Vavrečka, Lukáš

Vavrečka, Lukáš

rozhovor kultura

Pozornost věnovaná audioknihám ve veřejném prostoru v posledních letech sice stoupá (stejně jako nabídka jednotlivých vydavatelů), ale jak o nich mluvit či psát zatím tolik vyjasněné není. Rozhovor se spisovatelem a audioknižním recenzentem Lukášem Vavrečkou se věnuje zejména audioknižní praxi v českých podmínkách i tomu, co všechno se pod pojmem audiokniha vůbec skrývá.

Potřebujeme audioknižní kritiky

Lukáš Vavrečka (nar. 1987) vystudoval kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, kde v současné době učí a kde zároveň pracuje jako redaktor. V loňském roce mu vyšel v nakladatelství Host thriller z alternativní historie Tesla Noir, kromě toho má za sebou řadu dalších básnických sbírek a prozaických titulů (z těch novějších například Alibi na příští noc, 2014, nebo Mesopotamis, 2018). Hlavním tématem našeho rozhovoru nicméně byly audioknihy. Jejich produkci Lukáš Vavrečka sleduje dlouhodobě a své postřehy publikuje jak na úzce zaměřených serverech (například naposlech.cz), tak na sociálních sítích – konkrétně na Facebooku je zakladatelem skupiny s názvem Posloucháme knihy. Od roku 2018 pravidelně zasedá v porotě ceny Audiokniha roku. Uvažování o podstatě audioknih i o jejich postavení v českém kulturním prostoru je pro něj v současné době obzvlášť aktuální, rozhovor totiž vznikal v době jeho rezidenčního pobytu v Broumově, kde společně se spisovatelkou Klárou Smolíkovou připravoval první českou knihu o audioknihách.

iLiteratura: Učíte na univerzitě, pracujete v nakladatelství a sám píšete. Ve které roli se cítíte nejlépe?
Lukáš Vavrečka: Rozhodně nejpřirozeněji se cítím, když píšu. A nemusí jít ani o prozaické dílo. Stačí článek nebo nějaké odbornější pojednání. Třídit si myšlenky a formulovat je na papír, v tom si přijdu jako doma. Všechno se to nakonec ale stejně točí kolem literatury.

iLiteratura: Jak do toho všeho zapadají audioknihy?
Lukáš Vavrečka: Při tom, co dělám, mi na vlastní čtení pro radost nezbývá moc času, a tak místo toho poslouchám, a to vyloženě, kde se dá. Poslechnu tak kolem sto dvaceti audioknih ročně. Knih bych ani zdaleka nestihl učíst tolik, protože číst se zkrátka nedá kdekoli. A cítím, že i jako beletristovi mi prospívá, když jsem v kontaktu s tím, že psaní přece není žádná „tvorba textu“ – především to má být živé vyprávění, které jenom z praktických důvodů zapisuji. Nakonec se postupem času stal z audioknih můj obor. Dnes o nich učím v rámci semináře Literatura v elektronických médiích a každou chvíli o nich píšu.

iLiteratura: Ve vašem krátkém medailonu u seznamu porotců Audioknihy roku stojí mimo jiné i audioknižní bloger. Jinde najdeme označení audioknižní kritik. Jak vnímáte svou roli vy?
Lukáš Vavrečka: Úplně jednoduše. Buď píšu články a recenze pro publikum, které se audioknihami (potažmo literaturou obecně) zabývá, a pak si můžu dovolit určitou míru odbornosti, nebo se dělím o zážitky z poslechu a doporučuju tituly, které mi přišly dobře udělané a alespoň něčím výjimečné, v takovém případě „bezostyšně“ bloguji. Můj názor se tak nejsnáze dostane k co nejširšímu publiku. Na specializované portály píšu o tom, jak se v tom a tom románu režie vypořádala se změnou hlediska vyprávění – a píšu to s tím, že si můj postřeh přečtou režiséři a recenzenti. Na blog napíšu o tom, jak jsem při poslechu čtvrté kapitoly zapomněl vystoupit z metra – a hlavně dám najevo, pro koho si myslím, že ten poslech je. Jako kritik se snažím kultivovat, jako bloger popularizovat. A pořád si myslím, že obojí je stejnou měrou potřeba.

iLiteratura: Kam sahají vaše posluchačské začátky?
Lukáš Vavrečka: Tuším, že začátky sahají do období před nějakými třiceti lety, kdy se u nás doma ocitla nahrávka určená prodejcům jedné stále fungující firmy na výrobu čisticích prostředků a vůbec drogerie. Dobře zrežírovaný hlas na pásku vysvětloval, jak mají své potenciální zákazníky přesvědčit, že výrobky s modrým logem jsou ty nejlepší. Celkem snadno jsem se naučil používat magnetofon a tuhle kazetu si přehrával pořád dokola, dokud se „záhadně neztratila“. Abych nad ní tolik neplakal, nahráli mi rodiče z rozhlasu několik dramatizovaných pohádek. A potom další a další. Ještě dnes jich mám v krabici pod postelí asi osmdesát. Tou dobou se ke mně dostal také z vinylů přehraný Hrabě Monte Cristo. Toho jsem si asi v šesti letech oblíbil, i když jsem nemohl chápat, proč přesně byl Edmond Dantès uvězněn. Netušil jsem ani to, že jde o dramatizaci Jiřího Horčičky pořízenou ve studiích Českého rozhlasu v roce 1985 a že tenhle počin dodnes patří k tomu nejlepšímu, co na poli české vícedílné rozhlasové hry vzniklo.

Od rozhlasu k audioknihám a podcastům
iLiteratura
: V českém kulturním prostoru má rozhlasová tvorba velkou tradici. Mají audioknihy a rozhlasová tvorba něco společného? Případně co si audioknižní vydavatelství z rozhlasové tvorby berou?
Lukáš Vavrečka: Řekl bych, že audioknižní tvorba toho z rozhlasové praxe využívá mnoho. Ať už je řeč o zkušenostech s nahráváním Četby na pokračování, nebo rozhlasových dramatizací. Předně má dobrá audiokniha režii. Dost často jde o režiséra nebo režisérku s mnohaletou praxí v rozhlase. Dále je ve studiu také mistr zvuku. Audioknižní interpreti o konkrétních scénách i celém vyznění díla s těmi za režijním pultem diskutují a hledají správnou cestu – především proto, aby nedošlo k dezinterpretaci. Vždy je třeba číst po smyslu.
Rozhlasovou praxi má za sebou i mnoho herců a je to znát na jejich přípravě. Ti z takzvaně „staré školy“ mají text literárního díla důkladně opoznámkovaný, opatřený značkami pro intonaci, pauzy, výslovnost atd.
Z rozhlasu do audioknižní tvorby přirozeně přešly i dramaturgické postupy. Pojem audiokniha je poměrně široký a pohybuje se na škále od kompletní jednohlasé četby přes vícehlasou četbu (kdy jsou party podle vypravěčů rozděleny mezi herce), částečně dramatizovanou četbu (kdy jsou dialogy mezi postavami dramaticky sehrány) až po rozsáhlé dramatizace – zde už ovšem nejde o interpretaci díla, ale jeho adaptaci.
Do formátu audioknih, který jsme mohli od šedesátých let znát z produkce Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla E. Macana, se s moderním, komerčním pojetím dostaly hudební motivy a plochy, jingly, ruchy (třeba zaklepání na dveře, zvonění tramvaje) nebo aplikované efekty – ty například zpřehledňují dialog mezi postavami, kdy se jedna z nich nachází na konci telefonní linky.

iLiteratura: A připadá vám, že by naopak audioknihy ovlivňovaly rozhlasovou tvorbu? Případně k ní zpětně přivábily nové posluchače?
Lukáš Vavrečka: Upřímně, trochu o tom pochybuji. Nebo se přinejmenším ani jedno ještě aktuálně neprojevuje. Posluchači audioknih si zvykli na nezkrácená vydání, takže je krácené Četby na pokračování nemají šanci uspokojit. Určitou výhodou rozhlasu jsou tu a tam uveřejněné povídky současných českých tvůrců, původní pohádky nebo dramatizace (ať už archivní, nebo úplně nové). Ale té literatury je tam pořád po čertech málo. Tuším, že k poslechu rozhlasu inklinují spíše než posluchači audioknih posluchači podcastů – a to je úplně jiná disciplína.

iLiteratura: Nezačínají se ale obě disciplíny – audioknihy a podcasty – sbližovat? Svědčilo by o tom třeba ocenění Audiokniha roku za nejlepší zvukový design pro Pohřešovanou.
Lukáš Vavrečka: Jsou to množiny, které se tu a tam protnou. Částečně je to dané tím, jak široký je audiokniha pojem, a také že se definuje různě. Čtenáři, kteří si budou chtít poslechnout literární dílo, budou zřejmě překvapeni tím, že i Pohřešovaná nebo Anatomie strachu jsou audioknihy, ačkoliv neexistuje žádná kniha. V případě podcastu Matematika zločinu vznikla kniha až dlouho po něm. V praxi je to ale tak, že audiokniha je ucelený audiální záznam mluveného slova, který je jako audiokniha označen. Z toho důvodu můžeme mezi audioknihami najít i Hity Vlasty Buriana nebo Miroslav Donutil a Karel Gott: Spolu na kus řeči. V takových případech je označení audiokniha trochu zavádějící. My se ale můžeme spokojit s tím, že to není četba.

Cestou k emancipaci audioknih
iLiteratura
: Vraťme se k nezkrácené četbě. Z produkce posledních let se zdá, že většina audioknižních vydavatelů jí dává přednost, ať už té jednohlasé, či vícehlasé. Je to kvůli snadnější přípravě, nebo to odpovídá posluchačské poptávce?
Lukáš Vavrečka: Nahrát kompletní nekrácenou četbu je pro vydavatelství ekonomicky mnohem náročnější. Za každou hodinou poslechu jsou běžně tři čtyři hodiny práce tří lidí ve studiu. A to nemluvím o postprodukci. Ale posluchači audioknih o zkrácenou četbu příliš nestojí. Jasně to vyplývá z každoročních průzkumů. Rozhlasová Četba na pokračování je obyčejně krácena na polovinu až třetinu původního rozsahu. Ale když už si posluchači audioknihu kupují, chtějí dílo slyšet celé.

iLiteratura: Co tedy označení nezkrácená četba znamená? Jde o „doslovný“ převod díla?
Lukáš Vavrečka: „Doslovný převod“ díla je dost ošemetný termín. Převod by byl například, když bychom si softwarem nechali „přečíst“ text z digitální knihovny – naproti tomu audioknihy jsou založeny na interpretaci. I tak by ale šlo pouze o doslovný převod konkrétního vydání, konkrétního překladu. Obávám se, že něco jako „doslovná audiokniha“ prakticky není možné. Stačí si vzít například Orwellův román 1984. Jen u nás existují tři české překlady, knižní vydání s dodatkem i bez dodatku. A to nemluvím o případech, kdy autor napsal totéž dílo s úplně jiným závěrem pro anglické a americké vydání. Pak je tu třeba Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která v Česku vyšla jedenáctkrát, přičemž mezitím ji Arnošt Lustig několikrát přepracoval. Kde je pak to dílo, které se snažíme doslovně zachytit?

iLiteratura: Jak si tedy vydavatelé vybírají, které knižní vydání pro audioknihu použijí? Lustigův případ jistě zdaleka nebude ojedinělý. Mělo by jít o to poslední?
Lukáš Vavrečka: Většinou si přirozeně vybírají to, které má podle nich největší šanci zaujmout. To znamená: Pokud neexistuje nějaký zažitý ikonický překlad, nechávají se (pokud existují) načítat nové, aktuální překlady. Pokud autor některé kapitoly přepracoval, například v návaznosti na to, že podle jeho díla vznikl seriál, použije vydavatel toto nové vydání. Stále se ale bavíme o nekrácené (například jednohlasé) četbě, která slovo od slova kopíruje konkrétní knižní vydání. Čím dál častěji se ale mluví o takzvané emancipaci audioknižního vydání. A já jsem této emancipace zastáncem.

iLiteratura: Co si pod tím máme představit?
Lukáš Vavrečka: V praxi jde o to, aby (pochopitelně v souladu s autorským právem) k tomuto kopírování konkrétního knižního vydání docházet nemuselo. Aby byla audiokniha brána samostatně jako kterékoli další vydání – revidované, podrobené redakčním zásahům, které dílo posunou dál. Mnoho autorů, kteří se ujali četby vlastního už vydaného díla, bylo konfrontováno s tím, že se jim text už „nezdá tak dobrý“, že se jim špatně čte. Že by ho zkrátka napsali jinak, a ovlivněni tímto dojmem začnou dílo přepracovávat a upravovat, aby v jejich audioknize bylo takové, jaké ho chtějí slyšet. Totéž by ale mělo být možné (ve spolupráci s autorem, držitelem práv nebo překladatelem) udělat i v jiných případech. Čtenáři často vyžadují „to původní dílo“ a myslí tím nějaké knižní vydání. Zapomínají ale na to, že takové vydání je sice autorův text, ale zároveň zásluhou redaktorů prošel mnoha leckdy výraznými úpravami. Chci tím říct, že dílo by mělo projít stejně poctivou redakční přípravou, ať už jde o vydání knižní, nebo audioknižní.

Redakční úpravy a jejich lidé
iLiteratura
: Je tedy běžné, že má audiokniha svého redaktora, případně odpovědného redaktora, jako bývá zvykem u tištěných knih? Nebo má některé z činností s těmito rolemi spojenými na starosti režisér?
Lukáš Vavrečka: Jak kdy. Přístup se liší vydavatel od vydavatele, titul od titulu. Někdy smlouva (to se většinou týká zahraničních bestsellerů) výslovně uvádí, že je vyžadována jednohlasá četba překladu, který paralelně vychází knižně. Pak není redaktora třeba a režie se zabývá „pouze“ režií. Někdy je ale třeba dohledávat výslovnosti například finských jmen a místopisu – to pak dělá buď režisér, nebo redaktor, pokud jej vydavatelství zaměstnává. Více práce je s přípravou částečně dramatizované četby. Vzniká úplně nové vydání, které zohledňuje možnosti auditivního média, takže není totožné s žádným z knižních. V případě dramatizací má pak samozřejmě velký význam scenárista. Ale i tady platí, že to může a nemusí být současně i režisér.

iLiteratura: Co je na redakčních úpravách textů určených k audioknižnímu vydání specifické oproti redakční praxi v běžném nakladatelství?
Lukáš Vavrečka: Myslím, že hlavně ta značení výslovnosti. Pamatuji si, jak se jeden z interpretů v rozhovoru svěřil, že by nikdy nehádal, že to, co vidí v knize napsané, se čte „fjúlak“. Specifická je také práce při přípravě dramatizovaných dialogů (pokud vydavatel přistoupí k takovému typu vydání). Umožňuje-li to smlouva, přistupuje se k „mikroskopickým“ úpravám. Jednak je tu příležitost upravit nedostatky knižního vydání (překlepy, které mění smysl slov, nebo nedostatky překladu), jednak lze provést úpravy, které mají za účel usnadnit četbu a poslech. Když si například překladatel po sobě text nečte nahlas, nemá možnost odhalit, že mu jedno slovo končí a druhé začíná stejným písmenem. Řeší se také problémy se stejně znějícími slovy. Pokud to nejde, musí se režie a interpret vypořádat s takovými lahůdkami jako „Rath byl rád“ a „Bill tu nebyl“.

iLiteratura: To je spousta práce a činností, které nejsou úplně viditelné. Ne u každého distributora lze navíc dohledat, kdo a jak se na audioknize podílel. Stejně tak interpreti u některých vydavatelů jmenují na začátku režiséra, jiní ne. Existují závazná pravidla pro to, co musí být uvedeno – od použitého knižního vydání přes zvukové zpracování po režiséra, tedy něco na způsob audioknižní tiráže? A myslíte si, že by taková pravidla měla existovat?
Lukáš Vavrečka: Taková podrobná audioknižní tiráž se obyčejně uvádí na zadní straně obalu CD. Ale vzhledem k tomu, že digitální download audioknih už před lety převážil nad prodejem fyzických nosičů, je veliká škoda, že informace z této tiráže v drtivém procentu případů neobsahuje ani závěr zvukové stopy audioknihy, ani její popis na stránkách distribuce. Někdy je obtížné dohledat je i na stránkách vydavatelů. Především mě mrzí, jak se v českém prostředí podceňuje význam překladatele – a u audioknih to platí zvláště. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy setkal s tím, že by se v nahrávce zmiňoval autor překladu. A to ani u tak „problematických“ vydání, jako byl zmiňovaný Orwell, který se v jednu chvíli objevil paralelně ve čtyřech vydáních a různých překladech. Dle mého by se ale měl úplně stejně uvádět režisér, autor hudby, mistr zvuku a tak dál, jelikož posluchač si může jen těžko představit, kolik práce kolika lidí stojí za jeho příjemným odpoledním poslechem. A jakou měrou se například režisér podílel na tom, že má audioknižní vydání šestisetstránkového románu takový „švih“.

Hereckost projevu a rizika interpretace
iLiteratura
: Mluvil jste o tom, že některé zahraniční bestsellery lze realizovat pouze jako jednohlasou četbu. Vychází tento požadavek z běžné zahraniční praxe, nebo má jiný důvod? Což mě přivádí na otázku, jestli je český audioknižní trh v něčem specifický?
Lukáš Vavrečka: U nás se jde více do hereckého projevu. Míra interpretace je tedy větší. My totiž máme obecně rádi vyšperkovaná vydání. Potrpíme si na originální knižní sazbu a grafiku, na ilustrace, na kvalitní a zajímavou techniku provedení vazby a obálky. A stejně si většina potrpí i na využití široké škály možností, které skýtá vydání audioknižní. Kdyby se u nás točily audioknihy tak, jak se točí pro západní trh, byla by spousta posluchačů zklamaná náhlou jednotvárností četby a malým zápalem interpreta. Pravděpodobně by se častěji setkali s vydáními, která neobsahují žádné hudební motivy. Takže zřejmě ano, zahraniční vydavatelé možná nestojí o to, aby se s dílem v překladové audioknize děly nějaké „vylomeniny“, a pokud omezí možnosti dramaturgie, je pro ně snazší mít to, jak se dílo v překladech prezentuje, alespoň trochu pod kontrolou.

iLiteratura: A neexistuje v případě onoho hereckého projevu a větší míry interpretace také větší riziko, že audiokniha posune význam díla nesprávným směrem?
Lukáš Vavrečka: Samozřejmě. Může se to stát, někteří posluchači se pak nechají „nachytat“ a audioknižní vydání jim dílo „zkazí“. Jiní pouze vyjádří nelibost nad tím, že se jim toto zpracování nelíbilo a měli si dílo raději přečíst. První je politováníhodné. Druhé samo osobě kazí jméno audioknižnímu průmyslu i konkrétním tvůrcům.
Myslím, že zde se právě ukazuje úloha a obrovská potřeba audioknižní kritiky, která bude schopná se nejen zabývat přínosem díla, ale poučeně hodnotit přístup k audiálnímu vydání. Musím každopádně s povděkem kvitovat, že dobře udělaných audioknih je stále víc a víc – jeden se ještě před pěti lety mohl spálit mnohem snadněji než dnes. A taková dobrá audiokniha může recipientovi nejenom zpřístupnit hůře uchopitelné myšlenky díla, ale i umocnit zážitek z něj. V neposlední řadě pak otevírá další možnosti tentokrát už posluchačské nebo literárněteoretické interpretace. Že dobře udělaná audiokniha nás přesvědčí o důležitosti každé věty výkladu nebo vyprávění – a nachází se tak v opozici vůči nedbalému čtení – o tom ani nemluvím. Stejně nesporný je také význam místa, které audiokniha zaujímá při podpoře čtenářství u mladých či mladistvých čtenářů (nebo dokonce nečtenářů) – ale k tomu by určitě pověděla víc kolegyně spisovatelka Klára Smolíková.

iLiteratura: Jak tedy psát o audioknihách? Existuje vůbec v českém prostředí nějaký teoretický přístup? Co by mělo být pro recenzenta, případně kritika to podstatné, na co se soustřeďovat?
Lukáš Vavrečka: Pokud vím, žádný jednotný teoretický přístup k audioknihám neexistuje. Zčásti je to literární teorie, především naratologie, z té se neustále musí vycházet. Pak do toho ale nedílně zasahují disciplíny jako dramaturgie, herectví, zvuková technika a mastering, a v některých případech i dramatologie nebo scenáristika. V základu jde ale pořád o práci s literárním dílem, snahu o jeho pochopení a uchopení. Tam by tím pádem mělo být i těžiště kritikovy práce: Jak se s dílem a jeho myšlenkou pracovalo. Jak se pracovalo s hledisky, tempem výkladu nebo vyprávění, gradací a retardací, charaktery postav nebo vypravěčů a subjektivním stářím hlasu při volbě interpretů. Zda bylo čteno po smyslu – jak se pracovalo s komikou, ironií. Jak s výslovností nebo kompletováním literárního světa na základě kusých indicií v textu. Zároveň by si ale takový kritik měl být schopen všimnout nežádoucích ruchů, zřetelných střihů, mlasků, šumlování, sykavek a ideálně i poznat, jestli to, co slyší na konci stopy, je opravdu hoboj, o němž byla v jedné z kapitol řeč.

První kniha o audioknihách
iLiteratura
: V současnosti s Klárou Smolíkovou připravujete knihu o audioknihách. Bude otázka teoretického přístupu jedním z témat?
Lukáš Vavrečka: Ano, tomu všemu se v naší knize do hloubky věnujeme. V úvodních částech píšeme o audioknihách jako fenoménu, jejich přínosu a aktuálním místě v literární kultuře, vzdělávání nebo knihovnictví. V další přibližujeme bohatou audioknižní historii – a že se toho za těch více než sto třicet let existence zvukového záznamu literárních děl odehrálo opravdu dost. V dalších částech si pak klademe za cíl osvětlit samotnou tvorbu audioknih a poskytnout základní nástroje pro audioknižní kritiku.

iLiteratura: Zaměřujete se přitom na české prostředí?
Lukáš Vavrečka: Rozhodně. Základní obraz o tom, jak to celé začalo a jak na tom byl v které době zahraniční audioknižní trh, si čtenář samozřejmě vytvoří. Jinak to ale bude kniha o nás. O tom, co v českém prostředí znamenají audioknihy, jak se tady dělají, jak je tu vnímáme, jak s nimi mohou pracovat naši učitelé, knihovníci, posluchači, literární vědci, kritici. Nebo co by měl vědět a očekávat český spisovatel, když mu vydavatelství nabídne audioknižní vydání díla – což se mimochodem děje čím dál tím častěji.

iLiteratura: A poslední otázka na závěr, když jsme u vašeho psaní. Dočkáme se audioknižního vydání některého z vašich vlastních textů?
Lukáš Vavrečka: Ano, a dokonce už velmi brzy. Letos v září by totiž měl v interpretaci Vasila Fridricha vyjít můj poslední román Tesla Noir, který knižně vydal Host. Měl jsem dokonce příležitost přijít se podívat na jednu z nahrávacích frekvencí a pozorovat tvůrčí tým v akci. A musím říct, že pro autora je cenná zkušenost sledovat a poslouchat, jak jeho dílo ožívá, případně si na konkrétních pasážích ověřit, do jaké míry vyprávění působí přirozeně, a na kterých místech to naopak nikomu moc neusnadnil. Dá se říct, že interpretace na mikrofon je taková zatěžkávací zkouška literárního díla.

 

Na podobné téma:
Jakub Horák
: Čtenáři a posluchači jsou na stejné lodi

 

© Kamila Drahoňovská

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 582x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce