Pokračování fantasy detektivky ze současného Londýna se vydává do čtvrti Soho, plné jazzových barů. Aaronovitch dobře nastudoval místní reálie, opět chrlí zajímavé a neotřelé nápady, nicméně zápletka mu příliš nedrží pohromadě. I proto, že namísto dvou kolegů tentokrát vysávání jazzmanů vyšetřuje jen jeden příslušník paranormálního oddílu.

Kniha Bronzové oko je druhá v pořadí z trilogie detektivek, které napsal profesor byzantských dějin a literatury na Kyperské univerzitě v Nikósii. Tentokrát se napínavý příběh protospatharia Leona odehrává v Soluni v době, kdy v ní vyrůstali svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj a kdy dochází ke krizi obrazoborectví.

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Rodaan Al Galidi, nizozemský spisovatel iráckého původu, se s touto knihou stal v roce 2011 nizozemským laureátem Ceny EU za literaturu.

V současnosti snad nejpopulárnější argentinský spisovatel Federico Andahazi (1963) se českému čtenáři představil již třemi romány.

Hudební a básnické CD současného ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče ve spolupráci s polským triem Trzaska, Mazolewski, Moretti.

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

První část knihy obsahuje obecný úvod k Písni, k problematice této starožidovské památky a jejím výkladům, a komentáře k jednotlivým českým překladům, druhá přináší české překlady, počínaje Janem Husem a konče vlastním překladem Milana Balabána.

„O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše,“ představuje se francouzský spisovatel, autor románu Krokem bláznivým, jehož hrdinka utíká do světa, v němž je možné trávit celé dny čtením a poslechem Bacha, nebo se dokonce zamilovat do stromu stojícího před domem.

Napsat knihu o "Stonech" byl spisovatelův dávný sen. Kapela byla idolem jeho dospívání...

První přehledná práce o chorvatské lidové slovesnosti, jejím výzkumu, o sběratelích a folkloristech a o vlivu literatury na lidovou slovesnost. Autorkou je nejvýraznější chorvatská folkloristka po 2.světové válce Maja Bošković-Stulli.

Inscenace Pozvání svou formou imerzivního divadla navazuje na úspěšný projekt Pomezí, divákovi však nabízí mnohem větší míru interakce a možnost výrazněji zasahovat do děje. Pozvaní hosté se tak ocitají spíše v roli spolutvůrců než pouhých pasivních konzumentů. Dá se taková divadelní forma postavit na roveň klasickým představením, nebo jen „hraje na efekt“?

Hudebník, skladatel a textař Robert Brylewski (nar. 1961) je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů alternativní hudby v Polsku. Za svou více než třicetiletou hudební kariéru prošel mnoha skupinami a formacemi, z nichž některé sám založil a vedl – za všechny jmenujme punkrockovou Brygadu Kryzys a reggae hrající Izrael.

Kniha anglického básníka Richarda Caddela, Slova straky, v jistém smyslu pokračuje v modernistické, možná trochu minimalistické tendenci naznačené imagisty.

Dospívající Marit se musí vyrovnávat se smrtí dvou malých sestřiček, které zemřely dříve, než se sama narodila. Román o nelehkém dětství a chybějícím zázemí představuje bolestný portrét lidské vykořeněnosti.

Paul Colize rád poslouchá rockovou rozhlasovou stanici Classic 21, kde mezi dvěma písněmi uslyšíte i historky z rockového prostředí. Vždycky prý chtěl napsat knihu o rocku, ale také o locked in syndromu a rovněž detektivku. Proto se rozhodl, že nebude psát knihy tři, ale jen jednu, kam se vejde vše. Tak vznikl román Back up.

Úvod do komparatistiky Angeliky Corbineau-Hoffmannové (orig. Berlín 2000), profesorky tohoto oboru na univerzitě v Lipsku, si neklade větší ambice, než prozrazuje název: základní orientaci v disciplíně.

Ederlezi je svátek, kterým Romové vítají příchod jara. Čolićův stejnojmenný román je plný melodií, radosti a bujarého veselí, jaké ke svátku Ederlezi patří. Je to ale také hořká, pesimistická komedie o nevyzpytatelnosti osudu, o ironii života a o věčném vandrování jednoho národa, jenž si svými písněmi proráží cestu napříč časem a prostorem.

Ač autorka předmluvy J. Šmejkalová tvrdí, že v publikaci nejde o „revoluční vyrážení dosud zavřených dveří, ale spíše o nové otevření dveří již dříve v českém intelektuálním prostoru přinejmenším pootevřených“, každopádně jde u nás o průkopnické dílo, které si zaslouží chválu a ocenění. I když se i dnes ozývají hlasy pohoršující se nad tím, když si nějaký vědec dovolí zkoumat „podobný brak“ jako Twilight, jistě mají podobné výzkumy smysl.

Jeffery Deaver píše každý rok jednu knihu. A přitom usiluje o to, aby se neopakoval, aby jeho román měl každých třicet stran nečekaný zvrat a dva tři falešné konce. Splnil to i zde. Jenže nepřekvapivost zvratů a průhlednost, s jakou rozplétá zápletku, je selhání, dané nejspíš únavou z nadprodukce.

Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů, obě libreta opery, průvodní studie.

Druhá recenze na knihu přinášející informace ze vzájemného přátelství řeckého spisovatele N. Kazantzakise s českým skladatelem B. Martinů, jež přineslo operu Řecké pašije.

Další polská debutantka – tentokrát však s poměrně vyzrálou prózou.

V sanatoriu na břehu moře se odehrává příběh, v němž ústřední roli hraje postava lékaře – nepřítomného, který však o svých pacientech ví úplně vše. A hudba.

Román U klavíru vypráví o Maxi Delmarcovi, jenž je celou svou bytostí oddán hudbě, a to dokonce i poté, co se z bytosti stává jen přízrak, k čemuž dojde dvaadvacet dní (a osmdesát šest stran) od chvíle, kdy ho čtenář poznal - je totiž zavražděn...

Rakouský muzikolog Franz Ritter nemůže spát. Trápí ho čekání na diagnózu, kterou nad ním má vyřknout jeho lékař, ale mnohem větší neklid mu způsobí nečekaný dopis. Franzovi píše jeho celoživotní láska a připraví mu tak noc plnou vzpomínek, úvah a přemítání. Je to noc vyprávění se střípky příběhů rozkročených od básníků kmene Udhra a Chajjámových čtyřverší přes Liszta, Beethovena, Manna nebo třeba Aloise Musila po události islámské revoluce a tažení tzv. Islámského státu Sýrií.

Rozhovor Markéty Pilátové se spisovatelkou Annou Enquistovou o tom, jak se dá přežít smrt vlastního dítěte, o tvorbě, která nezabere víc než dvě a půl hodiny denně, a také o tom, že kdo chce ovlivňovat společnost, měl by se věnovat spíš politice než psaní.

Otec parkuje červené auto na asfaltu pod hrází. Děti šplhají vzhůru, rodiče zatím vytahují zezadu z auta kufry a batohy. Kluk a holka stojí těsně vedle sebe mezi ovcemi a upírají pohled přes moře na ostrov. On má červenou bundu, ona modrou. Prudký vítr jim vyfoukává vlasy do výšky, síla vichřice v nich vyvolává smích, ukazují si na vlny s bílými čepicemi z pěny a vykřikují rozrušením, když přívoz přistane.

Román Kontrapunkt se odvíjí od tragické události v autorčině životě: její dcera zahynula při autonehodě. Nácvik Bachových Goldbergových variací přináší matce útěchu a vyvolává vzpomínky na dceru v různých životních stádiích i úvahy o vztahu matky a dcery obecně. Úvahy se prolínají se střípky z Bachova života a s pasážemi o technické stránce klavírní hry.

Hudba byla a je pro literaturu častým zdrojem inspirace. Román Kontrapunkt Anny Enquistové se ale řadí k úzké skupině knih, v nichž je fikční svět i způsob vyprávění tak úzce spjat se zasvěceným hudebním výkladem a konkrétním hudebním prožitkem. Přesto je výsledkem čtivé dílo působící křehce a neobyčejně lidsky.

Nakladatelství Mladá fronta vydalo již druhý román nizozemské prozaičky, klavíristky a psycholožky Anny Enquistové, nazvaný Kontrapunkt. Jak už sám titul převzatý z hudební terminologie naznačuje, ani tentokrát autorka neopouští autobiografické téma terapeutické síly hudby. Tak jako Enquistová sama i její románové alter ego, klavíristka nacvičující Goldbergovy variace, musí v knize čelit bolestné situaci po ztrátě dospělé dcery.