Šimada, Sódži: Případ astrologických vražd

Šimada, Sódži
Případ astrologických vražd

recenze krimi

Román, který z autora udělal hvězdu japonské detektivky, nabízí sice poněkud starosvětskou whodunitku, zato však opepřenou okultními a morbidními prvky a vynalézavým vyprávěním.

Vyvraždění rodiny Umezawa
Sódži Šimada
: Případ astrologických vražd. Přel. Anna a Igor Cimovi, Paseka, Praha, 2021, 384 s.

Japonské detektivky se v českém překladu neobjevují zrovna často. Když už se však nějakou podaří u nakladatele prosadit, bývá z toho pro české čtenáře objev – jako třeba v případě šokujícího tarantinovského thrilleru Out o dělnicích z balírny jídel. Jeho autorka Nacuo Kirino se pak v češtině dočkala ještě jednoho překladu, ale tím s nimi nakladatelství Knižní klub skončilo.

Paseka to nyní zkouší s autorem, který je v domovském Japonsku považován za největší žijící hvězdu japonské detektivky. Právě prvotina Sódžiho Šimady (nar. 1948), která v českém překladu vyšla pod názvem Případ astrologických vražd, stála u zrodu jeho slávy a dodnes, čtyřicet let od originálního vydání (1981), zůstává jeho nejslavnější a nejpřekládanější knihou. Je to přitom trochu paradox, protože zatímco zmíněná Nacuo Kirino se prezentovala v roce 1997 skvěle spleteným noirovým příběhem, Případ astrologických vražd je klasická detektivka, zašmodrchaná whodunitka, jejichž sláva už dávno pominula. Šimada dokonce používá stejnou fintu, s jakou kdysi přišel Ellery Queen a u nás ji zopakoval Josef Škvorecký, když vyzývá čtenáře (a to hned dvakrát), že mají již dostatek indicií k tomu, aby určili pachatele. Ale ti stejně nemají šanci, protože provedení vraždy (respektive hned osmi vražd) bylo natolik komplikované a morbidní, že řešení jen málokomu přijde na mysl.

Několikanásobná vražda nejprve jednoho malíře a následně jeho šesti dcer (a jedné další příbuzné) by byla sama o sobě dosti šokující a atraktivní k rozlousknutí, Šimada však pátrání po vrahovi (nebo vrazích) ještě ozvláštňuje neobvyklým způsobem vyprávění. Dvakrát čteme v podstatě doličné předměty, totiž dokumenty, které napsal jednak zavražděný a pak také jeden policista, který se ke zločinu nachomýtl, převážná většina děje se pak odehrává v pracovně hlavního vyšetřovatele, astrologa Kijoši Mitaraie, přičemž tyto pasáže vypráví jeho watson Kazumi Išioka. Trochu to připomíná případy obtloustlého Nero Wolfa, který se také obvykle nezvedl ze svého křesla – a také Šimada dokáže udržet čtenářskou pozornost u zdánlivě statického děje.

Samozřejmě především proto, že dialogy mezi Mitaraiem a Išiokou se zejména v první polovině knihy vracejí do minulosti a rozkrývají podrobnosti kolem případu. Ten se totiž odehrál už ve třicátých letech dvacátého století a zůstával dlouhá léta největším „pomníčkem“ tokijské policie a předmětem mediálních spekulací a fantazírování, třebaže tenkrát byla za vraždy zatčena a odsouzena malířova manželka. Mitarai se k čtyři desetiletí staré kauze dostane náhodou, také proto, že se objevilo nové svědectví, objasňující jednu ze záhad, které se k případu vážou (mrtvoly šesti zavražděných dívek byly rozesety na různých místech v Japonsku a pohřbeny v různých hloubkách země, což podporovalo spekulace o okultním záměru vraha, které podnítily zápisky zavražděného; ty knihu otevírají a blouzní o vytvoření magické bytosti právě z těl zavražděných dívek). Už první vražda malíře je přitom záhada zamčeného pokoje, hromadná vražda šesti dívek a rozmístění jejich rozřezaných těl (ve 30. letech, kdy byl v Japonsku ještě automobil vzácností) záhada ještě větší a temnější.

Šimada udržuje čtenářské napětí zprvu hlavně přidáváním dalších a dalších podrobností a nových záhad, které se zločinem souvisejí, až zhruba v polovině přijde s prvním dílčím odhalením. Ale stále jen dílčím; okruh podezřelých se jím dokonce vlastně rozšiřuje. Neustále přitom pracuje s okultní linkou, i když se nakonec ukáže, jak to ve správných detektivkách bývá, že motivace pachatele s magickými rituály neměla nic společného. Více než detektivy meziválečné britské školy má Mitarai připomínat Sherlocka Holmese, ale případné srovnávání Šimada chytře zapudí, když svého hrdinu nechá zkritizovat jeden z méně věrohodných Holmesových případů. I Šimada si však občas pomůže náhodou, zejména intrika, která pachateli pomůže k tomu, aby se zbavil těl, byla velmi riskantní a nespolehlivá a to, že vyšla, je spíše dílem spisovatelské svévole než přísné logiky děje. K whodunitce nicméně i takovéto málo pravděpodobné až krkolomné prvky patří, takže to autorovi nelze úplně vyčítat.

Případ astrologických vražd je přeci jen kniha už čtyřicet let stará. Ale protože řeší případ z hluboké minulosti, nepůsobí její děj zastarale. A mezi současnou překladovou produkcí, která si libuje ve více či méně akčních thrillerech, se jeví sympaticky starosvětsky – a vlastně osvěžujícím dojmem.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1316x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce