iLiGlosa: Zamyšlení recenzentovo

iLiGlosa
Zamyšlení recenzentovo

aktualita kultura

Setkání recenzenta s knihou může být menší dobrodružství a nikdy se dopředu neví, jak dopadne. A to i tehdy, necháme-li stranou krajní případy, kdy recenze buď fatálně poškodí vztah autora a recenzenta, nebo díky ní takový vztah naopak vznikne.

Zamyšlení recenzentovo

Poučka praví, že cílem recenze by mělo být – zhruba řečeno – pojmenování hlavního tématu či shrnutí děje knihy, její zasazení do kontextu a zhodnocení. Což je ovšem velmi obecné a v různých případech nelze než tato pravidla aplikovat nuancovaně, nebo si z nich i trochu vybírat.

Kupříkladu roku 2019 i česky vyšla Sapolského kniha Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, podle mne kniha desetiletí, jedinečná syntéza, která představuje naše chování na několika úrovních, od bezprostředních procesů, které se v daném okamžiku odehrávají v lidském mozku, přes prastaré evoluční mechanismy a kulturní vlivy, přičemž naše chování je výslednicí toho všeho. Správný recenzent má knihu srovnat s jinými, obdobnými, ale v českém kontextu něco takového vlastně nebylo možné, protože tady žádná podobná komplexní publikace nevyšla. (V tom se mnou mimochodem souhlasí i katalog Národní knihovny, který pod předmětovými hesly „lidské chování – behaviorální genetika – srovnávací psychologie – vývojová psychologie“ uvádí právě jen tento jediný titul.) Takže v recenzi jsem některé Sapolského dílčí teorie, třeba o vývoji společnosti, srovnal s tím, co jsem o tématu věděl, ale především jsem z toho neskutečného bohatství poznatků a témat ze zmíněné knihy prostě pár vybral a složil dohromady, abych naznačil, o čem všem se v té knize píše. To vše s vědomím, že sebedelší recenze bude představovat drastickou redukci.

Jindy jsem měl problém opačný. Blízká příbuzná chtěla, abych jí nakoupil nijak levné tři díly erotické série Padesát odstínů šedi, což se mi nechtělo, tak jsem se rozhodl, že o tom něco napíšu a výtisk budu mít zdarma. (Sám bych se asi k takové četbě dobrovolně nedostal.) Nicméně i když se původně jednalo o tři tlusté svazky, děj je velmi jednoduchý a já jsem nechtěl psát kousavou recenzi o tom, jak je hloupá autorka i její čtenářky (což si ani nemyslím). Takže jsem raději napsal delší článek sledující historii příbuzných literárních textů, které nějak tematizovaly sexuálně motivované zotročování, svazování, podvolování se, od antiky po dnešek, a Padesát odstínů šedi jsem pak zhodnotil v kontextu této široce pojaté literární historie. Mimo jiné jsem ukázal, že řada starších textů, které tvoří tuhle tradici, je mnohem zajímavějších, ale i drsnějších, než je Padesát odstínů šedi, a že jestli populární sexuolog Radim Uzel prohlásil, že je to „nejprasáčtější pornografická kniha“, tak asi moc neví, o čem mluví. Můj text vyšel pod názvem Něžná pouta, sladké biče. Pohádkový Anti-Sade pro dospělé, ale popravdě to už spíše byla menší přehledová studie než recenze v pravém slova smyslu.

A ještě jindy může být výsledkem jak recenze, tak i delší přehledový text, který rozvíjí drobný, ale pro recenzenta objevný či zásadní podnět z dané knihy, jako v případě publikace Návrat ruského Leviathana a kulturně historického eseje s názvem Malé literárně-kulturní dějiny sýra.

Když potenciální recenzent otevírá svůj recenzní výtisk, často netuší, jak jejich setkání dopadne. Někdy může dojít k nepochopení a rozchodu, což se ale špatně zdůvodňuje nakladateli. Henry David Thoreau zase ve svém Deníku tvrdí, že skutečně dobrá kniha čtenáře přiměje k tomu, aby ji přestal číst. Záhy ji totiž musí odložit a „začít podle ní žít“. To se lehce řekne, nicméně recenzent, než nadobro odejde do thoreauovské divočiny, by měl i tak ještě stihnout sepsat svoji poslední recenzi. Nebo alespoň recenzní glosu…

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1249x

Inzerce