Plath, Sylvia: Noční tance

Plath, Sylvia
Noční tance

ukázka beletrie zahraniční

Jitřní píseň Láska tě natáhla jak tlusté zlaté hodinky,/ porodní bába popleskala po patách a tvůj lysý křik/ si uzurpoval místo mezi živly.

Sylvia Plathová: Noční tance
Překlad Tomáš Hrách, Eva Klimentová, Zuzana Šťastná a Jan Zábrana. Argo, Praha 2002

Morning song

Love set you going as a fat gold watch.
The midwife slapped your footsoles, and your bald cry
Took its place among the elements.

Our voices echo, magnifying your arrival. New statue.
In a drafty museum, your nakedness
Shadows our safety. We stand round blankly as walls.

I'm no more your mother
Than the cloud that distills a mirror to reflect its own slow
Effacement at the wind's hand.

All night your moth-breath
Flickers among the flat pink roses. I wake to listen:
A far sea moves in my ear.

One cry, and I stumble from bed, cow-heavy and floral
In my Victorian nightgown.
Your mouth opens clean as a cat's. The window square

Whitens and swallows its dull stars. And now you try
Your handful of notes;
The clear vowels rise like balloons.

Jitřní píseň

Láska tě natáhla jak tlusté zlaté hodinky,
porodní bába popleskala po patách a tvůj lysý křik
si uzurpoval místo mezi živly.

Ozvěna našich hlasů velebí tvůj příchod. Novou sochu.
V muzejním průvanu tvá nahota
špehuje naši obezřetnost. Stojíme kolem bledí jako stěny.

Nejsem tvá matka o nic víc
než mrak, destilující zrcadlo, aby odzračilo,
jak ho pozvolna zahladí ruka větru.

Tvůj dech malé můry celou noc
řeřaví uprostřed růžově mdlých růží. Probouzím se a poslouchám:
daleké moře se mi vzdouvá v uších.

Ubrekneš a já vrávorám z postele, těžká jak kráva
a celá květovaná v tom viktoriánském županu.
Otevíráš pusu čistou jak tlamka kočky. Čtverec okna

se už bělá a polyká nudné hvězdy. A ty si zkoušíš
tu svou hrstku not;
jasné samohlásky letí vzhůru jako balónky.

 

Překlad © Jan Zábrana a dědicové, 2002

Finisterre

This was the land's end: the last fingers, knuckled and rheumatic,
Cramped on nothing. Black
Admonitory cliffs, and the sea exploding
With no bottom or anything on the other side of it,
Whitened by the faces of the drowned.
Now it is only gloomy, a dump of rocks -
Leftover soldiers from old, messy wars.
The sea cannons in their ear, but they don't budge.
Other rocks hide their grudges under water.

The cliffs are edged with trefoils, stars and bells
Such as fingers might embroider, close to death,
Almost too small for the mists to bother with.
The mists are part of the ancient paraphernalia -
Souls rolled in the doom noise of the sea.
They bruise the rocks out of existence, then resurrect them.
They go up without hope, like sighs.
I walk among them, and they stuff my mouth with cotton.
When they free me, I am beaded with tears.

Our Lady of the Shipwrecked is striding toward the horizon,
Her marble skirts blown back in two pink wings.
A marble sailor kneels at her foot distractedly, and at his foot
A peasant woman in black
Is praying to the monument of the sailor praying.
Our Lady of the Shipwrecked is three times lifesize,
Her lips sweet with divinity.
She does not hear what the sailor or the peasant is saying -
She is in love with the beautiful formlessness of the sea.

Gull-colored laces flap in the sea drafts
Beside the postcard stalls.
The peasants anchor them with conches. One is told:
'These are the pretty trinkets the sea hides,
Little shells made up into necklaces and toy ladies.
They do not come from the Bay of the Dead down there,
But from another place, tropical and blue,
We have never been to.
These are our crepes. Eat them before they blow cold.'

Finisterre

Sem až došla zem. Výčnělky revmatických kloubů,
křeč prstů zaťatých do prázdnoty. Černé
výstražné útesy nad výbuchy moře,
jež nemá dno a nemá druhý břeh,
zbělelé tvářemi utopenců.
Teď je tu jen zádumčivo: haldy kamenů -
zapomenutí vojáci z dávných chaotických válek.
Moře jim burácí do uší, ale nehne s nimi.
Jiné kameny skrývají svou zášť pod hladinou.

Útesy vroubí trojlístky, hvězdice, zvonky,
jak výšivky prstů, jež se dotýkají smrti -
stehy tak drobné, že se s nimi mlha nepáře.
I mlhy jsou tu jako z dávných časů:
duše zmítané zlověstnou vřavou moře.
Shladí skály s povrchu země a zas je vzkřísí.
Stoupají vzhůru bez naděje, jako vzdechy.
Nořím se mezi ně, zacpávají mi ústa bavlnou.
Když mě pustí, celá se perlím slzami.

Panenka Maria patronka trosečníků rázuje k obzoru,
mramorové sukně za ní vlají - pár růžových křídel.
U nohou jí roztržitě klečí mramorový lodník
a u jeho nohou
se selka v černém modlí k soše modlícího se lodníka.
Panenka Maria patronka trosečníků je v trojživotní velikosti
a rty jí sládnou božstvím.
Neslyší slova selky ani lodníka:
je zamilovaná do nádherné beztvarosti moře.

U stánků s pohledy jak racci v závanech od moře
bíle pleskají krajky.
Vesničané je zatěžují škeblemi. "Tak tuhle krásnou
drobotinu si moře schovává," ozve se náhle.
"Z těch lasturek dělají panenky a korále.
Ty nejsou zezdola ze Zátoky mrtvých,
ale odněkud z tropů, z těch azurových moří,
kde jsme nikdy nebyli.
A to jsou naše palačinky. Rychle stydnou, tak dobrou chuť."

 

 

překlad © Zuzana Šťastná
ukázka z knihy Noční tance
na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3002x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce