Stibral, Karel: Estetika přírody

Stibral, Karel
Estetika přírody

recenze filozofie

Ambiciózní mezioborové dílo zabývající se estetikou přírody v neobvyklém celku spojuje rozmanitost poznatků a teoretických náhledů. Stibral zkoumá do značné míry umělou hranici mezi světem přírody a tvůrčí lidskou činností. Svým dílem ji ani tak nesmazává, jako spíš střídavě nahlíží vždy z jednoho kategorizačního břehu na ten protikladný. Estetický i environmentalistický kontext tím přitom zajímavě obohacuje.

Kniha lesů, vod a strání
Karel Stibral
: Estetika přírody. Pavel Mervart, 2020, 529 s.

Kdo by neměl rád hory – titánské štíty země budící bázeň i nadšení. V duši cestovatele indukují tisícimetrové vrcholy vznešenou úctu i sportovní výzvu. Žádná přirozená kultura ovšem neexistuje a nic není samozřejmé – středověké cestovatele alpské profily nechávaly chladnými, případně v nich vzbouzely pocity spíše záporné. Někteří vzdělanci hory nazývali tumores terrarum – nádory země. Jak se dočteme v Estetice přírody – knize estetika a historika přírodních věd Karla Stibrala – až do 18. století byly hory až na výjimky mimo veškerý duchovní zájem a naživo budily povětšinou odpor a pocit šerednosti. Složitý vztah estetického vnímání a přírodních úkazů vyplývá ze samotné podstaty toho, jak chápeme krásu a co zahrnujeme pod unikavý pojem „umění”. Je uměním pouze „druhá příroda” – mimeticky ztvárněný výsek světa, který prošel tvůrčími nástroji nadaného génia? Nelze naopak vnímat celý svět – ať již výtvor metafyzického stvořitele, nebo důsledek slepých procesů – jako svého druhu estetické dílo? Koneckonců mnozí při procházce umírněnou divočinou pociťují příbuzná citová hnutí jako dejme tomu při poslechu některých hudebních děl či vizuálním kontaktu s galerijně uznaným mistrovstvím. Problematika však s každým myšlenkovým krokem dále košatí – lze nahlížet skálu, lesní zátiší či jakýkoli přírodně geografický úsek jako svého druhu umělecký objekt, když přitom není ohraničen žádným rámem a případný divák je součástí všezahrnující krajiny vůkol?

Před domem, za domem...
Stibral ve své knize uvádí, že řecké slovo „fýsis”, stejně jako jeho latinský překlad „natura”, nese význam „toho, co patří k rození”. Což zahrnuje široké pole příkladů jdoucích od přírody, jak ji na první dobrou chápeme, až k abstraktnější lidské povaze – v podstatě tedy vše, co vzniklo bez lidského zásahu. Ani starověcí Řekové však podle něj nejevili o krásu přírodního světa obzvláštní zájem. Snad až na některé výjimky, jako byla kupříkladu objektifikace lidského těla. Relativní inspiraci pro umělecké ztvárnění probouzeli snad ještě koně, psi, zpěvní ptáci, vybrané šelmy nebo delfíni. Majestátnost hor coby mnohem později oblíbený námět romantiků hrála sice svou roli v mytickém světě božských bytostí, její estetická stránka však v antickém světě uchvacovala jen málokoho.

Římané, jejich nástupci nesoucí pomyslnou pochodeň vstříc naší současné evropské kultuře, si cenili zejména pastorální krajiny – Vergiliovy Zpěvy pastýřské opěvují idylické prostředí Arkádie, sídla boha Pana, bájné krajiny, která měla později značný vliv na obrazotvornost Guercina i Nicolase Poussina. Zájem starých Římanů se však intenzivně vyžíval zejména ve farmářských aktivitách a směřoval tak spíš k pragmatice zemědělství než k estetice autonomní biomorfie. Jak ostatně dokládá také další slavná poezie téhož autora – Zpěvy rolnické. Římané zkrátka oceňovali spíš výhled z domu na domestikovanou přírodní útulnost – divokou, necivilizovanou krásu však už mnohem méně. Přesto zde lze mluvit o určitém vývoji.

Les ti dá více než knihy
Pomalu se vyvíjející zájem o estetiku krajiny však zažil velký úpadek po pádu Západořímské říše. Středověkému člověku zřejmě od přírody chyběl patřičný odstup. Lidé vnímali krajinu spíš jako síť bodů a jejich propojení v podobě cest – její celek, např. v podobě mapovacího nákresu, jejich fantazii příliš neobýval. Les byl většinou vnímán jako nebezpečné místo, kde přebývá ďábel, či přinejmenším lupiči. Přesto existovali výjimeční jedinci – jako sv. Bernard z Clairvaux (1090/91–1153), jenž tvrdil, že: „Les ti dá více než knihy. Učitelé věd tě nikdy nenaučí tomu, čemu tě naučí stromy a skály.“ V Aristotelově učení, které mělo zásadní vliv na myšlení církevních otců, byl dokonalejší supralunární kosmos než nedokonalý chaos pozemského světa.

Dle slov Jacoba Burckhardta jako první plně ocenila krásu přírody renesanční Itálie. Krajina se z podřízené funkce dekorativního pozadí přesunula do pozice hlavních námětů. Postupně se vynořila a dále nabývala na síle estetická funkce komplikovaných zahradních úprav. A pokud bychom se drželi pohledu učebnicově zohledňujícího historické slohy jako určité komplexní epochy specifického myšlení a vnímání, pak čistý entuziasmus pro umělecké ztvárnění přírodních krás zřejmě dosáhl vrcholu v průběhu klasicismu a romantismu. V té době také vzniklo bohatství tematicky zaměřených uměleckých děl i četných filozoficko-estetických traktátů. Obdiv k přírodě se ostatně již neodbýval výhradně prostřednictvím umění. Putování a pozorování přestalo být záležitostí ojedinělých vzdělanců a coby fenomén turistiky se stávalo novou normou zvídavých aktivit střední třídy. V tomto ohledu není bez zajímavosti leckterý detail – např. že vůbec první cestovní kancelář, britská Cox & Kings, byla založena již v roce 1758.

Filozofové, turisté a zahradníci
Stibralova Estetika přírody spojuje systematičnost historického mapování provázaných vlivů s množstvím fascinujících faktických detailů. Náročnost knihy v tvůrčím slova smyslu se zakládá na rozpínavé tematické mezioborovosti. Autor jednotlivé části pojmenovává dle odpovídajících historických úseků – od starověkého Řecka a antiky až po 21. století. Páteří je výše nastíněná historie estetického vnímání přírodních krás. Ta má přitom dvě komplementární hlediska. Jednak to, jak se vyvíjelo zobrazování přírody v umění – například proměny dekorativních krajinných motivů na pozadí obrazů v autonomní téma. A dále vztah cestovatelů či prostě zanícených pozorovatelů k estetické stránce přírodních objektů – hor, lesů, vod, skal, ale i živočichů a rostlinstva. Doplňujícími náměty, kterými se autor průběžně zabývá zejména v druhé polovině knihy, je pak odpovídající historie zahradní architektury, environmentalistiky (ochranářské svazky, zakládání přírodních parků a rezervací) a samotné turistiky.

Další podstatnou část tvoří esteticko-filozofická reflexe, přičemž jednotlivé kapitoly se věnují britské a německé estetice 18. století. Prominentní pozornosti se tu těší anglický viktoriánský umělecký kritik a estetik John Ruskin, který v rámci své monumentální série Moderní malíři (Modern painters) věnoval celý čtvrtý díl Alpám, a francouzský preromantický filozof Jean-Jacques Rousseau, který pro vše „nepřirozené“ neměl než slova radikální kritiky. Oproti tomu vše, co bylo v jeho pojetí „přirozené“, naopak zaníceně velebil, což se mimo jiné odráží ve známé dobové idealizaci „vznešeného divocha“. Kromě Rousseauových názorů se probírá hledisko Immanuela Kanta, který formativně uchopil meze estetického soudu, definoval krásno (přičemž z pohledu současníka možná překvapivě nadřadil přírodní krásno uměleckému) a proslulým způsobem formuloval pojem vznešena. V neposlední řadě Stibral probírá také Hegelův idealismus, v němž německý filozof naopak přírodu stavěl coby podřadnou duchu. V tomto ohledu však Estetika přírody více či méně představuje obvyklý rozsah vědomostí úvodního historicko-filozofického kurzu. Bez zajímavosti nicméně není tematický úvod do myšlení Edmunda Burka, který estetické kategorie vymanil z lidských pravidel účelnosti a matematické symetrie, či příspěvek k Rozpravám o kráse přírody švýcarského myslitele Johanna Georga Sulzera, v nichž zdůrazňoval coby klíčové kategorie vnitřní vztahy, proporce a provázanost – podobně jako později romantický estetik Friedrich Schiller.

Potomci savany
Na závěr knihy pak autor umístil „appendix”, v němž rozebírá více méně aktuální teoretické koncepce evolučních adaptací v utváření estetických preferencí krajiny. Za možná složitě znějícím teoretickým vymezením se skrývá komparatistický popis spekulativních vědeckých modelů ve stylu: Původní krajina člověka byla savana, jejíž specifické rysy se zapsaly do lidské fylogeneze, proto má dnes člověk estetické zalíbení v podobném typu krajiny (“savanna theory” Gordona Orianse z roku 1980). Dočteme se tu také o koncepci čtyř kritérií Stephena a Rachel Kaplanových z roku 1989, že rozhodujícím měřítkem pro krajinu, která vám nejspíš navodí libé stimuly, jsou soudržnost (která umožňuje rychlou orientaci), prediktivnost (přehled o číhajícím nebezpečí), bohatost (dokáže vizuálně vtáhnout) a tajemství (slibná očekávání pro další exploraci).

Estetika přírody se rozprostírá přes vícero oborů. Jako taková klade na čtenáře užšího zaměření proměnlivou úroveň nároků. V každém případě ovšem platí, že obohacující pasáže v ní najde jak specificky orientovaný teoretik, tak entuziasmem sycený outdoorový praktik. Estetické prizma aplikované na svět přírody ani environmentální pohled na svět umění nepředstavují nový obor. Zejména v českém kontextu je však k tomuto tématu dostupné jen omezené množství relevantních publikací. Nejen z toho důvodu by tedy moha Stibralova kniha představovat jak základní kámen pro zevrubnější studium, tak soubor podnětů pro dílčí inspiraci.

 

Na podobné téma:
Francesco Petrarca
: Výstup na Mont Ventoux
Simon Schama: Krajina a paměť
Henrik Svensen: Uhranuti výšinami

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 577x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce