Americká literatura vždy nachází nové zdroje inspirace (ať už jde o témata, či formy) v regionech, v subkulturách a u etnických a rasových skupin. Tyto minoritní literatury se pak v okamžiku, kdy se jim podaří setřást primitivní lokální tóny a zbavit se provinční zahleděnosti, stávají součástí velkého národního kulturního dědictví. Samozřejmě že si zároveň udržují sílu konkrétních prostředí a specifické rysy daného jazyka, jakýmsi zázračným imaginativním skokem se však zbavují regionálně (nebo jinak) omezených cílů a dostávají se na úroveň morální či metafyzické obecnosti.

Začátky takového písemnictví lze v americkém židovském kontextu vystopovat zpět k dílům Šoloma Alejchema, která byla napsána v jidiš. Šolom Alejchem se sice narodil na Ukrajině, avšak roku 1912 přesídlil do Spojených států, kde také roku 1914 zemřel. Dnes se na jeho povídkách, románech a dramatech o životě obyčejných chudých Židů cení zejména smutný, moudrý humor, který svým způsobem vyvažuje vážné existenční problémy postav. Pozdější americká židovská literatura, jež vznikala zejména v 30. a 40. letech, navazovala na tradice naturalismu, a pokud bychom ji chtěli přirovnat k výtvarnému umění, připomínala by spíše pouhé ilustrace než plnohodnotné obrazy.

Nejpopulárnějším žánrem byla povídka, a kdybychom chtěli alespoň vyjmenovat nejdůležitější dobové spisovatele, patřili by k nim Jerome Weidman, Meyer Libben, Paul Goodman, Michael Seide a Ethel Rosenbergová. Spojuje je především skutečnost, že se všichni narodili počátkem století v New Yorku a všichni zahájili svou kariéru krátkými črtami z každodenního života amerických Židů. Některá jejich dílka mají spíše hodnotu historického dokumentu, avšak přesto tvoří první nezbytný krok ve vývoji americké židovské literatury.

Irving Howe, význačný literární kritik, kdysi prohlásil, že zatímco první významnější regionální kulturou, která pronikla do národního povědomí USA, byla jižanská literatura, o dvě desetiletí později (tj. zhruba v 50. a 60. letech) se něco podobného stalo s americkou židovskou literaturou. V těchto dvou desetiletích začali výrazně publikovat Bernard Malamud, Philip Roth a Saul Bellow, četli je jak židovští, tak nežidovští čtenáři a značnou pozornost jim věnovala i kritika. Navíc začali být velice brzy obecně uznáváni. Třebaže některé elitářské konzervativní hlasy tento úspěch přičítají tzv. „vině toho, kdo nebyl při tom“ (konkrétní příklad daného psychologického komplexu lze najít i v literatuře, viz například postava Nathana ze Sofiiny volby Williama Styrona), jíž údajně po 2. světové válce trpěla většina americké veřejnosti, a rovněž skutečnosti, že většina tehdejších důležitých literárních agentů, redaktorů a také nakladatelů byla židovského původu, z dnešního hlediska je jasné, že americká židovská literatura si toto postavení více než zaslouží.