Jean Améry byl esejista. Co to v daném případě znamenalo: Pokud se rozhodl psát o fenoménu sebevraždy (autor používá termín dobrovolná smrt), neuváděl statistické údaje, stanoviska psychologů, suicidologů atd. Améry pouze o tématu osobně a svobodně uvažuje. Jeho kniha se ovšem liší od různých filosofických titulů katedrových účenců, kteří psaním a publikováním hlavně dokazují, že je to jejich "parketa", případně že to mají v popisu práce. U Améryho nejde o žádnou intelektuální "povinnost" či dokonce koketérii, nýbrž o bytostný, nepotlačitelný zájem o problematiku. Vídeňský žid žil za druhé světové války v Belgii, kde byl zatčen, prošel koncentráky Osvětim, Buchenwald a Bergen-Belsen a vrátil se do Belgie - jako jeden z pouhých 600 přeživších z více než 25000 tamních odtransportovaných židů. Svou knihu o sebevraždě napsal dva roky předtím, než ji v jednom hotelu skutečně spáchal. Už tím je tento titul unikátní. Podstatnější je však srozumitelnost, vytříbený styl (krásný, čtivý překlad Daniely Petříčkové), a především nemilosrdná tvrdost, neiluzivnost a upřímnost autorova pohledu. Améry ironizuje např. minuty ticha za zemřelé, zdůrazňuje zapomínání pozůstalých, ale hlavně považuje suicidanty (sebevrahy) za diskriminovanou menšinu. Poněkud provokativně je staví na roveň homosexuálům, jejichž jinakost byla též dlouho považována za nemoc, s které měli být léčeni. Améry obhajuje právo sebevrahů na svobodné rozhodnutí o svém životě (neboť ten nepatří společnosti, ale jim) a tento krajní čin považuje za alternativu pro ty, kteří nevidí pro sebe nadále smysl života, zažívají "krach" . (Jeho popisy bezvýchodnosti a marnosti, boj se lpěním na životě, pocity sebevrahem prožívané, jsou natolik sugestivní, neboť zřejmě intenzivně zažité...) Sebevražda je podle Améryho cestou ke svobodě, byť k ní nevede. Neboť smrt je podle spisovatele absolutní konec, "znicotňující nicota". V tomto smyslu Améry odmítá i náboženství jako neprokazatelnou spekulaci (včetně existence Ježíše!), jako falešnou útěchu. V porovnání s Amérym vypadá většina literatury jako "literatura", tj. literární cvičení. Kniha Vztáhnout na sebe ruku je čtení krajně ne-příjemné, ale podstatné a podnětné. V lecčems samozřejmě nemusíme s Amérym souhlasit: z mého úhlu pohledu například podceňuje okolnosti sebevraždy. (Nemohu si pomoci, ale vidím rozdíl mezi sebevraždou člověka v posledním stadiu rakoviny a toho, který zažil nějakou nešťastnou lásku... Tu první se neodvažuji soudit, ta druhá se mi jeví jako zbytečná - a myslím, že kdyby dotyčný trochu od svého problému "poodstoupil", jevila by se mu také tak...) Když jsem četl Améryho esej Vztáhnout na sebe ruku vybavily se mi knihy jiného "apologeta" sebevraždy, ruského naturalisty počátku dvacátého století Michaila Petroviče Arcybaševa (zejména román U poslední čáry, v němž téměř všichni hrdinové provokativně - z důvodu ztráty smyslu existence - páchají sebevraždy, ale i spisovatelovy další prózy, články a eseje). Tohoto spisovatele zřejmě Améry neznal a jde o klasický případ "konvergence". Na závěr praktické upozornění: Kniha Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku je nyní zlevněná, "za babku" k dostání v lepších pražských (a zřejmě i jiných) knihkupectvích. Byla by škoda, kdyby výtisky knihy skončily jako makulatura...

Davide, to záleží na tom, co Vás zajímá - jestli Afrika, Indie nebo ještě jiná exotika. Pokud se chystáte číst v originále, zkuste A Bend in the River, ale chce to trochu soustředění. Lahůdka je Dům pro pana Biswase, je přeložený do češtiny, ale s originálem pozor, má trochu hodně stránek.

Dobrý den, Prosím poraďte mi s jakým naipaulovým románem začít? A proč? (Chystám se číst v originále, tak nemusíte brát ohled na to co je přeloženo) Napište prosím na mail. Předem moc děkuji..:-) S pozdravem David

Kniha byla báječná, úžasně se čte a dozvíte se spoustu nových inforací o Paříži a životě v něm... opravdu fascinujcí poznání města nad Seinou.Vřele doporučuji. Hodnotila bych 100%

Jilek ma pravdu. Dusan sa nevie vymotat z toho co precital a zostava len pri kopirovani ...

úžasný román!

Panovi spisovatelovi:Som vojensky pilot,a divim sa,preco ste nenavstivili to letisko, o ktorom pisete,a naviac,preco ste sa neporozpravali aj s nejakym pilotom o leteckej problematike.Nezabilo by vas,keby ste napisali aspon priblizne,ako to v skutocnosti bolo.Uz som skoro na konci knihy/uzol/ a .... Take veci,ako MiG-23 v Kuchyni...,alebo preukaz pilota....alebo ako to bolo pri vyberoch na pilota v leteckej nemocnici... Ale kniha je uz napisana,takze nic.Su to iba bezvyznamne veci,ale ku kniham sa dostanu aj ludia "od fachu" a dost to vadi,ked je skutocnost prednasana nepravdivo.Mozno nejaky byvaly pohraniciar sa tiez ozve,ze to bolo inac.V kazdom pripade si z toho nic nerobte,ved mame tu demokraciu,a pisat sa moze vsetko....niekedy...a odtial potial...Dik.

Všetke Vaše detektívky som čítala čo doteraz vyšli a veľmi sa mi páčia , prajem veľa úspechov pri dalšej tvorbe <3

pan kratochvil uz davno nieje v anonymite :D

Výborná kniha i Bohyně jsou skvělé. Obě knihy bych doporučil za povinnou četbu. Jenom ve slově rikša bych nepsal ypsilon. je to v obou knihách a jako když kůň kopne.

Dobrý den, jsem studentka učení univerzita Nižnij Novgorod (Rusko), a musím se vás na něco zeptat ... Máte digitalizovanou verzi dějin Čech v českém nebo německém jazyce? Pokud ano, mohl byste mi prosím poslat mi to ... opravdu potřebujete napsat závěrečnou práci. Díky předem.

Neřekl bych, že studium na jakékoli vojenské VŠ v komunistickém státě by mělo být předpokladem ke kultivovanému slovníku. Možná spíš naopak.

Předesílám, nejsem " směroplatný." Nedovedl jsem pochopit zájem vnuků o knihu Harryho Pottera. V záchvatu sebekritiky a sebezpytování jsem si jednou předsevzal, že se "nezaujatě" podívám na pouhý celý filmový díl, ale ani ne po patnácti minutách jsem to vzdal. Tak nevím, buď jsem ještě k onomu žánru nedospěl, nebo naopak dospěl předčasně, bez onoho blouznivého okouzlení nelogičností. Klasické pohádky mně nevadí, ale tento druh literatury jsem nesnášel i v "přiměřeném" věku. Chápu, koho to ze zdejších čtenářů může tak zajímat. Pokud kniha pro dospělé od téže autorky stojí za recenzi, přiznávám, nemám ani odvahu to ještě s autorkou zkoušet. Ke kontrolní otázce, stav ještě před prací na cirkulárce ?

Musím přiznat, že se mi několikrát zdál i dost divný překlad. Vlastně spíš špatný... víc mi asi seděly překlady Silvie Dokulilové. Škoda, že Gavaldu nepřekládá vždy stejná překladatelka... to určitě hraje velkou roli.

Neznám autora recenze, ani jeho intelektuální výši. Jestliže však není na stejně vysoké úrovni jako autora knihy, nedoporučoval bych mu podobná díla číst, ale hlavně o nich potom podávat "zasvěcené" recenze. Dokazuje tím pouze to, že ne kniha, ale jeho recenze je špatná. Neubírám vůbec nikomu právo napsat negativní recenzi, ale mrzelo by mě, kdyby tím odradil potenciální čtenáře, kteří snad knihu pochopí lépe, než autor recenze.

Ústavní dodatek, který je přijat účelově, ve "správný" čas, abychom se zbavili konkrétního člověka, jenž v určité funkci už nevyhovuje, je znásilněním práva. Byť by byl přijat 100% poslanců. Odvolat hlavu státu může v právním státě pouze ústavní soud za výslovně určených, striktně dodržených podmínek. Tím nechci samozřejmě hájit Ludvíka Svobodu, speciálně jeho prezidentování bych hodnotil podobně negativně jako "generální tajemníkování" Gustáva Husáka...

Jak, protiprávně? Přesně podle ústavního dodatku!

Opravdu bych chtěl tuhle knihu. Jestli ji máte někde v bedně, napište mi a bude u mě ceněna.5

Ad mihulka: Zaměňujete dva postoje, které spolu nesouvisí. Husákova statečnost ve vězení při výsleších mu jistě slouží ke cti. (I když na druhé straně byli v historii stateční i lecjací lumpové...) Nevidím však žádný důvod rehabilitovat Husákovo působení po srpnové okupaci roku 1968. Nikdo jej nepověřil, aby na sebe bral nějaké břímě, navíc situace byla řešitelná" různě.... Husákova bezskrupulóznost a tvrdost se projevila za "normalizace" mnohokrát. Vzpomeňme, jak se zachoval k svému příteli Milanu H. (zavřel jej), jak se zbavil prezidenta Ludvíka S., prý svého vzoru (odvolal jej z funkce protiprávně), jak se i posmrtně mstil Josefu S. a Janu P., jak se choval k disidentům atd. Samozřejmě, můžeme si myslet, že zabránil i dalším čistkám a procesům (které si přáli někteří jeho "soudruzi"), na druhé straně utáhl - třeba i v oblasti kultury - šrouby daleko více než třeba komunističtí vládci v Polsku či Maďarsku. Husák byl vždy obětí své ctižádosti: obětoval jí mnohokrát svou pověst a jakékoli morální zásady. Jakkoli si nedělám iluze, že u řady jiných (i demokratických!) politiků tomu bylo a je jinak, Husákova role v novodobých českých dějinách je výrazně negativní. Otázka "pochopení" a "odpuštění" je pak individuální, určitě něco takového nemohou udělat en bloc "Slováci"...

Jenom malá poznámka k G.Husákovi a jeho vyjadřování v soukromí o " okupaci. " Soudím, že G. Husák nemusel nikomu dokazovat svou statečnost, ba ani sobě. Citace :" Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po Stalinově a Gottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že Husák unikl trestu smrti. " potud citace u Wikipedie. Připusťme, že na sebe dobrovolně a naprosto vědomě vzal břímě vyvádět naši zemi ze složité a téměř neřešitelné situace, vzniklé po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vědomě do té míry, že vzal na sebe i "cejch" zrádce obou národů s tím,že to za dané někdo musí udělat a on, už svým životem a také vůlí je k tomu vhodný až určen. Jestli spoléhal i na to, že snad po letech, až vychladnou vášně, jeho čin někdo takto pochopí, nevím. Při jeho inteligenci bych to i předpokládal. Slováci mu už částečně " odpustili."

Dobrý den, se zájmem jsem si přečetl názor pana Lukavce na letošní a zřejmě poslední Festival spisovatelů Praha. Zmíněnou plochost debaty vedenou panem Sedláčkem způsobily, podle mého, jeho rádoby vtipné, ale jinak naprosto obecné, nezodpověditelné otázky, které navíc nijak nerozváděl, zkrátka se líbil… Přitom bylo jasné, že má proti sobě autory, kteří mají co říci a říkají to navíc velmi dobře. Je to škoda, ale zároveň musím zkonstatovat, že sám jsem s debatou jako moderátor v minulosti několikrát pohořel, ne nadarmo se říká (a pořád to platí, ať chceme nebo ne): kritika je snadná, jen umění se tvoří. Co se pana Khadry týče, vůbec se nedivím jeho nespokojenosti s prací některých českých, různě šolíchajících nakladatelů. Ostatně je to jistě jeden z důvodů, proč je Festival spisovatelů stále někomu trnem v oku: trapné poznání, že jsme - MY, kteří tomu všemu rozumíme nejlépe - ve vydávání překladové literatury značně pozadu, že často ani jménem neznáme tolik kvalitních autorů, jedeme si v osvědčeném (statečným, kdo se snaží o opak, se hluboce omlouvám). Co se sporu o dotace týče, myslím, že pan Lukavec nepochopil slova pana Marche, jenž zmiňoval fakt, že byl Festival na politický nátlak zbaven tzv. stálého partnerství s Magistrátem a musel tedy žádat grantovou komisi, která mu – pochopitelně – tolik peněz dát ani nemohla (ale snížit dotaci o přesných 90%, není to navíc výsměch?!), avšak o komisi v jeho projevu nepadlo, tedy podle mého, ani slovo. Je pro mě s podivem, že se v tak dlouhém názoru, vlastně výčtu všech selanek a nedokonalostí, který Festival spisovatelů jako každý jiný počin toho druhu jistě má, nenašla – až na jednu výjimku – další pozitivní zmínka. Třeba to - napadá mě bezprostředně -, že jsme v našem „Městě literatury“ měli aspoň jeden trochu ucházející literární podnik mezinárodní úrovně, který k nám už přes dvacet let vozil a představoval kvalitní, zajímavé a často i jinak slavné autory. Že zde konečně nejde o prodej zlevněných knih, ale o užívání si literatury, kterou milujeme. Že si to někteří pražští radní neuvědomují, mě neudivuje (čtou přece ty AUDITY), ale že to jasně nevyznělo z pera pana Lukavce, mi přijde trochu smutné. Já to jistě přežiju, ale mám takový pocit, že Festival spisovatelů Praha s největší pravděpodobností už ne: zřejmě i díky těmto téměř výlučně negativním názorům, které se na něj, bohužel i na těchto jinak vynikajících stránkách, už dlouhou dobu snášejí z per nejrůznějších glosátorů (viz moje loňská reakce zde). Ale o tom bychom mohli psát donekonečna. Zajímavé je ovšem v článku pana Lukavce pozorovat, jak malý prostor ve své analýze zmíněného sporu o dotace věnoval právě klíčovému, smrtícímu úderu, protože (třebas uznáme, že slovo „cenzura“ nemuselo padnout, ale ve vášni zkrátka padlo…) přesně taková je skutečnost: kvůli naprosto blbému (nikoli jen nešťastnému!) výroku jistého radního, argumentujícího nízkým kulturním „dopadem“ Festivalu spisovatelů Praha, s Festivalem, jak ho známe doposud, tedy všechny ty „nízkodopadové“ návštěvy Rushdiů, Pamuků, Wallcottů, Grassů, Gao Xingjianů atd. prostě přestávají. Co se onoho ošemetného slova „cenzura“ týče, naskýtá se pochopitelná poznámka: dnes u nás už nikdo „ideologicky“ cenzurovat nemůže, ne proto, že by ideologií ubylo, ale protože by taková nálepka v našem kulturně-korektním prostředí uškodila cenzorovi samotnému. Stačí však slova „ideologie“ nahradit „zájmem“, „úspěchem“, „mocenským bojem“ a dosáhneme úplně stejného výsledku. Ale na obranu se nesmíme ošívat příliš silnými slovy: jen se na něj podívejte, jak se čertí, měli jsme pravdu, není normální...! Otázka zůstává: cui bono? Určitě ne nám, čtenářům a zájemcům o literaturu, kteří díky Festivalu tolikrát mohli vidět dál, za hranice jistě zajímavé, ale malé Střední Evropy. Nebo že by nám v té zatuchlině - bez rozhledu, zvědavosti, úcty k odlišnosti - bylo nakonec lépe? Komu tedy prospívá zánik PWF? Čtenářům/posluchačům nebo zase nějaké té hezky česko-české klice, pár lidem s rozhodovacím právem, kteří se ocitli ve správný okamžik na správném místě? Na to nebudeme mít nikdy odpověď, ale už teď víme, jaký dopad bude mít na naše skvostné Město literatury zánik Festivalu spisovatelů Praha: žádný. My totiž na místo třiadvacetileté, úžasné tradice mezinárodního literárního festivalu nemáme prostě co zasadit. Nada.

Ad Hanka: Máte nepochybně právo a důvody číst cokoli (lépe než nečíst vůbec) a čímkoli být nadšena. Nemáte však pravdu, že úspěch mluví za vše. Mít úspěch je jen svědectví úspěchu, ničeho jiného. Úspěch může mít přitom nejrůznější důvody. Může být dosažen jak poctivě, tak i (a to možná častěji) nepoctivě. Obvykle se dostaví tehdy, když se dotyčný strefí do konzumentových potřeb a zvolí přitom účinnou marketingovou a reklamní strategii. Z hlediska kvality je v umění úspěch kategorií irelevantní. Koho zajímají úspěšné knihy, filmy etc. (bestsellery a "trháky") podléhá buď módě či svému pohodlí, případně může studovat příčiny úspěchu. Nedorozumění mezi kritiky a diváky se projevilo třeba nedávno v případě Troškova filmu Babovřesky. Někteří kritici nesmyslně vytýkali divákům, že na film, který je baví, chodí. Někteří diváci (plus Troška) se nesmyslně dožadovali toho, aby kritici snímek chválili, ačkoli jej z hlediska filmařské kvality chválit nemohli... Mne zajímá literatura jako taková a úspěšnost či neúspěšnost daného titulu je pro mne informací okrajovou, nepodstatnou. Od Coelha jsem přečetl dvě knihy a nejde dle mého názoru v pravém slova smyslu o beletrii. Jednoduché beletristické schéma je jen záminkou k lacinému, explicitnímu a zpravidla nekonkrétnímu "duchovnímu" poučování. Coelho si přitom dává dobrý pozor, aby čtenáře nepopudil: říká mu to, co chce slyšet. Např.: Máš obrovské možnosti a schopnosti, můžeš najít štěstí a lásku, stačí na sobě "duchovně" pracovat, podstoupit "zkoušky", vydat se na "cestu", "prozřít" atd. Skutečná civilizační nebezpečí i osobní selhání, daná i lidskou "přirozeností", lidským egoismem a krátkozrakostí, přitom Coelho nechává stranou či bagatelizuje. (Váňův článek je výstižný a je dobře, že jej i iliteratura publikovala.)

Čtu jeho knihy a to s velkým nadšením . Ať se o něm napíše cokoliv, jeho díla a úspěch mluví za vše .

Doporučuju k přečtení: www.academia.edu. Pan Vjatrovyč rozhodně není můj nejoblíbenější ukrajinský historik...

Tak aspoň, že se někomu líbí. Můj názor: vyhodila jsem peníze, dětem to dávat nebudu a ostatní, komu jsem to nabízela, po přečtení to nechtějí. Ještěže moje děti nemusí chodit do téhle školky.

Děkuji za upozornění a opravu.

Čárku před "a ženami" jsem doplnila.

Zdravím, Ďakujem za faktické.Je pravda, že som si mala pozrieť banánovník, predtým, ako som ho zaradila do nesprávnej rastlinnej kategórie. A o rybke som čerpala iba z Bellosovho rozhovoru v Le Figaro, kde spomenul, že išlo o seriál. Ďakujem preto za poznámky, verím, že čitateľ si ich pozrie.

Ano, chybí tam čárka. V knize ale je, ztratila se při přepisu.

Druhá technická připomínka - babylonská rybka není ze žádného seriálu, ze ze Stopařova průvodce po galaxii, knihy (a původně rozhlasové hry) Douglase Adamse.

to Milan: Můžete prosím upřesnit tu formulaci o nenávisti autora židovského původu k Heydrichovi? Jaký vztah k Heydrichovi máte vy? V čem se podle vás Binetovo hodnocení Heydricha liší od pohledu, jaký na něj mají Češi, ať už pamětníci, potomci obětí heydrichiády nebo čeští historici?

To je, prosím, to za profesi: "this seemingly imaginary world, with its ship dismantlers and tailors and adult passengers who, during the evening celebrations, staggered around in giant animal heads, some of the women dancing with skirts barely there"

to je nějaký zvláštní citát: "rozebírači lodí" - co je to za profesi? a "ženami, které tančily v sukních tak krátkých, že je sotva bylo vidět" - ty ženy, nebo ty sukně, nebo co že bylo sotva vidět? a ti "pasažéři ... se potáceli s obřími ... hlavami ... a ženami", nebo tam chybí čárka? a proč je tam dvakrát "kteří/které"...

Jedna technická připomínka - banánovník není strom, ale bylina, která dorůstá neobvyklých rozměrů.

Zvláštní kniha ze které je znát nenávist autora židovského původu k R.Heydrichovi.Ocenění Gouncourtovou cenou je nadhodnocené,odpovídalo by více doktorátu na Sorboně jako za životopis o T.G.M od jiného Francouze.Je zajímavé jak Francouzi popisují naši historii z jiného zorného úhlu.

Skvělá kniha nejen pro děti. Už dlouho se mi nedostalo do ruky nic tak pěkného. S nadšením jsem si ji přečetla nejprve sama, pak jsem ji přečetla svým dětem, které se stejně jako já válely smíchy, a potom jsem ji zapůjčila učitelkám v naší mateřské škole, u nichž také vzbudila nadšení. Výborné jsou i ilustrace Galiny Miklínové. Opravdu povedená věc.

V nakl. Academia vyjde v květnu překlad románu Harmonia caelestis. Doufejme, že se ale dočkáme i překladu Opraveného vydání. Do slovenštiny byly obě knihy přeloženy už před lety.

Děkuji za Vaši recenzi! Dodávám jen, že text byl psaný podle zadání anonymní soutěže Albatrosu "Cena přátelství", a že jsem knížku psala, protože mi bylo smutno, že už je má dcera velká slečna.... Maminky mě pochopí:) Zdravím všechny mámy šikovných, chytrých a akceschopných dětí....což jsou vlastně všechny! Hezký den.

Evě Lustigové se dá leccos odpustit. Její filmařskou nezkušenost, která může být - dejme tomu - vyvážena vzájemnou důvěrou dcery a otce. Nekritičnost nejen k člověku, ale i spisovateli (jak ji autorka filmu vyjádřila i v několika rozhovorech) se pochopit dá snadno, zvlášť když Lustigovu nespornému charismatu podlehlo tolik jiných lidí. Já jsem Lustiga osobně neznal: nejspíš by mne ale při osobním styku uhranul také. Film Evy Lustigové je užitečným pohledem obdivovatelky, nemůže nám však nahradit kritický portrét fenoménu Arnošt Lustig. Ten dříve či později - ať už v podobě knižní studie či filmu - bude muset být vypracován. Z mého hlediska člověka, zajímajícího se o umění, jsou méně důležité otázky, týkající se Lustigových jednotlivých - případných - selhání životních. Ta lze najít u každého: Lustigova záchrana před smrtí v koncentráku a jeho posedlost podat o své zkušenosti svědectví je mnohonásobně vyváží. Jiná otázka je literární kvalita spisovatelových prací. Tady se přiznám, že jsem byl trochu alergický na nekritickou adoraci, které se Lustig u recenzentů a porotců různých cen po listopadu 1989 vesměs těšil. ( Čest výjimkám, jako byl článek Michaela Špirita v Revolver Revue, který je - i při své opačné jednostrannosti - cenným příspěvkem dosud.) Ponechme stranou ideologické úlitby v několika Lustigových knížkách z šedesátých let (byť třeba sbírka reportáží První stanice štěstí z roku 1961 je v míře používání komunistických frází až šokující), ponechme stranou i oprávněné stesky (většiny) kritiků z šedesátých let, že v dalších knihách (s výjimkou Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou) Lustig jen rozmělňuje, co řekl v prních dvou vydaných knížkách Démanty noci a Noc a naděje. Těžko však seriózní posuzovatel, jenž není zaslepen spisovatelovým nesporným charismatem, nemůže nevidět Lustigovu obrovskou nadprodukci po roce 1989. Ať už byla způsobena tvůrčím přetlakem či (také) snahou sebe (rodinu) dobře finančně zabezpečit, je jí možno hodnotit jako krajně nešťastnou. Lustig stále znovu přepracovával své staré práce z padesátých a šedesátých let, což v praxi znamenalo, že je neustále rozšiřoval (občas až na trojnásobek!), vesměs ovšem nikoli o pasáže dějové, nýbrž úvahové. Mají bohužel většinou charakter banálního mudrování o obecných otázkách, takže kdejaká nezletilá prostitutka z koncentračního tábora se pak jeví amatérskou filozofkou. Stejný charakter mají vesměs nové knihy, které Lustig napsal po roce 1989 (a jež v dalších vydáních také rozšiřoval) - i v nich je cenná realistická materie zavalena spoustou teoretického balastu. Škoda, že v redaktorech Mladé fronty a Nakladatelství Franze Kafky (jeho přítelkyně Markéta Mališová), v nichž své knihy vydával, nenašel Lustig odhodlané oponenty své tvůrčí metody. Důkladné proškrtání úvahových pasáží a posílení dějové linky by Lustigovým knihám velmi prospělo. V anglickém překladu něco takového dokázal (plus přesvědčit Lustiga, že je to nutné) překladatel Ewald Osers, což umožnilo dobrou recepci knih v daném prostředí. Myslím, že do budoucna bude potřeba realisticky, věcně zhodnotit Lustigovo dílo: poukázat na jeho nesporné klady nejen tematické (ty nestačí, neboť literatury o šoa je spousta), ale i fabulační a stylistické. (Nejen ve starších, ale i nových Lustigových knihách je řada dobrých míst, strhujících "mikropovídek"...) Současně bude třeba poukázat na problematické momenty, a to jak z hlediska syžetu (časté opakování), tak i z hlediska syntaktického (rovněž častá opakování). Výsledkem by mohlo být přiměřenější ohodnocení Lustigova místa v dějinách moderní české literatury: řazení spisovatele ke třem či čtyřem jejím největším osobnostem je myslím do budoucna neudržitelné. Velké problémy vyvstanou též při budoucí ediční praxi: kterých znění jednotlivých próz se držet? Nelze dávat jednoznačné doporučení, nýbrž přemýšlet o řešení ad hoc, vždy znovu a znovu zvažovat estetickou a faktickou relevanci. Obecně si však myslím, že v případě Lustigových knih je potřeba - podobně jako u Hrabala - se spíše přidržet původního, prvního znění...

Velmi zajímavě sepsaná kritika, takhle si představuju pokus o vhled do sbírky: napojit se na poetiku jako celkový výstup, ne jen na jednotlivé charakteristiky textů v bláhové naději, že jejich závěrečná suma řekne něco víc.

kniha splnila moje ocakavania, uz sa tesim na pokracovanie.

Paříž miluju a tahle knížka je krásně pařížská. Nikdo neumí psát o tomhle městě tak zábavně a zajímavě jako Clarke. Já bych to hodnotila i na 90%... :-)

Tu knihu musím mat v kniznici aj ked je velmi tazka

To je všechno sice hezké, že vydavatel má vysoké náklady, ale pokud e-kniha stojí 89 korun a na trhu není problém sehnat tištěnou verzi za polovic (aukro, levné knihy), pak se nakladatel nemůže divit, že má problémy s odbytem. Navíc pokud vím, tak autorům předminulého století se autorské honoráře už jaksi neplatí. Za sebe můžu říct, že e-verze vyhledávám hlavně u titulů, které si potřebuji jednou pročíst a dále už je nepotřebuji (u srdcovek si koupím tištěnou knihu, abych si ji mohla vystavovat v knihovně, že ano). Kdyby existovaly servery, kde mě dejme tomu roční členství vyjde na stokorunu a já bych měla možnost za to stáhnout řekněme 50 titulů, o investici bych uvažovala (za takových podmínek by poptávka jistě vzrostla), ale když si platím členství ve dvou velkých knihovnách, kde seženu naprosto kteroukoli knihu, ročně si napůjčuji stovku knih, které si občas TAKY FOTÍM A UKLÁDÁM DO POČÍTAČE, připadá mi nesmyslné za podobné jednorázové, hmmm, "půjčení" jediné e-knihy platit víc, než kolik by mě stálo zaslání hmotné knihy z aukra nebo na kolik mě vyjde ona stovka titulů z knihoven hmotných.

Mám rád realistickou (i když spíš by se vždy mělo psát "realistickou") a minimalistickou prózu. Stammovy prózy - jak píše autor recenze - jsou ale opravdu až příliš "prosté", tak, že to hraničí s nevynalézavostí, nevyhraněností a nevýrazností - titěrností. Jeden z deseti nejlepších německy píšících autorů, jak se píše v knize? Kromě této knihy znám i Stammovu novelu Agnes, a ačkoliv má strhující téma, i v ní je znát podobná mdlost (a překladem to nebude). Stamm měl u mne tu smůlu, že jsem před jeho povídkami četl dříve u nás vydanou (z 90. let) knihu novel Josepha Rotha Leviatan. Pro ni je charakteristické živé vypravěčské umění (a chce se mi říci záviděníhodné vypravěčské gusto), sevřenost děje, barvité popisy, psychologická hloubka, umožnění různé čtenářské interpretace smyslu díla. A pak přijde Stamm a člověk se chtě nechtě ptá: zajímaly opravdu autora ty příběhy anebo jsou to jen taková literární cvičení? Zkrátka a dobře, považuji trochu za přepych u nás vydávat podobné texty. To je pořád stejná nakladatelská písnička: za každou cenu se upřednostňují současní autoři. Přitom z německé literatury nemáme do češtiny - jen namátkou - přeložená tak vynikající díla jako jsou Nevinní Hermanna Brocha, Démoni Heimito von Doderera, Chudý houslista Franze Grillparzera, Město za řekou Hermanna Kasacka, 3. nedokončený díl Muže bez vlastností Roberta Musila, Gliwice Horsta Bieneka či z poslední doby možná nikoli literárně dokonalé, ale potřebně provokativní román Město andělů Christy Wolfové. Ale i tak dobré nakladatelství jako je Dauphin považuje za potřebnější seznámit nás už se třemi výtvory Petera Stamma...

Himálajské pohádky jsou velmi vydařenou knihou pohádek překladatele Miroslava Pošty s kouzelnými ilustracemi výtvarnice Lenky Jasanské. Kniha pro svoji originalitu by měla být nejen v každé knihovničce zvídavého dítěte, ale i každého dospělého s duší ditěte...

tento zákon byl zrušen z. 268/1936 Sb.

Pěkná studie o reflexi vlka v Číně je v knize Totem vlka od Ťiang Žunga. Hlavní hrdina vlky obdivuje a učí se od nich ekologii asijské stepi. Ještě k motivu vlkodlaka doporučuji knihu Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka. Skutečně zde vystupují tyto magické bytosti, ale není to jen fantasy, je to také trefné podobenství o Rusku a lidské společnosti vůbec.

Podivná kniha. První kapitola vzbudí ve čtenáři zvědavost a očekáváni. Bohužel v druhé části se čtenář prokousává nepřehlednou změtí příběhů a postav a marně se snaží si je zapamatovat pro případ, že budou v dalším ději důležité. Většinou nejsou. V jednom případě zůstává i rozum stát: muž prošel válkou nezraněn, ačkoli přišel v bitvě u Charkova o nohu (str. 133). Ale kdo se nekonečnou druhou částí prokouše, dozvi se, jak to vlastně celé bylo.

Souhlasím, vyzdvihovat a oceňovat někoho, jehož skutečnou odbojovou činností bylo v podstatě jen zabití několika civilistů. Přepadnutí dvou policejních služeben pro získání zbraní, přepadnutí vozu převážejícího peníze pro získání peněz, anebo třeba podpalování stohů se slámou. A střílení při následné potyčce, po zasahujících dobrovolných hasičích. Je, a to je mírně řečeno! Postavené na hlavu! To že se potom prostříleli přes hranice?! OK, opravdu velmi chválihodné...

Po přečtení této recenze si jen znovu uvědomuju, jak smutný je svět literární kritiky. Jak píše Lamanai, pro kritiku je nejspíš těžce stravitelné cokoli, o čem se nedá napsat pěkně jednoznačná recenze, ve které by se dalo ohánět teoriemi, řadit do škatulek a konejšit kritické ego tím, co všechno jsme o tom schopni napsat. Mám pro Baricca velkou slabost, protože jako jeden z mála moderních autorů píše o něčem, co se mě velmi hluboce dotýká, píše sny, píše pocity a příběhy a píše to, co se chce napsat. Zmínku o absenci vtipu nechápu už vůbec a vede mě to k pochybám, zda se jedná spíše o absenci smyslu pro humor na straně recenzenta. Všechno je jistě záležitostí vkusu či jednoduše toho, co komu "sedne". Z pozice absolventky filozofické fakulty ale mohu s klidným svědomím prohlásit, že literární kritika, rozbory děl (ponejvíce básnických) a vůbec přehnané zabývání se teorií člověka maximálně připraví o zážitek z vlastního čtení. Do úmorných úvah o smyslu literatury se však pouštět nebudu: právě po dočtení Hradů hněvu mám za sebou všechna Bariccova díla dostupná česky či slovensky a jednoznačně se zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Možná kvůli recenzím, jako je ta výše uvedená, není u nás příliš známý - a to je velká škoda. Za mě plný počet a doporučení každému, kdo se nebojí pustit na méně jednoznačná pole, kde zbývá nějaký prostor i pro nás samé.

Ano, proto u jednoho plakátu uvádím i odlišný názor Jitky Nešporové; interpretace výrazu tváře je vždycky dost subjektivní.

Všechny plakáty jsou nejsnáz k vidění na vorsichtbuch.de ; s některými interpretacemi bych nesouhlasil.

super kniha ale kolem strany 650 ztratila šťávu a od strany 720 katastrofa, hledám pokračování knihy. Kniha dle mě nedotažená. Sf

Lze zkusit http://burzacizojazycnychknih.blogspot.cz/

Pořádně nerozumím, na co narážíte, nikdy a nikde jsem nenapsal, že prosrbský postoj je správný.

Ne.

Dobrý den. Tím si nejsem jistá. Máte ovšem možnost navštěvovat knihovnu Skandinávského domu, kde najdete mnoho knih v originálních jazycích: http://www.skandinavskydum.cz/knihovna Na stránkách najdete také on-line katalog.

To jste mě pobavil, Ratlíku. Takže pokud chce o balkánské válce psát někdo objektivně a vědecky, musí zaujmout prosrbské stanovisko?

Dobry den, da se nekde v CR koupit beletrie v norstine ? Dekuji Cechova

Dík za pěknou recenzi. Mně k té knížce přivedl Ang Leeho nedávný film Lust, Caution a musím říct, že mě Eileeniny texty naprosto uchvátily, možná i kvůli tomu skvělému snímku. Ta směs hořkého a sladkého, syrového a vyumělkovaného je u téhle spisovatelky fascinující. Je to fakt mistrná povídkářka s hlubokým psychologickým vnímáním, které dokáže načrtnout do textu jako mávnutím ruky (zdánlivě snadným). Ještě štěstí, že u nás máme pořád překladatele a nakladatele, kteří si dají tu šílenou práci, abychom si my, čtenáři, mohli užívat těchhle neznámých perel! Díky za recenzi.

Dobrý den, díky za Vaši knihu Babočky. Poprvé jsem se s ní setkala zrovna po úmrtí milované babičky svých vnuček a velmi nám pomohla.Zaujala mě nejem bohatým textem, ale svými ilustracemi, zpracováním komisových vložek a ihned jsem ji koupila do knihovny . Letos jsem ji zařadila na setkání pro mladší děti ZŠ a moc se těším na reakce dětí. Přeji Vám mnoho úsoěchů. knihovnice B. Dvořáková

Kniha se snaží vystupovat z pozice nestranné, spíše psychologické, analýzy vybraných válečných zločinců. Pokud si při čtení odmyslíme poměrně zdařile převyprávěné a čtivě napsané jednotlivé masakry, zůstane nám velké „pseudo“ (vědecká, historická a populárně naučná brožura), v kterém autorka, s nadání Goebbelse předkládá vlastní interpretaci osobností jednotlivých aktérů. Nejvtipnější jsou až několika odstavcové pasáže, které začínají slovy typu "Co si asi tak myslel, když ..." nebo "Jak se cítil ...", "Na co myslel ..." atp. často po prozaickém elaborátu zakončeném slovy "a nebo se mýlím", které postrádají jakoukoli objektivní hodnotu. Vlastní analýzy jsou diletantské. Autorka se například snaží na základě oblečení ženy Slobodana Miloševiče vyvodit její povahové a charakterové vlastnosti. Vůbec ji nenapadá více možnosti interpretace, předkládá jednu jedinou,která se hodí k jejímu pohledu. Podobná trapárna je při hokus pokus analýze smrti dcery generála Mladiče. Zabila se protože, nemohla vydržet s otcem drsným vojákem. Autorka prezentuje dva důvody. Prvním, vcelku reálným, bylo že se dověděla o otcově podíle na válečných zločinech (opět se ale jedná o nepodloženou spekulaci), druhým, to je tah na branku (ať žije logika), byla válečná hra „lodě“, kterou večer před svou smrtí rodina údajně musela povinně s otcem hrát. Takhle bych mohl rozebrat celou knihu, podobných blábolů je v ní víc než dost. Ani mouše by neublížili skvěle funguje jako prozaický žánr, soubor povídek. Pokud se přesuneme do prostoru odborné literatury, dostaneme velmi subjektivně podbarvenou, nevědeckou a ideologicky (tzn. protisrbsky) orientovanou snůšku konstrukcí. PS: Promiňte mi pravopisné chyby.

Knihu jsem přečetla jedním dechem, za víkend, velice napínavě napsaná, moc se mi líbila. Doporučuju všem co mají rádi detektivky.

"povídek, jež spojuje jednotné téma ... typickou ukázku tematické antologie, jakých v angloamerické jazykové sféře vyšly a dodnes vycházejí desetitisíce" je značně přemrštěné. Tematické antologie vznikly až v 50. letech a nejlepší léta už mají taky za sebou, takže by jih muselo vycházet několik denně.

Tvrdá, syrová, hrubě otesaná, věcná, přísná, hrozná kniha. Ale i citlivá a krásná. Šalamov není "literatura", Šalamov je nepotlačitelné svědectví ve formě povídek. O člověku v koncentráku si spisovatel nedělá sebemenší iluze (a tím se liší od Solženicyna, našeho Pecky i Stránského atd.), na altruismus při holém boji o život podle něj není místo... Šalamova můžete číst opakovaně a nikdy se nestane banálním. Není krasořečníkem, nemasíruje si spisovatelské ego. Jen bych si přál, aby vyšly v češtině opravdu všechny jeho povídky, jak to nakladatelství slibovalo. Bojím se, že to bude finanční problém...

Petře - pošli mi Tvůj email. Díky Rosťa (4D SEŠ Resslova 8, 1989).

Od autorky recenze se poněkud liším v názoru na Pilcha. S Vieweghem nemá tento spisovatel nic společného, snad jen popularitu. Vieweghův jazyk je fádní, bezpříznakový (až na parodie), jeho knihy jsou žurnálové čtivo, v němž jde jen o - notně banální - děj. Pilch důmyslně pracuje s literární stylizací, ich formou, je pevně zakotven ve svém koutku země (městečko Wisla při polsko-českých hranicích), v menšinové evangelické (luterské) komunitě, ve své zkušenosti - v této knize hlavně pijácké. Kniha U strážnýho anděla je ironické vyjádření k alkoholismu a jeho léčení, jež lze srovnat třeba z naší literatury s - poněkud drásavější - Chobotnicí Lubomíra Černíka. U strážnýho anděla je sevřenější a konzistentnější prací než druhá Pilchova kniha, kterou u nás známe, soubor propojených povídek Moje první sebevražda. Mnohem spíš než s Vieweghem by šlo srovnat Pilcha s Hrabalem (např. v pojetí outsiderství), nejde však o epigonství, ale jistou inspiraci (Pilch je mimořádně sečtělý autor). Samozřejmě netvrdím, že U strážnýho anděla je vrcholné literární dílo s pijáckou tematikou (jako je např. Ztracený weekend Charlese Jacksona, Legenda o svatém pijanovi Josepha Rotha, Pijan Hanse Fallady či Moskva Petušky Venědikta Jerofejeva). Číst se však bohatě vyplatí...

Najbohatší slovenský moderný spisovateľ, duchom najbohatší!

Asi to autorka vysvětlila v pořadu Karla Šípa- "VŠECHNOPÁRTY"

Dobrý den, děkuji za recenzi, na kterou jsem čekal už proto, že Bobin u nás knižně vychází poprvé. Recenze je na můj vkus příliš plochá, v podstatě jen znovu vypravuje děj. Podle mě se jen letmo dotkla Bobinova bohatého vnitřního světa, jemného básnického prstokladu nebo asociací, které svou pro někoho možná "naivní" čistotou berou dech. To jsem v Kroku bláznivém vyčetl já a mohu jen poděkovat překladateli, že si s textem i závěrečným rozhovorem dal takovou práci. Stálo to fakt za to, mám teď pocit, snad ne mylný, že jsem Christianu Bobinovi blíž.

Jestli je knížka stejně zajímavá jako recenze tak bych se s ní ráda seznámila.Obdivuju Tvůj lehký styl.

Kniha Andreje Tarkovského Krása je symbolem pravdy se prodává v Terryho ponožkách kina Světozorm Vodičkova 41, Praha 1, prodej možný i online www.obchod.kinosvetozor.cz . Na Slovensku v prodejně Slovenského filmového ústavu Grösslingova 43, Bratislava 1, online prodej www.klapka.sk .

precetl vsecny knihy p.Hassela ktere byly u nas vydany.Mam jen 54 let,za sebou 20 let v armade u tanku i rok ve valce v Jugoslavii. Zajimam se dost hluboko o historii 2.sv valky. Neverim ze to co napsal jen slysel.Nehledejme v jeho krasne,zajimave psanem textu historicke presnosti,ale hruzu valky.Verte vim o cem mluvim.

Pozoruhodná recenze. Docela bych si knihu přečetla. Saláty mám ráda.

Díky za zajímavé doplnění! To je tedy zřejmě jeden z těch případů, které se nedostaly do publikace Zamlčovaní překladatelé... Můžete "odkrýt", kdo knihu skutečně přeložil? Ani na webu Národní knihovny, ani na Obci překladatelů jsem to nenašla.

Adolfsson, Gunnar: Huť mistra Pavla (Mäster Pavels hytta, 1974; Praha, Svoboda 1979) – přel. Zbyněk Černík. Náklad 19 600 výtisků. Tento titul jsem nepřekládal, fungoval jsem pouze jako "pokrývač". zč

osobně si myslím,že jeho nejlepší kniha je "Ulice temných krámků"..a mrzí mě že je v česku prakticky opomíjený a nedoceněný...byl jsem překvapen,že na České Wikipedii,není o něm ani zmínka..a na i na jiných literárních stránkách,téměř taky nic qaž mě to udivuje...pouze na tomto portálu,jsem se o něm aspoň něco dozvěděl..palec nahoru

Darda je nuda.

Ke svému diskusnimu příspěvku ze dne 8.2.2013 dodávám, že je mi velmi líto toho, že spoluautor knihy Na řece - pan prof.Josef Hejzlarjiž není mezi živými. Dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí po namáhavé a plodné cestě životem . V době, kdy jsem knihu četla jsem bohužel tuto smutnou skutečnost nevěděla.

Skutečnost, že se kniha umístila na prvním místě ankety Lidových novin za rok 2012, jsem nepovažoval za nutné explicitně opakovat, protože každý, kdo trochu sleduje kulturní dění, to musel zaznamenat. Pokládal jsem za dostatečné obecně uvést, že zatím žádná z knih o Toufarovi neslavila takový úspěch. A s tím, že „text sám je zcela nezaujatým pohledem na životní osudy P. Toufara“ a že autor „pouze“ předkládá fakta, prostě nesouhlasím. Žádný „zcela objektivní dokumentarista“ totiž neexistuje, jeho postoj je vyjadřován už tím, jak fakta řadí vedle sebe a jak je komentuje. Tak je tomu i v tomto případě a není na tom samozřejmě nic špatného. To, jak potom Doležal v „dovětku“ jasně vyslovuje svůj osobní postoj a vztah k Toufarovi, pro mne jako čtenáře už nemohlo být žádným velkým překvapením, vždyť už první slova knihy tvoří věnování autorově matce, „která se modlila k číhošťskému mučedníku do posledních dní svého života“.

Nestačím se divit, jakým stylem je možno psát „recenzi“. O knize samé se nedozvíme téměř nic, Jan Lukavec o ní pramálo relevantního říká (například ani nezmíní, proč StB P. Toufara očerňovala, k čemu se měl doznat), není zde ani slovo o tom, že Josef Toufar patří mezi první mučedníky z řad katolické církve z dob komunismu. Relativizování jeho obrazu – že se autoru zdá Toufar v knize neživotný - výklad o tom, že kniha působí jako jakási „Toufarova hagiografie“ jsou zcela neuvěřitelné. Pokud se Miloš Doležal nějak „osobně“ vyjadřuje o svém vztahu k Josefu Toufarovi, tak pouze v doslovu knihy. Text sám je zcela nezaujatým pohledem na životní osudy P. Toufara. Světe div se, když se dokumentarista náhodou setká s pozitivně založeným charakterem a nezlomným mužem, jakým Toufar byl, také ho tak popíše. V tom není nic z „hagiografie“, ale historická věrnost. Jedná se o první knihu, která o Josefu Toufarovi pojednává jako o člověku, ale zároveň zde jsou archivní dokumenty, které zcela jasně a zřetelně samy promlouvají o celé číhošťské události. Jan Lukavec používá obraty typu, že se Miloš Doležal „snaží vyvrátit“ obvinění, a každý soudný čtenář se přikloní na jeho stranu atd. Miloš Doležal se nikoho o ničem „nesnaží přesvědčit“. On „pouze“ předkládá fakta, a tím myslím historické dokumenty, v nichž se usvědčují sami vyšetřovatelé. Pokud by recenzent knihu četl pozorně, všiml by si, že především v závěrečných kapitolách hlas autora knihy o P. Toufarovi v podstatě není znatelný, natož, aby o něčem někoho přesvědčoval. Jsou citováni svědci, výpovědi, čerpáno je z pitevního protokolu či ze vzpomínek zdravotní sestry, která byla u operace utýraného P. Toufara atd. Čtenář si dělá závěry sám a jestli se něco v knize neodehrává, pak tím je jakékoli přesvědčování a manipulování. Co také zcela v recenzi chybí, a v Literárních novinách by mělo vskutku mít své místo, je například fakt, že knihou o P. Toufarovi Miloš Doležal navazuje určitým způsobem i na svou předešlou dokumentaristickou, ale i literární tvorbu, není zde ani zmínka o formě a způsobu, jakým je životopis P. Toufara předestřen. A je jen úsměvné, že autor recenze jen tak mimochodem zapomněl zmínit, že píše o dílu, které se umístilo na prvním místě ankety Lidových novin za rok 2012. Nicméně, „na omluvu“ recenzenta nutno říci, že celý text zřejmě sepsal pro svou vnitřní potřebu nějak se za každou cenu vymezit a vše zrelativizovat (proč je např. tolikrát použito slovo "prý", když je vše v knize podloženo??). O knize samé se téměř nedozvíme, neb ji nijak neuchopil, nenasvítil, zato vypsal své osobní dojmy, přecházející až do jeho vlastní psychoanalýzy. Vítejme v čase postmoderní literární kritiky!

Ne, to jste špatně rozuměla, v knize opravdu stojí "zrádče" a "podpadků".

Dobrý den, ráda bych se Vás zeptala na ukázky od paní Magdaleny Štulcové, konkrétně na Jazyky andělů a Světlo nad hlavou (auterem obou knih je Dimitré Dinev). Ráda bych se dozvěděla, u jakého nakladatelství byly vydány překlady těchto dvou knih. Děkujo S pozdravem Katka Zámečníková

Vycházím z toho, že chyby jsme přehlédli my, a opravuji. Díky za upozornění!

nahoře nad textem (každého) článku - mezi hlavičkou a tělem článku - je v pravém rohu pod slabou linkou tlačítko "změnit font" - zkuste přepnout, mělo by vám to pomoct

Citovaná pasáž o svetru ne"zazní v dialogu", nýbrž pochází z hrdinčina "jedinečného vnitřního monologu" (kap. 53). A za "zrádče" a "podpadky" (kap. 62 – mimochodem Julie tak v duchu reaguje, když Ricardo na večeři s jejími rodiči vyklouzne z matčiny otázky, má-li "naši Julinku hodně rád", a přehraje ji na Julii; ale chápu, že "určité prvky napětí" si může každá čtenářka červené knihovny představovat jinak) by bývalo lepší uvést "sic!"; usnadnilo by to přetěžké rozhodování, zda je horší redakce překladu, nebo tohoto ublognutí.

článek zajímavý, ale udělejte něco s fontem, zkuste použít nějakou cleartype alternativu, pro čtenáře se slabším zrakem je to celé jakoby rozmazané.

Děkuji moc za článek, tato kniha vypadá velmi zajímavě! Ostatně, Josefa Kroutvora můžu skoro pořád :-), ať jsou to ve své době ojedinělé eseje "Potíže s dějinami", kniha o dobových plakátech "Poselství ulice" s hrabalovským doslovem nebo jeho spoluautorství na argesteovské monografii "Josef Váchal" - všechno zásadní zářezy na pažbě jeho kulturní winčestrovky v českém kontestu. Držím této knize palce!

Knihu jsem přečetla jedním dechem v období Vánoc a opět odevzala paní Ivaně Lukáčové , jež miji zapůjčila. Krásný zážitek na několik měsíců ? - Ne. NATRVALO.,Zdravím autorku a přeji v životě jen to dobré a ještě mnoho tvůrčích sil.

Dobrý den, k českému vydání knihy Jáchymov J. Haslingera bych měla připomínku ke značně špatnému překladu: kromě některých křečovitých překladů (např. otrocký překlad „kávový přístroj“ – „Kaffemaschine“, nezvládnutí převedení vět bez členů, které se projevuje jejich častým opakováním – „…ve své pracovně zkontroloval poštu na svém stole…“), jsou zde faktické chyby na základě špatného pochopení věty: „…zápas proti švédskému mužstvu, které rok předtím našim hráčům jen o vlásek zmařilo titul mistra světa…“ (z předchozí kapitoly i z následujícího odstavce ovšem vyplývá, že titul mistra světa předchozí rok /1947/ nebyl zmařen a čs. tým vyhrál), ponechání německé podoby jména sovětského vyslance jako Sorin, ačkoliv český úzus je Valerián Zorin. Dále zde jsou zcela nevyvážené překlady místních názvů: na jednu stranu světoznámá Ringstraße, nejsrozumitelnější v originále, je přeložena jako Okružní ulice, uvedení města nedaleko Lanškrouna jako Hohenmauth je pro českého čtenáře zavádějící, protože se jedná o Vysoké Mýto. Otázkou je i jak zacházet s překladem Vater - tatínek: v případě tanečnice se vzhledem k citové vazbě tento posun původního termínu jeví na místě, v případě jiných osob (nakladatel) je to nepřiměřený usnadněný překlad. Podobných nedostatků je v knize bezpočet. Je škoda, že tuto poměrně zásadní knihu, jednu z literárních událostí loňského roku, nepřeložil kvalitnější překladatel, ale překladatelka, která má zjevně s německo-českými překlady minimální zkušenosti (do té doby pouze „Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně“ 2011) a je otázkou jakou práci na knize odvedla odpovědná redaktorka.

Zákon 243/1920 Sb.: §6 Přestupku se dopouští a vězením, na Slovensku uzamčením, od 24 h do 14 dnů, nebo trestem peněžitým od 50 do 15.000 Kč buď potrestán: 1. kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví, ... 3. kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický. Závěr: EDITORKA I NAKLADATELSTVÍ PORUŠILY JIŽ NÁZVEM KNIHY jeden z prvních zákonů Republiky československé a jeho upřesnění z roku 1920.

po přečtení prvních stránek se nedá od knihy odejít... jen dočíst se zatajeným dechem do stránky poslední.

skvostná

Dobrý den. Chtěla bych paní Janě Pekárkové moc poděkovat za krásné pohádky. Můj pětiletý syn je moc rád poslouchá a nejen on.Už dlouho se mi do rukou nedostala knížka tak plná krásných pohádek. Máme obě a už jsme je četli několikrát. Je vidět ,že je psal někdo s láskou a srdcem.Moc děkuji a přeji hodně zdravíčka, štěstíčka a pohody na duši. Jitka Č.

Upřímně doufám, že se stať té paní, která je sice uhranuta odlehlejšími půvaby češtiny a používá obraty jako "pro nás nebohemisty", zato ale velmi ostentativně neovládá interpunkci, objeví v příštím vydání jako další příloha.

prosím vyšla už v překladu kniha Opustit tento svět na jaře? nemohu to nikde najít Děkuji za odpověd

Knihu Housenka na kdouloni jsem dostala minulý rok k posouzení a to jsem také učinila. Kdyby to dostal někdo jiný, zajisté byste si přečetla úplně jiný článek. Recenze jako žánr vyjadřuje především názor jednoho pisatele. Ideální případ by byl, kdyby každá kniha měla dvě nebo více recenzí. Sešlo by se více názorů, problematika by byla pokryta komplexněji, nedocházelo by k nespravedlnostem a jednostranným pohledům. Možná by vedle té mé negativní recenze bylo vhodné mít nějakou tu vaši pozitivní a zajisté originální. Pokud se tedy tím jako obyčejná matka a čtenářka cítíte pověřená. Zajisté by to bylo pro knihu spravedlivější. Možná vás to překvapí, ale potěšilo mě, že vám Housenka udělala radost. Když jsem tehdy recenzi psala, říkala jsem si v duchu – třeba to bude v jiných rodinách jinak, jinde to zkrátka někomu jinému sedne lépe. Každá kniha si přece nakonec najde svého čtenáře a stane se jeho oblíbenou. Vaše reakce to potvrzuje a mě to těší. Nedopadlo to tedy vůbec špatně. Já v recenzích vycházím ze svého dojmu z četby, ale taky z dojmů a názorů svých dětí, pokud se jedná o literaturu pro děti. Představte si, že si knihy čteme nahlas! A když se nám nelíbí, nebaví nás příběh, nemá to šmrnc a šťávu, přece je pak nebudu vychvalovat! A že bych ještě pátrala mezi dalšími čtenáři? Tohle ani nelze komentovat. Pravda je, že když nepíšu recenze, dělám jazykové korektury, a to se pak zpětně odráží i v mém psaní. Výsledkem pak je rejpavost a puntičkářství, která je však v rámci daného žánru pochopitelné. Když se mi pak dostane do ruky kniha o jazyce, neměla by být z principu jazykově správná a „vypiplaná“? Také máte pravdu, že těch zakrnělých řečí z neznalosti už bylo dost, není vůbec radostné a jednoduché je psát, už se to nebude opakovat. Jak vás ale napadlo odhadovat, co dělám s dětmi doma? V tom už nebude jen genialita, tomu se říká jasnovidectví nebo prozřetelnost či co a zavání to okultismem. Tohle celé už je nad rámec tématu, navíc jsem právě vyčerpala svůj denní časový limit u PC, pospíchám obsloužit naši batolecí pračku. Adamová

Krásná knížka moje ségra jí má a moc se jí líbí.

Vážená paní Wirthová, knihu jsem pravda nečetl, ale recenze mi přišla věcná a podložená argumenty a oproštěná od emocí. Že někdo může mít opačný názor, je u literárních kritik poměrně běžné. Překvapila mě míra hysterie a osobních útoků ve vaší reakci. Kde jste vzala informace pro tvrzení: "místo toho, že je necháte přisáté na televizi nebo na PC, abyste od nich měla klid a mohla po telefonu klábosit s kamarádkou"? Nikde v recenzi jsem nenašel oporu pro tvrzení, že paní Adamová je sebestředná a zakrnělá narcistka a potažmo i blbec a suchar. To jsou natolik silná obvinění, která by bylo dobré doložit. Já si zase troufnu tvrdit, že Váše výtka: "aniž byste se pokusila zapátrat mezi dalšími čtenáři ." je nesmyslná, to by se potom už přeci (sic!) jednalo o anketu, při větším počtu respondentů o výzkum veřejného mínění, ne?

Hlavně nečtěte slomek.blog.tyden.cz, to by vás mohl trefit šlak.

Odhlédnu od Magnesie; sice mi asi taky knížku přihrála (pod stromeček), ale nepokládám to za důležité. Poznamenávám, že je to první text tohto autora, který jsem četl. Přiznávám, že mám slabost pro jazykové hrátky a hříčky, že nemám nic proti bezuzdnému fantazírování, mám rád bizarní a "ulítlé" situace a že netrvám na lineárním příběhu se začátkem a koncem. Tudíž jsem knížku dočetl až do konce, byť se vzrůstajícími rozpaky. Být spisovatelem, nepustím tento polotovar z ruky, stejně tak jako jeho hdina nikdy nedokončil svou knihu. Nemohu se zbavit pocitu nedbalosti - škoda, že vrstvení nepravděpodobných příběhům situací a obrazů není dostetčně "srostlé"; pouhá dějová návaznost nestačí. Byla promarněna spousta velmi působivých nápadů a autorův docházející dech nezachránil ani bohatý jazyk a pseudoatraktivní výběr herců a lokací - filmovým jazykem řečeno. Mnoho samoúčelnosti, málo kázně, předstírání filozofické hloubky tam, kde žádná není. Kdybych chtěl být velmi zlý, poradil bych autorovi jazykem mladé generace: "Už to nehul!"

Zpráva od "geniální" mámy a jejích "geniálních" dětí podle paní Adamové : "zajímavá" rádobychytrá autorka článku paní Bohumila Adamová...kdo jste, paní Adamová, že tak rádobyodborně velmi negativně posuzujete toto dílko ? Já se tedy alespoň představím - jsem obyčejná máma dvou dětí ve 2.a 4.třídě. A představte si, že poté,co si odbydeme všechny pracovní a školní povinnosti,si s dětmi nadšeně sedneme a čteme si Housenku na kdouloni!!! To je šok, co? Podle Vás nesmysl a neexistující utopie...:-D... a pro nás velmi zábavná a radostná činnost !!! Všem se nám líbí hezké příběhy s jazykolamy, které nás baví, děti se těší na otázky na konci každého příběhu a my dospělí se pak bavíme tím, jaká tajemství má ještě náš rodný český jazyk kromě běžných i/y a bě,pě,vě, což najdeme v každé učebnici ZŠ. Závěrečná část knihy je pro nás nebohemisty především objevováním zajímavostí, co všechno může skýtat jeden krátký jednoduchý dětský příběh ! Je úplně jedno, že složité názvy brzy zapomeneme - účelem přece není se je naučit :-D I ten nejlepší vtip stejně také vždy zapomenu, a stejně tak spousty zajímavostí z cest. Ale proč bych kvůli tomu neposlouchala další vtipy nebo přestala cestovat ? Tady jak vidím, i čeština může být objevitelská pro děti i rodiče - objevit ještě neznamená, že si vše musím pamatovat a všemu rozumět. Těší mě tedy, paní Adamová, že jsem podle Vás geniální, a zároveň mám i geniální děti /to má logiku,že ? / - i když doposud jsem sebe i své děti považovala za průměrnou populaci. My prostě jen máme stále oči otevřené a pozorujeme svět kolem sebe - takže zrovna příběh Housenka na kdouloni nás nadchnul právě vyjmenováním různých ptáčků podle atlasu, ve kterém jsme si je vzápětí nadšeně vyhledali - a opět jsme zajásali, co jsme ještě neznali a poznali. Navíc dcera v dnešní 4.třídě se již učí češtinu dost odborně a některé vysvětlivky jsou tedy pro ni dost známé , poučné a velmi pomocné . A pohádka o čápech, přeložená do několika jazyků, je úžasná, protože obě děti mají ve třídách vietnamské, ukrajinské i slovenské spolužáky - takže nad knížkou se dobře pobavili i ve svých třídách. Přestože tyto jazyky neznají, děti se pobavily i nad textem maďarským, německým, ruským, romským... ad.- právě proto, že to byl překlad jednoho jednoduchého českého příběhu. Právě k těmto překladům se děti rády vracejí .Angličtinu zas mají ve škole, tak byly pyšné, že lecčemu rozumějí. Prostě "geniální" dětičky :-) No a my "geniální" dospělí jsme se opět pobavili odborným pojednáním k jednotlivých jazykům . Nuže, Váš článek paní Adamová, mi přijde hodně směšný a narcistický - aniž byste se pokusila zapátrat mezi dalšími čtenáři . Knížku jsme dostali jako dárek a děti i dospělí včetně babiček , dědečků, strýčků a tetiček jsme z ní nadšení a stejně tak rodiny našich kamarádů, kteří se o ní dozvěděli od nás. Podle mě je to geniální jednoduchá knížka pro jednoduché zato zvídavé děti a jejich rodiče/babičky ad. Zvídavost je vskutku batolecí vlastnost a přirozeně přetrvá do dospělosti, pokud daný jedinec nezakrní . Takto zakrnělý jedinec se pak leckdy dá nazvat jednoduše blbcem či sucharem. Díky této "batolecí" zvídavosti tu máme pračky, telefony, počítače ,letadla ...ad . Jistě máte taky doma pračku, paní Adamová, a telefonujete ? Je s podivem, že knížku doporučujete pouze batolatům, která by ani samotným příběhům ještě nerozuměla... je vidět, že ani batolecímu věku vůbec nerozumíte. Napadá mě jedna věc - místo Vaší sebestředné kritiky vyplývající z neznalosti a zjevné zakrnělosti, mohla byste si třeba s dětmi doma občas něco přečíst - místo toho, že je necháte přisáté na televizi nebo na PC, abyste od nich měla klid a mohla po telefonu klábosit s kamarádkou - třeba o tom, jak je knížka Housenka na kdouloni blbá... a můžete si spolu s dětmi přečíst třeba knížku "Housenka na kdouloni", ta je fakt krásná i zajímavá :-) P.S.dětem se líbily i obrázky - i dospělým . S pozdravem jedna obyčejná, zato prý podle Vás geniální máma s geniálními dětmi Klára Wirthová

Hmmm Amigo Amigo dle toho co tu pises nejsi uplnej debil, nicmene tvoje inteligence ti neslouzi k dobru spise naopak. Skoda mozna kdyby si svoji mozkovou kuru pouzival lepeji zjistil bys spoustu zajimavich veci. Napriklad ze obsah je nadrazen forme a tudiz mili Vnoucku tiha zodpovednosti pada jen a jen na tebe. Za sebe ti preju vse dobre. Ale varuji te Medved se bude Wachovskym a Tykverovi klanet az k zemi az je bude prosit za odpusteni ale tvuj Hrbet se pri tom bude ohybat cink cink.......

Inspirující - znám knihu - máme ji ve fondu knihovny a tato recenze mě nalákala k jejímu přečtení. Dík za tip!!!! Iva

Hmm, prehnane silné slová, ktoré si zaslúžia prootirecenziu: http://25fps.cz/2012/atlas-mraku/

Doplněno do článku, děkujeme za upozornění.

Ještě bych doplnila, že zmiňovaný román Haiene od Jense Bjorneboa vyšel také česky, a to pod názvem Žraloci.

Zdravím, toho jsem si samozřejmě vědom, ale pořád je to jedna z edic Vašeho nakladatelství - alespoň tak jsem to vyrozuměl z Vašich internetových stránek, byť popis samotné edice tam chybí.. (stejně jako dotyčná kniha zařazená pod tuto edici, musím dodat). Ostatně mezi Vašimi novinkami figuruje dotyčná kniha s jinou obálkou (jiným podtitulem!) a bez onoho edičního označení...

Se vším plný souhlas, milý pane Nagy, díky za recenzi, jen drobnost na obálce se skví Dauphin Strictly Commercial.

Koupím obě tyto knihy, cenu si určete zuzanashillanovakova@email.cz

Z názvu článku vyplývá, že je to přehled nejžádanějších titulů v NL knihovnách, na závěr uvádím, kteří překladatelé údaje poskytli. Jev sám, že autoři získávají za výpůjčky v knihovnách určitou sumu, je i u nás známý. Letošní přehled se pohybuje v rozmezí 896-1 výpůjček (ale opakuji, že je to odhad založený na namátkovém zjišťování ve vybraných knihovnách). Překladatelé zjišťují údaje na webu nadace LIRA, což letos nebylo snadné, protože od okamžiku, kdy se tam údaje objevily, bylo velmi obtížné se na stránky dostat. Překladatele zajímá počet výpůjček a suma, kterou za to dostane. Jaké procento tvoří vzorek knihoven, pro něj není relevantní. Je možné, že se to na stránkách LIRA dá najít. Pokud by podobné údaje byly k dispozici i z jiných zemí, mělo by jistě smysl je porovnávat (a zabývat se tím pádem i podrobně způsobem, na čem jsou údaje v jednotlivých zemích založené). Dokud tyhle seznamy ovšem sestavuju pouze já, mají účel, který jsem uvedla: t.j. přibližnou informaci o sortimentu a o čtenářské popularitě (z toho hlediska je např. zajímavé porovnat přehledy za uplynulé roky, rychlý vzestup autorů jako Karel Čapek nebo letos Jiří Weil). Pro zjištění zájmu o č. lit. v NL ovšem tyto údaje nejsou dostačující. K tomu patří i počet překladů, reakce v médiích, počet dotisků, účast č. autorů na různých literárních festivalech a ohlas u návštěvníků apod. O tom všem se snažím na iLit. pravidelně informovat (a věřím, že to oceňujete).

Ach jo, pan Vaněk má zase rejpavou:-)

Ach tak; zkusil jsem prve seznam za 2006 a 2011, kde žádné komentáře nebyly (jsou u seznamu za 2007 a v menší míře za 2010). Ceterum autem censeo, že takovéto články by měly základní informace o původu dat obsahovat přímo, jakkoli se bude co rok opakovat, a nenechávat čtenáře, aby si je domýšleli a dohledávali. A zrovna tak by mě zajímalo, alespoň jaká řádově ta čísla jsou, respektive jaké procento tvoří vzorek knihoven (nebo je už dostáváte přepočtená na celkový objem?), abych si šlo udělat kvantitativní představu, jak velký zájem o českou v literaturu v Nizozemsku je: jsou to stovky výpůjček, tisíce...?

Jak je vidět ze seznamu souvisejících článků, objevuje se tenhle přehled na iLit. už od roku 2006 a v diskusi se za tu dobu už párkrát probíralo, co je to za údaje a jak je příslušní překladatelé získávají. Ještě podrobněji je to popsáno v článku Kolektivní správa autorských práv spisovatelů a překladatelů v Nizozemsku (a i na ten článek jste tehdy v diskusi reagoval). Ano, dělené pořadí znamená, že všechny ty tituly mají stejný počet výpůjček. Protože seznam primárně sestavuju v nizozemštině pro adresáty, kteří ode mě každé dva měsíce dostávají č.-niz. lit. novinky (takže potenciální čtenáři těchto knih), jde mi hlavně o to, aby se jednou za rok připomnělo co největší množství titulů, které sice už většinou nejsou k dostání, ale v knihovnách k dispozici jsou. Česká verze má za účel informovat o tom, jaký sortiment českých titulů zhruba v niz. překladu existuje (a samozřejmě i o tom, které tituly jsou žádané). Po sestavení pořadí ovšem čísla z přehledu vymazávám, protože (jak se dočtete v mém článku o kolektivní správě) nejde o přesný počet výpůjček, ale o odhad založený na namátkovém zjišťování ve vybraných knihovnách.

V příspěvku mi zásadně chybí informace, o jaké údaje jde, jak byly zpracovány a jestli ta hojnost dělených pořadí na konci seznamu znamená, že tam už nastává "long tail" ve smyslu, že každý titul na 59.-66. místě byl za rok vypůjčen (např.) přesně jednou, na 53.-58. dvakrát atd.

mě se kniha velmi líbila. Chytře napsaná, vtipná a zcela vystihující.

Zpět k tématu: Náhodou jsem zjistil, že Václav Procházka je předsedou a uměleckým vedoucím divadelního sdružení, které provozuje hned dva pořady z jeho překladů Cohena: http://www.napradle.cz/divadlo.php?choose=repertoar_hoste#rep126 Nejbližší vystoupení je ve středu 16. ledna; já se tam asi neodvážím, ale za každou informaci budu vděčný.

Skoda, ze nebyla uvedena napr. autorka jmenem Anat Nagar,jejiz knihy Osudova chyba nebo Ztracena identita se ctou jednim dechem, podobne jako dila autorky Michal Shalev ci Irit Linur.

Za odpovede sú zodpovední iba respondenti. Mimochodom, pozdrav Kristínu. :-)

Nádherná recenze nádherné knihy! Tento comics je ozdobou mé sbírky. Miluju Káju Saudka, co by comicsového guru naší republiky, ale práce Pavla Čecha je ihned v závěsu, aniž bych chtěl mistry srovnávat. Nelze. Díky za pěkný článek a já doufám, že pan Čech nás potěší ještě celou řadou dalších svébytných a úžasných výjevů a dobrodružství. Díky, maestro!

Vynikající recenze! Dostal jsem vyloženě chuť si nové dílo Craiga Thompsona pořídit. Díky.

S bizarnými knižnými a kultúrnymi anketami sa roztrhlo vrece. Najnovšie Marián Grupač odporúča antológiu, v ktorej má básne, ako aj svoju vlastnú knihu, Veronika Šikulová knihu svojho svokra, ktorú zostavil jej švagor a Pišta Vandal knihu zo svojho vydavateľstva.

V uvedené knize je její jméno uvedeno v podobě, kterou používám i já v recenzi. Jinak se skutečně v současnosti jmenuje Ivana Simić Bodrožić.

jo je to moc hezký film..trochu se nauč psát jména . a jejich dcera se nebude jmenovat Rosali ale Renesmé !!!! tak kdyz to nevíš tak to sem nepiš

Ono už to spojení "krystalicky čistý styl" je natolik subjektivní, že to každý může najít jinde. Ale v případě Blacksada je myslím jasný odkaz na chandlerovky a to ty s Philem Marlowem - Blacksad je soukromý detektiv, fešák kocour (Chandler si myslím Marlowa představoval jako Cary Granta), kterému padají krasavice do náruče, ale nakonec to stejně nevyjde. Hammetovi detektivové jsou jiní, možná zajímavější, ale tlouštík z Kontinentální tou ikonou věru není. Takže 40. léta (první Chandlerův román Big Sleep je 1939), tam začíná také film noir, který je zase určující po vizuální stránce. Táhlo se to ještě do 50. let, tahle dvě desetiletí jsou obvykle považována za klasiku. Jestli "krystalická klasika" je dřív, to nevím, ale pochybuji.

Prožil jsem posledních sedmdesát let historie a můj názor se postupně velmi pomalu utvářel. Byl jsem rád, že jsem přežil Druhou světovou válku a jako chlapec se dostal v době únorových událostí do Prahy. Komunisti zrovna velmi záporně změnili život rodiny, do které jsem přišel. Ještě dnes slyším rozhlasové přenosy z politických procesů té doby. Nenáviděl jsem komunisty a obdivoval Spojené státy a její západní spojence. Fandil jsem jim při jejich zásahu v Koreji a později ve Vietnamu. Amíci byli dobro, Rusové a komunisti zlo! Později jsem zjistil, že obraz dějin není černobílý. Lidé měli v padesátých letech dvě možnosti. Buď jít proti komunistům a dostal přes čumec, nebo se pokorně zařadit a pokusit se přežít. Později jsem zjistil, že Čechům a Slovákům tuto komunistickou sviňárnu připravili dva velcí demokraté, Churchill a Roosevelt. Ačkoliv dobře věděli co činí, když v Teheránu, na Jalte a Postupimi vrazili východní Evropu strýčkovi Joemu do chřtánu. A pak snad ti dva idioti čekali, že normální lidé budou proti těmto zločincům klást odpor a bojovat? Kdyby se ta mašínovská banda prostřílela přes hranice přes pohraniční stráž, tak řeknu hrdinové. Ale,že předtím zabíjeli bezbrané lidi, tak jsou u mě banditi. To, že je amíci oslavují je jasné. Tak si to přeci asi na Jaltě představovali. Jak jsem již napsal. Obdivoval jsem USA až do presidenta Reagana. Když jsem později zjistil, že právě on pustil ze řetězu ty globální lichváře a šmelinářské globalizátory, ztratily USA můj obdiv a porozumění...

Kterých desetiletí? Větu na záložce "Scenárista Canales pro něj vybral krystalicky čistý styl americké detektivky drsné školy ze 30. let" chápu jako odkaz na hard-boiled school Black Mask, Hammetta a raného Chandlera.

Dobrý den, jsem duchovně založený člověk a mě osobně film zaujal z právě z tohoto pohledu. Dokonce jsem si díky některým filmovým pasážím uvědomila své chyby na duchovní cestě i v životě a to mě pozvzbudilo v mém konání. Je mi líto, že pan Vnouček film takto nevnímal a přeji mu jen, aby se tvrdá maska, pod kterou se nejspíš skrývá jeho srdce, vytratila, aby citové záležitosti nezakrýval sakrasmem a odmítáním. Pěkný den a vše dobré Romana

Nejsem odbornicí na literaturu, ale četla jsem svému synovi každý den před spaním jednu až dvě kapitoly této čertí knížky a oba jsme nešťastní, že už je konec. Nikdy se při čtení knížky tak upřímně a nakažlivě nesmál, jako tentokrát a i když výše psaný odborný článek hovoří o tom, že kniha má vzdělávat, mě ani mého pětiletého syna dlouho nic tak nepobavilo, jako Kahounova čertiska a o to přece jde....nechme děti zažívat v knížkách humor, nadsázku, i to nicnedělání, špičkování a povalování na peci - vážných věcí, starostí i vzdělávání si užijí ještě dost...Díky, pane spisovateli, je to skvělé...Pokorná Jana

Já jí přečetl celou včera, téměř jedním dechem. Skvěle napsaná. Doporučuji ;)

Takový Schwarzenegger nebude asi příliš jazykově náročný. Co třeba zkusit číst v originále? Nebo je počítačová generace jazykově vzato trošku za opicema?

Robert Graysmith vyšel česky hned dvakrát a kniha se dá běžně půjčit v knihovnách. Pokud si ji chcete koupit, můžete na portálu muj-antikvariat.cz zadat požadavek a pokud bude kniha k dispozici, přijde vám email. Ty další se dají třeba objednat v Národní knihovně přes službu MVS.

Dobrý den, jsem nováček ve vyhledávání knih. Dá se říct, že už jsem ve věku, kde mě krom pc, začínají zajímat i knížky :) Jenže jak mám číst, když už tři knížky, co by mě zajímaly nejsou k sehnání? Možná špatně hledám, nevím. Robert Graysmith - Zodiac - nedostupné, vyprodané, nikdo neví, kde koupit. Ale alespoň to někdo přeložil do českého jazyka. Kděžto další dva tituly nejsou ani v českém vydání. Abych zjistil jestli budou, to mám psát do tý miliardy vydavatelství, na které tu je odkaz? Jedná se o tituly: Jon Roberts - American Desperado Arnold Schwarzenegger - Total Recall: My Unvelible True Life Story. Můžete mi poradit, kam se obrátit, abych si alespoň jednu z těchto tří knih někdy přečetl? Docela koukám, jaký problém v dnešní době je sehnat knížku, když si vezmu, že film mám stažený za 20 minut i s titulkama nebo rovnou s dabingem. Trošku za opicema ty knihy :/

Mrtvy spolužiak Raz u mna spala kamozka.Bolo leto,tak nám môj tato rozlozil na záhrade stan.Už sa zvecerievalo a my sme si pozerali album s násimi spoluziakmi.Ked sme došli na piatu triedu,spomenuli sme si na nazho spoluziaka Martina,ktory mal vaznu autonehodu a neprezil ju.potom sme sa este dlho rozpravali,az sme na koniec unavene zaspali.Nad ranom nas zobudil nas mobil. strasne som sa zlakli sme sa a ked som na displeji uvidela fotkuspoluziaka Martina. Nevedeli sme,co mame robit tak som to s prisernim strachom zodvihla...bolo tam pocut iba chrcanie. zlozila som a oby dve sme si este lahli oby dve sme este zaspali. no rano sme si spomenuli ze v ten den mal nas spoluziak Martin narodeniny. chcel nam iba pripomenut aby sme nanho nezabudli?????(Simona

Twilight ságu mám moc ráda nento film se ki moc líbí Edward neboli Robert Patinson je moc sympatickej chlap.Bela neboli Kristin Stewart je holka která se zamiluje do Edwarda,ale ona neví že je upír až potom si všimne že má zvláštní oči a že se mu pokaždý měnijou ale pak se ji přizná že je upír ale ona se ho bát stejně nebude a nakonec s ním bude aji chodit a pak si ho vezme a budou mít s polem holčičku jménem Rosali

K té sehnatelnosti knížek: před pár lety takhle ztroskotal překlad Škvoreckého Obyčejných lidí (i když jsme už našli paní v Londýně, která tu knihu snad měla mít v knihovně). Za normalizace jsme byli zvyklí probírat rodičovské knihovny a shánět hodnotné a zajímavé knihy po známých. Když už knižní trh ani ve vztahu ke klasikům tak docela nefunguje, měli bychom se asi prostě vrátit k těm dávným zvykům a nenechat se omezovat tím, co je zrovna k dostání v knihkupectví nebo k nalezení v knihovně.

http://muj-antikvariat.cz/

na mujantikvariar.cz od 40,- (zlodějina)

Jen asi nebude jednoduché Daleko od stromu a Zlodějinu sehnat, snad po knihovnách. Rok perel sice vyšel, krátce před Stropy, ale na reedice nebo nová vydání těch starších titulů to nevypadá. I když - teď Druhé město vydalo Ajvazovy věci, tak třeba dojde i na Zuzanu Brabcovou.

Díky, Pavle. Nešlo mi o výsledek hodnocení (skutečně je z toho jasné, že tě kniha chytla a nepustila - z toho soudím, že Zuzana píše pořád tak, jak ji znám z předchozích knih), ale o kritéria. A pak o ten širší kontext, protože např. scény v psychiatrické léčebně se vyskytují ve všech Zuzaniných knihách. Chápu, že se dneska při psaní recenzí vychází hlavně z toho, co je na trhu (Rok perel teď, tuším, vyšel znovu?), ale v tomhle případě, když dílo sestává ze čtyř nepříliš objemných knih, mi tam to propojení s kontextem celého díla trochu chybělo (a nemá ho v recenzi ani Markéta Kittlová). Tak snad jsem čtenáře navnadila aspoň tím, že jsem ty první dvě knihy připomněla touhle cestou.

B je správně - když jsem koncipoval pro HN recenzi, vycházel jsem z předpokladu, že pokud čtenáři tohoto deníku znají nějakou knihu Zuzany Brabcové, bude to pravděpodobně Rok perel, její poslední a nejprodávanější titul. Má půdorys milostné tragédie i detektivního thrilleru (hrdinku nacházíme po jakémsi zlém činu, pak zpětně zjišťujeme, jak k němu došlo a jeho vylíčení tvoří finále) a úplně jinou dynamiku než Stropy. Taky v recenzi přiznávám, že nejsem příznivcem próz, které mají blíže k poezii než k epice. Ale kvality Stropů nešlo přehlédnout - a doufám, že je to z té recenze poznat.

Je to šikovný výraz a Děžinského poezii opravdu něčím postihuje. Ale žádný z pojmů, co jsou k dispozici, by jej nevystihnul. (Barko, expresivita, surrálno? Ne, Milan má v básních opravdu trochu rád různé zajímavé hnusy - turpismus sedí.) Takže palec nahoru za ten nápad. Možná by bylo zajímavé pojednat českou poezii z tohoto pohledu, přivést turpismus do Čech, když už je taková doba různých nových programů. J.

Jen takový ryze čtenářský postřeh. Tuhle knihu neznám, ale jinak jsem od Zuzany Brabcové četla všechno (a zhruba před dvaceti lety jsem byla i bokem zapojená do překladu dvou jejích knih – Daleko od stromu a Zlodějina – do nizozemštiny). Zuzana B. je vůbec první laureátka Ortenovy ceny (1987, Daleko od stromu), její tvorba byla v 90. letech předmětem studia (např. literárněvědná studie německé bohemistky Nataši Drubek-Meyerové „Zářezy v rámu dveří. Metafory písma v románu Zuzany Brabcové Daleko od stromu“), byla v té době řazena k autorkám jako V. Linhartová, D. Hodrová, S. Richterová a L. Moníková; jak jsem zmínila v lednovém iLiForu, nizozemský spisovatel Sybren Polet, kultovní autor pro milovníky experimentálnějšího proudu v literatuře, Zuzanu B. dodnes uvádí mezi autory, které obdivuje (vedle Jamese Joyce, Arna Schmidta, Elfriede Jelinekové, Petera Verhelsta, Antónia Lobo Antunese, Borise Pilňaka a Andreje Bělého). Ovšem tahle recenze ji nahlíží prizmatem „silného příběhu“, autobiografických prvků, knih určených spíše čtenářkám (a to bohužel má, ať chceme či nechceme, shovívavý přídech), věrného vylíčení psychické nemoci (vhodného jako „praktická příručka pro studenty psychiatrie“); varuje „méně zkušené čtenáře (či častěji spíše čtenářky)“ před takovými autorskými postupy, jako je přecházení ze snů do reality nebo vyprávění „v první, jindy ve třetí, a někdy dokonce ve druhé osobě“ (s dodatkem, že je to funkční)... A já tápu: změnila se Zuzana B. jako spisovatelka tak, že tahle její kniha spadá do řekněme lidovější četby, což by používání takových kritérií ospravedlňovalo? V tom případě bych o tom chtěla vědět víc (a zejména v konfrontaci s prvními dvěma romány), protože to musí být v tvorbě autora opravdu velký zlom. Nebo tu jsou spíš nějaké „technické“ důvody – třeba že recenze byla původně určená pro HN a že se vychází z toho (to je čistě moje spekulace), že čtenáři HN nejsou příliš zběhlí ve čtení skutečně literárních textů, a tohle je způsob (Holanďani tomu dost výstižně říkají „přidřepnout si k ,prostému´ čtenáři/posluchači/divákovi“), jak je k takové literatuře přece jen přitáhnout? Můžeš k tomu říct něco bližšího, Pavle? Díky!

Je to výborná kniha , děj je ale občas složitý ... doporučuji všem .)

Děkuji za děsivě trefný příspěvek, je pravda, že jsem se to naučil v hodinách polské literatury (které se týkaly i v ČR trochu zapomenutého Grochowiaka :-), dokonce i google mi na dotaz solí jenom příspěvky polonistů. Na druhou stranu je to velice šikovný výraz, což je momentálně, uznávám, vedlejší. Díky. MA

Sólokapr turpismu je pěkná slovní spojení i charkteristika, ale bude tomu někdo mimo čtenáře Grochowiaka rozumět? Nebo aspoň nevím o tom, že by to byl v našich končinách rozšířený obrat. Pokud se mýlím, rád se nechám poučit! Jinak mi to zní trochu jako polonistická manýra. Já bych to jako redaktor škrtl a chtěl bych po Michaelovi český ekvivalent :-) Přátelský. JŘ

Kde můžu v Praze zakoupit francouzský originál knihy?

IJP je plná chyb a na odkaze, který uvádíte (ani, nakolik jsem byl s to nalézt, nikde jinde v ní), není žádný systematický výklad skloňování, jenom několik příkladů užití, mezi nimiž uvedená dubleta "o otcovu/ě návrhu jsme se dozvěděli" je ŠESTÝ pád; my se tu bavíme o třetím. Jak nahlédnete v Mluvnici češtiny, eventuálně i novějších populárnějších příručkách, v něm spisovná není - zatím, i když se obávám, že už to dlouho nepotrvá.

Děkujeme za upozornění na -r-. K "otcově problému" uvádí Jazyková příručka obě možnosti :) . Autorka větu kritizovanou za opsání z přebalu asi právě proto uvádí jen v poznámce, i když pravda, mohla to upřesnit. Datum vydání titulu, jak jste si mohl všimnout, není pro iLiteraturu až tak směrodatné: proč nepsat o knihách, které vyšly před rokem či před deseti, padesáti lety? K překladu se tento článek skutečně nevyjadřuje, o jeho kvalitách nicméně cosi vypovídají už jen uvedené citace. Podrobný rozbor rádi zveřejníme.

Komentovat gymnaziální úroveň tohoto textu by bylo plýtvání časem, tak jen dvě poučení pro redakci iLiteratury: Barack Obama nemá ve jméně dvě R a dativ vzoru "otcův/matčin" není „věnuje Jobsově osobnímu a pracovnímu životu“, nýbrž analogický, „Jobsovu“. A návrh: nestálo za úvahu zavést nějakou žánrovou škatulku, do níž by se podobné životopisy daly nacpat méně násilně než do „sociologie“? Ale kdyby se snad našel čtenář, jehož rovněž zarazí, proč je mezi šesti obory, jež Jobs prý revolučně změnil, bizarní dvojice „osobní počítače, … minipočítače“, když i český vydavatel na svém webu, o americkém už vůbec nemluvě, v tomtéž seznamu uvádí počítačové tablety (o významu iPadu snad slyšela i paní Ledinská): tohle je doslovně opsané z přebalu českého vydání. Je ostatně příznačné, že když (před více než rokem!) kniha vyšla, recenze nepsané „člověkem, pro nějž je daný obor španělskou vesnicí,“ se široce zabývaly chybami uspěchaného a neznalého překladu, zatímco zde je zcela ignorován.

Obsah diskuse, která se k tomuto článku rozvinula ve dnech 6. až 11.12., byl na žádost jejích aktérů smazán. S úlevou jsme konstatovali, že se přechodným zveřejněním jednoho problému snad podařilo vyřešit jeho důvody a navázat tak zpřetrhané vazby mezi lidmi, kteří spolu v podstatě chtěli vycházet, jen chvíli nevěděli, jak dál.

Pro mě je Petr Sís a jeho celá tvorba něco, co mě převyšuje.Jsem ráda, že takový člověk na světě existuje.

Naše iLiForum ťalo do živého. Z jeho průběhu se to snad nezdá, ale v prvním týdnu po jeho skončení jsem interně (mailem zaslaným na vědomí redakci iLiteratury a OP) dostala pobouřené reakce Aleny Lhotové (místopředsedkyně OP, zástupkyně OP v CEATLu) a Tomáše Dimtera (MF). Stručně řečeno se mi nevybíravými slovy vyčítá, že jsem iLiForum z osobní frustrace zneužila k tomu, abych poškodila příznivý obraz OP a pošpinila Cenu Josefa Jungmanna. Také jsem prý nařkla MF z pletich. Nakonec jsem dostala vyčítavý mail i od Jarmily Zelenkové, tajemnice OP na půl úvazku. Mých opakovaných nabídek, aby svou kritiku napsali do „diskuse“, nikdo ze jmenovaných nevyužil. Aby se předešlo nedorozuměním, dezinterpretacím a pomluvám, chtěla bych se ke vší uvedené kritice přesto ještě vyjádřit. Nikdy jsem se netajila tím, že můj zájem o okolnosti vyhlašování a udělování CJJ vznikl na základě osobní zkušenosti. Poznámka předsedy poroty Václava Jamka v jeho letošní řeči: „nemělo by se však stávat, že by některá díla nemohla být hodnocena, protože se je nepodařilo odborně rozebrat“ se týká mého překladu. Pan Jamek mi podrobně popsal okolnosti, jak k tomuto pochybení došlo, a omluvil se mi – čehož si velmi vážím. Nic to však nemění na tom, že je takový postup neregulérní. Při shromažďování veřejně dostupných informací o CJJ jsem narazila na víc nesrovnalostí, které odporují stanovám ceny. O tom jsem napsala svou glosu „Překladatel? Kdo to je?“. Rizika, že moje upozornění na propagační i jiné nedostatky CJJ označí OP za projev mé osobní zaujatosti, jsem si byla od počátku vědoma. Přesto jsem považovala za korektní, aby všechny zúčastněné strany (tedy OP, zástupci nakladatelů i řadoví překladatelé) dostaly prostor k vyjádření. Tak se konkretizovala už dříve vzniklá myšlenka zasvětit další iLiForum problematice viditelnosti překladatele, s níž překladatelské ceny samozřejmě úzce souvisí. Organizace neprobíhala hladce. Zástupce SČKN se nepodařilo získat, ale i OP si dala s potvrzením účasti na čas. Datum konání jsme vzhledem k časovým možnostem aktérů museli dvakrát odložit (na druhé straně tak měli dostatek času na přípravu). Předseda CEATLu Martin de Haan na poslední chvíli z pracovních důvodů aktivní účast odřekl. Ani vlastní průběh nebyl bez problémů – z plánovaných čtyř aktérů byli aktivní nejvýš tři současně, v některé dny jen dva. Tím jsem byla nucena párkrát opustit roli moderátorky a vstoupit do diskuse jako aktér. OP dostala v našem iLiForu prostor, aby se vyjádřila k problému viditelnosti překladatele a představila tam své plány v této oblasti. Současně to byla příležitost, aby OP sdělila své stanovisko k mé říjnové glose týkající se CJJ. Předsedkyně OP se však ve svých příspěvcích zaměřila na představení své organizace a vylíčení svízelné situace, v níž se OP nachází. U norské účastnice Kristin Kilsti to vedlo k tomu, že se ve své poslední reakci snažila OP povzbudit a ohledně zlepšování viditelnosti překladatele navrhnout určité řešení. Protože hlavním cílem iLiFora skutečně bylo hledat způsoby, jak viditelnost překladatele zlepšit, položila jsem zástupkyni OP v rámci debaty na toto téma pár doplňujících konkrétních dotazů a tlumočila jí několik dotazů a připomínek ze strany čtenářů. Nejchoulostivější je otázka sponzorování CJJ. Kromě pravidelných sponzorů se totiž na seznamu objevují i sponzoři příležitostní – např. letos nakladatelství MF, jehož tituly figurují mezi nominovanými. Na to téma jsem během letošního podzimu mluvila s celou řadou lidí, překladateli i zástupci literárních nakladatelství, a všichni se shodovali v tom, že taková praxe je pochybená. Nezáleží na tom, zda tu skutečně ke střetu zájmů dochází, ale OP i MF by se měly vyvarovat už jen podezření, že by ke střetu zájmů dojít mohlo. Ještě jednou bych tu chtěla zdůraznit, že moje žádost, aby se předsedkyně OP (a případně zástupce nakladatelství MF) k této věci v iLiForu vyjádřila, se týkala ryze procedury. Jak jsem i přímo v iLiForu jasně řekla, nikdy jsem nechtěla a ani teď nechci jakkoliv zpochybňovat rozhodnutí poroty či oprávněnost letošních ocenění. Je mi líto, že zástupci OP i MF to přes všechna vysvětlení nepřestávají interpretovat po svém. K závěrečnému textu (který je těmto kritikům ještě větším trnem v oku než iLiForum samotné): je pravda, že se v něm mísí prostá rekapitulace průběhu iLiFora s mým osobním komentářem. Tak jsem ovšem psala i shrnutí prvního iLiFora o pozici české literatury v cizině. V obou případech mi téma natolik leží na srdci, že závěrečný text využívám i k tomu, aby se tam objevily body, na které v iLiForu samotném nedošlo. Jde mi totiž o to, aby z debaty vyplynuly konkrétní a použitelné tipy, jak určitou situaci zlepšit. Tyto pasáže jsou ovšem buď oddělené (v tomto textu je to odstavec „Evropský kontext“), nebo svůj komentář uvádím v závorce. Kristin Kilsti považuje moje shrnutí za výstižné, Martin de Haan se rozhořčených reakcí upřímně zhrozil. Při psaní jinak vycházím z toho, že pokud někdo z aktérů či čtenářů bude mít k textu kritické připomínky, může je ventilovat v „diskusi“. Na závěr bych chtěla vyjádřit naději, že i přes soukromě sdělené impulzivní reakce OP a MF z tohoto týdne nezůstane jen u „zavraždění posla špatných zpráv“ (nebo v tomto případě moderátorky) a že se tito kritici zamyslí i nad zprávou samotnou – po faktické stránce totiž obsah mých textů (tím mám na mysli i říjnovou glosu) nikdo z nich nevyvrátil. K problematice sponzorování literárních akcí a projektů obecněji se na iLit. hodláme vrátit.

já myslel, že ivana bodrožić se teď jmenuje Ivana Simić Bodrožić, stejně jako si její manžel Roman Simić Bodrožić vzal příjmení její

S Vaším termínom "pokrývači" som sa stretla prvý raz. Takáto prax bola aj v našich vydavateľstvách, ja som týmto ochotným dušiam dala meno "figuranti" - figurovali v tirážach. Bude z toho chaos v bibliografii. U nás vzniká Slovník prekladateľov a tvorcovia hesiel podľa možnosti uvádzajú skutočné údaje. No mnohí zo staršej generácie to už, žiaľ, nestihli.

L’héros semble un peu bete. Des femmes ne retournent pas chez lui. Un roman de grande incertitude. Le style serpentine, des phrases en spirales Qui est plus grand idiot? L’auteur, l’héros, ou lecteur? Bonne lecture.

Zaujalo mě, že v diskusi na českých webových stránkách se probírá situace, která se netýká českých překladatelů, ale týká se mě, jako překladatele do nizozemštiny, který může žádat u NL lit. fondu o pracovní stipendium na překlad. Nejjednodušší odpověď Viktorovi je, že v Nizozemsku je stanovisko, že náročné literární překlady jsou jednoznačný a nepochybný společenský přínos. Hotovo. Systém finanční podpory literárních překladatelů vznikl, protože všechny zainteresované strany – překladatelé, nakladatelé, politici apod. – se shodli v tom, že překladatelský honorář neodpovídá jejich kvalifikaci. Literární překládání se tu uznává jako profese, k tomu patří normální odměna za kvalifikovanou práci. Ale to není všechno, systém grantů má taky svoje restrikce. Týká se totiž jen překladů náročných literárních textů (překlady thrillerů typu Dana Browna, sci-fi apod. se nepodporují), a navíc je mzdová hranice (překladatel má nárok na stipendium jen do určité výše ročního příjmu). Každá žádost se hodnotí podle literární kvality originálu a obtížnosti překladu – podle toho se řídí i výše stipendia. Po vydání se překlad odborně hodnotí, a pokud se zjistí, že překladatel neprovedl svou práci uspokojivě, stipendium příště nedostane. Musí nejprve prokázat, že jsou jeho překlady na výši. Takže systém zahrnuje i podnět ke kvalitní práci. Díky stipendiu má překladatel dostatek času, aby řešil i ty „neznatelné” věci (kdyby se jimi nezabýval, může se mu stát, že odborné hodnocení bude negativní a příště stipendium nezíská). V praxi stipendium odpovídá 4 až 5 NS denně při 36hodinovém pracovním týdnu. Ten systém má ospravedlnění i v tom, že překladatelé jsou na volné noze, musí si sami šetřit na penzi, pojistit se proti pracovní neschopnosti apod., proto je pro ně možnost pracovních stipendií vítaná. Proč je potřeba ironizovat překladatele, kteří si vybojovali lepší podmínky než v ČR, nechápu. Přitom Viktor mi na tohle téma jednou napsal, že v příštím životě chce být překladatelem v Nizozemsku. Ještě jedna drobná poznámka: Viktorovi nepřipadá správné, aby překladatelé (jak je to v Nizozemsku) měli podíl na prodeji, protože nenesou riziko. V důsledku to znamená, že by procenta z prodeje neměli dostávat ani spisovatelé, hudebníci všeho druhu, režiséři, vynálezci atd. Zvláštní.

Mám dojem, že se ta diskuse teď zvrtla v plamennou obhajobu jednoho z možných překladatelských přístupů a v obhajobu podmínek literárních překladatelů u nás, které sice objektivně vzato nejsou dobré, ale jak se zdá, překladatelé si je nechtějí nechat brát. Nic proti tomu! Význam diskuse vidím v tom, že se konfrontují různé názory a že si – aspoň já osobně – díky tomu ujasním věci, na které jsem zatím vyhraněný názor neměla. Vím, že jiní lidé v diskusi vidí spíš způsob, jak proklamovat svůj názor, takže se nesnaží poslouchat, co přesně říká ten druhý, nesnaží se pochopit jeho stanovisko (přičemž pochopit je něco jiného než souhlasit). Přesto vždycky věřím, že to, co tu zazní ze zkušeností odjinud, nezapadne (a proto, pokud téma považuju za zajímavé, se do diskusí na iLit. i při práci a dalších povinnostech zapojím – ovšem např. na facebooku nejsem, na to čas opravdu nemám). Připadá mi, že tahle diskuse se už vyčerpala.

A nyní k překladatelským specifikům konkrétně. Překládám beletrii už nějakých sedmnáct let (začal jsem už v prvním ročníku na univerzitě), z toho dvanáct let na plný úvazek. Přeložil jsem zatím 94 knížek, k tomu přinejmenším dalších sedm set stránek povídek roztroušených po různých časopisech a antologiích. Svou práci beru extrémně vážně; podsouvat mi, že ji dělám mechanicky, sekám knížky jako Baťa cvičky a zkrátka překládám méně pečlivě než kolegové, kteří se věnují náročnějším žánrům… svědčí přinejmenším o jisté neznalosti. Proto si po těch letech mohu dovolit tvrzení, že v 99 procentech případů lze oněch 7-8 stránek denně ve vzorné kvalitě vysedět bez větší újmy na duchu (a pochopitelně i víc, když vám teče kvůli termínu do bot: takový Mirek Jindra by mohl vyprávět, když přeložil 27 stránek Hlavy XXII za den). Zkuste najít, které to jsou: od zbytku je nepoznáte. Má to ovšem několik předpokladů: musíte umět dobře a rychle hledat a analyzovat (není potřeba porozumět oboru do hloubky, ale přesně do té míry, do jaké to kvůli svému textu potřebujete – tak abyste mu přesně rozuměla a měla dostatečnou, nikoli jen slovníkovou slovní zásobu nutnou k překladu). Ale jak už jsem řekl, s reáliemi pomohou znalci, crowdsourcing na internetu, strýček Google. A pak je pochopitelně třeba znát výchozí jazyk (abychom autora obtěžovali dotazy jen ve zhola nezbytných případech, pokud možno vůbec) a svoji mateřštinu tak, abychom ten text dali „na první dobrou“. Není to pro každého, ale rozhodně na druhou stranu neplatí, že jsem nějaká hříčka přírody: literárním překladem na plný úvazek se tu živí stovky lidí (jen pro BB Art pracuje přes 130 překladatelů), jen jich drtivá většina nemá potřebu vykecávat se na internetu. PS. Zrovna si teď čtu skvělou Mayhewovu studii „London Labour and the London Poor“. Mohl bych předstírat, že je to kvůli překladu mého milovaného neoviktoriánskoého monstropusu, ale ne, čtu si to, protože mě to baví, a dotace bych na to fakt nechtěl.

Nejprve opět obecně, protože to obecné hledisko tu zjevně zůstává upozaděno partikulárními zájmy. Každý rok se v ČR na daních vybere 40 procent HDP a za ni se má pořídit nějaké to obecné dobro. Rozdělování tohoto koláče je hra s nulovým součtem: to, co si jeden resort uzme nad obvyklý rámec, bude někde chybět. Proto tedy řádný hospodář (pořád věřím, že něco takového může ve státní správě existovat) musí zvažovat účelnost vynaložených prostředků. V ideálním případě to znamená, že se za vybrané peníze nebudou nakupovat služby, které by ti lidé udělali tak jako tak. Je-li nástupní plat učitele na ZŠ 12 tisíc měsíčně, nedostává-li se už v listopadu peněz na cytostatika, jak nedávno uvedl profesor Vorlíček, pak by mě hanba fackovala, kdybych si ze společného měšce nárokoval peníze, které zjevně budou chybět jinde. Tolik tedy ke státním dotacím pro překladatele. Nijak tím nezpochybňuji potřebnost a prospěšnost jiných kulturních dotací, zejména pokud splňují kritérium, že daný projekt by se sám těžko uživil, a přitom přinášejí nějaké nepochybné dobro: třeba iLiteratura, když už jsme u toho.

Samá voda. Ta podpora je určená jen pro překladatele - jak se tam uvádí výše a dále. A vypočte se vynásobením tarifu pro danou zemi počtem NS. Ale zároveň nesmí překročit polovinu nákladů na překlad+vydání v dané zemi. Aby si náhodou někdo moc nenamastil kapsu: chápu to tak, že nakladatel na tom nemá vydělat. Příspěvek je na překlad, nemá generovat zisk nakladatele. Tak to vyplývá z toho dokumentu někde kolem strany 50, ale nečetla jsem to celé.

To jsem tím myslel. Všechno nejde překladateli. Ten by ale samozřejmě měl dostat víc než těch obvyklých 150 za NS. Dřív to bylo jenom na překlad (a cena podobná), což bylo padlý na hlavu.

je tam uvedeno, že je tarif vypočtený tak, aby podpora kryla maximálně polovinu předpokládaných nákladů na překlad a vydání - myslí se podle mě obojí dohromady, a je to v té souvislosti, že podpora v podstatě nemá generovat zisk... Jestli máte čas, můžete zkontrolovat podle jiných jazykových verzí :), tohle je můj výklad a nevím, jestli to chápu správně.

to Erik Lukavský: A proč ne? Já jsem s podporou NLF už párkrát takový navýšený tarif dostala. Možná by měli dostat dokonce dvojnásobek (Jovanka přece píše, že ten grant hradí překladatelské náklady maximálně z 50 procent).

Nadšení je hezká věc, ale všeho s mírou... myslím, že je všem jasný, že cca 350 Kč za NS překladatel nikdy nedostane. Ta suma je úplně mimo.

Nedá mi to, abych ještě něco nedodala k tomu rozdílu v překladech, který je „prostým okem nepostřehnutelný“. To je něco zásadního v přístupu k jakékoliv práci: stačí nám, že to na povrch vypadá slušně, nebo když už něco děláme, děláme to pořádně? K třem příkladům detailního dohledávání ze své praxe jsem poznamenala, že čtenář si toho ani nevšimne (nedodala jsem, že geologové, varhaníci a specialisté na zpěv barokních kastrátů taky čtou literaturu a že je podle mě věc překladatelské cti uspokojit i je). Čtenář si ovšem taky nevšimne, když překladatel přeskočí větu nebo dokonce odstavec. Ale překladatel podle mě má odpovědnost vůči autorovi i čtenáři – oba se mu svěřují do rukou s důvěrou, že knihu přeloží podle svého nejlepšího svědomí. Jestli autor na straně 323 napsal „limetkově zelený“, jakým právem si jeho překladatel myslí, že se nic neděje, pokud mu to při překládání vypadlo? A to mluvím jen o těch „hmatatelných“ věcech. Že je překlad lepší, když se překladatel dobře připraví (viz L. Klíma nebo ten kontrapunkt), se bez možnosti srovnání možná dokazuje hůř, ale selským rozumem je snad jasné, že když překladatel chápe, o čem je řeč, dokáže to přeložit líp, než když jen mechanicky dohledává význam jednotlivých termínů. Chápu, že jsou žánry, kde se tyhle nároky neuplatňují, stejně jako na běžné spotřební zboží máme jiné nároky než třeba na umělecké řemeslo (a samozřejmě tím spotřební zboží vůbec nesnižuju). Ale proč zpochybňovat pečlivý přístup k práci jen proto, že se liší od našeho vlastního přístupu?

Viktor si tedy nemyslí, že kultura by měla mít aspoň to kýžené procento z rozpočtu? Když nemá literatura právo být podporována, to pak teda ani film, divadlo? Že stát cpe řádově nesrovnatelné peníze do sportovců, to je v pořádku? A dálnice bych sem už teda vůbec netahala. -- Budu se držet svého kopyta: překlady francouzsky psané literatury u nás od roku 1991 podporuje tzv. Program F. X. Šalda. Všichni - zástupci Francouzského institutu, který subvence doporučuje výš; čeští nakladatelé, kteří si žádosti podávají; překladatelé, kteří nejčastěji méně zkušené nakladatele o této možnosti informují - všichni se shodují na tom, že nebýt "Šaldy", většina knih přeložených z FJ by česky vůbec nevyšla. A jsou to tituly nejrůznější, od filozofických studií přes romány či básnické sbírky až po komiksy. Přes "Šaldu" žádají malá i velká nakladatelství, žádá se na tituly čistě nekomerční i na ty, které získaly prestižní ocenění a staly se bestsellery. Věta "vydáme, ale jen pokud to Francouzi podpoří" k téhle literatuře prostě patří. Ještě mě nenapadlo ptát se francouzských daňových poplatníků, co si o tom myslí.

Teď jsem se trochu ztratila – nevidím, na co přesně tímhle reagujete. Např. o 35 Kč za hodinu jsem já neřekla ani slovo, ale i jinak mi připadá, že se jaksi míjíme. Ten začátek o lidech, kteří literaturu nečtou, ale z jejich daní se platí, mi připomíná nizozemského populistu Wilderse, který tvrdí, že kultura je koníček levičáků (naštěstí šel teď po dvou letech od válu). Z úst literárního překladatele mě to opravdu udivuje. Co se týče vašeho tržního přístupu, odkázala bych na první příspěvek Tomáše Dimtera v iLiForu (škoda že jste na něj nereagoval tam). Jestli tomu dobře rozumím, podle vaší vize by měly vycházet jedině bestsellery, a to angloamerické. Přitom subvencovaných překladů je dnes opravdu hodně, jestli ne většina – včetně překladů z angličtiny (viz diskusi u Skřipce pro překlad Cohena, kde Paseka získává od EU grant i na The Dark Room od Rachel Seiffertové: to se pak snadno řekne, že Američani ani Angličani nedávají na své autory ani vindru; mimochodem jde tu i o záměnu příčiny a následku: zástupce British Council nám na schůzkách EUNICu, což je zastřešující organizace kulturních středisek, vysvětloval, že na rozdíl od všech těch jiných – i velkých – evropských národů oni kulturní akce neorganizují, protože to vzhledem k angloamerické hegemonii není potřeba; znamená to podle vás, že ta kultura je taky skutečně vyspělejší než ty ostatní? Že bychom prostě všichni měli přejít na angličtinu a hotovo?). Bez subvence by ty překlady právě často nevyšly – zmínil jste Nootebooma, Ráj ztracený vyšel v 500 ks a překladatelská smlouva (jak se teď děje často – i u překladů č. literatury v NL) byla podmíněná udělením grantu: nebýt subvencí, vůbec byste toho autora neznal (of lees je soms Nederlands?). Britský PEN-club právě udělil podporu nakladateli, který chystá Topolův román Chladnou zemí (v překladu Alexe Zuckera), protože Britové naštěstí pochopili, že by svou překladovou kulturu měli ve vlastním zájmu rozvinout (a britští daňoví poplatníci, zdá se, nereptají). Nevím, nakolik vám záleží na č. lit., ale ta by bez subvencí v cizině nemohla existovat. Nikdo tu netvrdil, že subvencovaný překlad je lepší. Zato souvislost mezi rychlostí práce a kvalitou překladu se zmiňuje často. Zeptejme se Pavla Dominika, Jiřího Hanuše, Martina Hilského, Miroslava Jindry, ale prosila bych i významných překladatelů z jiných jazykových oblastí, zda považují výkonnost 7 NS denně (což je podle vás podmínka, aby se český lit. překladatel překladem uživil) za normální – zda to pro sebe považují za dlouhodobě udržitelnou výkonnost. Termín dovolená (chleba a Chorvatsko) padl hned na začátku, na osmihodinovou pracovní dobu jsem se ptala v souvislosti s tou sedmistránkovou normou. Protože ty oficiální průměrné normy v cizině, kterým se tak srdečně smějete (do diskuse jste je v souvislosti s finskou kolegyní uvedl vy), samozřejmě vycházejí z civilizovaných pracovních podmínek (chtěla jsem tím jen ještě přesněji vysvětlit, proč se ty dvě věci nedají porovnávat). Na obhajobě literárního překládání se shodneme – kdybychom chtěli být bohatí a kdyby nás to tak návykově nedrželo, můžeme samozřejmě vždycky překládat třeba brožuru o háčkování (za tu mi onehdy nabízeli 6000 eur). Ale proč pořád odmítáte uznat, že kromě překladatelů komerčně úspěšných titulů/žánrů z angličtiny, existují i překladatelé literárně náročnějších žánrů z jiných jazyků? A že jejich situace je jiná a jejich nárok na existenci o nic menší než váš (spíš možná větší, vždyť anglicky čte kdekdo...).

Vždycky jsem si myslel, že stát je proto ty případy, kdy jednotlivci sami nic nezmůžou, dejme tomu pro stavbu dálnic. Není mi úplně jasné, proč by měl financovat překladatelskou kastu, krom toho, že pro zúčastněné je to velmi příjemné živobytí. Mám dva bratry, živí se jako řemeslníci, Joyce, Kunderu ani Nootebooma příliš neocení, spíš vůbec ne. Jak byste jim vysvětlili, že stát jim na daních sebere peníze a pořídí za ně překlady, které by vznikly tak jako tak? Přičemž rozdíl v kvalitě překladu je prostým okem nepostřehnutelný? S tím souvisí druhá věc. Pokud není odměna literárních překladatelů závislá na ekonomické realitě, ale jen dobré vůli státu, pak se dotyční musí celou dobu třást jako ratlíci, že ze dne na den skončí. Znáte to, nejsou peníze, sociální stát v Evropě se ukázal jako neudržitelná chiméra, bude se tedy řezat v nákladech. Není pak na tom lépe český překladatel, který je na státu zcela nezávislý? Stát ho vlídně zanedbává (abych to řekl slušně), ale on má svou hrdost a nic nikomu nedluží. Pokud tady něco vyjde, tak s vědomím, že to aspoň někoho musí zajímat natolik, aby za to dal své peníze. Angličané a Američané na své autory nedávají ani libru/dolar, přesto jej jejich literatura v Česku dominantní. Pavel Dominik, Jiří Hanuš, Martin Hilský ani Miroslava Jindra nedostávají od státu ani vindru; znamená to, že jejich překlady jsou nekvalitní, šité horkou jehlou a obecně horší než jakékoli jiné, které by vznikly s laskavým přispěním státu? Pochybuji o tom. A nyní k těm technickým aspektům. Padají tu termíny jako „dovolená“, „norma“, „osmihodinová pracovní lhůta“. To je, s prominutím zaměstnanecký pohled. Touží-li po něm někdo, nechť se nechá zaměstnat jako překladatel u Evropské komise. Za den bude muset přeložit nanejvýš šest stránek (brnkačka, zvlášť s podporou CAT nástrojů), bude mít osmihodinovou pracovní dobu, práci si nebude nosit domů a dostane svých 4300 až 5000 eur. A tolik dovolené, že nebude vědět, co s ní dělat. Též bude mít po čase vypálený mozek a nutkavý pocit, že ho práce nějak nenaplňuje. Literární překladatel je na tom materiálně mnohem hůř, ale je svůj vlastní pán. Sám si může najít tituly a prosadit je (překvapuje mě, že v tomhle je drtivá většina kolegů dost pasivní), sám si určuje, jak moc bude pracovat - a od toho se taky odvíjí jeho honorář. V tom ohledu jsou pak debaty o tom, kolik normostránek za den se má či dá přeložit, úplně zbytečné. V Česku s jeho malým trhem každoročně vyjde na pět tisíc beletristických překladových titulů, tedy čtrnáct denně. Je nasnadě, že jejich náklady nebudou příliš vysoké (dnes se průměrný náklad pohybuje někde kolem 1500 výtisků), totéž tedy platí o honorářích. Není moc z čeho dávat, tudíž nebudou závratné. Ale ani zanedbatelné, práce je dost a při 200 normostranách měsíčně je to třicet tisíc hrubého. Oněch 35 Kč/hodinu, opakovaných s úporností hodnou lepší věci, je nesmysl založený na mizerné metodologii a prachmizerné matematice. Krom peněz ale literární překladatelé dostávají něco navíc: uspokojení z dobře vykonané a smysluplné práce. Estetický požitek a společenské uznání. Je to málo?

Chtěla bych jen poznamenat, že i národní fondy (já znám Niz. lit. fond, ale mám dojem, že se to týká např. i Norů) mívají v propozicích formulaci, kterou čeští nakladatelé rádi interpretují tak, že grant není ryze na překladatelský honorář, ale i na další náklady (např. na redakci apod.). NLF mě ovšem svého času ujistil, že tak to opravdu myšleno není - grant je určený výhradně pro překladatele. Jak přesně je to v tomhle případě, nevím (ale kdyby se mě to týkalo, jistě bych se snažila si to zjistit).

Hurá, přidali nám! Ale probírané dotace pro Paseku et al. jsou zřejmě ještě podle starého sazebníku. A koukám, že jsem to popletl - s odstupem nejlevnější je RUMUNŠTINA; naopak bulharština je o ždibec dražší než čeština.

Děkuji za návod. V aktualizované francouzské verzi textu je už 13,46 pro češtinu, těch 13,27 se uvádí pro slovenštinu. Jde o doporučený tarif za NS pro výpočet honoráře - v parametrech žádostí o podporu Programme Culture 2007-2013. Tarif je vypočtený tak, aby podpora kryla maximálně polovinu předpokládaných nákladů na překlad a vydání (kde vzali výchozí data o zdejším trhu, nevíme). O kousek dříve (V.3.2.) se ale výslovně uvádí, že se podpora týká pouze překladu... Nemám čas studovat podrobnosti, když si tu žádost nebudu podávat :), ale chápala bych to tak, že donátoři neposkytují průměrný honorář, naopak přispívají na překlad výjimečných, překladově náročných děl, která asi pro nakladatele nemusí být zisková (na Rowlingovou by to nedali, i kdyby se překládala do albánštiny), a tudíž žádá o podporu. (Výjimečnost překládaného díla je tam několikrát zmíněna, přednost mají, jak jinak, autoři odměnění literární cenou EU.) Tj. tato instituce se právě snaží přispět k tomu, aby překladatelé mohli být slušně zaplaceni. Proto chápu nadšení Madly, kterým celá tato diskuse vznikla, když vidí, že jednou český překladatel dostane slušný honorář (když si nakladatelství Paseka dalo tu šílenou práci podat tuhle složitou žádost, a uspělo).

A vidíte na tom odkaze, případně v jeho francouzské verzi eacea.ec.europa.eu dostupné přepínačem vpravo nahoře, nadpis "Guide du Programme ... Version valide a partir du 06/05/2010", ikonu PDF a pak kódy jednotlivých jazyků EU od bg a cs přes fr a nl po sv? Já vím jen tolik, co bylo uvedeno v české verzi příručky, tedy že se k částkám došlo "na základě skutečných nákladů na překlad". Žádné jiné podrobnosti tam nejsou, a kdybychom snad z EK nějaké vyrazili, nepochybuji o tom, že by se to ukázalo být byrokratickým nesmyslem. Ale už jsme daleko mimo téma.

Vezmu to od konce. Termínem mastit přímo do počítače myslím, když text je natolik snadný, že se dá překládat bez velkého dohledávání (asi 2x se mi to stalo, i když opravdové bestsellery nepřekládám). Jinak porovnáváme neporovnatelné veličiny: těch 7 stránek denně jste vypočítal na základě zkušeností omezené skupiny překladatelů: t.j. překladatelů z angličtiny, kteří mají tolik zakázek, že se překládání věnují naplno. Není mi z toho ostatně jasné, jestli v tom je zakalkulovaná i dovolená nebo třeba doba, kdy překladatel pročítá korektury, takže – předpokládám – v těch dnech to sedmistránkové penzum dodržet nemůže. (Taky nevím, jestli vycházíte např. ze zákonné osmihodinové pracovní doby apod.) Kdežto těch 25 000 slov měsíčně je oficiální norma (a v různých zemích se to vesměs pohybuje mezi 85-100 nms měsíčně; nevím o zemi, kde by 140 nms měsíčně byla oficiálně uznávaná norma), kterou používají profesní překladatelské organizace při vyjednávání tarifů, při určování pracovních stipendií (protože i překladatel, jehož zakázky na sebe nenavazují, by měl mít z čeho žít i v době, kdy na překladu teprve dělá). To ale samozřejmě neznamená, že tím pádem každý profesionální literární překladatel udělá 85 stránek měsíčně. Pokud to štěstí má, že jde z jedné zakázky do druhé, záleží na tom, jaký druh literatury překládá. Tady se váš přístup očividně liší: NL překladatel Ladislava Klímy např. považoval za samozřejmé, že si při překládání pročte i další dobové texty, aby si přesněji ujasnil, co je příznakové, čím se Klímův styl od současníků lišil apod. Když někdo začíná s autorem, kterého nezná, bývá zvykem přečíst si z jeho díla víc než jen překládanou knihu. Ale to jsou snad věci, které se probírají na každé translatologii (kterou jsem já ovšem neabsolvovala – vím to jen od NL kolegů). Ne všechno se dá najít na internetu – strávila jsem nedávno několik dní zjišťováním určitého termínu z barokního zpěvu kastrátů nebo názvu určitého rejstříku varhan (moje obvyklá konzultantka přes hudbu dotazy musela přednést dalším odborníkům). Čtenář si toho při čtení vůbec nevšimne, ale já tohle považuju za součást překladatelského řemesla (a nejsem sama: od německé kolegyně jsem při překládání W. F. Hermanse dostala celou korespondenci, kterou vedla s jistým geologem – i tam šlo o jediné slovo, ale psali si o tom v rozpětí několika týdnů). Jinak k naší profesi patří celoživotní průběžné vzdělávání – třeba účast na dílnách. Vaše pojetí překládání (jestli to dobře chápu), je dost mechanické a po pravdě řečeno neznám nikoho jiného, kdo by k práci takhle přistupoval. Poznámku o goudě a 1600 eurech měsíčně moc nechápu – byla bych ráda, kdybych takový pevný příjem měla, ale já rozhodně 25 000 slov měsíčně neudělám (i kdybych chtěla – tolik se do č. z NL nepřekládá); a jinak mi NL fond doplňuje č. honorář pouze na ten základní tarif (kdežto překladatelé do NL dostávají ještě od fondu zmíněné pracovní honoráře, čímž se jejich příjem zhruba zdvojnásobí). Překvapuje mě, že se zříkáte podílu na prodeji – jestliže je překladatel autor (a doufala jsem, že na tom jsme se díky Martinu de Haanovi shodli), tak proč by neměl mít i v tomhle bodě stejnou pozici jako autor? (Stejně jako má nárok na podíl z výpůjček v knihovnách.) Samozřejmě, že i u nás vznikají náročné překlady, ale nevěřím tomu, že i jejich autoři pracují rychlostí 7 stran denně (já tak rozhodně nepracuju). Chtěla jsem jen říct, že s nimi (na rozdíl od těch zahraničních oficiálních norem) ten sedmistránkový průměr nepočítá. Je užitečné porovnávat si přístup k věci – já vám váš způsob práce rozhodně nechci brát, ale nevím, proč zpochybňujete profesionální kvality těch, kdo pracují v příznivějších podmínkách. Jak si kdo ustele, tak si lehne (ale proto snad není ten, kdo si ustlal líp, líný nebo neschopný). (Vidím teď, že Jovanka mezitím napsala v mnoha bodech na totéž téma, ale nebudu už svůj text měnit.)

to Viktor (a k poznámkám typu "co ehm dělá finská překladatelka" po zbytek měsíce a "co ehm dělá nizozemský překladatel zbylých 18 dní v měsíci"): podle mě tyhle normy můžou taky myslet na to, že překladatel není jen robot, co chrlí svých 7-10 NS denně. Jednak je to průměr, a musí tedy zohledňovat to, co uvádí Madla - mně osobně se stává, že se zaseknu u ověřování a zjišťování klidně na celý den, a překlad stojí. Další věc je, že překladatel musí dělat i spoustu věcí kolem (načíst si další díla autora, ohlasy na ně, obecně sledovat literární scénu, vědět, co vychází). Jak zmiňoval Tomáš Dimter, od překladatele se čeká, že nakladateli poradí s jinými tituly, ať už formou lektorských posudků, nebo jen ústně. Překladatel se prostě musí vzdělávat a udržovat v obraze. A další věc je, a i v tom musím Madlu podpořit, že poté, co text přeložím, ještě ho znovu čtu (já teda dvakrát, třikrát, a vždycky je co opravovat), pak mi ho vrátí redaktor, znovu čtu s jeho návrhy, pak přijde korektura, znovu čtu... Takže reálně já víc než 5 NS denně neudělám, ale pravda, není to průměr a nejsou v tom bestsellery :) , a pokud bych k tomu měla přičíst to dočítání odevzdaných textů, asi i tenhle můj chabý průměr ještě povážlivě klesne. (A to nepočítám dny, které věnuji jiným činnostem než je překládání.)

to Jan Vaněk j.r.: nevidím na vašem odkazu tabulku, o které mluvíte - ale to přece nelze, průměrovat země podle honoráře za NS. Jak se k těm 13,27 EUR došlo? A co takový výdělek znamená v kontextu příjmů a nákladů na život v dané zemi? Jak se v průměrné částce odráží například i to, jak se daný člověk se svým vzděláním ještě jinak může v té určité zemi živit? (Napadá mě příklad různých mých známých Francouzů, kteří překládají z češtiny, - ať budou jejich honoráře vyšší, než je obvyklé u nás, jak často dostanou "práci", když ve Francii vyjdou v průměru tak maximálně dva, tři překlady české beletrie za rok?... A jiná věc: letos jsem od několika nakladatelů slyšela, jaká je u nás nouze o dobré (zkušené a spolehlivé) překladatele z angličtiny: po nich je zdá se poptávka vysoká, a podle mě je zde prostor pro tlak na zvyšování požadavku na honorář (jak už zaznělo ve druhé diskusi, zkušený redaktor/nakladatel si rozmyslí, zda zadat překlad začátečníkovi nebo neuměteli, po němž bude třeba překlad zdlouhavě předělávat). Na druhé straně mnozí překladatelé z menších jazyků mají co dělat, aby "udali" k vydání autory a díla v jejich oblasti stěžejní. Samozřejmě že lze těžko tlačit na zvýšení honoráře, když překladatel i nakladatel předem tuší, že se titulu neprodá víc než 500 kusů. Český knižní trh je malý a nelze tu uměle vyšponovat "platy" (tj. honoráře) jako v anglickém, německém, francouzském prostředí, kde jsou prodané náklady řádově vyšší. Pak přirozeně roste návratnost titulu, a když se nakladatel zahojí, může se podělit i s překladatelem. --- Zajímavé je, že ve všech diskusích o honorářích překladatelů se úplně zapomíná na honoráře pro autory textů. Srovnával někdo - třeba i Obec překladatelů ve své zprávě pro CEATL (z níž se očividně odvozují obdobná celosvětová srovnání, jako to citované zde výše,- protože jsou to jediná data, která ta organizace má k dispozici, a nenapadne ji nějak si je ověřovat) -, jak se mají honoráře za překlad ve vztahu k honorářům autorským? Kolik asi dostává za NS Petra Hůlová, Petr Nikl, Jiří Pištora, Kateřina Tučková, Martin Ryšavý...?

K poslednímu komentáři paní de Bruin: v europravidlech eacea.ec.europa.eu aby se prase vyznalo, ale já chápu jejich rozporná ustanovení tak, že není zcela nezbytně nutné, aby celou dotaci získal překladatel, i když "paušální částky pro jednotlivé cílové jazyky byly vypočítány na základě skutečných nákladů na překlad na stránku o 1 500 znacích bez mezer" - pro zajímavost, čeština je v tabulce s 13,27 EUR za stranu třetí nejlevnější, těsně za slovenštinou a s větším odstupem za bulharštinou (což by mohlo vysvětlovat, proč letos žádali Bulhaři podporu na tak mnoho knih); nizozemština je za 24,12 EUR.

To máte pravdu, Magdo, s originálem už potom hotový překlad nesrovnávám. Můžu si to dovolit, protože mám ochotného a pečlivého betatestera (někdy i dva), skvělého redaktora, navíc vynikající korektorku (a za ta léta i armádu konzultantů). Překládám vždy z elektronické verze, takže příliš nehrozí, že bych něco vynechal; a pokud už se zmýlím v interpretaci (a to se občas stane nám všem), je to většinou kvůli „předporozumění“ - když jsem skálopevně přesvědčen, že něčemu rozumím, a dále už si to neověřím. Před tím ovšem žádné srovnání s originálem překladatele nezachrání, tady musí nastoupit ony druhé oči, tedy náš redaktor. Jinak absolutní kolaci ze zdejších redaktorů nedělá prakticky nikdo (napadá mě jen Milan Macháček z Paseky nebo Martin Svoboda z Arga). Já bych za ni byl pochopitelně velmi vděčný (dostane se mi jí paradoxně jen u komiksů, protože tam je potřeba ohlídat před sazbou každou bublinu), ale chápu, že nemůžu po nikom chtít, aby rukopisu věnoval o několik týdnů navíc a rozdíl spočíval pouze v tom, že mi chytne chybějící přívlastek „limetkově zelený“ na str. 323. Co se výkonnosti literárních překladatelů týče, chápu, že při štědře nastavených podmínkách se nikdo kvůli práci nepřetrhne. (Ale 85 stránek měsíčně? To má člověk i při 7 nms denně za 12 dní hotové. Co dělá zbylých 18 dní? A těch necelých 1600 eur měsíčně pak člověku vystačí i na chleba s goudou?) Nepřipadá mi správné požadovat po nakladateli podíl ze zisku, pokud s tím jaksi ruku v ruce nejde podíl na případné ztrátě. A kolik knížek doopravdy nelze překládat než jen pomalu? Mně napadají nanejvýš díla Jamese Joyce. Píšete, že „české podmínky neskýtají prostor pro opravdu náročné překlady“. Znamená to, že tu tedy žádné náročné překlady nevznikají? A když už se ptám, co to znamená „mastit text přímo do počítače“? To, ehm, někdo ještě píše rukou a pak to po sobě přepisuje?

Květa Legátová na přelomu šedesátých let neměla vystudované dvě vysoké školy. Kvalifikaci si rozšířila o další dva předměty až v celkem pozdním věku. Nenapsala Karla Dabrová, ale Korda ... Většinou učila v Brně, na venkově jen krátce. A nevěřte všemu, co říká.

Takže s originálem si to už neprocházíte? A máte zajištěné, že to větu po větě projde redaktor? Podle mých zkušeností se totiž při téhle kontrole VŽDYCKY najdou nějaké vynechávky, přehlédnutí apod. (Anna Kareninová se taky někde zmiňuje o nezbytnosti "druhých očí".) Mezitím jsem zjistila, že NL fond vychází (v přepočtu na nms) asi z 85 stran měsíčně. Přesto si nemyslím, že by nizozemští překladatelé byli líní nebo neschopní, ale průměr prostě musí zahrnovat nejrůznější texty. Kromě bestsellerů apod., které se mastí přímo do počítače (a často musí být hotové v šibeniční lhůtě - mnohdy na nich pracují překladatelé ve dvou; sama s tím zkušenost nemám, ale předpokládám, že si to několikatýdenní otročení v tom případě od nakladatele nechají patřičně zaplatit; v každém případě mají v NL smluvně zaručený podíl z prodeje, takže komerční úspěch knihy má přímý vliv i na překladatelovu kapsu) musí průměr zahrnovat i obtížné literární texty, kde se prostě při nejlepší vůli (tedy bez újmy na kvalitě) 7 stránek denně udělat nedá. Stejně tak začátečník potřebuje na práci víc času. Připadá mi, že tyhle české podmínky neskýtají prostor pro opravdu náročné překlady, kdy je třeba např. pročítat i různé odborné texty (třeba učebnici kontrapunktu nebo kvůli jazyku původní Komenského texty - to jen namátkou z mých zkušeností) nebo konzultovat s autorem či s určitým odborníkem. V NL překladatelské anketě z roku 2009 poznamenává jedna respondentka: "Základní honorář 6,1 eurocentu za slovo, usmlouvaný Sdružením literátů na ochranu překladatelů jako minimální tarif, v praxi nakladatelé používají jako maximální tarif. Každý překladatel, dobrý nebo špatný, zkušený nebo začátečník, ať už věnuje své práci hodně času nebo málo, dostává stejný tarif. Nejrychlejší překladatelé tedy bez ohledu na kvalitu vydělávají nejvíc." Ten tarif ostatně od té doby stoupl na 6,3 eurocentu za slovo (měsíční norma 85 nms odpovídá 25 000 slov). Jiný respondent (přední překladatel z němčiny) poznamenává, že překladatelé by měli mít možnost žít ze své práce stejně jako pracovníci nakladatelství, tiskárny apod. a navrhuje, aby se překladatelé na dobu, kdy na překladu pracují,stali zaměstnanci nakladatelství, čímž by měli nárok i na všechna pojištění atd. Je to snad utopický nápad, ale svědčí o tom, že i ti relativně dobře zajištění NL překladatelé nepřestávají uvažovat o tom, jak by se jejich situace mohla nadále zlepšovat.

Jo, mělo to být 140 stránek měsíčně, tedy 1680 stran ročně. Jinak za kolegy mluvit nemůžu, ale já sám píšu čistopis, tedy nehnu se od věty, dokud s ní nejsem spokojený. Mechanickou korekturu (spellcheckem z Wordu + Grammaticonem) dělám průběžně, pak si po sobě dílko v počítači přečtu a pošlu ho redaktorovi, po zanesení jeho emendací román pochopitelně čtu v korektuře. A zatím to funguje velmi dobře.

140 nms ročně? Nevypadla tam nějaká nula? A co přesně znamená "přeložit 7 stránek denně"? Je to včetně dohledávání, ověřování, pilování, pročítání s originálem i bez něj? Prostě od nuly k verzi, kterou lze s čistým svědomím odevzdat nakladateli?

Anebo jinak: chce-li si český literární překladatel vydělat na mediánovou mzdu, musí přeložit 140 nms ročně při oněch 150 Kč/nms. To je cca 7 normostránek denně (a víkendy má volné).

V hlavní diskusi jsem o tom nechtěl mluvit, protože pak bychom už mluvili jen o penězích. Ale tady klidně. Prvních sedm let na volné noze jsem se živil čistě literárním překladem a v průměru jsem přeložil něco přes dva tisíce normostránek ročně, což není nic proti kolegovi Richardu Podanému, který posledních 15 let neklesl pod 2500 stránek. (V téhle souvislosti mě zaujala blogpost o finském překladu Casual Vacancy; finský nakladatel chtěl knížku přeloženou za tři týdny, což představuje dost nelidské tempo 23 nms denně den co den tři týdny. A finská překladatelka mě velmi pobavila výrokem "In Finland today, a way of life where literary translators could produce 100 pages a month of high quality text and take time to track allusions and re-create nuance is perceived as under threat." Sto stránek měsíčně? A co, ehm, dělá po zbytek měsíce? :))

No tak třeba "na chleba na Chorvatsko" - kolik stránek ročně musí přeložit český literární překladatel, který se živí výhradně překládáním literatury, aby si na to vydělal? (České tarify znám, protože podle nich taky pracuju - v posledních letech ostatně mívám 180-200 Kč za normostranu, ale v ČR nežiju, proto mě zajímá, co obnáší překládání na plný úvazek v ČR.)

Inu - podle toho, kolik musí vydělat; s materiály OP se shodnu na tom, že schopnější překladatel dostane honorář 150 Kč za stránku (a nebude mít nouzi o zakázky).

Dobry den, nemeli by byt v recenzi zmineny i duvody proc je film: spatny, hloupy, kycovity, ... Cela tahle recenze by se dala napsat v odstavci.

Jsem ráda, že diskuse pokračuje tady. Odkaz ostatně už funguje, jak má. K poznámce pana Vaňka o českých překladatelích, kteří se překládáním literatury uživí (nebo by se uživit mohli, kdyby chtěli): dá se nějak upřesnit, kolik stránek ročně takový překladatel musí udělat?

Aha, zdejší programátoři mají opravdu svérázné... zadání (ona i ta nová captcha je rozluštitelná tak na třetí pokus, a že mám bohaté zkušenosti): debata byla ukryta sem.

Viktor zřejmě nesleduje všechno, co se na iLiteratuře šustne, ale pokud vám postačí ke kvantifikaci mé slovo: Znám víc než 10 překladatelů (většinou z angličtiny, většinou mladší generace), kteří se literárními překlady živí (respektive uživili by se, kdyby chtěli; řada z nich, jak sama uvádíte, dává přednost tomu překládat jen na část úvazku a ve zbylém čase se věnovat jiným aktivitám). Nijak opulentně, pravda, a zasloužili by si (aspoň valná většina) víc, ale jak to shrnul jeden z nich, "na chleba a na Chorvatsko to stačí". V příspěvku dr. Linhartové (mimochodem, kam vlastně zmizel? když kliknu na "Číst diskusi iLiFORUM", ocitnu se na prázdné stránce s "Momentálně není spuštěna žádná diskuse") snad zaznělo hodně pravdivých údajů, ale "hodinová mzda se pohybuje kolem 35 Kč" k nim pohříchu nepatří.

Děkuji za tip, akorát dočítám knihu Dcery Štěstěny od Tary Hyland. Čte se to jedním dechem, doporučuji.

Skutečně jedna z nejlepších knihy od autorky, co zatím byla přeložena do češtiny. A skvělá recenze!

S Kosmasem mám nedávnou velmi příznivou zkušenost - šlo o doplnění mého jména u dvou překladů a o jakýsi zádrhel (při prokliknutí mého jména se tam jeden z mých překladů neobjevoval, i když u něj mé jméno uvedeno bylo): v obou případech jsem dostala prakticky obratem odpověď a závadu operativně odstranili.

Se zájmem sleduji diskusi. I když v příspěvku Hany Linhartové zaznělo hodně pravdivých údajů, myslím, že to pořád ještě není důvod rezignovat a říct si "udělali jsme toho tolik, a úplně marně". Někdy asi nejde hledat cestu přes špičky ledovce (vzorová smlouva s SČKN je jasně předem ztracená záležitost, i kdyby se uzavřela, nikdy nemůže být závazná; spoléhat na podporu ministerstva je ošidné, o tom víme i my svoje...). Důležitý je pevný postoj každého překladatele (ať jde o honoráře, nebo o viditelnost: příkladnou práci v tom odvádí právě moderátorka diskuse Madla de Bruin). A ten bude o to pevnější, čím víc se o tom bude mluvit nejen na veřejnosti, ale i mezi překladateli. Právě proto že většina překladatelů vykonává i další činnosti a povolání, mohou být i těmi ambasadory a propagátory, jak o nich mluví Tomáš Dimter. Pravda, je to pomalé, náročné a někdy ubíjející - jako překládání samo. K pedantskému přístupu a nevyčerpatelné trpělivosti máme průpravu... Hledání dalších předmětů činnosti nemusí ale vždy být vedeno jen potřebou vydělat víc peněz, u mnohých z nás je to také útěk před osamocením literárního překladatele, snaha předávat, co si myslím, že umím, i dál, podílet se na tom, aby se texty dostaly z šuplíků a šera pracoven k lidem, kteří je třeba i budou mít chuť a motivaci číst... Také nevím, jestli lze zodpovědně doložit, že čeští překladatelé jsou na tom nejhůř: ano, honoráře za literární překlad jsou ostudně nízké, ale když mluvím s francouzskými překladateli, tvrdí to samé o jejich podmínkách (nelze porovnávat suchá čísla, musí se to vztáhnout k nákladům na život). Tomáš Dimter zmínil zajímavý aspekt naší „malosti“: nevím, jestli se dá nějak kvantifikovat například to, jak snadno se jiný než (běžný) český překladatel dostane k opravdu zajímavému překladu či zda vůbec sežene tolik zakázek, aby si mohl na živobytí vydělávat jenom překládáním (stále čekám, kdy se i na tohle téma přidá Viktor Janiš...). Ale hlavním důvodem, proč debatuji takhle ze zákulisí vaší diskuse, je můj zcela čerstvý objev: zrovna jsem zjistila, že na webu Kosmasu je možnost vyhledat si knihy podle jejich překladatele! Hledala jsem zrovna Helenu Beguivinovou (kterou mám tento týden představit jako překladatelku románu J.-M. Guenassii, Klub nenapravitelných optimistů). To je dobrá zpráva, ne?

Nevěřila jsem, že by v Čechách mohlo vzniknout něco tak skvělého a vida, je to tady

Jsem vždycky moc zvědavá na každou novou knihu Petry Hůlové, kam se bude vyvíjet a jestli někdy překročí stín své prvotiny. Hm, takže opět nic, ikdyž téma je rozhodně zajímavé a nelze knize upřít vtip, nadhled a zajímavou práci s jazykem. Akorát já tomu moc nevěřím, chybí mi tam určitý vnitřní prožitek.

Snad mě nikdo neobviní z nějakého sebeprosazování, jako se mi to už jednou stalo, ale nemohu si odpustit, abych neupozornila na skvělý esej Sergia Pitola k tomuto románu. Vyšel v jeho knize Umění fugy. S. Pitol A. Tabucciho velmi obdivoval a odkaz k jeho dílu a osobnosti se objevuje na mnoha místech Pitolovy výše zmíněné knihy. Nebýt Pitola, asi bych se k tomuto vynikajícímu románu A. Tabucciho nikdy nedostala. Díky za oba autory. Tabucciho román vřele doporučuji k přečtení.

studie o tvorbě Ju. Andruchovyče na stránkách časopisu Člověk.

Podrobněji o tvorbě Jurije Andruchovyče pojednává studie na stránkách časopisu Člověk.