Gray, Alasdair
Něco z kůže

studie beletrie zahraniční

Kdo je tento v Čechách nepříliš známý Alasdair Gray? Na předsádkách svých knih se charakterizuje jako postarší, podsaditý ženatý Glasgowan, jenž se živí psaním příběhů a kreslením. To je ovšem více než parodie na životopis.

Alasdair Gray: Něco z kůže, doslov

Nuže, kdo je tento v Čechách nepříliš známý Alasdair Gray? Na předsádkách svých knih se charakterizuje jako postarší, podsaditý ženatý Glasgowan, jenž se živí psaním příběhů a kreslením. Toto je ovšem více než parodie na životopis. Poukaz k rodnému městu má totiž v Grayově případě specifický význam - kromě toho, že se v Glasgowě 28. prosince 1934 narodil, vystudoval uměleckou školu a prožil celý život, je toto město (a jeho blízké okolí) neoddělitelně spjato s celým jeho dílem. "Nemyslím si, že by Glasgow byl lepší město než kterékoli jiné, ale vše, co vím o nebi a pekle, jsem se naučil zde, a tak jej používám jako základ, na kterém stavím, přestože to někdy zakrývám - stejně jako Swift, který psal o ostrově obydleném trpaslíky, a ve skutečnosti popisoval Anglii," říká Gray v jednom rozhovoru. Po studiu na umělecké škole vystřídal několik zaměstnání: pracoval jako učitel, autor divadelních kulis, maloval nástěnné malby. V sedmdesátých letech se pak začal intenzivněji věnovat literatuře - sblížil se s několika dalšími britskými autory a utvořili pod vedením básníka a kritika Philipa Hobsbauma neformální literární skupinu, do níž ze známých autorů kromě Graye patřili např. prozaik James Kelman či básník Tom Leonard. Mezi členy této skupiny se těšilo výsadnímu postavení téma města, tolik důležité pro vlastní Grayovu tvorbu - Kelman proslul souborem povídek Chrt k snídani, kde velice pronikavě líčí prostředí Glasgowa, otázkám městského života se věnuje ve svých básních i Tom Leonard. Právě v prostředí této neformální literární skupiny dokončil v roce 1976 Alasdair Gray svůj první (a patrně nejznámnější) román Lanark.

Lanark, cesta za sluncem uprostřed apokalypsy
Na knize Gray podle vlastních slov pracoval již od padesátých let, avšak konečné podoby doznala právě až pod vlivem diskusí se členy výše zmíněné skupiny. Kniha tak byla dokončena v roce 1976, ovšem na pultech se objevila až o pět let později - a téměř okamžitě se jí dostalo vřelého přijetí. Spisovatel Anthony Burgess dokonce (snad trochu nadsazeně) označil Graye za největšího skotského autora po Walteru Scottovi.
Lanark je román zároveň velice tradiční i netradiční. Tradiční v tom smyslu, že navazuje na jednu dlouhou a bohatou literární tradici - kromě vysloveně utopických (anti-utopických) děl na mysli vytanou jména jako Blake, Dante, Bunyan či Butler. Netradiční pak již svou samotnou stavbou - Lanark, život ve čtyřech knihách, jak zní celý název, sice opravdu sestává ze čtyř knih, avšak v poněkud přeházeném pořadí, což v rozhodně není samoúčelné, naopak těsně to souvisí s románový prostorem knihy. Ten je ostatně snad vůbec nejzajímavějším aspektem díla, v němž se děj odehrává v několika disparátních prostorech a časových rovinách, jejichž vzájemný vztah je značně temný. Čtenář se zde ocitá tváří v tvář radikální diskontinuitě a nekoherentnosti.

Třetí kniha, kterou se román otevírá, nás zavádí do přízračného města jménem Unthank (cosi jako "Nevděk"), vylidněného místa, kde stále prší a nikdy zcela nevysvitne slunce. Na první pohled se může zdát, že Unthank je vlastně Glasgow, teprve později však vychází najevo problematičnost takového ztotožnění. Jak výstižně poznamenal Ondřej Pilný, Unthank je spíše vize, která "ve stejném okamžiku reprezentuje, neguje a převrací obraz Glasgowa."
Hlavní postava knihy, Lanark, je postižen celkovou ztrátou paměti (jméno si zvolil podle nápisu pod jedním obrázkem) a jedinou náplní jeho života je scházet se v kavárně s podobně bezcílně se potloukajícími mladými lidmi. Vůbec celý Unthank působí hodně "divně" - to, že v apokalyptickém prostředí nefungují normální společenské vztahy, není nakonec až tak bizarní, ale dějí se tu i jiné věci: někteří lidé zničehonic mizí, jiné zase napadají zrůdné nemoci, jejichž konečným důsledkem je právě "zmizení". Jedné z těchto chorob se nevyhne ani Lanark a poté, co jej pohltí záhadný obří chřtán jsme svědky prvního z mnoha časoprostorových skoků. Dostáváme se do místa nazývaného Institut, existujícího mimo časoprostor, kde se lidé léčí ze svých záhadných chorob; lépe řečeno, léčí se pouze ti "vyléčitelní", kteří se posléze z pacientů stávají doktory, zatímco ti nevyléčitelní "umírají" a jsou "zužitkováni" jako zdroj energie a potravy. Záhy se tak ukazuje, že Institut nemá vůbec aspirace lékařské, nýbrž mocenské: touží pohltit vše kolem sebe. To je pochopitelně zřejmá alegorie, navíc se zřejmým odkazem jistou tradici politického myšlení - nikoli náhodou o něco později narazíme na obraz Leviathana, obkreslený z předsádky prvního vydání Hobbesova díla. Kromě toho, že Institut je alegorií naší skutečnosti, je zároveň záhadnou transformací Unthanku, a to včetně jeho postav.
S příchodem orákula, kterého se Lanark táže na svou minulost, se děj skokem přenáší do Glasgowa a text přechází do téměř naturalistického modu. Zatímco první část měla žánrově blízko k utopii, o střední pasáži lze prohlásit, že to je jakýsi "Bildungsromanem" - líčí lidské i umělecké zrání Duncana Thawa, který, jak patrno z toho, co Gray prozradil ze svého soukromí, je téměř autobiografickým zpodobněním autora. Konflikt umělce Duncana se společností končí tragicky - záhadnou (jak jinak) smrtí, napůl sebevraždou, napůl nehodou. Tak se Duncan/Lanark dostává do Unthanku (ten se v knize objevuje ve dvou časových momentech, přičemž první sdílí jisté aspekty poválečného Glasgowa, druhý pak Glasgowa současného).
Poslední kniha popisuje cestu z Institutu za světlem, na níž se Lanark vydává se svou partnerkou, již zachránil ze spárů mocenské mašinerie. Tato cesta je v jistém smyslu rovněž hledáním lásky a vlastní identity. A teprve nyní získáváme textový důkaz, že Duncan je totožný s Lanarkem, neboť druhý jmenovaný si začíná vybavovat jednotlivosti ze svého předchozího života. Ovšem, a to je třeba zdůraznit, tento proces hledání je neuzavřen, či formulováno ještě vyhroceněji - je odsouzen k neukončenosti.

Stejně tak nelze dospět k nějakému konečnému výkladu. Kniha má velice zvláštní strukturu, jež zcela znemožňuje projekci časové posloupnosti, na níž by takový výklad mohl stavět, a to navzdory tomu, že jistá "omezená" posloupnost je naznačena během "realistického" líčení života hlavního hrdiny. Vlastně se tak nikdy nedozvíme, zda Lanark je duchem Duncana či naopak, stejně jako není možné říci, zda Unthank je "alegorií" Glasgowa. Klidně by tomu mohlo být naopak. Lanark je do nekonečna se opakujícím a stěží postřehnutelným přechodem mezi realitou a sférou přízračného, Möbiovou páskou spojující dva různé světy.
Netradiční je i silně ironický epilog, umístěný několik kapitol před samotný závěr knihy. Lanark se zde potkává s (pochopitelně) fiktivním autorem, který se obrací i ke čtenáři, aby mu poskytl vodítka pro výklad textu, včetně odkazů a vysvětlujících poznámek. Je to jistý pokus o rezignaci na autorskou roli, rezignaci ze strany autora v zásadě nemožnou, ovšem patrně ani ne nutnou. Epilog, zdá se, totiž nakonec vede k zásadní otázce: "Co vlastně stvořil tento autor?" Odpověď je nasnadě - rozhodně ne celek (jako by tomu bylo v "tradičním" románu), nýbrž množství disparátních momentů a scén, které se zcela vymykají jeho vůli - v okamžiku zrození se stávají zcela závislými na čtenáři a na plynutí času, jak také upozorňuje poslední věta knihy. Lanarkova cesta za světlem se tak stává studií o otevřenosti románu.


Převážně nepravděpodobný Gray
Dva roky po Lanarkovi se objevily Převážně nepravděpodobné povídky (Unlikely Stories, Mostly). Jak již napovídá název, je to soubor kratších próz, navíc s autorovým vlastním výtvarným doprovodem, mnohem obsáhlejším než u Lanarka. Kniha sice zdaleka nedosahuje působivosti autorova debutu, nicméně i tak dokazuje, že Alasdair Gray je autorem obdařeným až neskutečnou literární představivostí, ale hlavně jazykovým citem. Objevují se tu témata a motivy, které se pro Grayovu tvorbu stanou typické: je přímo posedlý nejrůznějšími vynálezy jako ostatně vším, co se jen trochu blíží sféře fantaskna. Sám prohlašuje, že náměty jeho prvních kreseb byly vesmírné lodě, monstra, tajemné planety a království. Nutno jen dodat, že jeho zvláštní svět zaplňují dodnes - technologie se zde prostupuje s animální hybridností, přičemž vše bývá zasazeno do všedního kontextu. Důsledkem rozmanitosti literárních motivů je i rozmanitost žánrová; kromě "velké" literatury autor sahá i po žánrech "okrajových" (z hlediska literární historie, nikoli popularity), zejména sci-fi a fantasy. Bohužel někdy se Gray nechá touto inspirací příliš svést a tak snad proto je kniha, přestože obsahuje brilantní pasáže (úchvatné je hlavně střídání jazykových poloh), jako celek poměrně nevyrovnaná.

Zdařilejší je román z roku 1984 nazvaný 1982, Janine, který u kritiků právem došel značného uznání. Příběh, drama odehrávající se téměř výlučně v hlavě alkoholika Jocka McLeishe, zaujme hned na první pohled, avšak to naštěstí není vše - za metatextovými hříčkami, všudypřítomnou ironií a četnými typografickými experimenty se skrývá hluboce lidská rovina, na které zní Gray velmi přesvědčivě a přes veškerou sílu své imaginace dokonce "věrohodněji" než ve složitých alegoriích. V textu samotném lze rozlišit několik rovin, přinejmenším však dvě základní: první je vymezená sférou showbyznysu, konkrétně pornografickým průmyslem, světem zbaveným veškerého citu a bolesti, druhá (zprvu přítomná pouze v asociacích) je světem bolestných vzpomínek, které narušují iluzivní totalitu roviny první a hrdinu udržují v kontaktu s okolním světem. Alkoholik Jock si v mysli přehrává nejrůznější pornografické scénáře, v nichž hlavní "roli" ztvárňuje Janine, postava bez identity, lépe řečeno, její identita prochází procesem neustálé změny v závislosti na povaze scénáře. Formu filmového scénáře použil Gray již dříve, teprve zde ji však dovedl k dokonalosti - Jock si děj převíjí zpět, scény neustále modifikuje, stříhá, zastavuje apod. Konflikt mezi chladným světem pornografie a zraňujícími osobními vzpomínkami, do kterého navíc ještě vstupuje Jockova puritánská výchova, končí nezdařeným pokusem o sebevraždu, kdy se Gray velice zajímavě pokouší zachytit delirium pomocí chaotické typografie. Ve druhém, realisticky pojatém druhém díle se dočítáme o Jockově předchozím životě, přičemž jeho příběh posléze dospívá ke "šťastnému" konci. Ten však rozhodně není neproblematický - i zde vstupuje do textu "autor", aby nás upozornil, že Jock pochopitelně vůbec není reálná postava, nýbrž výtvor jeho imaginace. Vyvstává tedy pochopitelně otázka, zda Jock není stejnou hříčkou v rukou autora, jakou byla Janine v Jockových. Gray zde tak roztáčí nekonečnou spirálu ironie, kterou lze považovat za jisté navázání na otevřený konec Lanarka.
V románu však velice silně zaznívají i politické otázky, konkrétně vztah kolonie a impéria, v Grayově případě tedy Anglie a Skotska. Sám autor prohlásil, že inspirací mu byly dvě knihy, které se mimochodem objevily nedávno i v češtině: Nádherní poražení Leonarda Cohena a Z hlubin Margaret Atwoodové. Podobně jako tito dva autoři pracuje i Gray s prastarou metaforou kolonie jako ženského těla: za tímto na první pohled pouhým básnickým obrazem odhaluje nespoutanou kořistnickou brutalitu, jednou z jejíchž podob je samozřejmě pornografický průmysl. Grayovo Skotsko, stejně jako Kanada Atwoodové a Cohena, je znásilňováno impériem, v Grayově případě anglickým jihem, který, jak zde a podobně i v knize Něco z kůže píše autor, jeho rodnou zemi vysává a bezvýhradně ovládá. Pornografické scénáře, ve kterých se Jock utápí, představují podobně jako u Cohena import dominantní kultury a stejně jako v případě kanadského autora i zde se jedná o skutečně brilantně napsané pastiše, které jsou však neustále narušovány, podkopávány a obraceny proti sobě samým. Do importovaného textu je jaksi vepisována další rovina, v případě Jocka ona již zmíněná lidská, která se dominantnímu diskursu poddává pouze na první pohled - ve skutečnosti jej zásadním způsobem zpochybňuje. Ovšem nutno ještě jednou zdůraznit, že tím zdaleka literárně nejpůsobivějším na Grayově románu je jeho invence a jazykové mistrovství.

Stvoření ženy
Zcela jiného ražení je román Chudáčci (Poor Things, 1982), jenž byl jako první autorovo dílo v roce 1992 oceněn Whitbreadovou cenou. Možná k tomu přispívá i mnohem uvolněnější tón a větší dávka hravosti, projevující se nejen v textu, ale rovněž ve skvělých autorových ilustracích. Gray zde dovádí k naprosté dokonalosti osobitý způsob psaní založený na kombinaci citací, aluzí, pastiše a parodie - text vydává za nalezené memoáry, které na sklonku minulého století napsal glasgowský lékař Archibald McCandless. Sám nálezce memoárů jim úplně nevěří, alespoň nás o tom ujišťuje, avšak jakmile se do textu jen trochu začteme, jsme nuceni jakékoliv pochybnosti odložit, tedy přinejmenším na okamžik- McCandlessovo vyprávění, jakkoli je bizarní a nevěrohodné, dokáže totiž čtenáře svést svým literárním mistrovstvím. Brilantně napsaný příběh plný odkazů k bohaté tradici viktoriánské fantastické literatury (Stevenson, Shelleyová či Bram Stoker) je vlastně pastiš, bizarní historické sci-fi: McCandless zde vypravuje, jak jeho přítel Godwin Baxter, tělesně postižený lékařský génius, zakoupí mrtvolu těhotné ženy, jenž spáchala sebevraždu a stvoří z ní novou ženu, a to tak, že do mrtvého těla transplantuje mozek embrya. Sám McCandless se nejprve domnívá, že "nová žena" Bella Baxterová trpí mozkovou poruchou, avšak záhy přijímá (a čtenář s ním) Godwinovo vysvětlení, aby se nakonec do Belly zamiloval a požádal ji o ruku. To však ani zdaleka netuší, co jej čeká. Sexuálně nenasytná Bella nejprve uprchne s milencem, jehož posléze doslova zničí, aby se po nějakém čase vrátila k McCandlessovi. Bella je jedna z vůbec nejvydařenějších Grayových postav - úchvatná a odzbrojující je především její bezprostřednost a vitalita. McCandlessovo zprvu "důvěryhodné" vyprávění postupně doznává trhlin a objevují se první pochybnosti. Ty jsou postupně překonávány, ovšem pouze do okamžiku, kdy McCandlessův text střídá vyprávění Belly samotné: tvrdí, že pochopitelně není "výtvorem" Godwina Baxtera a ona sci-fi zápletka je pouhým výplodem fantazie jejího muže, kterého hnala pustá závist. A aby dodala svým slovům váhu, říká, že jistě snadno rozeznáme, které vyprávění je "věrohodnější". Právě zde tkví problém: věrohodné totiž není ani jedno, neboť i v jejím textu narážíme na pochybnosti, místy se dokonce objevují náznaky, že "pravdivý" byl snad skutečně první text.
Ani zde se tudíž nelze dobrat nějakého definitivního čtení: zabraňuje tomu instance nevěrohodného vypravěče, pro něhož měl Gray mnoho předobrazů (například Stevensona, ale i Nabokova či Fowlese). Takoví vypravěči jsou v knize přinejmenším dva, McCandless a Victoria, a Grayův román tak sestává ze dvou navzájem se vylučujících textů. Velmi zajímavá je v tomto ohledu postava Godwina, která funguje podobně v obou textech, přičemž jeho role se zde blíží roli Boha-stvořitele (viz jméno - God(Bůh)win). Ve výkladu vycházejícím z prvního textu je Godwin bohem v pravém slova smyslu: z mrtvé hmoty dokázal stvořit ženu, která nejenom, že se dokáže adaptovat na své prostředí (stane se lékařkou a společně s McCandlessem založí kliniku), ale navíc je obdařena takovou silou, že dokáže "stvořit" svou vlastní identitu (tj. příběh v podání Victorie). Její vyprávění, na této rovině pojímané jako fikce, je tak vlastně posledním Godwinovým triumfem - dokázal stvořit jedince naprosto nezávislého, který dokáže podat přesvědčivou verzi vlastního příběhu a právě to Bellu (Victorii) zásadním způsobem odlišuje od takového Frankensteina. I ve druhé možné interpretaci je Godwin stvořitelem, ovšem už nikoli v doslovném smyslu: přijal k sobě ženu, která uprchla od svého manžela a sám ji vzdělal, takže se mohla stát lékařkou, což v jejím dobovém kontextu nebylo nic samozřejmého. A tak i zde vlastně Godwin stvořil ženu - novou ženu, ovšem zároveň s její emancipací vytvořil jistou optimistický mýtus o pokroku, jehož ozvuky silně zaznívají ve Victoriině textu.

... a dějin
Zatím posledním Grayovým románem je Tvůrce dějin (The History Maker). I v tomto případě se jedná o "nalezený" text, memo-áry Watta Dryehopa, editované jeho matkou. Děj knihy se odehrává v daleké budoucnosti, konkrétně ve 23. století, přičemž největší pozornost je soustředěna na záležitosti veskrze regionální - svět Watta Dryehopa se v mnohém podobá světu středověkému, nakonec jedna z bojůvek na anglicko-skotském pomezí také Wattovi vynese místo vůdce svého klanu. Nepřekvapí, že Grayův text je plný ironie, navíc opět zdařile doplňován autorovými kresbami a obsáhlým poznámkovým aparátem, který se pomalu stává pro autorovy romány charakteristickým.

Něco z kůže
Román Něco z kůže doznal konečné podoby v roce 1990, nicméně máme-li věřit Grayovu epilogu, jenž je přinejmenším částečně nepochybně ironický, velká část knihy byla v zásadě hotova mnohem dříve, pouze byla nepatrně upravena.
Zmínil jsem se o stvoření "nové ženy" v románu Chudáčci - k něčemu podobnému dochází i v této knize s tím rozdílem, že autorem není lékař-demiurg, ale skupina žen. Proměna vzezření i osobnosti June Tainové, která probíhá v první a poslední kapitole, je i tak dvojznačné povahy. V Chudáčcích nedokážeme coby čtenáři rozhodnout, zda je "nová žena" stvořena metaforicky nebo doslovně, zde stojíme před jinou nesnází: je "nová" June skutečně nová, nějak zásadně odlišná, anebo to, co se nabízí v poslední kapitole, je pouze náhražka? A jakou roli zde hraje dlouho oddalované sexuální naplnění? Vyznění Grayova textu je jako vždy přinejmenším dvojznačné - ostatně jako by to již signalizoval citát z románu Flanna O'Briena proslaveného otevřeností svého zakončení. V názoru na to, zda June skutečně došla svého cíle, se liší i kritika: někteří (např. Alison Lumsdenová) čtou knihu jako svého druhu Bildungsroman, kde Harry, Donalda a Senga zasvětí June do tajemství rozkoše. Skutečně brilantně napsaná sadomasochistická scéna je zde chápána tak trochu bezproblémově jako prostředek k "vyššímu cíli", jímž je dosažení vnitřní svobody, tj. svobody při zachování stávajícího společenského rámce. Jiní (např. Stephen Baker) naopak June nevěří, když v samém závěru románu říká, že je konečně šťastná. To jsou ti čtenáři, o nichž autor mluví v poslední větě svého epilogu. A že tomu tak na ostrovech povětšinou bývá? To není pro tyto kritiky protiargumentem, neboť knihu nečtou primárně jako Bildungsroman. Jinými slovy: nepřikládají takový význam proměně v osobě June, nýbrž mnohem spíše se zaměřují na změny, které se v knize neodehrávají. V této interpretaci June pochopitelně spokojená není - skutečně "novou ženou", naznačuje citovaný Baker, by se stala, kdyby společně se svými přítelkyněmi uskutečnila onu feministicko-socialistickou revoluci, o které se v doslovu zmiňuje autor. K tomu pochopitelně nedochází: June se sice mění, to je nepopiratelné, dokonce by snad šlo říci, že se stává "uměleckým výtvorem", ovšem otázkou zůstává, nakolik je to změna zásadní. Navíc, upozorňuje Baker, v románu zůstává striktně zachováno třídní rozdělení, jakkoli Gray v epilogu říká, že June byla dílem Harry, Sengy a Donaldy "osvobozena" a všechny tři se mohly "odtrhnout" od "chudších vrstev".
Téma sociálního rozvrstvení je vůbec v knize silně přítomné a v textu najdeme mnoho odkazů k třídní hierarchii. Snad nejsilněji toto rozdělení zaznívá na jazykové rovině, tj. v promluvách jednotlivých postav. A právě v tom po mém soudu leží jeden ze skutečných vrcholů Grayova díla: svým vytříbeným jazykovým citem dokázal zachytit sociální rozvrstvení, které je v anglickém jazyce patrné mnohem silněji než například v češtině. Zde je však zajímavá (a pro celkovou interpretaci románu významná) ještě jedna věc: Gray toto jazykové rozvrstvení pouze nezobrazuje, nýbrž i jistým způsobem podkopává. Spisovná angličtina (to, co se nazývá "Received Pronunciation") není v promluvách postav něčím normativním. Tak tomu bývá v mnoha knihách: spisovná angličtina je normou a je zapisována v ustálené grafické podobě, foneticky jsou pak přepisovány dialekty. Jinak u Graye - zde je foneticky přepisována právě tato spisovná angličtina (pochopitelně ne vždy, pouze v některých dialogických scénách), čímž je tak zbavena svého výsadního postavení plynoucího z ustáleného spojení mezi zapsaným a mluveným a stává se tak vlastně jedním z mnoha regionálních a třídních dialektů. Bohužel, tento výjimečný rys Grayovy knihy, není, jak si lze snadno domyslet, úplně převoditelný do cizího jazyka, tedy včetně češtiny.
Jak ukazuje román, jazyková diferenciace je patrná již z promluvy dětí: Linda, jejíž otec je popová hvězda, není přijata do party vedenou Hjordis, kdy jediným důvodem je její nízký cockneyský přízvuk. Narážíme zde na zajímavý paradox: otec Lindy je hvězda vydělávající obrovské peníze ve sféře showbyznysu. Ta je však, jakkoli by se mohlo zdát opačně, zásadním způsobem oddělená od společnosti: Lindin otec vydělal tyto peníze právě svým nízkým přízvukem, avšak (a to je zajímavé) tento přízvuk je akceptovatelný pouze ve sféře "kulturního průmyslu", z hlediska společenské hierarchie naopak naprosto nepřijatelný. A Lindě samotné brání získat "náležitý" akcent, za což její otec nakonec platí, především sentiment - totiž to, že stále poslouchá otcovu desku. Jako by to byla další narážka na "necitelnost" kulturního průmyslu: teprve když se dokáže desky zbavit, je schopná naučit se spisovný jazyk a zařadit se na místo, o které tolik usiluje, tj. společensky si polepšit. Ovšem právě v tomto okamžiku přestává být zajímavá pro Harry, jejíž postavení vzhledem k sociálnímu rozvrstvení skupiny kolem Hjordis je vůbec velice zvláštní: zmíněných dětských her se neúčastní, namísto toho se skrývá ve větvoví. Znamená to snad, že by (jako budoucí umělkyně) byla k takovému rozdělení netečná, že by toto rozdělení, jak píše Stephen Baker, doslova "transcendovala"? Ano, i takový výklad by byl možný, ovšem s přihlédnutím k celkovému kontextu asi stěží udržitelný. Mám za to, že nelze než souhlasit s již citovaným Bakerem, když říká, že Harry "mocenské vztahy" (založené na třídní hierarchizaci) uvnitř skupiny nepřekračuje, nýbrž "estetizuje" v sadomasochistických představách. A zde je přímý odkaz k časovému momentu, v němž se odehrává první a poslední kapitola - o dvacet let později Harry poznala Sengu a Donaldu.
Ty společensky patří do nižší třídy, o čemž nám podává obrázek i vylíčení jejich života předtím, než poznaly Harry. Senga je požádána o ruku Tomem, ovšem jeho rodiče jsou zásadně proti: Senga podle nich stojí pro Toma příliš "nízko", s volbou životní partnerky musí počkat až na univerzitu - ta je obdařena významnou sociální funkcí: kromě instituce zajiťující vzdělání otevírá možnost společenské mobility. Přestože Tom na univerzitu nejde, i tak si "polepší", ovšem jen proto, aby výnosně zbankrotoval a svou "identitu" rozpustil v mamutí londýnské firmě, jejíž se stane bezejmenným článkem. Senga je společensky "nemobilní" - a vždy na ní zůstane ta "špinavá práce", jak si posteskne později. Stejně společensky nízko stojí i Donalda: text románu na dvou místech odkazuje k prostituci: poprvé tak trochu v náznacích, když ji její irský partner nabízí mladému studentovi, podruhé přímo, když o své práci prostitutky sama vypráví paní Liddelové. Tyto dvě ženy posléze "zaměstná" Harry na projektu stvoření "nové June". Harry zde v jistém smyslu navazuje na své představy z internátní školy - nedílnou součástí sadomasochistického projektu je totiž právě třídní rozdělení. Zajímavé je ale postavení Harry - ta je jako "umělkyně" nepochybně stvořitelem, zároveň však i konzumentem, jak napovídá scéna, ve které ji Senga žádá o šek na tři tisíce liber. Jaké povahy je tedy umění provozované Harry? A v jakém vztahu stojí ke kulturnímu průmyslu?
Toto "umění" si vlastně ani nečiní nárok na nějaké výsadní postavení, zcela splývá s průmyslovou sférou a právě proto může Harry být zároveň výrobcem i konzumentem. Umění, jak je pojímá Harry, je kulturní průmysl v pravém slova smyslu - vůbec to není ona autonomní oblast, za kterou bylo považováno přinejmenším od Kantovy Kritiky soudnosti, naopak rezignuje i na zbytky této autonomie - vlezlého novináře Harry odkazuje na Harveyho, což je její dealer, který rovněž, jak říká poznámka, dává názvy jednotlivým dílům-produktům. V této sféře pak pochopitelně nezáleží na tom, zda případný katalog k výstavě napíše Martin Amis či Angela Carterová - stačí, když to bude osoba dostatečně známá, tj. taková, jejíž jméno vytane dealerovi právě na mysli. A zde se objevuje souvislost s tím, co bylo řečeno výše - totiž podobně jako ztratil svou tvář i jméno Tom, když se stal zaměstnancem mamutí firmy, ztrácejí svou identitu i postavy vstupující do sféry kulturního průmyslu, tedy přinejmenším v očích lidí jako Harvey, kteří uvádějí kulturní mašinérii do pohybu: Harvey připadl na názvy dvou slavných knih - Betonová zahrada (autor Ian McEwan) a Člověk dějin (Malcom Bradbury), přičemž si pochopitelně nemůže vzpomenout na jména autorů, jelikož, jak patrno, knihy ani nikdy nečetl - proto si k nim přiřazuje jména autorů se srovnatelným věhlasem. To je velice vtipně a výstižně podáno, vzniká zde však velice závažná otázka: jak se to má s Grayovým vlastním dílem? Dobře, autor rezignuje na veškerou autonomii umělecké sféry a to, co se na Západě již několik století nazývá uměním, nepokrytě zařazuje do stejné socio-ekonomické oblasti, společně s pornografií, showbyznysem nebo třeba hutnictvím. Jenomže lze Něco z kůže pochopit pouze takto? Pokud ano, tak proč zde není pouze první a poslední kapitola? Pak by byl výsledek jistě efektnější - a navíc jednodušší: šlo by zde pouze o dvě věci, tj. nakupování a sex. A že by to nevydalo na celou knihu? Gray je schopný vypravěč, jistě by si nějaké ty další sado-masochistické fantazie vymyslel. Anebo tam onu "vsuvku" vložil jenom proto, aby čtenáři "vysoké" literatury, či jak se budeme nazývat, nemuseli skrývat své zvláštní "kulturní" záliby (jako třeba Philip Larkin)? I to je jedna možnost - navíc Gray nás k tomuto výkladu zákeřně svádí: v již zmíněném epilogu donekonečna omílá své finanční záležitosti, vypráví, jak doufal, že se povídka uchytí v některém z prodávaných časopisů apod. Ovšem již několikrát se ukázalo, že jeho vypravěči nelze až tak úplně věřit.


Co když je to všechno jenom dobře sehraná partie? Co když Gray tuší, že proklamovat autonomii umění by v dnešní době znělo možná staromódně, možná dokonce falešně, a tak se vydává jiným směrem. Ano, na první pohled přijímá hru onoho "kulturního kapitálu", ale již záhy se ukáže, že nikoli bezvýhradně. Někteří kritikové argumentovali, že u Graye jsou scény blížící se pornografii prezentovány záměrně tak, aby u čtenáře vyvolali odpor. No, nevím... ostatně takto se "z etických důvodů" obhajují díla s explicitním sexuálním obsahem již tradičně. Mnohem zajímavější je toto: v pornografickém díle, jak chytře ukázal Umberto Eco, je prostor mezi dvěma sexuálními akty zaplněn bezvýznamnými činnostmi, přičemž čas příběhu se shoduje s časem diskursu. U Graye zaujímá prostor mezi příslibem a samotným sexuálním naplněním text otevírající velice závažné problémy a v konečném důsledku podkopávající to, co se může jevit jako dominantní příběhová linie. Ale je zde ještě jeden rozdíl nejenom oproti pornografii, ale onomu "kulturnímu průmyslu" vůbec: tím je pochopitelně záměrný rozptyl významu. Autor se ani nepokouší dát svému dílu nějaký definitivní význam (jak již bylo zmíněno v souvislosti s předchozími romány), naopak dělá vše pro to, aby tento rozptyl byl co nejširší. K tomu nutně používá prostředky jako ironie, parodie či pastiš. A právě v zásadním příklonům k těmto textovým strategiím lze vidět směr, kterým se Gray vydává - nikoli již proklamace úplné či částečné autonomie, nýbrž přitakání sféře, která je však hned v následujícím okamžiku vydána na pospas subverzivnímu působení daného textu. A s tímto působením se musíme vyrovnat i my čtenáři, neboť Grayův text má onu úžasnou schopnost v každém dalším okamžiku klamat naše očekávání. Snad i proto je to četba navýsost zajímavá, v jistém smyslu dokonce dobrodružná...
Ladislav Nagy

Diskuse

Vložil: , 18.05.2004 18:38
Gray, Alasdair: Něco z kůže
Doslova hrozná kniha, román...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3184x

Inzerce