iLiGlosa: Když se pera chopí fantóm

iLiGlosa
Když se pera chopí fantóm

aktualita beletrie česká

Většinu spisovatelů potěší, když vidí své jméno na obálce knihy. Jenže z každého pravidla existují výjimky – a často mají souvislost s českým prostředím…

Když se pera chopí fantóm

V letošním ročníku Ceny Josefa Jungmanna získala Prémii Tomáše Hrácha Sarah Bartoni za překlad románu Prolhaný život dospělých od Eleny Ferrante, čímž dostala spolu s dalšími oceněnými kolegy a kolegyněmi překladateli příležitost tak trochu vystoupit z obvyklé anonymity. Nadále neznámá však zůstává skutečná identita italské spisovatelky, což se v dnešním světě, prošpikovaném slídivými sociálními sítěmi a elektronickými vychytávkami od bezpečnostních kamer po platební terminály, zdá téměř neuvěřitelné.

Záhadná Elena Ferrante je asi nejznámější, byť nikoli jedinou současnou spisovatelkou, jež svou identitu veřejnosti skrývá. Z různých důvodů, o nichž můžeme jen spekulovat, se řada autorů a autorek rozhodla svou pravou totožnost tajit i v dřívějších dobách. Ze známých autorů, jejichž pravou identitu známe (a obvykle ji znali i jejich současníci), byť mnohem známější jsou pseudonymy, pod nimiž zveřejňovali svá díla, se tu sluší zmínit alespoň Jaroslava Vrchlického, Petra Bezruče, Karolínu Světlou či Ivana Olbrachta. Specifický případ představovaly spisovatelky publikující pod mužskými pseudonymy, neboť mužské jméno bylo na obálce pro čtenáře přijatelnější – zde stačí zmínit alespoň jména jako George Sand nebo Felix Háj a s podobnými případy se setkáme i v dnešní době (J.K. Rowlingová píšící detektivky jako Robert Galbraith), třebaže dnes jméno ženské autorky na obálce nepobuřuje ani největší konzervativce. Několik pseudonymů ale zůstává stále neodhaleno, a to jak u autorů nade vši pochybnost dávno mrtvých, tak i u těch nejspíše ještě žijících.

S průnikem žen do světa literatury souvisí i jeden z nejstarších příkladů dodnes neidentifikovaného autora éry knihtisku. Zatímco ve střední Evropě zuřila třicetiletá válka, objevil se v roce 1631 v dnešním Německu zhruba čtyřicetistránkový přehled osudů významných žen, jehož název lze z dobové němčiny přeložit ve smyslu Chvályhodná společnost učených ženštin. Pod dílem byl podepsán jistý Johann Frauenlob, což byl zcela evidentně pseudonym, jméno lze totiž přeložit ve významu „chvála žen“. Kdo se za ním skrýval, zůstává dodnes nejasné.

U žen ještě chvíli zůstaneme. Od roku 1913 přední německy psané expresionistické literární časopisy zveřejňují povídky podepsané pseudonymem El Hor, krátce před koncem první světové války se objeví pseudonym El Ha, v roce 1923 se autor(ka) natrvalo literárně odmlčí. Z dochovaných doprovodných textů vyplývá, že se v tomto případě jednalo o jednu osobu – ženu, badatelé dokonce na jednom místě objevili větu: „Zvědavcům budiž předem vyzrazeno, že za tímto pseudonymem stojí mladá, nám Pražanům dobře známá dáma.“ Že autor(ka) textů pocházel(a) z Prahy nebo alespoň z habsburské monarchie, naznačují i jazykovědné analýzy publikovaných textů. Nadšeného amatéra samozřejmě při kombinaci slov „pražská německy psaná literatura“ a tvůrčího období 1913–1923 napadne, zda se nemohlo jednat o Franze Kafku, ale na to by nejspíše literární vědci už dávno přišli. I v tomto případě tedy zůstává autorova či autorčina skutečná identita neznámá a svým způsobem tak podtrhuje a dokresluje romantizující mysteriózní háv, který si kolem Prahy na počátku 20. století rádi představujeme.

Také u dalších autorů, jejichž identita nebyla dodnes odhalena, nalezneme vazby na české prostředí. Patrně jste někdy v antikvariátě či v domácích knihovnách svých prarodičů narazili na knihy jistého B. Travena. Tento německy publikující autor zjevně procestoval značnou část Latinské Ameriky a ve svých románech se nezdráhal poukazovat na chudobu a těžké postavení místních domorodců. Vzhledem k tomuto sociálnímu aspektu byl během minulé éry i v letech před ní poměrně hojně překládán a vydáván, naposledy ovšem vyšel jeho český překlad v roce 1984. Ačkoliv jsou u něj známa údajná data narození a úmrtí a na internetu lze dohledat dokonce i fotografii, zůstává kolem něj řada otazníků. Podle některých teorií by mělo jít o pseudonym slavného Jacka Londona, podle jiných se jedná o málo známého spisovatele z Čech Arthura Breiského, rodáka z Roudnice nad Labem. Obě teorie vycházejí z předpokladu, že dotyčný svou smrt pouze předstíral (Breiský byl nalezen s rozdrcenou hlavou a tělo bylo identifikováno jen podle dokladů nalezených v jeho oděvu.). Jméno B. Traven prý mělo být anagramem pro Breiského známé – čteno pozpátku by dávalo význam Nev Art B., tedy nový Art(hur) B(reiský). Proč by Breiský v tomto případě nezvolil variantu Trawen, zastánce této teorie příliš netrápí. Nejspíše budou mít přece jen pravdu zastánci hypotézy, že šlo o Ottu Feigeho, levicového revolucionáře, který po potlačeném pokusu o vyhlášení Bavorské republiky rad opustil Evropu.

I mezi autory populárních severských detektivek nalezneme jednoho fantóma. Cyklus jedenácti detektivek od jistého Bo Baldersona, v nichž hlavní roli má jménem neuváděný „státní rada“, dodnes mezi švédskými novináři a literárními vědci rezonuje, přestože tyto knihy vycházely dávno před současným boomem, konkrétně v letech 1968–1990 (první díl, Státní rada a smrt, vyšel v roce 1981 i česky). Na základě analýz míst a prostředí, kde se knihy odehrávají, se objevila řada tipů, kdo by se pod jménem Bo Balderson mohl skrývat, jedná se ovšem o jména v Česku vesměs neznámá, snad s výjimkou spisovatele Svena Delblanca, kterého za možného Baldersona označil jistý profesor archeologie, který se o pár let později sám stal objektem téhož „odhalení“ od jiného pátrače. Agentura, která Baldersona zastupuje, nicméně oznámila, že pravou identitu neznámého detektivkáře odhalí po jeho smrti (což zmíněného Delblanca vyřazuje ze hry, byť teoreticky je možné, že pod jménem Balderson psalo více spisovatelů a jejich identita bude odhalena až po smrti posledního z nich).

V roce 2006 se na českém trhu objevil dystopický thriller Poutník, pro tuzemské čtenáře zajímavý i tím, že jednou z úvodních scén je v Praze spáchaná vražda otce hlavní hrdinky. V anotaci knihy popisující boj jedince za svobody ve světě plném šmírovacích technologií bylo uvedeno, že autor knihy John Twelve Hawks žije mimo Síť a neposkytuje o sobě žádné informace. Ačkoliv se kniha dočkala dvou pokračování, rovněž přeložených do češtiny, a autor provozuje vlastní webové stránky, o jeho skutečné identitě se ani šestnáct let po původním vydání debutu nic bližšího neví, s výjimkou toho, co o sobě sám prozradil – údajně se narodil v 50. letech, vyznává buddhismus a nevlastní televizi. To je pochopitelně na nezpochybnitelnou identifikaci poněkud málo, i kdybychom údaje považovali za pravdivé.

Za záhadnými literárními fantómy ale nemusíme do Itálie, Spojených států či Švédska. Bývalí federální spoluobčané si mohou lámat hlavy nad tím, kdo se skrývá pod pseudonymem Čistá duša. Sbírka poezie vydaná pod tímto názvem se dokonce před několika lety stala jedním z nejprodávanějších slovenských titulů, ale svou totožnost autor či autorka, původně publikující na sociálních sítích, stále tají.

Na sociálních sítích má své kořeny také český fenomén Opráski sčeskí historje. Přestože vyšlo již několik knih tohoto svérázného komiksu a jeho autor se nevyhýbá naživo konaným besedám a osobně si v masce jedné z hlavních postav svých komiksů převzal ocenění Křišťálová lupa, veřejnost stále neví, kdo se pod autorskou zkratkou Jaz skrývá.

Je otázkou, zda vůbec má smysl snažit se odhalit skutečnou identitu lidí, kteří se rozhodli nezveřejňovat svá díla pod vlastním jménem. Každé tajemství samozřejmě láká a dráždí, na přitažlivosti mu však přidává právě to, že jde o tajemství, a odhalením pro nás své kouzlo nenávratně ztrácí, jak říkával Jaroslav Foglar, sveřepě odmítající prozradit cokoliv o skutečné identitě Rychlých šípů či poloze Stínadel. Neměli bychom rozhodnutí Eleny Ferrante, Johna Twelve Hawks, Jaze a dalších, ať už je k němu vedly jakékoliv důvody, prostě respektovat? Na kvalitě jejich děl přece nic nezmění případné zjištění, že je ve skutečnosti napsala Giulietta, Thomas nebo Milan.

 

© Martin Liška

Diskuse

Vložil: Martin Liška, 02.11.2021 11:01
iLiGlosa: Když se pera chopí fantóm
Máte pravdu, to mi nějak uniklo.
Vložil: Anna Tkáčová, 02.11.2021 08:35
iLiGlosa: Když se pera chopí fantóm
Pěkná glosa. Jenom bych se zeptala: nemá být konzervativec místo konzervatista? Nějak mě to uhodilo do očí.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 617x

Inzerce
Inzerce