Moor, Margriet de
Druhé pohlaví

Literární sestřičky Margriet de Moorové

Když se před časem v Hostu připravovala příloha věnovaná nizozemským spisovatelkám, došlo na poslední chvíli k nečekanému zvratu. Margriet de Moorová zakázala publikaci povídky Druhé pohlaví, kterou jsem přeložila pro ilustraci svého článku. Důvod: v žádosti o souhlas padl termín "ženská literatura". Autorka zásadně odmítá být spojována s něčím takovým. Obsah přílohy ji přitom nezajímá. Souhlas nakonec udělila až po dlouhém vysvětlování a s důraznou podmínkou, že číslo nebude mít nic společného s "tím ženským vyváděním" (ovšem pro publikaci v Hostu už bylo pozdě). Její odmítavý postoj k militantnímu feminismu je znám ("Ji zajímají jiné aspekty vztahů mezi mužem a ženou," jak uvádím v Hostu), ale taková prudká reakce budí zvědavost. Proč je tento bod pro ni tak choulostivý? Možná se ještě najde příležitost zeptat se na to autorky přímo, prozatím se chci pokusit o vysvětlení sama - snad jakási doplňující glosa k příloze Hosta.

Sedmdesátá léta v Nizozemsku byla obdobím prudkých společenských změn. I radikální feminismus v té době prožíval své vrcholné období. V literárním "provozu" se to projevovalo zakládáním feministických časopisů a nakladatelství, ale i ženských knihkupectví, kam byl mužům vstup zakázán. Když jsem počátkem 80. let přijela do Amsterodamu, pohnuté období společenských nepokojů ještě doznívalo. Ve městě pořád ještě vládlo výbušné ovzduší, docházelo ke srážkám mezi squattery a policií (squatterské hnutí bylo tehdy velmi aktivní), vedle toho nebyly vzácností rozsáhlé stávky, celý národ masově demonstroval proti umístění amerických raket. V ulicích udával tón punk a obsazené objekty určené k demolici, kde squatteři často provozovali drobné živnosti. Poměrně běžným jevem byly ženské kavárničky (i tam platilo: mužům vstup zakázán). V této vyhrocené společenské atmosféře nebylo místo pro odstíny, pochyby, váhání, hledání. Není těžké si představit, že "slabší jedinci" (čti přemýšlivější typy) si v té době vytvořili celoživotní averzi k černobílým postojům. V našich zeměpisných šířkách přitom dobře víme, že zůstat stranou, když všeobecný tlak vyžaduje společenskou angažovanost, svědčí právě o jisté síle. Zajímavé je, že i aktivní feministky dospěly v 80. letech k odstíněnějšímu pohledu. Když v roce 1985 skupinka k feminismu se hlásících spisovatelek (mj. Renate Dorresteinová a Anja Meulenbeltová) založila literární Cenu Anny Bijnsové jako protiváhu k Ceně P.C. Hoofta, která se uděluje za celoživotní dílo a až na vzácné výjimky (např. Hella Haasseová v r. 1983) připadá mužským spisovatelům, použily poněkud vágní termín "za ženský hlas v literatuře". Nechtěly totiž muže vylučovat. Cenu sice dosud vždy dostala některá spisovatelka, ale je známo, že žhavým kandidátem byl svého času Gerard Reve. V době, kdy debutovala de Moorová (1988), už po ženském separatismu téměř nebylo stopy (např. "ženská" knihkupectví už zanikala, nebo se otevřela literatuře obecně a zařadila se tak mezi "normální" knihkupectví, kde tou dobou také už běžně byla k dostání i feministická literatura - tento proces se završil v průběhu 90. let). Přesto se ozývaly hlasy, které se snažily význam i úspěch spisovatelek bagatelizovat. Ve chvíli, kdy knižní trh ovládaly bestsellery z pera Connie Palmenové (Zákony - 175 000 prodaných výtisků), Tessy de Looové (Dvojčata - 200 000 výtisků), Margriet de Moorové (Šedá, bílá, modrá - 125 000 výtisků) a Helly Haasseové (Pánové čajových plantáží - více než 200 000), vyrukoval známý spisovatel Maarten ´t Hart s kuriozním vysvětlením: "Ty fotky Tessy, když psala Děvčata z čokoládovny, byly nádherné. A Margriet de Moorová je taky velmi hezká, zvlášť v televizi (…). A Connie Palmenová připadá mnoha lidem taky přitažlivá. A nezapomeňme na Hellu Haasseovou, ta taky začínala jako krasavice. V roce 1948, když vyšel Urug, byla neuvěřitelně krásná." (Pikantní detail: o t´Hartovi je známo, že se rád převléká do ženských šatů - účastil se tak už párkrát tradičního březnového Knižního plesu). Tady někde snad leží klíč k zásadnímu odmítnutí de Moorové. Jednou z možností, jak se vymanit z černobílého feministického pohledu i shovívavých poznámek řevnivých kolegů je povznést se nad věc a hledět si výhradně svého psaní.

Zvláštní místo v tvorbě de Moorové zaujímají osudy dvou sester - volná série povídek psaných v první osobě množného čísla. Při líčení sesterského vztahu se de Moorová opírá o vlastní zkušenost: "Sestry to mají u mě vždycky dobré. Pocházím z deseti dětí, z toho sedmi děvčat. Dřív jsem spávala se sestrami v jednom pokoji, kolikrát i v jedné posteli. Sesterský vztah vnímám jako něco intimního a zvláštního. Když se vztah vydaří, dovedou sestry neuvěřitelně držet pohromadě. V dobrém i zlém." Literární sestřičky (i v tom smyslu, že se jako fanatické čtenářky dívají na svět skrze literaturu) sledujeme v nejrůznějších životních stádiích - od dětství a let v klášterní škole po hluboké stáří. Jakmile jsou spolu, probudí se v nich bez ohledu na věk krásná holčičí ztřeštěnost a bujná fantazie, kterou de Moorová líčí s jemným, shovívavým humorem. "V povídkách o dvou sestrách, náruživých čtenářkách, nechávám fiktivní svět literatury přecházet v opravdový svět: v představách sester se z hlavního hrdiny stane třeba Moby Dick a začne se svou literární předlohou skutečně řídit. Jsem přesvědčená, že umění život silně ovlivňuje. Ne, není to žádná neškodná ozdůbka. (…) Celý náš každodenní život, modely našeho chování jsou pod vlivem evropského románu, podobně jako popkulturu ovlivňují madrigaly ze šestnáctého století. Každý, kdo se loučí, je tak trochu Anna Karenina, v každém milostném dramatu je něco z Madame Bovaryové, krajina, na kterou se díváme z vlaku, se nevyhnutelně podobá krajině, o které jsme právě četli, nebo krajině z obrazu van Goyena či Moneta. Vliv umění je možná sotva patrný a jen stěží se dá vystopovat, ale byl by omyl myslet si, že se nás nedotýká."

Dobrým příkladem je první povídka z této série, psaná v začátcích autorčiny spisovatelské kariéry pro známý ženský magazín Elle:

Překlad povídky © Magda de Bruin-Hüblová. (Ze sbírky Tak tedy sním, v překladu použito Dobrodružství Huckleberryho Finna, Albatros Praha, 1990, překlad František Gel)

Bibliografie:
Debutovala v roce 1988 povídkovou sbírkou Viděno zezadu (povídka Robinson Crusoe vyšla česky v Literárních novinách 1999/20), následovala sbírka tří novel Dvojportrét (1989) a román Šedá, modrá, bílá (1991, česky MF 2000), oceněný v roce 1992 významnou literární cenou AKO. V roce 1993 vyšel další román Virtuos, v roce 1995 de Moorová opět krátce odbočila k povídkovému žánru sbírkou Tak tedy sním. Následují další romány: Egyptský vévoda (1996), Lázně-Město (1999) a na podzim 2001 zatím poslední s titulem Kreutzerova sonáta (český překlad připravuje nakladatelství Paseka).

Magda de Bruin-Hüblová, Amsterodam, 5/2/2003