkovém souboru tíhne a čisté, nespoutané děti divočiny od Laponska přes Afriku, které se vymykají zkostnatělým měřítkům takzvaného civilizovaného světa, dává do protikladu s prohnilými příslušníky křesťanství, jimiž zmítá chtíč a kteří kolem sebe rozsévají jen zkázu a neštěstí. Dítě divočiny je typ hrdiny, ve kterém dlí „Severní ledový oceán stejným způsobem, jakým on dlí v něm, nikoliv na jeho břehu, ale na širém moři po způsobu Tichého mořského lidu, tajně nosí jídlo na prastará obětní místa, mluví zapomenutými jazyky se zapomenutými duchy a přeskakuje v roklích místa, kde mohou ležet zaživa pohřbení skřítci“ (s. 124). Instinkt ve Sběrateli dýmek představuje dobro, racio zlo. Tak jako může runopěvec v Kalevale zpěvem opravit loď či zastavit krvácení, sní hrdinky Katji Kettu o tom, že se o nich jednou budou zpívat písně, a když si to vybraný hříšník opravdu moc přeje, dostane se i na odvrácenou stranu Měsíce jako v závěrečné povídce Ledolam. Tam mu snad budou odpuštěny hříchy, jak slibuje nápis na jedné z dýmek v Pietariho sbírce.

Sběratel dýmek by neměl uniknout spokojeným čtenářům Porodní báby, kteří se do světa románu chtějí ještě jednou vrátit a nechat se fascinovat jeho jazykem a obrazností. Měli by ale počítat s tím, že je na stránkách této knihy nečeká rozjímavé čtení v kouři dýmky, nýbrž rozbouřený Severní ledový oceán a přerývané vyprávění plné výzev, při němž podrobí zkoušce svoje dosavadní představy o normách a vyšinutosti, o hříchu a odpuštění.