Spisovatel a dokumentarista Martin Ryšavý (1967) pracuje jako vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU. Jako spisovatel debutoval „kapesní ságou“ Lesní chodci, současně s ní vznikl i scénář, který se stal předlohou pro stejnojmenný film Ivana Vojnára. Za oba následující romány, Cesty na Sibiř  a Vrač, obdržel cenu Magnesia Litera za prózu (2009, 2010). Román Vrač byl rovněž oceněn cenou Josefa Škvoreckého (2011) a Bank Austria Literaris (2012). Jeho poslední próza Stanice Čtyřsloupový ostrov vyšla jako neprodejná příloha časopisu Revolver Revue.

Ryšavého nejúspěšnější díla jsou zasazena do ruských reálií. Do Ruska začal autor jezdit jako nadšený dobrodruh, hledající vzrušující zážitky. Namísto dobrodružství byl ale konfrontován s vlastní naivitou. V Rusku nachází něco zcela jiného – prostor pro velký příběh, pro který je mu Česko malé: „Mám v literatuře rád epiku, když se postava pohybuje prostorem, a to tady, v české kotlině, je takové legrační, když je to tu od hranice ke hranici tři sta kilometrů, tak co to může být za příběh“ (z rozhovoru pro server literární.cz). Rusko samotné je v jeho prózách přítomno spíš jako kolorit než jako téma. Ruské reálie jsou velmi silným a vděčným materiálem, který Ryšavý využívá pro vyjádření obecných témat.

Dalším typickým znakem autorových textů je travestování literárních žánrů. Knihu Lesní chodci označuje protimluvem „kapesní sága“, tedy jako kroniku něčeho vlastně zcela bezvýznamného. Sám to objasňuje takto: „Zdá se pak, jako by tito lidé žili a zemřeli jenom proto, aby mohli účinkovat v nějaké komické epizodě, vzhledem k jejich životnímu příběhu (a tím spíš k příběhu národa, státu, apod.) vlastně docela nepodstatné, čiré bizarnosti, vydané navíc na milost a nemilost fantazii, zlomyslnosti a výpadkům paměti všech potenciálních budoucích vypravěčů. Na začátku Lesních chodců stála právě myšlenka pokusit se odvyprávět rodinnou historii pouze prostřednictvím takovýchto drobných kuriózních historek, vytvořit tedy pravý opak nějaké důkladné kroniky.“ Podobně pracuje v druhém románu Cesty na Sibiř s žánrem cestopisu. Přesuny v prostoru neposkytují dobrodružné poznávání exotiky (tato očekávání jsou víceméně zklamána), ale pozvolné sebepoznávání putujícího vypravěče. I román Vrač je netypický tím, že se jedná o modifikované vyprávění existující osoby, jejíž podíl na vzniku textu není zcela jasný. Konečně v posledním díle Stanice Čtyřsloupový ostrov autor bez úprav přepsal skutečné záznamy hlášení pracovníků polární stanice. Literární hodnota dokumentů je nesporná, role Ryšavého však vzbuzuje řadu otázek, například kdy je tvůrce ještě autor a kdy již „pouze“ editor.

V debutní próze Lesní chodci (2001 Eva Babická, 2011 Revolver Revue) popisuje osudy dvou tuláků a ztroskotanců, Rufuse a Čerčila, v totalitním Československu. Téma totality a outsiderství, které je v Čechách běžné jak ve filmu (například ve filmech Bohdana Slámy, Saši Gedeona nebo Tomáše Vorla), tak v literatuře (například romány Ireny Douskové nebo Jaroslava Rudiše), uchopil Ryšavý netradičně hluboce. Jeho hrdinové nejsou intelektuálové, ale mají sklon ke kontemplativnímu přemýšlení – Rufus si neustále zapisuje svoje postřehy a cituje své oblíbené autory, kterými jsou mimo jiné buřič František Gellner a zapomenutý autor deníkové prózy Jan Hanč. Ti jsou jmenováni sice jen ve filmu, ale lze předpokládát, že byli inspiračním zdrojem i pro Ryšavého. Zejména prózy (dnes téměř zapomenutého) Jana Hanče mají s Ryšavého texty mnoho společného. Jednak je to mozaikovitost – postižení hlubokých témat skrz drobné příhody a postřehy hrdinů –, a potom nemilosrdná sebereflexe, která se nezastaví před nejintimnějšími problémy a komplexy hrdiny (i autora). Oba lesní chodci projdou určitým životním cyklem – najdou si životní družku a zplodí dítě. Čerčil navíc uprchne do Austrálie, odkud se vrátí zklamán. Vymlouvá se, že prý je tam málo vlaků. Ve skutečnosti se vrací, protože zjistil, že útěkem nic nevyřeší. Do Čerčila se platonicky zamiluje místní výpravčí. Ačkoliv ho zná jenom jako opilce a černého pasažéra nákladních vlaků, vyjadřuje se o něm jako o „krásném člověku“. Tito „krásní ztroskotanci“ jsou hlavními hrdiny stěžejních děl českého undergroundu (Egon Bondy: Invalidní sourozenci, Petr Placák: Medorek aj.). Ryšavý na ně pravděpodobně navazuje, na rozdíl od nich však upozaďuje téma totality a vyzdvihuje osobní problémy samotných hrdinů. Vyprávění je uzavřené milostným svazkem dětí obou hlavních hrdinů a nepostrádá ani magickou rovinu: na začátku i na konci románu přijde hrdina (Rufus, resp. Rufus mladší) do styku s bludným kamenem, který předurčí jeho osud – osud tuláka.

Druhým románem Cesty na Sibiř (2008, 2011 Revolver Revue) se Ryšavý dostal do širšího čtenářského povědomí. Od cestopisného žánru se distancuje hned v úvodu: „Nesnáším cestopisy...“. Množné číslo slova „cesta“ podtrhuje cyklický charakter přemisťování; hrdina se hledá, je neustále „na útěku“, přičemž není jasné, odkud a kam vlastně prchá (do Ruska, nebo z Ruska). Čtenář, který sáhne po knize v očekávání napínavého dobrodružství, bude nenápadně vtažen do jiného, ale rovněž napínavého příběhu o neustálém zklamávání a nečekaném nalézání. Autor a hrdina-vypravěč se zdají být na první pohled zcela totožní. Kniha však odpovídá realitě jen zčásti, v závislosti na tom, jak si autor události pamatuje a jak se mu hodí do příběhu. Martin Ryšavý k tomu v rozhovoru pro server literární.cz řekl: „Nikdy jsem po autenticitě záznamu netoužil. Naopak, někdy mám pocit, že autenticita záznamu je to, co mě částečně svazuje. Ve svých filmech i knížkách bych rád vyprávěl dobré příběhy, a jestli je jejich základ autentický, nebo vybájený, to je mi trochu jedno. Sám ale fabulovat moc neumím, nebo si to o sobě alespoň myslím, takže většina mých věcí má jistou oporu v realitě.“ V rozhovoru s Petrou Hůlovou dodává, že Cesty na Sibiř psal částečně na základě vzpomínek, později na základě sporadických deníkových záznamů a teprve poslední části jdou podložené důkladnými deníkovými zápisy. Podrobnosti, které si nepamatuje, si vymyslel.

Hlavní hrdina, přírodovědec a filmař Martin, získává peníze na cesty do Ruska z grantů od České televize, pro kterou točí dokumentární filmy (ty skutečně existují, jedná se o filmy Sibiř – duše v muzeu, Malupien, Olšový spas a Afoňka už nechce psát soby). Na začátku románu pracuje v biologickém výzkumném ústavu, kde podrobuje krysy pokusu nazvanému „cesta na Sibiř“: změní jim čas o šest hodin. Později provede tento pokus sám na sobě, když prchá před neúspěšným manželstvím i sám před sebou. Petra Hůlová označila román jako „meditaci o hledání smyslu“. Hrdina vyniká výjimečnou sebekritikou a skepsí. Zobrazuje Sibiř realisticky a střízlivě, popisuje všudypřítomný alkoholismus a bídu, odhaluje komercializaci šamanství a kritizuje současnou tendenci konzervovat umírající folklorní tradici v muzeích (a tím jí odcizovat od skutečného života). Chybí mu víra ve smysl lidské činnosti a podobně jako Komenského poutník v Labyrintu světa a ráji srdce odhaluje marnost okolního světa a lidského počínání. Pocit štěstí zažije mezi evenckými pastevci, kteří žijí ideální a prostý (i když velmi drsný) život. Samotní pastevci jsou ovšem ochotni se tohoto života rychle vzdát kvůli lákadlům civilizace jako televize a alkohol. Hrdina se zamiluje do jakutské učitelky Anžely – svobodné matky, které nabízí manželství. Jejich vztah je však poznamenán nerovností v sociálním postavení. Martin je ochotný žít kvůli Anžele v Jakutsku, ale ta raději zapře svůj cit, než aby žila s pocitem, že se kvůli ní obětoval.

Vnější cesty se v průběhu vyprávění mění v cesty vnitřní. Hrdina touží zažívat divoká dobrodružství, ale setkává se s nimi velmi zřídka. Naopak zjišťuje, že lidé, kteří formovali jeho představy o dobrodružství (novinář Chlupecký), jsou většinou jen zdatní vypravěči, kteří umějí vcelku nezajímavou realitu zajímavě podat. Martin se na Sibiři učí trpělivosti; zjišťuje, že máloco dopadne podle jeho představ. Ať už je to neúspěšná cesta, kdy z důvodu špatné dopravní situace stráví týdny v nudném zapadákově, nebo Anželino iracionální odmítání jeho upřímné lásky. Martin se učí přijímat běh událostí tak, jak jsou, improvizovat, přizpůsobovat se situaci a čekat.

Hlavní hrdina románu Cesty na Sibiř vystupuje i v třetím Ryšavého románu Vrač (2010 Revolver Revue). Tentokrát však jako mlčící posluchač monologu bývalého divadelního režiséra Miťky Guseva. Slovo vrač znamená rusky lékař, ale slovní etymologie nás vede ke slovu vrať, čili lhát. Vypravěč pomáhá lidem nést jejich osud tím, že jim sděluje vymyšlené příběhy. Funkci vypravěče a léčitele plní v kmenovém společenství šaman a patrně není náhodou, že hrdina se s Gusevem setkává ke konci románu Cesty na Sibiř – tedy na konci knihy, ve které se hrdina marně pokoušel najít opravdového lidového šamana. Je dost možné, že nakonec právě Gusev je šaman, kterého Ryšavý tak dlouho marně hledal. Gusev si svoji roli dokonce uvědomuje, připouští, že jeho vypravování je hodno zápisu, ale dodává, že sám toho není schopen. Je příliš roztržitý vypravěč: „[Já] ani logickou řadu v běžné řeči nemůžu dokončit, protože často zapomínám, o čem vlastně mluvím, a zaplétám se v neustálých pokusech sledovat současně všechny myšlenky, které se mi během řeči vynořují v hlavě. Nebo když píšu, to je už úplná hrůza, souvětí se mi neustále větví a dávají povstat úplným labyrintům gramatických struktur, kde těžko najít nějakou hlavní niť, zato ovšem spoustu slepých ulic a mrtvých ramen, ze kterých není návratu.“

Do jisté míry je takový i styl, kterým Ryšavý píše. Romány Vrač i Cesty na Sibiř jsou psané živým jazykem, jako by byly vypravovány; nemají pevnou formu, jednotlivé příběhy se na sebe vrství a dílo působí jako mozaika, skrz kterou se autor dělí se čtenářem o svoji zkušenost. Guseva můžeme přirovnat k výřečným hrdinům próz Bohumila Hrabala nebo ke Švejkovi Jaroslava Haška, kterého má Ryšavý rád. V rozhovoru pro server literární.cz popisuje, že se záměrně snažil napodobit Gusevův mluvený projev. Nicméně rozhovor upravil tak, aby všechny odbočky byly zajímavé a předjímaly další důležitý motiv tak, aby se nebortil tvar vyprávění. Každý odstavec má svůj mikrosyžet. Proud vyprávění vskutku čtenáře pohltí ohromujícím množstvím informací, postřehů a historek, které vypravěč chrlí jednu za druhou. Občas se obrací k zapisovateli, zejména když mu naznačuje, že by rád něco snědl, nebo když se pokouší srovnávat jeho životní osudy se svými. O tomto posluchači nic nevíme, ale bohaté narážky na jeho osobní život nás nenechají na pochybách, že je jím opět literární dvojník Martina Ryšavého. Kniha je plná postřehů o divadle, filozofii a ruské mentalitě, které jsou okořeněné životním příběhem moderního ruského bohatýra a Casanovy Jurky Bgaševa. Z monologu vystupuje stále zřetelněji obraz vypravěče – Guseva. Knihu lze číst cyklicky, neboť čím lépe známe Guseva, tím lépe chápeme interpretaci jím vyprávěných příhod. Ryšavému se povedlo nebývale živě a plasticky představit čtenáři postavu společensky deklasovaného ruského intelektuála se vším, co k němu patří – tedy na jedné straně obdivuhodná vzdělanost a bystrost uvažování, na druhé straně bohatý a tragický životní příběh, který mu umožňuje do hloubky chápat a prožívat umělecká díla.

Zatím poslední dílo Stanice Čtyřsloupový ostrov (2011, Revolver Revue č. 82) představuje soubor hlášení a dokumentů, které Ryšavý našel na opuštěné polární stanici na Medvědích ostrovech. Existenciálně vyhraněné situace kolektivu, jehož soužití se jeví nadále nemožným, se nám vyjevují prostřednictvím oficiálních hlášení, snažících se o suchý úřednický styl, který však jen stěží skryje napětí a silné emoce autorů. Alkoholismus, tvrdohlavost a sebestřednost polárních pracovníků, to jsou důvody zániku stanice. Z dokumentů můžeme jen hádat, jaká byla situace na stanici ve skutečnosti, kdo byl viník a kdo oběť – všechny zprávy jsou subjektivní a zaujaté. Jako by tímto Ryšavý potvrzoval svoje krédo dokumentaristy: není schopen zachytit skutečnost takovou, jaká je – může nám jí pouze hodnotně zprostředkovat k vlastnímu uvážení. A to se mu v jeho literárním i filmovém díle daří výborně.