Lalo, Oscar: La race des orphelins

Lalo, Oscar
La race des orphelins

recenze beletrie zahraniční

Hildegard ve svých osmdesáti neví, čí je. Ani jak se vlastně jmenuje a kde se narodila. Trápí se tím, že má cejch kolaborantky. To všechno „jen“ proto, že na svět přišla v jedné z porodnic nacistického projektu Lebensborn. Švýcarský autor se vrací k tématu, které již bylo v literatuře i filmu zpracováno vícekrát – inspirovalo například Bohumila Hrabala. Oscar Lalo se však touto historickou skutečností zabývá velice detailně a s překvapivou empatií. Není patetický, a přitom jde opravdu na dřeň.

Čí jsem?
Oscar Lalo
: La race des orphelins. Belfond, Paris, 2020, 280 s.

Oscar Lalo je muž mnoha povolání: vystudoval práva a v oboru jistý čas zůstal, když pracoval jako advokát a přednášel na univerzitě v Lausanne. Už od mládí ale zároveň psal písňové texty a skládal hudbu; vzešla z toho tři písničkářská alba v duchu francouzského šansonu. Je rovněž autorem jedné divadelní hry (Mes nuits avec Woody Allen, Mé noci s Woody Allenem, 2009), vytvořil deset scénářů krátkometrážních filmů. V rozhovorech vysvětluje, že jeho původní profese byla dobrou průpravou pro spisovatelské řemeslo. Jako advokát také musel „vyprávět příběhy“, když před soudci obhajoval své klienty, a podobně jako romanopisec prý vždy věděl, na jaké straně stojí.

V roce 2016 mu v nakladatelství Belfond vyšla prvotina Les Contes défaits (mnohoznačný název, v přímém významu „příběhy, kterých jsme se zbavili, které jsme porazili“, může označovat také to, co je „rozházené, v nepořádku“, stejně jako by to mohlo být i „rozluštěné“; zároveň jde o slovní hříčku, homofonní spojení „contes des fées“ znamená „pohádky“, a případné stejně vyslovované „contes des faits“ a „comptes des faits“ by byly „příběhy o skutečnostech, reálná vyprávění“, potažmo něco jako „zúčtování“). Autor o tomto svém románu říká, že to není pouze kniha o pedofilii, ale také o tom, co je ticho a mlčení, jak těžko se o bolestných prožitcích mluví a jak složité je vracet se k nim, když byly dlouho vytěsňovány. A vysvětluje, že nějaké trauma, nějakou ránu má každý z nás a jeho záměrem bylo poukázat na to, jak se s takovou záležitostí lidé ve svých životech vypořádávají. Uvedl: „Kniha mluví o někom, kdo nic nechápe, a ani neví, jestli chápe to, co zrovna pochopil. Je to cesta k pochopení sama sebe.“ A dodává: „Chtěl jsem být zapisovatelem, jenž zachytí to, co se nedá vypovědět, chtěl jsem ,přeložit‘ mlčení.“

Vyrobené děti se nehodí do krámu
Svou druhou knihu La race des orphelins (Rasa sirotků, 2020) Oscar Lalo vystavěl na podobném principu, téma je ale jiné. Tentokrát zvolil za protagonistku a vypravěčku Hildegard Müller, které už táhne na osmdesát a právě se rozhodla podělit o svůj osobní příběh. Své vzpomínky diktuje, jako písaře si vybrala švýcarského spisovatele (jehož označuje „le greffier“, což je zároveň i „soudní zapisovatel“ – a i tento širší význam je pro vnímání textu důležitý). Hildegard sice chce vyprávět, problém však je, že jí pro celou tu historii chybí základní rámec, výchozí body. Nezná datum ani místo svého narození, neví, kdo byli její rodiče, vlastně neví, jak se jmenuje: jméno Hildegard Müller nedostala jako novorozeně, není zapsáno v matrice, bylo jí přiděleno až později. Je totiž sirotek a pochází z některé (neví ovšem z které) porodnice programu Lebensborn. Své biologické rodiče nikdy nepoznala, ví však, že její otec musel být příslušníkem jednotek SS a matka jednou z těch, které se svou spoluprací podílely na plánu zalidnění třetí říše čistou rasou. Porody probíhaly anonymně, děti byly matkám odebrány a později svěřeny k adopci. Identifikace dítěte tak byla od počátku nemožná: na pravé totožnosti dětí nezáleželo, jejich individualita se považovala za nežádoucí, šlo jen o jejich prokazatelně árijský původ.

Už název La race des orphelins otvírá problém, který text bude zkoumat a převracet ze všech stran. Děti, o jejichž osudech se bude vyprávět, v titulu dostávají obecné jméno, čímž je ve zkratce vyjádřena bída jejich životního předurčení. V jistém smyslu je název předznamenáním toho, jak uvážlivě autor svůj námět uchopil. Závažné téma této knihy se netopí v patosu a zbytečných slovech, přesto se jeho hloubka neztrácí. Propracovaná struktura vyprávění a vhodně volený styl příběhu dodávají sílu a zároveň potřebný skoro až němý respekt. Hildegard Müller s pomocí svého písaře tvoří cosi jako deník, ale jsou to spíš jenom střípky vzpomínek. Ty doplňují mnohem četnější a také závažnější fragmenty úvah opřených o holá fakta.

Vypravěčka zaznamenává své tápání: jak se představit, jak se popsat a nějak zařadit. Svěřuje se s celoživotním traumatem člověka, který doslova „neví, čí je“. Text tvoří útržky tu o délce několika řádků, tu delšího odstavce, nepřesahují však prostor jedné stránky. O to lépe rezonují, ač se věnují vždy jen jednomu údaji, jedné výchozí myšlence. Někdy jsou to jednoduchá sdělení, surová svou chladnou banalitou, jindy složitější konstrukce, často využívající i hry se slovy, která je nutno číst velmi pozorně, a přemýšlet by se o nich dalo hodiny. „Jmenuji se Hildegard Müller. Vlastně se nejmenuji. Jsem si jistá jen tím, že mí biologičtí rodiče mi toto jméno nedali a že není jejich. Po pravdě řečeno, nic víc o nich nevím.“ (s. 16) Stále se tak ve vyprávění vracíme k tomu, že není odkud začít. O sirotcích žádné osobní záznamy nezůstaly, do registrů je zanášeli jen jako čísla, svazky byly později zničeny. Nelze dohledat ani přesné datum narození, ani místo (která z porodnic Lebensborn to měla být, se sídlem v Německu, v Norsku, či jinde?). „Můj deník se mi podobá. Není v něm uvedeno místo ani datum. Nevím, kdy a kde jsem se narodila. Pravděpodobně v roce 1943. Matriční knihu, kde to bylo zapsáno, 30. dubna 1945 jednotky SS spálily. Den sebevraždy Adolfa Hitlera se tak shoduje se dnem mého upálení jako kacířky. V den smrti Adolfa Hitlera spálily jednotky SS informace o mém narození. Tato choreografie smrti a života je předehrou k mé neexistenci.“ (s. 47) To ale není všechno, další podrobnosti jsou ještě vážnější: „Jsem dcera esesáka. Mám to napsané na čele. Mám to přišpendlené na zádech. A na prsou mám ještě jednu ceduli: kolaborantka. Matka byla kolaborantka. Jsem jako obložená houska, namazaná dvojitě potupným původem. Tragédie Lebensborn je tragické následnictví vzniklé spářením a přebité tragickou absencí následnictví. Následnictví jako strašák a jeho absence jako peřina bez peří. To dvojí dědictví mě dusí.“ (s. 49)

Hildegard se ovšem nesoustřeďuje jen na sebe, poukazuje na to, že takových jako ona byly stovky. Připomíná různá historická fakta, zamýšlí se nad dopady válečných událostí na jiné skupiny obyvatel, porovnává osudy sirotků, mezi něž patří, s jinými vyvrženci nacistického systému, jako byli třeba postižení nebo Romové. Opakovaně se vrací k osudu Anne Frankové, která je jí velmi blízká. Uvažuje o tom, že pro Himmlera byl plán árijských porodů jakýmsi vykoupením jeho viny za miliony mrtvých, které způsobily programy směřující k vyhlazení obyvatelstva „nečisté“ rasy. Tím pádem si ale připadá jako Himmlerův komplic. Vytahuje na světlo různá další nacistická zvěrstva, vypočítává, co všechno zůstalo nepotrestáno. Naopak oni, sirotci z nechvalných porodnic, zůstali na černé listině – jsou přece potomky nacistů. Patřili k vyvoleným, vezli se na stejné lodi, proto se jim nedá odpustit! Že v tom byli nevinně? To už nikdo nedomýšlí.

Příběh vychází ze skutečnosti. Porodnice Lebensborn, tedy Pramen života, nebyly pouze v Německu. Celkem jich bylo 34, z toho v Norsku devět, další se nacházely v Nizozemsku, Dánsku, Francii, Belgii, Rakousku nebo v českých Veltrusích. Mělo v nich přijít na svět asi deset tisíc dětí. Tématu se mimochodem dotkl například i Bohumil Hrabal v románu Obsluhoval jsem anglického krále (ve filmové adaptaci je podáno s romantickou nadsázkou) – Lalo ho uvádí v detailním seznamu děl, v nichž hledal informace a inspiraci, zařazeném na konci svazku. Dodejme, že zaujalo i Vladimíra Körnera, jenž je autorem scénáře k filmu Pramen života: Der Lebensborn (r. 2000 ho natočil Milan Cieslar).

Zmíněný „bibliografický soupis“ knize dodává zajímavý přesah: jako bychom se po přečtení románu náhle přesunuli z domény fikce k odborné literatuře. Odkaz na další zdroje funguje i jako připomenutí, že nejde o výtvor autorovy bujné představivosti, ale o skutečný přepis toho, co nabízejí světové dějiny.

Autor v této knize nemluví suchou řečí paragrafů. V hutném, kusém a výrazně věcném podání – které je ovšem nenápadně podkresleno chytrou hrou se slovy, smutnou ironií, projevy srdnatého rozhořčení a odhodlané bojovnosti – mezi řádky a sporými slovy stoupají emoce: údiv, dojetí, vztek, hanba. Oscar Lalo svou obhajobu zvláštní rasy sirotků pojal jako zkušený právník a zralý spisovatel, především se ale ukazuje být velice empatickým pozorovatelem. Po přečtení románu není těžké vžít se do role porotců a hlasovat pro nevinu. Jako čtenáři však ten nevšední případ o to hůř vymažeme z paměti.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 774x

katalogy

štítky k článku

Inzerce