Francouzské literární ceny 2021

Francouzské literární ceny 2021

aktualita beletrie zahraniční

Podzim je ve Francii zlatým obdobím pro knižní trh. Od srpna do září zaplaví knihkupecké pulty stovky nových titulů, které až do začátku listopadu běží dlouhý, tříkolový dostih o literární ceny. Jak to bylo letos?

 

Goncourt & spol.

Literárních ocenění se ve Francii udělují stovky, jen několik z nich je však skutečně prestižních. Ovšem i desítky dalších mají tu moc dostat titul do popředí čtenářského zájmu, a v důsledku pak udělat ze ztrátového podniku, jímž vydávání knih bývá, slušný kšeft. Nakladatelé proto směřují většinu produkce právě na začátek podzimu, aby si tak zajistili pozornost kritiky a porotců literárních cen. Hlavní ceny se ustálily na systému, kdy ve třech kolech postupně zužují výběr nominovaných knih a v poslední fázi pak ze čtyř nominantů vyberou laureáta. Aby se jednotlivým oceněním dostalo potřebné odezvy v médiích, udělování cen je rozprostřeno v přibližně dvoutýdenním intervalu na přelomu října a listopadu. Každá z cen je také spojena s pečlivě vybraným místem předávání – většinou je to některá z vyhlášených kaváren či restaurací. Cenu totiž není nutné jen slavnostně předat, hned nato se musí také oslavit dobrou krmí a spláchnout nejlepším šampaňským.

Výběr porot bývá pravidelně kritizován a pojí se s ním všelijaké aféry. Letos došlo k nepříjemnostem, když členka poroty Camille Laurens (dvě její knihy vyšly v českém překladu Alexandry Pflimpflové v Odeonu r. 2002 a 2004) publikovala v Le Monde des livres recenzi knihy La carte postale (Pohlednice) od autorky Anne Berest, v níž dílo nevybíravě potopila. Ukázalo se však, že román byl pro Laurens trnem v oku očividně proto, že její partner François Noudelmann vydal knihu Les enfants de Cadillac (Děti z Cadillacu) na stejné téma – oba vyprávějí příběhy zasazené do Ruska a Francie odehrávající se v období před druhou světovou válkou a během ní. A navíc oba figurovali v prvním výběru Prix Goncourt. Anne Berest ale dokázala lépe oslovit čtenáře (kniha se výrazně lépe prodávala) i porotce (její kniha měla více nominací i na jiné ceny). Negativně laděná kritika tak byla vnímána jako nevhodné gesto a k tomu se přidala i ta souvislost, že Laurens se jako členka poroty zachovala neloajálně. Média ostatně nelenila a žádala po goncourtovské porotě vyjádření. Její předseda Philippe Claudel pak velice rychle nechal kolegy odhlasovat nový bod kodexu, kde se přímo uvádí, že pokud porotce pojí bližší vztahy (a nelze se jako v tomto případě bránit tím, že oba spisovatelé nejsou manželé, pouze partneři), musí tu skutečnost oznámit a daný titul nemůže být nominován, a také bylo zapovězeno, aby se až do vyhlášení ceny porotci o nominovaných knihách jakkoli vyjadřovali v médiích. Doposud to totiž možné bylo a nikomu to nepřipadalo zvláštní, nejspíš proto, že se nikdy nestalo, že by recenzent titul nevychválil.

Většina níže uvedených ocenění má více kategorií: nejčastěji se vybírají také nejlepší esejistické knihy nebo nejlepší překladové tituly. My se však omezíme na vítězné knihy z oblasti francouzsky psané beletrie.

Prix Goncourt
Prix Goncourt získal Mohamed Mbougar Sarr (nar. 1990) za román La plus secrète mémoire des hommes (Nejtajnější lidská vzpomínka), který vydalo nakladatelství Philippe Rey. Kniha původně vyšla v nákladu 3000 výtisků, teď se rychle tiskne dalších 300 000.

Mohamed Mbougar Sarr stál ostatně po celý podzim v popředí souboje o vstup do síně slávy, jeho román se objevil v nominacích na všech šest předních cen (Goncourt, Grand Prix de l’Académie, Femina, Renaudot, Médicis, Décembre). Dávno před udělením „Goncourta“ se začalo jednat o zahraničních vydáních, v tuto chvíli se román překládá do 24 jazyků, o práva na německé vydání se v aukci utkalo několik nakladatelů, vítěz (C. Hanser Verlag) nakonec za licenci údajně zaplatil šestimístný obnos.

Nakladatel Philippe Rey byl velice příjemně překvapen, že nejprestižnější francouzskou literární cenu dostal právě „jeho“ autor, ačkoli je mu teprve 31 let. Ten není úplným nováčkem, stačil už vydat jednu povídku a tři romány a posbíral několik méně významných ocenění. Rey ho považuje ho za ojedinělý zjev současné literární scény. Zdůrazňuje, že i když je mladý, jeho literární dílo působí nečekaně vyzrále, je mnohovrstevnaté, zcela osobité, nepostrádá napětí a humor, a přesto je i poetické. Ocenění Rey zároveň bere jako dobrou zprávu pro mladé autory, jelikož je dokladem, že poroty jednotlivých cen jsou při rozhodování otevřené všemu novému, pokud je to kvalitní. Nakladatel také ocenil, že román sice napsal autor afrického původu (pochází ze Senegalu, do Francie odešel až na vysokou školu), jeho text je ale kosmopolitní, čímž se vzpírá zjednodušujícímu přiřazení do škatulky „frankofonních“, tedy „nefrancouzských“ autorů. Navíc je napsaný přístupnou formou, ačkoli má složité téma: příběh plný nečekaných zvratů autorovi umožňuje vracet se k různým historickým událostem na různých místech světa.

Pro „malého“, nezávislého nakladatele je tato cena – v době, kdy většina menších nakladatelství končí jako lehká kořist velkých koncernů, což v červnu potkalo i legendární značku Les Éditions de Minuit – nesmírně významná: Philippe Rey vydává knihy už dvacet let, podobné odměny se však dočkal poprvé.

Hlavní postavou románu je mladý spisovatel Diégane Latyr Faye, který obdivuje tajemného autora jménem T. C. Elimane, jehož kniha vydaná roku 1938 vyvolala skandál a uchvátila pozornost čtenářů na celém světě. Vysloužil si označení „černý Rimbaud“, jeho dílo však ze záhadných důvodů zmizelo, nikdy nevyšlo znovu, a po autorovi tak nezůstala žádná stopa v kolektivní paměti. Sarr k tomu říká, že motivací k sepsání knihy byly úvahy o podstatě a poslání literární tvorby: je fascinující, jak kniha, v podstatě obyčejný předmět, dokáže čtenáře změnit – v tom je její magická síla. Zároveň chtěl poukázat na absurditu zobecňování, podléhání předsudkům, využívání nálepek a zjednodušených hodnocení – proto například v románu zobrazuje, s jak odlišným očekáváním přistupujeme k literatuře psané černochem nebo bělochem. Sarr i v rozhovorech pro média vystupuje sebevědomě a s jasným názorem na to, co a proč dělá: zdůrazňuje, že pro něho jako spisovatele je důležité připomínat, že literatura je prostorem svobody a že dobrý literární text má čtenáře umět zaskočit, překvapit.

Porotci Prix Goncourt připomněli, že autor černé pleti dostal toto ocenění poprvé přesně před sto lety: byl to martinický spisovatel René Maran a pozornost si tehdy získal jeho román Batouala.

Premier sangPrix Renaudot
Držitelkou ceny Renaudot se stala Amélie Nothomb (nar. 1966) a její román Premier sang (První krev). Text má být poctou jejímu otci, jenž zemřel v roce 2020 během prvního nouzového stavu vyhlášeného kvůli epidemické situaci. Pro autorku byla tato traumatizující zkušenost odrazovým můstkem k návratu ke svým vzpomínkám z dětství, k událostem spojeným s jinou situací, kdy Patrick Nothomb zblízka čelil smrti: když jako voják jednal o osvobození rukojmích v Kongu.

Amélie Nothomb stojí na výsluní francouzské literární scény už dlouhou dobu. Její knihy měly vždy značný úspěch u čtenářů – ostatně i tento nejnovější román si ještě před udělením ceny čtenáři rozebrali ve stotisícovém nákladu –, poroty literárních cen ji však jistou dobu nebraly na vědomí. Významného ocenění se dočkala až roku 1999, kdy za román Stupeur et Tremblements (č. Strach a chvění, v překladu J. Fialové knihu vydalo Motto r. 2004 a poté Mladá fronta r. 2013) získala Grand prix du roman de l’Académie française a později, roku 2007, Prix de Flore za román Ni d’Eve, ni d’Adam (č. Ani Eva, ani Adam, v překladu Š. Belisové vydala Mladá fronta, 2010).

MaitreLe Grand prix de l’Académie
Ocenění Le Grand prix du Roman de l’Académie française získal François-Henri Désérable (nar. 1987) s románem Mon maître et mon vainqueur (Můj pán a přemožitel, název je aluze na Baudelairův verš).

Energicky ubíhající text popisuje příběh Tiny a Vasca: Tina je herečka, matka malých dvojčat, ve vztahu s jejich otcem zcela spokojená, chystají svatbu. Do života jí však vstoupí Vasco, a ač se Tina trochu brání, navážou spolu vášnivý milenecký vztah. Po určitou dobu se jim to daří udržet v tajnosti, pak ale všechno praskne. Tina se vrací k partnerovi, Vasco se ovšem nehodlá své lásky vzdát. Při svatebním obřadu na novomanžela vystřelí z téže pistole, kterou použil Verlaine, když střílel na Rimbauda – Vasco zbraň získal v dražbě. Román je zajímavý výstavbou i stylem. Prostupuje ho humor a nadsázka, zároveň obsahuje úvahové pasáže na různá témata: od pokusu o definici lásky či argumentů o dopadech nevěry přes popis změn, ke kterým dochází v partnerském vztahu, když si pár pořídí děti, po vykreslení peripetií vedoucích k vydání knihy nebo charakteristiky člověka podle toho, jak si řadí knížky v domácí knihovně.

Celou historii se dozvídáme v podání Vascova nejlepšího přítele, mladého spisovatele. Po Vascově zadržení si ho předvolá vyšetřující soudce a snaží se na základě jeho výpovědi celý případ rekonstruovat. Opírá se při tom o cosi jako deník, který Vasco sepsal ve verších: většinu detailů je tudíž nutné luštit jen z náznaků.

Podobný postup vyprávění, které se odvíjí v podobě rozhovoru vyšetřovaného se soudcem, zvolil Tanguy Viel v románu Article 353 du code pénal (Článek 353 trestního zákoníku) z roku 2017. Zatímco však Vielovo dílo vyznívá až neúnosně tíživě, Désérable hraje spíše na odlehčenou notu. Vypravěč neříká soudci vše, co ví, část informací se dozvídáme z jeho vnitřního monologu. Zároveň se čtenáři svěřuje s tím, jak složitá pro něho byla situace, kdy se stal zpovědníkem a důvěrníkem svých dvou přátel – Tiny a Vasca.

François-Henri Désérable na sebe upozornil už předchozím románem z roku 2017, Un certain M. Piekielny (Jistý pan Piekielny).

VoyagePrix Médicis
Laureátkou Prix Médicis se stala Christine Angot (nar. 1959) za román Le voyage dans l’Est (Cesta na Východ). V knize se vrací k tématu, jež zpracovala už v románu L’Inceste (č. Incest, v překladu Michala Pacvoně vydal Pavel Mervart r. 2003) a objevilo se i v dalších jejích dílech, například v románu Un amour impossible (2015, Nemožná láska) – Angot je ostatně čelní představitelkou tvůrčího postupu zvaného autofikce. Porota dílo prohlásila za výjimečně dobré zpracování tak obtížného námětu. Vypravěčka se v něm vrací do svého dospívání. Otce poznala až ve třinácti letech, kdy se rozhodl uznat otcovství, ačkoli žil v jiném vztahu a měl dvě další malé děti. Prakticky od prvního setkání se ale mezi mužem a jeho dcerou rozvíjí vztah, který otec považuje za milenecký. Dívka dobře tuší, že jde o manipulaci a zneužívání, ale neumí se vzepřít. Ani když už se později s tímto příběhem dokáže svěřit svým nejbližším, neumí se z pouta, které ji s otcem pojí, vymanit. Styl vyprávění se ve srovnání s Incestem z r. 1999 zcela proměnil – namísto neučesaného, syrového, přerývaného textu, jenž působí jako zoufalý křik, máme nyní před sebou spíš suchý, stručný popis událostí, v němž jsou emoce sice popsány, ale jaksi odosobněně, nezúčastněně. Tak ostatně shrnuje svůj přístup k celé historii i autorka – a protagonistka příběhu: věci se děly proti její vůli, ale jakoby s jejím souhlasem, otcovo jednání odmítala, a přitom si ho neuměla odepřít. Ve výsledku lze těžko mluvit o románu (ačkoli francouzská praxe užití tohoto termínu je velice široká), je to něco mezi studií, deníkem a zpovědí. A právě toto tvůrčí zpracování knize dodává její výpovědní sílu.

Název románu Le voyage dans l’Est (Cesta na Východ) se sice prvoplánově inspiruje první kapitolou, v níž Christine s matkou odcestují na východ země, kde se má dcera prvně setkat s otcem, ale může být i variací na frazém „aller à l’ouest“ s významem „být mimo“. Spojení má nejasnou etymologii, jedna z možností je, že vychází z anglického „to go west“, které se za první světové války používalo ve významu „zemřít, být zabit“, v argotu znamená rovněž „být pověšen“ (poté co vás přistihnou a odsoudí). Dnes ale ve Francii vyjadřuje spíše onu zmatenost, pomatenost. Třetí často udávané vysvětlení má náboženský původ – „vydat se na východ“ znamenalo směřovat k moudrosti, zatímco na západě se člověk měl ztratit.

Christine Angot již dříve získala ocenění Prix de Flore za román Rendez-vous (Schůzka) r. 2006 a Prix Décembre za román Un amour impossible (viz výše) r. 2015.

AdapterPrix Femina
Porota ceny Femina vybrala za laureátku Claru Dupont-Monod (nar. 1973) a její román S'adapter (Přizpůsobit se). Knihu tvoří tři části věnované „tomu nejstaršímu“, „té prostřední“ a „tomu nejmladšímu“: sourozenci se stávají vypravěči příběhu o svém bratrovi, který se narodil s těžkým postižením a na světě je mu vyměřen jen krátký čas. Rodina bydlí v pohoří Cévennes a hory a příroda dodávají všemu dění svébytnou kulisu. Dva starší sourozenci mají k nejmladšímu s postižením odlišný vztah – ležící, slepá a němá bytost, vyžadující neustálou péči, v nich vyvolává rozdílné reakce. Bratr se chová ochranitelsky, je pyšný na to, že jako jediný dokáže bratříčka rozesmát. Sestra vidí situaci realisticky, zmítá se mezi pocity hnusu, vzteku a smutku, dělá jí mnohem větší problém nějak se této situaci přizpůsobit. Nejmladší, čtvrtý člen rodiny svého bratra nepoznal, přesto vyrůstá v jeho stínu. Zvláštním způsobem ale získává pocit, že kdyby byl mohl, bratra by miloval. Román plný emocí otvírá složité téma. Kritiku zaujalo především to, že namísto rodičů tu jsou tu středem pozornosti právě sourozenci.

Autorka Clara Dupont-Monod pracuje jako redaktorka v nakladatelství JC Lattès a dříve působila jako novinářka a reportérka a také jako moderátorka rozhlasových pořadů. Dosud publikovala devět románů, opakovaně se objevovala v nominacích na různé prestižní literární ceny, ale až letos se stala držitelkou jedné z nich.

PoulaillerPrix Décembre
Porota štědře dotované ceny Prix Décembre vyzdvihla zvláštní humor knihy Le poulailler métaphysique (Metafyzický kurník), jejíž autor Xavier Galmiche (nar. 1963) je českému publiku známější v jiné roli, a sice jako bohemista a překladatel české literatury do francouzštiny. Stal se mimochodem také laureátem ceny Premia Bohemica 2020, jež mu ale byla v důsledku epidemiologických opatření předána až tento týden. I tento titul vyšel v malém nakladatelství, Le Pommier, a je první tak prestižní odměnou v rukou nakladatele Juliena Brocarda.

Oceněná kniha představuje soubor krátkých, otevřeně autobiograficky laděných textů, které se točí kolem rozhodnutí partnerského páru odejít z města na venkov, kde si spolu pořídili statek. Vypravěč s nadhledem a patřičnou dávkou ironie glosuje svůj nový život a splněný sen, kdy se ústředním motivem jeho bytí, pokrmem duševním a v rámci zodpovědného a udržitelného přístupu ke světu i reálným zdrojem živobytí stávají slepice a další drůbež.

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 563x

Inzerce
Inzerce