Skotská prozaička Alison Louise Kennedy bezpochyby patří mezi nejlepší současné britské autory, o čemž svědčí nejen kritický ohlas na její knihy (které se mimochodem už stihly stát i tématem mnohých akademických studií), ale i to, že autoři velice prestižního a vlivného seznamu "Nejlepších britských prozaiků" z časopisu Granta (je vydáván každých deset let) ji do svého seznamu zařadili hned dvakrát - v roce 1993 coby velice slibný talent a letos v únoru jako zavedenou autorku.

Skotsko se vůbec v poslední době může pochlubit řadou mladých autorek - vedle A. L. Kennedy třeba Ali Smith, autorka skvostného románu Hotel World a neméně podařených povídkových sbírek, nebo Louise Welsh, jež na sebe upozornila svým debutem The Cutting Room.

Protože A. L. Kennedy - navzdory svému postavení v britské literatuře - není v českém prostředí příliš známá, nejprve několik slov o ní. Narodila se ve skotském Dundee v roce 1965, na warwické univerzitě vystudovala anglický jazyk a drama a začala zde podnikat své první literární pokusy. Na sklonku osmdesátých let se jí podařilo získat několik stipendií a rezidenčních pobytů (Writer in Residence), které jí poskytly čas a prostředky věnovat se naplno tvůrčí práci - v roce 1990 debutovala sbírkou Night Geometry and the Gascadden Trains (Noční geometrie a vlaky na nádraží Gascadden), jež jí vynesla okamžité uznání a několik cen. Záhy na úspěšný debut navázala dvěma dalšími povídkovými sbírkami Now That You´re Back (Teď, když jsi zpět, 1994) a Original Bliss (Původní štěstí,1997). Postupně ale začala svou pozornost věnovat i románu, dosud napsala tři: první hned jako svou druhou knihu v roce 1993 Looking for the Possible Dance (Hledání možného tance), poté So I Am Glad (A tak jsem šťastná, 1995) a jako poslední Everything You Need (1999).

Kromě psaní knih pracovala A. L. Kennedy jako redaktorka literárního časopisu Outside Lines, uspořádala výbor z díla mladých skotských autorů New Writing Scotland, společně s Johnem Fowlesem editovala výbor New Writing 9 a napsala scénář k filmu Stella Does Tricks (Stela umí triky), který v roce 1998 uvedla společnost Channel 4.

Povídková sbírka Indelible Acts (Nezapomenutelné činy) spatřila světlo světa na podzim loňského roku a Kennedy v ní opět pokračovala ve svých velkých tématech, která rozpracovala už v předchozích knihách. Opět vychází ze své bezprostřední zkušenosti a povídky zasazuje do důvěrně známého prostředí, které se ovšem - hlavně silou literárního zpracování - okamžitě stává neznámým, nebo, lépe řečeno, nesamozřejmým. Své postavy A. L. Kennedy obdařuje neobyčejnou dávkou emocí, které proměňují i krajinu kolem a ukazují, že pod onou banální rovinou každodennosti se ve skutečnosti skrývá velice hluboká, často jen tušená a jazykem nepostihnutelná propast. Ostatně pokud mají texty A. L. Kennedy nějaké společné téma, pak je to právě spojitost banality a jazyka. Jakkoli mistrně jazyk ovládá, nikdy mu nevěří. Nebo spíše nevěří tomu, že by jazyk mohl říci vše - řeč, jazyk je podle ní vysoce selektivní, takže něco pojmenovává, něco jiného potlačuje. A právě to potlačené, zapomenuté, se Kennedy snaží vynést na světlo. To jí velice těsně spojuje třeba s Iainem Sinclairem, ovšem zatímco Sinclair se zaměřuje na místa skutečně na první pohled obtěžkaná historií, v nichž je temná historie potlačena (například okolí kostelů postavených Nicholasem Hawksmoorem), Kennedy se plně věnuje sféře každodenního života - podobně jako její již vzpomínaná krajanka Ali Smith.

Postavy, jimiž A. L. Kennedy svůj každodenní, poněkud pochmurný svět zalidňuje, jsou rovněž obyčejné lidské bytosti, lidé nevýznamní, leckdy dokonce lidé na samotném pokraji zhroucení - zklamaní, traumatizovaní, neschopní vypořádat se se svým životem. Lidské životy jsou podle ní v podstatě iracionální - proti tenké vrstvě racionality stojí hluboká propast nahodilosti, ne-rozumu, chaosu a vlastně i šílenství. Význam slov i význam lidského života jsou záhadou a postavy v autorčiných povídkách moc dobře vědí, jak nahodilé jejich životy jsou, jak hluboce dvojznačné je veškeré vnímání.

Svůj literární program A. L. Kennedy vytyčila už první sbírkou. Vypravěčka titulní povídky líčí svůj nešťastný životní příběh, příběh, který nemá žádné centrum a rozpadá se na drobné, nesouvislé a často protikladné fragmenty a proto upíná svůj zrak a naději k venkovnímu, na první pohled racionálnímu světu. Nicméně záhy je jí zřejmé, že i racionalita tohoto světa je jen zdánlivá, je to řád násilně vnucený bytostně chaotické realitě a po bližším prozkoumání působí jako represe. Celý text povídky se tedy nese mezi neuspořádaným vnitřkem, který touží po nějakém řádu, a racionálně uspořádaným vnějškem, který se zase neustále propadá do chaosu. Toto základní napětí Kennedy dále rozvíjela v dalších povídkách i románech a jako červená nit se vine i poslední povídkovou sbírkou. Tu tvoří dvanáct povídek vyprávěných z různých perspektiv (některé jsou vyprávěny ženou, některé mužem a jedna dokonce vypravěčem, jehož pohlaví není určeno). Jakkoli jsou tyto povídky tematicky rozdílné, jedno je spojuje - okamžiky téměř joyceovské epifanie. Podobně jako Joyce v Dubliňanech i Kennedy dokázala vytvořit zvláštní velice křehkých povídkový svět, který působí naprosto koncisně a čtenáři nabízí vhled do nezměrné hloubky - důvěrně známé věci a situace najednou poukazují, byť jen na zlomek sekundy, k netušené skutečnosti. Když A. L. Kennedy začínala na warwické univerzitě psát, věnovala se hlavně dramatickým monologům a tato zkušenost nepochybně přispívá k síle jejích povídkových textů - mají v sobě cosi z dramatických scén, spíše než epické příběhy to jsou mohutná, nezapomenutelná gesta, která užaslého čtenáře upozorňují, že svět, ve kterém žije a který důvěrně zná, je vždy jiný, zásadně ne-totožný sám se sebou.