Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové

Isaacson, Walter
Vůdcové, myslitelé, hrdinové

recenze historie

Nekompatibilní soubor recenzí, nekrologů a zamyšlení. I tak by se dala charakterizovat nově přeložená kniha vlivného novináře Isaacsona. V něčem je přehnaně patetická a idealistická, její český překlad se příliš nepovedl, ale zájemce o hlubší pochopení amerických dějin by přesto zajímat měla.

Hledání kreativních géniů amerických dějin
Walter Isaacson
: Vůdcové, myslitelé, hrdinové: Hledání geniality v esejích Waltera Isaacsona. Přel. Tomáš Jeník, Práh 2020, 368 s.

Co v současnosti zbývá z morálního odkazu zakladatelů americké demokracie? Není dnes víra ve společné hodnoty a pocity, které v USA všichni sdílejí, příliš optimistická? Nebo se nakonec přese všechno projeví robustnost systému, který vybudovali otcové zakladatelé, z nichž ovšem mnozí byli otrokáři? A je trumpovská Amerika stále ještě zemí, do níž by chtěli odcházet zahraniční vědci jako kdysi Albert Einstein? I k těmto otázkám provokuje kniha Vůdcové, myslitelé, hrdinové. Jejím autorem je Walter Isaacson (nar. 1952), vlivný americký novinář zaujímající vysoké posty v CNN nebo v časopisu Time, generální ředitel známého think-tanku Aspen Institute, historik a spisovatel. Z jeho publikací už čeští čtenáři mohli poznat životopisné monografie o Leonardu da Vincim (Práh 2018), Albertu Einsteinovi (Paseka 2010), Stevu Jobsovi (Práh 2015) i jeho titul Inovátoři obecněji pojednávající o vynálezcích a nadšencích, jimž svět vděčí za digitální revoluci (Práh 2015).

Hledání americké výjimečnosti
Poslední ze jmenovaných knih přitom byla také oslavou americké rozmanitosti, jejímiž plody jsou podle autora i četné technické inovace a v důsledku toho i úspěšné IT firmy. Také Isaacsonova nově přeložená kniha Vůdcové, myslitelé, hrdinové míří podobným směrem, i když tentokrát autor do své galerie výtečných osobností Ameriky přibral také politiky a státníky, jako byl jeden ze spoluautorů americké ústavy, ale rovněž vynálezce a vůbec polyhistor Benjamin Franklin (1706–1790). Více také zdůraznil roli umělců, především Louise Armstronga, který byl podle něj „jedním z největších kreativních géniů amerických dějin“.

Na těch všech ukazuje výjimečnost amerického demokratického systému a jeho blahodárnost pro život Američanů. Vzpomíná přitom i na své novinářské začátky a vyzvihuje roli nezávislých a kvalitních médií pro vytváření robustnějšího a zdravějšího politického systému.

Zdůrazňuje, že kvalitní novinářské vyprávění nás může „přiblížit naší společné lidskosti“. Musí to však být příběhy, s nimiž se mohou všichni ztotožnit. A v ideálním případě nám také mohou pomoci najít společnou řeč. Ať už nás povzbuzují, „abychom zůstali otevření kouzlu odlišných názorů“, jak to dělával Benjamin Franklin, „nebo zahrají sérii akordů, které nám všem proniknou do duše, jak to uměl Armstrong“. Toho autor představuje jako modelový příklad úspěšnosti a plodnosti multikulturního prolínání a vzájemného obohacování, protože se v něm spojily všechny tehdejší neworleanské kulturní vlivy: „[…] pochodová hudba, pohřební průvody, rytmické víření bubnů, které se tehdy před sto lety ještě rozléhalo po Congo Square, gospely z kostela, kam chodívala jeho matka, sofistikované kreolské orchestry, ragtimové piano z bordelů ve Storyville, rodící se jazzové tóny Buddyho Boldena z rohových hudebních klubů, blues dělníků z bavlníkových plantáží, kteří se přistěhovali do města, hudba vojenských kapel, jejichž členové se vraceli ze španělsko-americké války. A k tomu všemu se naučil ruské ukolébavky od židovské rodiny, která ho jako malého vzala pod svá křídla.“

Když se v článku (a nyní kapitole v recenzované knize) Osobnost století Isaacson zamýšlel nad tím, kdo byl ve 20. století nejvlivnější, jeho úvahy opět vyznívají „americkocentricky“ a jeho úvahu můžeme číst jako obdobu trochu samoúčelné školní úlohy sepsané na zadané téma, nebo jako sondu do specifického způsobu myšlení současného amerického intelektuála. Jako vítězové mu totiž vycházejí prezident Franklin Delano Roosevelt, americký emigrant Albert Einstein a Gándhí.

K Rooseveltovi podotýká, že jeho výběr možná Neameričanům připadne provinciální. „Ale tohle bylo koneckonců americké století – politicky, vojensky, ekonomicky a ideologicky,“ odmítá šmahem možné námitky. Roosevelta oceňuje za to, že ubránil možnost vlády pokorných státníků „před silami utopické a dystopické arogance“.

Gándhí byl podle něj „skutečným ztělesněním pokory na zemi, až to místy hraničilo s arogancí. A Einstein nás pak učil pokoře přírodovědce, který ví, že jsme jen smítko v nepředstavitelně obrovském vesmíru. Čím hlubšího porozumění jeho tajuplných kosmických a atomárních sil dosáhneme, tím větší důvod máme k pokoře. A čím lépe ovládneme nesmírnou moc těchto sil, tím je taková pokora důležitější. Nikdy proto neměl potřebu vysmívat se lidem, kteří věří v Boha“. To už se prý spíš vymezoval vůči ateistům.

„Co mě odlišuje od většiny takzvaných ateistů, je naprostá pokora vůči nepostižitelným tajemstvím harmonie kosmu,“ vysvětloval. Einstein býval často kritičtější k pochybovačům, kterým podle něj chyběla pokora a jistá míra posvátné úcty, než vůči věřícím. „Fanatičtí ateisté,“ napsal, „jsou jako otroci, kteří stále ještě cítí tíhu okovů, které po těžkém boji odhodili. Jsou to bytosti, které – z averze k tradičnímu náboženství jakožto ‚opiu lidstva‘ – neslyší hudbu sfér.“

Na Einsteinovi dále Isaacson oceňuje jeho tvořivost: to, že musel přijít „patentový úředník z Bernu, jenž dokázal učinit kreativní skok na základě myšlenkových experimentů, které si v duchu představil“. Přičemž podtrhává Einsteinův výrok, že „Představivost je důležitější než znalost.“

Celkově knihu tvoří tematicky různorodý a ne zcela kompatibilní soubor recenzí, nekrologů, zamyšlení, vzpomínek, ba i komentovaných ukázek z Isaacsonových starších knih, za nimiž se částečně ohlíží. Mimo jiné v ní poodhaluje, v čem byly jeho starší tituly skrytě autobiografické: v pojednání o Franklinovi „vlastně popisoval idealizovanou verzi sebe sama“, v knize o Einsteinovi vykreslil vylepšený obraz vlastního otce, který byl rovněž Žid, „laskavý, roztržitý inženýr uctívající vědu“. A při psaní o vlivném poradci pro národní bezpečnost a ministru zahraničních věcí Henry Kissingerovi se vyrovnával se svou „temnou stránkou“.

Zakladatelé a jejich skvělí pokračovatelé
Odkaz i dávno mrtvých myslitelů a státníků přitom autor aktualizuje. Například když poznamenává, že Benjamina Franklina by potěšilo zvolení Baracka Obamy prezidentem. Franklin totiž věřil, že základní ctností Ameriky a „klíčem k vytvoření pluralitní demokracie“ je tolerance – ochota umožnit lidem s odlišnou vírou a etnickým původem stát se rovnocennými účastníky našeho občanského života.

Dále autor soudí, že Franklin měl mnoho vůdcovských předností, jako má Obama. Byl vynalézavý, do morku kostí pragmatický a měl poněkud poťouchlý smysl pro humor, kterým si však lidi kolem sebe získával, než aby je zraňoval.

Temné tendence
Ne vždy ale Isaacson takto chválí své současníky. V protikladu ke světlé minulosti se mu současnost často jeví temnější. Vzdává hold zakladatelům amerického státu, že při definování základních hodnot Spojených států odkazovali na náboženství, ale ve formě dostatečně obecné, neurčité a neštěpící.

Takže se dokázali shodnout na formulacích, které spojovaly úctu k roli Všemohoucího stvořitele s vírou v rozum a racionálnost. Což dává do kontrastu s některými soudobými politiky, kteří využívají náboženské otázky k polarizaci společnosti.

Podobně se snaží připomínat, že i sama Deklarace nezávislosti vznikla jako projev veřejné diplomacie s myšlenkou „seznámíme svět s fakty“, zatímco když v roce 2003 vstupoval George W. Bush do války s Irákem, „nejevil o podporu mezinárodního společenství valný zájem“.

Což je podle autora škoda, protože američtí představitelé by se měli snažit, aby svět Ameriku pochopil a podpořil ji (minulý prezident se o něco takového ovšem pokoušel ještě méně, dodejme).

Své současníky obecněji líčí ambivalentně: například k prezidentu Ronaldu Reaganovi cituje postřeh, že kdysi rád pracoval jako plavčík, protože přitom mohl „naráz projevit svůj narcismus i altruismus“. U režiséra Woodyho Allena se podivuje nad tím, že obecně dokáže najít morální dilema i „u rozbitého semaforu na přechodu pro chodce“, ale u sebe samotného neviděl problém v tom, že měl románek s adoptivní dcerou své bývalé partnerky. Zmíněnému Henrymu Kissingerovi vytýká, že jeho jednání bylo příliš vedeno „reálpolitikou“, a vůbec se neohlíželo na morální hodnoty.

Jeden z nejlepších lidí versus geopolitický analfabet
Samostatná kapitola v knize líčí vývoj žánru memoárů obyvatel Bílého domu. Ty vůbec první napsal původně černošský otrok a komorník Paul Jennings (1799–1874) o prezidentu Jamesu Madisonovi.

Jenningsovy paměti stanovily podle Isaacsona normy žánru pro prezidentskou chválu: „Pan Madison byl podle mého názoru jedním z nejlepších lidí, kteří kdy žili.“ Četné další memoáry pak vznikly za administrativy zmíněného prezidenta Franklina D. Roosevelta. Ten prý své poradce vyzýval k diskrétnosti, což však mělo jen dočasný efekt. Chvála nejvyššího šéfa, Roosevelta, navíc v těchto textech zvolna přecházela v sebechválu.

Předěl pak tvořily vzpomínky Sidneyho Blumenthala The Clinton Wars, v nichž prý hodnocení Clintona občas překročí meze hagiografie a přiblíží se zbožštění; autor vplétá proclintonovskou argumentaci do popisů velkolepých historických událostí, čímž vytváří v podstatě nový žánr – „útočné memoáry“. Mimo jiné Blumenthalovi vyčítá, že jeho text místy získá až konspirační nádech, jako by jednotlivé Clintonovy kritiky a oponenty spojovala jednotná taktika a stejná záludná motivace. (Blumenthal prý mimo jiné obvinil časopis Time, že na titulní stránce s fotografií Hillary Clintonové umístil „M“ ve svém logu úmyslně tak, aby to vypadalo, že má Clintonová rohy.)

V kontrastu s těmito obhajobami o to více vynikne, jak kriticky dnes hodnotí prostředí Trumpova Bílého domu jeho „odejití“ spolupracovníci, jako bývalý prezidentův právník Michael Cohen nebo bývalý poradce pro národní bezpečnost John Bolton v knize The Room Where It Happened: A White House Memoir. Ten v nich Trumpa označuje za geopolitického analfabeta, který neudrží pozornost a obecně postrádá „kompetence pro výkon funkce amerického prezidenta“. I když – velké neznalosti geografie prokazovali i jiní američtí prezidenti a kupříkladu už rooseveltovská kniha After Seven Years z roku 1939 od prezidentova exporadce Raymonda Moleyho byla zevrubnou kritikou Rooseveltova programu New Deal.

Právě stránky, které líčí zákulisí novinářské práce, jejich komplikované vztahy s politiky či to, jak se do jejich textů promítá osobnost pisatele, jsou možná na této Isaacsonově knize nejpodnětnější.

Za přečtení Isaacsonova kniha stojí i přesto, že český překlad místy „drhne“ a najdou se v něm i místa, která nejsou zcela srozumitelná a působí až komicky (kupříkladu „kitchen cabinet“ není „kuchyňský kabinet“, jak uvádí česká verze knihy, nýbrž vlivná skupina neoficiálních poradců). Koncepty, na které autor odkazuje, jsou totiž pořád relevantní, i když si Isaacson otce zakladatele americké demokracie, stejně jako působení firem jako Microsoft, možná mírně idealizuje. A vzhledem ke vkusu a mentalitě českého čtenáře se asi vyjadřuje i přehnaně pateticky. Každopádně oproti době, kdy vyšel originál American Sketches (Simon & Schuster, 2009), se poměry změnily a je zřejmé, že ve Spojených státech pak vítězily spíše ty síly a tendence, před kterými autor dříve varoval, kupříkladu konspirátorství a zneužívání náboženství i dalších témat k rozdělování společnosti. Jak přitom ukazují např. i Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, krize tamní demokracie je evidentně tak dlouhodobá a hluboká, že to ani Trumpova porážka v posledních volbách hned tak nenapraví.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Lukavec, 10.09.2021 08:49
Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové
Ještě ke „kuchyňskému kabinetu“. Ptal jsem se asi deseti svých vysokoškolsky vzdělaných a celkem sečtělých kolegů a skoro nikdo to v tomto významu neznal, takže jsem něco udělal i pro jejich osvětu. Překlad by podle mne měl být i průměrně vzdělanému čtenáři přirozeně srozumitelný, a pokud není, je něco... špatně (a chyba neleží na straně čtenáře). Tedy pokud překladatel vědomě neusiluje o to, aby byla četba knihy pojímána jako bojovka, při níž musí čtenář pátrat na webu nebo si text zpětně překládat do angličtiny.
Vložil: Jan Vaněk jr., 02.09.2021 14:43
Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové
Nelze než souhlasit s paní Krištůfkovou a tím, jak pregnantně postihla, že přístup ke kvalitě překladů, rozkolísaný od ignorování po ustřelování na obě strany, patří na přední místo seznamu nedostatků iLiteratury i při tom, jak silná tlačenice tam je. (Samozřejmě se občas najdou vzácné výjimky; je jich... zhruba jako prstů na polovině ruky.) ¶¶¶ V obecné rovině ovšem pokládám za legitimní (jakkoli ne ideální, zejména když na internetu nehrozí omezení rozsahu) vyjádřit se v recenzi, soustředící se na jiné otázky, k překladu takto stručně. Pokud však máme recenzentovi věřit na (jediné hodnotící) slovo, ručí za ně svým jménem, respektive celým dílem a každý čtenář zvlášť si musí posoudit, jestli to opravňují. Rozhodně by bývalo neškodilo uvést aspoň o několik více a jednoznačnějších příkladů. ¶¶¶ Pan Jeník mi dluží přes hodinu života, i když mu dám poloviční slevu za upozornění na Isaacsonovu ranější, zajímavější polohu. Jelikož paní Krištůfková má opět pravdu, že formátování těchto komentářů (od doby, co bylo zakázáno v nich alespoň odřádkovat) není pro takové účely vhodné, nějaké konkrétní příklady "drhnutí", potažmo "špatné práce" jen ze zhruba 20stránkového úvodu jsou k nalezení na www.okoun.cz – čistě jako služba veřejnosti a pro záznam, ne že bych doufal, že se pan Jeník "do budoucna poučí".
Vložil: Tomáš Jeník, 31.08.2021 10:39
Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové
Máte samozřejmě pravdu, to je hloupá chyba. Omlouvám se oběma pánům, zvlášť proto, že v literárních kruzích jsou obě jména natolik výrazná. Veškerý kredit za recenzi samozřejmě náleží panu Janu Lukavcovi.
Vložil: Když v komentáři, 31.08.2021 09:43
Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové
Když v komentáři opakovaně píšete špatně jméno recenzenta, na něhož se obracíte, dvakrát důvěryhodně to nepůsobí, i pokud byste měl pravdu... překladu jste ale jistě věnoval více pozornosti...
Vložil: Kateřina Krištůfková, 31.08.2021 08:19
Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové
Tuto knihu jsem nečetla, a nemůžu tedy soudit, přesto si dovolím jednu poznámku k (ne)hodnocení kvality překladu na iliteratuře. Několikrát se stalo, že recenzent celý překlad shodil na základě drobnosti nebo něčeho, co bylo v textu ponecháno záměrně (podobně jako kuchyňský kabinet), na druhou stranu... dostávají některé knihy hodnocení 80 %, aniž je v recenzi zmíněno, že se prakticky nedají číst. Konkrétně: v prvním případě mám na mysli třeba recenzi na dětskou knihu Neboj se, Oskare, v druhém recenzi na Ten můj font nebo Dcery nové doby. Obě tyto knihy získaly hodnocení 80 %, přitom překlad je neuvěřitelně kostrbatý a plný školáckých chyb. (Formát tohoto příspěvku není vhodný pro to, abych je tu vypisovala, ale zvláště v případě Dcer nové doby je můžu doložit na mnoha příkladech, knihu stačí otevřít prakticky na jakékoli stránce.) Chápu, že v Česku, kde se objektivní a věcná kritika překladu moc nepěstuje a kde jsme zvyklí se jen vzájemně poplácávat po zádech, jak jsme skvělí překladatelé, se recenzent mnohdy nechce pouštět na tenký led a riskovat, že se od kritizovaného překladatele či nakladatele dočká nadávek, nicméně vzniká pak dost velká nerovnováha, se kterou by bylo dobré něco udělat, aby se nestávalo, že recenzent překlad "odstřelí" na základě něčeho, co chyba třeba ani není, a zato vychválí knihu přeloženou mizerně. Jak Ten můj font, tak Dcery nové doby jsem si koupila na základě recenze na iliteratuře a po jejich přečtení jsem se cítila podvedená.
Vložil: Tomáš Jeník, 30.08.2021 22:12
Isaacson, Walter: Vůdcové, myslitelé, hrdinové
Nejprve bych chtěl panu Lukavskému poděkovat za recenzi Vůdců, myslitelů, hrdinů, byť už kniha není zcela nová (vyšla před rokem). Vzhledem k tomu, že se právě chystá do tisku nejnovější kniha Waltera Isaacsona, nemohlo být načasování vhodnější. Kniha má některá silná a nadčasová a jiná z českého pohledu... asi slabší a méně poutavá místa, ale jak recenzent uvádí, jako celek "stojí za to". O to smutnější potom je, že na ní údajně překladatel odvedl špatnou práci. Jako onoho "potrefeného" překladatele mě samozřejmě názor pana Lukavského a jeho konkrétní výtky k textu enormně zajímají – velmi rád se do budoucna poučím. Konstatování "...český překlad místy „drhne“ a najdou se v něm i místa, která nejsou zcela srozumitelná a působí až komicky" (kupříkladu „kitchen cabinet“ není „kuchyňský kabinet“, jak uvádí česká verze knihy, nýbrž vlivná skupina neoficiálních poradců)" může být jakožto důkaz pro nekvalitní překlad dostačující možná na Databázi knih, ale těžko na iLiteratuře. Zvlášť pokud autor či editor toto zjištění považují za natolik zásadní, že jej vypíchnou do perexu celého článku. A k té jediné konkrétní, údajně úsměvné výtce bych dodal, že překlad "kuchyňský kabinet" se pro termín "kitchen cabinet" opakovaně objevuje v české odborné i poloodborné literatuře a vypisování "vlivná skupina neoficiálních poradců" nemusí být vždy vhodné. A v celé knize se objevuje přesně jednou.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.