Ryšavý, Martin: Tundra a smrt

Ryšavý, Martin
Tundra a smrt

recenze beletrie česká

Spisovatel a filmař Martin Ryšavý v nové knize líčí svou cestu do Arktidy, během níž natočil snímek Medvědí ostrovy. Oproti Cestám na Sibiř působí vypravěč tentokrát méně rozháraně a jeho hledačství méně freneticky, úžas se však z jeho pohledu ani s přibývajícími dioptriemi nevytrácí.

Co všechno divného jsem zažil
Martin Ryšavý
: Tundra a smrt. Revolver Revue, Praha, 2021, 221 s.

Třináct let nechal Martin Ryšavý čtenáře Cest na Sibiř čekat, než jim umožnil vypravit se spolu s ním na Dálný východ znovu. Ovšem kdo Cesty na Sibiř: Román četl, určitě na ně za ta léta nezapomněl a novou knihu Tundra a smrt, tentokrát s podtitulem Cestopis, si nenechá ujít. Zklamaný nebude. Vypravěčský styl okamžitě rozpozná, v řadě okamžiků ocení jeho dokonalé vybroušení, ale opakování ani nuda nehrozí, na to je Sibiř příliš rozlehlá a různorodá.

Na počátku výpravy filmaře a spisovatele Ryšavého je i tentokrát plán natočit dokument. S námětem to u něj nebývá jen tak, ten se obvykle vynoří až během cesty samotné, jak už čtenáři Cest na Sibiř vědí. Potřeba je ale výchozí bod, od kterého se projekt odpíchne. Tím se v tomto případě stává zprostředkovaná nabídka vydat se za ledními medvědy obývajícími Medvědí ostrovy ve Východosibiřském moři.

Vyprávění začíná mnohem dřív, než cizinec s kamerou na odlehlé arktické souostroví dorazí. Medvědi jsou lákavý námět a opravdu na ně dojde, ale Ryšavý netočí v první řadě přírodovědné dokumenty. Zajímá ho také krajina, její lidští obyvatelé a zkrátka neuvěřitelná rozmanitost bytí. Za zaznamenání mu tak stojí i přípravy na expedici a cesta arktickým nekonečnem na motorových sáních ve svérázné společnosti. Kromě toho má autor k dispozici bohatý archiv vzpomínek a historek, ze kterého může mezi řečí po libosti vytahovat pro čtenářovo pobavení i poučení všelijaká překvapení. První, vynalézavě pojaté seznámení s arktickou krajinou poskytují hned úvodní stránky s mistrovsky odvyprávěným mrazivým příběhem kočovníka Vasky, který jednoho dne u řeky Čukočí postřílel celou širokou rodinu. Po hlavě padáme rovnou do nemilosrdné tundry.

S tou nás vypravěč seznamuje i sugestivním líčením svých vlastních dojmů z její prázdnoty a rozlehlosti a neopomíjí ani místní zajímavosti či přímo bizarnosti, k nimž patří Pleistocénní park nedaleko městečka Čerskij. Když při svém putování narazí na někoho pozoruhodného, neváhá mu věnovat pár stránek: jedinečná setkání a dojmy je třeba uchovat a do filmu se všechno nevejde. Kniha lépe pojme i asociace, vzpomínky a širší souvislosti. Vyprávění tak zabíhá třeba k ekologické katastrofě, k níž má Sibiř a spolu s ní celý svět nakročeno, ale také k válce na Ukrajině a podobám a účinkům ruské propagandy. Autor tváří v tvář náročným tématům přiznává bezradnost, nicméně se jim nevyhýbá. Nezůstává tedy jen u vzrušujících exotických obrázků z cest a zachycení koloritu, z knihy se stává esejistická výpověď o pozorování a prožívání konkrétního času a místa, plná bystrých postřehů a také humoru.

Tundra a smrt tedy podobně jako Cesty na Sibiř představuje mnohem víc než doprovodný materiál k dokumentárnímu filmu. V každém případě ale film Medvědí ostrovy z roku 2010, výstup popisované expedice (dostupný nyní spolu s dalšími Ryšavého pracemi na dafilms.cz), působí po přečtení Tundry a smrti mnohem přístupněji: najednou chápeme, proč na podivnou loveckou výpravu doprostřed sněhu a ledu, kde se kořistí stávají sobi i krevety, vyrazila zrovna taková nesourodá skupinka v čele s povídavým dědečkem a nebojácným psem, proč se zabydleli na ponuré, opuštěné sovětské polární stanici a co sledovali přehrabováním v pozůstatcích tamního osídlení. Film se vyprávění a vysvětlování vyhýbá, spoléhá na sílu obrazu a zbytek nechává na divákovi, který během záběrů naslouchá hlasům někdejších zaměstnanců základny a stává se svědkem jejího postupného rozkladu. Kniha tomu všemu dodává potřebný kontext, navíc komentuje také další Ryšavého snímek, Slepého Gullivera.

Tundra a smrt vychází v době, kdy je Arktida v kurzu mezi klimatology a politiky a čím dál víc zajímá i širokou veřejnost, o čemž svědčí například specializovaná čísla časopisů, tematické filmy nebo i v češtině vycházející beletristické tituly (z poslední doby uveďme Arktické safari či Ženu v polární noci). Martin Ryšavý, čukotským jménem „Ten, co pije čaj bez cukru“, do této vlny vplouvá a umožňuje čtenářům vydat se do Arktidy zase úplně jiným způsobem. Jak sám píše, „dělá mu dobře, když může vykládat, co všechno divného zažil“, a z textu tahle radost čiší, přidává ale také pohled přírodovědce, zájem o lidské osudy a charaktery a v neposlední řadě vlastní sebezpyt. Navzdory názvu se čtenář nemusí obávat chmur a temnoty: Ryšavého nová kniha sice vypráví o smrti – ta v tundře hrozí neustále (i mnozí z jeho hrdinů jsou dnes už po smrti) a v neposlední řadě se autor vrací také k odchodu svého otce –, ale tím, o čem jeho cestopis pojednává především, je neuvěřitelná pestrost a fascinující adaptabilita života.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 955x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce