iLiGlosa: Recenzování jako potřeba, či závislost?

iLiGlosa
Recenzování jako potřeba, či závislost?

aktualita kultura

Jak se člověku stane, že začne psát recenze? Mohou za tím být ambice, potřeba ventilovat vlastní agresi či touha šířit osvětu? Drobné zamyšlení směřující k zásadnímu odhalení.

Recenzování jako potřeba, či závislost?

Proč vlastně někteří lidé recenzují a jak se jim to vůbec stane? Mohou tím vydělávat a zdarma získávat výtisky, ale když se spočítá recenzentův čas, než knihu přečte a vypotí recenzi, a přepočítá se na honorář, nejvýnosnější povolání to jistě není.

Může recenzent psát kvůli slávě? Asi může, ale byla by to velmi neefektivní cesta. Maximum publicity zřejmě dosáhne při negativní reakci autora, jako když Michal Viewegh dal Jaromíru Slomkovi pěstí, když ztrhal jeho sbírku fejetonů Švédské stoly. Případně se může stát i literární postavou – tak se například Viewegh pomstil Janu Lopatkovi, když v románu Zapisovatelé otcovský lásky jakéhosi literárního kritika umlátil ve sklepě lopatkou. Ale to jsou krajní případy a nedá se na ně dopředu spoléhat, ostatně i Michal Viewegh v tomto směru utlumil své aktivity.

Uvědomělý kritik si ovšem může dávat i vyšší cíle: prostřednictvím knih si budovat svůj vnitřní svět a snažit se lépe se orientovat v tom vnějším; upozorňovat na důležité knihy, případně je podle Petra A. Bílka přiřazovat na „literární šachovnici“, respektive v rámci dobového literárního pole. Ne všichni se ale k takto vznešenému, pro leckoho asi příliš akademickému pojetí dopracují a u málokoho asi bylo prvotní motivací.

Někteří naopak u recenzentů hledají či hledali pohnutky veskrze nízké. Kupříkladu Martin C. Putna si před lety stěžoval, že „kritika platí za tím lepší, čím je negativnější, zlejší a jedovatější“. Proto také tvrdil, že je třeba odrazovat mladé lidi od dráhy recenzentů: „Ať raději čtou, chodí do lesa, chodí na rande, chodí do hospody atd. atd., a jestli je v nich opravdu tolik nepřekonatelné agresivity, že je nutkání psát recenze neopouští – ať si chodí zastřílet na paintball.“ Ani naznačená potřeba projevit vlastní agresivitu snad ale není nejčastějším motorem činnosti recenzentů.

Recenzování by se ale možná dalo – alespoň u některých – vnímat jako zažitý typ chování, který si vypěstovali jako dlouhodobý zvyk, či dokonce jako závislost spočívající v tom, že fyzicky potřebují číst a pak si i prostřednictvím recenzí ujasňovat, co že to vlastně četli. A když napíšou recenzi, nakladatel jim (někdy sám od sebe, jindy na vyžádání a dle výběru recenzenta) pošle jejich další dávku, dalo by se dodat sarkasticky.

Za sebe i s odkazem na zmíněný citát Martina C. Putny dodám, že existuje spousta aktivit, které jsou pro mne příjemnější a důležitější, takže recenzování vnímám spíše jako vyplnění času mezi těmito podstatnějšími činnostmi. Ostatně běhání po lese a horách nebo jiným tělesným aktivitám se zase člověk nemůže věnovat pořád…

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložil: Jan Lukavec, 06.01.2022 08:34
iLiGlosa: Recenzování jako potřeba, či závislost?
Omlouvám se, název románu uveden do původního stavu. Není správné opravovat autorovi tituly knih, a to i když mlátí recenzenty.
Vložil: Zdeňka, 05.01.2022 16:29
iLiGlosa: Recenzování jako potřeba, či závislost?
Každý čtenář by měl po přečtení knihy formulovat své dojmy, myšlenky, názory na přečtené. Byť jen laicky, pro sebe. Bohužel se setkávám s případy, kdy čtenáři jakéhokoli věku nedokáží kloudně pohovořit o obsahu, natož aby vyslovili svůj názor na něj. Nemusíme recenzovat, ale myslet bychom mohli.
Vložil: Jan Lukavec, 04.01.2022 14:47
iLiGlosa: Recenzování jako potřeba, či závislost?
Jasně, proč ne?
Vložil: Marie V., 04.01.2022 14:39
iLiGlosa: Recenzování jako potřeba, či závislost?
Co udělat nějakou anketu? "Proč píšete recenze?" :-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 909x

Inzerce
Inzerce