Kuhar Daňhelová, Lenka: Jaká nesmrtelnost?

Kuhar Daňhelová, Lenka
Jaká nesmrtelnost?

recenze beletrie česká

V poezii Lenky Kuhar Daňhelové bychom veselá témata hledali jen stěží. A jinak tomu není ani v její nejnovější sbírce Jaká nesmrtelnost?. Téměř v každé básni číhá bolest, mluví se o smrti a o všem, co kolem nás nenápadně i nápadně mizí. Čtenářský zážitek však časem umenšuje monotematičnost.

Umírání kolem nás i v nás
Lenka Kuhar Daňhelová
: Jaká nesmrtelnost? Protimluv, Ostrava, 2020, 78 s.

Lenka Kuhar Daňhelová (nar. 1973) je básnířka, prozaička, výtvarnice a překladatelka. Věnuje se pořádání kulturních akcí, například mezinárodního literárního festivalu Stranou – evropští básníci naživo v Berouně. Autorsky publikovala v českých i zahraničních časopisech, básnický debut Neuvršćeno (Nezařazeno) vydala srbsky v roce 2009. V Česku jí v minulosti vyšly tři básnické sbírky: Pozdrav ze Sudet (Klub přátel Psího vína, 2010), Její bolest (Protimluv, 2012) a Hořem (Protimluv, 2014). Po šestileté pauze básnířka publikovala knihu Jaká nesmrtelnost? – opět v nakladatelství Protimluv.

Lenka Kuhar Daňhelová se vždy zaměřovala na náročná témata, jako jsou duševní bolest, sebepochopení, proměnlivost bytí apod. Nejinak je tomu i v nové sbírce, v níž však oproti předchozím knížkám zobrazuje převážně smrt.

I když můžeme sbírce vytknout tematickou monotónnost, musíme se současně zmínit, že básnířka umí vystavět silný text s rozličnou dynamikou, verše nejsou bolestínské a nepůsobí amatérsky. Místy je smrt pojata z pohledu historického, jinde se objevuje hledisko ryze osobní – například „mlhovina“ odcházejících přátel. Nic nepůsobí naivně, nic není laciné. Jenom je zkrátka té smrti a bolesti tolik, že si na ni čtenář po chvíli zvykne. A i když je ona smrt někde hlučná a jinde tichá a nenápadná, z pocitu stesku se časem vyvine pocit, že je to takové nemastné neslané.

V této převážně reflexivní lyrice mluvčí pozoruje: „V sálu je ticho, v přítmí / poslední kávu mlčky dopijí“ (Prequel, s. 27), vnímá proměnlivost vlastní osobnosti: „Ten, co byl tebou, už tu není. / Odešel a nevšiml sis kdy“ (bez názvu, s. 67), případně se dotýká dějin v tematizaci holocaustu: „Být dějinami stínů, / nikoli vzpomínkou, / být pamětí“ (K úkolu H. G. Adlera, s. 48).

Sbírku tvoří čtyři velmi dobře vystavěné oddíly. První z nich, Pozdrav ze Svatého Antona, tematizuje především osobní pohled lyrické mluvčí na odcházení, na smrt jako takovou. Často se i vyjmenovávají osoby, které odešly. V druhém a titulním oddíle Jaká nesmrtelnost? mají texty do jisté míry charakter určité zpovědi, opět osobní i historické. Objevujeme křesťanské i historické motivy – povětšinou odkazující ke zmíněnému holocaustu. Jako kdyby měla básnířka v rukou všechny vyhaslé duše a chtěla je opečovávat, aby se na ně nezapomnělo. Třetí oddíl Návštěvníci galerií! se jako jediný trochu vymyká kontextu sbírky. Tentokráte je tématem smrt a nesmrtelnost ve významu nikoli fyziologickém, nýbrž kulturním. Sledujeme tvořící malíře, shluky obrazů. Při čtení tohoto oddílu může čtenáři vytanout na mysli básnická sbírka Sylvie Richterové Slyšet obrazy (Malvern, 2018). Nicméně u Kuhar Daňhelové se neinterpretuje obraz: zde sledujeme umělecké úsilí zachytit věčnost, něco, co má šanci nepotkat smrt, přežít. Závěrečný oddíl Myší dírou reflektuje spíše smrtelnost a nesmrtelnost identity. Lyrická mluvčí promlouvá, neboť ví, jak jazyk utváří identitu, navíc i jazyk umí být nesmrtelný. I zde básnířka opět těží z reflexivní lyriky, avšak v mnohem civilnějším rázu než v částech předchozích.

Celkem se ve sbírce nachází padesát osm básní, mezi nimiž nalezneme i texty lyricko-epické (Cyrila). Reflexivní polohu střídají sledy obrazů, které mají vzbuzovat dramatické napětí. Významným prvkem sbírky jsou i motivická zobrazení přírody, respektive budování jejich kontrastu s lidskou smrtelností: „Tvůj život křehčí je a prchavější / než jehličí tohoto stromu“ (Obličej ve větvích, s. 7), nebo „… vyrostla z půdy, která pamatuje / tu noc / i řady dalších“ (bez názvu, s. 17). Příroda má v básnířčiných textech proměnlivý a teskný charakter – ať už je řeč o Treblince jakožto místu, kde smrt dětí zůstala vsáknuta do země, o stromech (Starý doktor), nebo čteme báseň o smrti červenky (bez názvu).

Lyrická mluvčí promlouvá k mrtvým, klade nepříjemné otázky, případně jen omámeně ševelí jména, místa, obrazy a odkazy (Transporty). V Transportech současně pracuje s gradací, skladbě však chybí výraznější pointa. Autorka ovšem nezapomíná ani na tematizaci mezilidských vztahů, které zahaluje rouškou tajemna: „O křivdě té / ještě dnes / krkavci křičí nad lesem“ (Ani iniciály, s. 14), případně „Byli jsme zde, byli jsme tak spolu, / že ani vlákno pavučiny / nedostalo se mezi nás“ (bez názvu, s. 77).

Celou sbírkou prochází jako ústřední téma pomezí života a smrti, což v podstatě shrnuje titulní báseň: „… stále netuší / jakou tíhu má duch / v rozbolavělém těle, / zmítajícím se / smrtelnou horkostí“ (Jaká nesmrtelnost?, s. 30). Sledujeme osobní vzpomínky i odkazy na tesknou minulost, nepříjemnou a zrádnou přírodu. Jako kdyby situacemi v jednotlivých básních zmítal silný vítr a nebylo možné najít cestu do bezpečí. Básnířka popisuje lidský boj za věčnost, boj za nesmrtelnost, která neexistuje, neboť lidé neumějí být zrádní jako příroda sama. Lenka Kuhar Daňhelová napsala silné verše, a kdyby se při redakci více škrtalo, působila by sbírka silněji. Přesto čtenáře zvláště v těchto dnech potěší: je totiž nepříjemná, smutná, avšak má své nezaměnitelné kouzlo. Jako podzim.

© Ladislav Slezák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 772x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce