Hudba byla a je pro literaturu častým zdrojem inspirace. Román Kontrapunkt Anny Enquistové se ale řadí k úzké skupině knih, v nichž je fikční svět i způsob vyprávění tak úzce spjat se zasvěceným hudebním výkladem a konkrétním hudebním prožitkem. Přesto je výsledkem čtivé dílo působící křehce a neobyčejně lidsky.

Nakladatelství Mladá fronta vydalo již druhý román nizozemské prozaičky, klavíristky a psycholožky Anny Enquistové, nazvaný Kontrapunkt. Jak už sám titul převzatý z hudební terminologie naznačuje, ani tentokrát autorka neopouští autobiografické téma terapeutické síly hudby. Tak jako Enquistová sama i její románové alter ego, klavíristka nacvičující Goldbergovy variace, musí v knize čelit bolestné situaci po ztrátě dospělé dcery.

Melancholický příběh s magickými prvky mapuje zrod nové hudební legendy. James z kapely Fallen je možná poslední velkou rock-and-rollovou ikonou – alespoň v příběhu současné hvězdy latinskoamerické prózy Mariany Enriquezové.

Kniha norského autora Erlenda Erichsena Národní satanista je jedinečná možnost, jak vplout do nitra blackmetalu - svébytného životního stylu, který v Norsku zapustil hluboké kořeny, a jak lépe poznat tuto důležitou součást severské moderní historie. Propojení líčení prostředí s dospíváním náctiletého kluka činí z knihy velmi slibný literární debut, který má rozhodně co říct nejen fanouškům blackmetalové hudby.

"Preromanticky postavený román" líčí úpadek kdysi slavného světa neapolské opery a nástup romantické senzibility, přičemž autor nezapře svůj dlouholetý zájem o hudbu daného období, stejně jako o kulturu jižní Itálie.

Františku nebeský, vyslanče přesmořský obsahuje texty původem české i do češtiny přeložené, jež vyšly mezi lety 1658–1762. Spojuje je osobnost oblíbeného barokního světce, sv. Františka Xaverského.

Edice Největší Češi, která vychází v nakladatelství Práh od roku 2005, se rozrostla o portrét další významné osobnosti, tentokrát z uměleckého prostředí. Renáta Fučíková se pustila do nelehkého úkolu zachytit v obrazové publikaci životní osudy a hudební dílo českého skladatele a dirigenta Antonína Dvořáka.

Gailly se v některých knihách inspiroval vážnou hudbou, v jiných jazzem, a podobně je postaven i jeho letos vydaný román, Jeden večer v klubu.

Kapitoly z dějin typografie a zároveň přehledná příručka k rozlišení písem a fontů, k tomu základy typografických pravidel. A spousta, spousta historek spojených s písmenky, jejich návrháři, aktivními uživateli i pouhými konzumenty. Kniha Ten můj font od britského novináře Simona Garfielda je doslova nevyčerpatelná studnice informací.

Další pokus o českou drsnou školu pochází z pera pseudonymního autora. Kriminálka z Prahy je sice oproti sloganu z obálky spíše řídká než řízná, ale potěší svižným tempem i neobvykle otevřeným závěrem.

Anotace k česky vydané Gunzigově sbírce povídek slibuje, že k nám „každá z povídek promlouvá o hrůze a zmatku, o vykořeněných bytostech, o bloudících životech, o lidských prohrách“ a že „pět zdánlivě ležérních povídek sbírky Take five nás přenese do hlubin duše i neurózy“. Splní se ta děsivá předpověď?

„Hello, I am Johnny Cash.“ Jen málokterá sentence v dějinách moderní hudební tvorby vyvolávala takové mrazení a emoční pnutí jako právě tato jednoduchá věta. O životě, díle a názorech legendy americké country a zároveň jedné z nejvýznamnějších postav americké společnosti, jejíž odkaz je dodnes nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro statisíce lidí, zasvěceně pojednává neobyčejně poutavý životopis odkrývající o „Muži v černém“ i celou řadu neznámých skutečností.

Díky vlně zájmu o kulturu menších a utlačovaných etnik stále častěji slýcháme také o původních obyvatelích severu Skandinávie, kteří jsou u nás známi nejčastěji jako Laponci.

Jakým způsobem lze propojit dílo rakouského logika Kurta Gödela, které zásadně ovlivnilo současnou logiku a matematiku, umění Bachovy fugy a prostorové obrazové hříčky M. C. Eschera? Obtížně zařaditelné dílo amerického kognitivního vědce, odborníka na umělou inteligenci a překladatele Douglase R. Hofstadtera s podivným názvem Gödel, Escher, Bach: Existenciální gordická balada lze charakterizovat mnoha způsoby.

Tematická monografie In puncto religionis. Konfesní dimenze předbělohorské kultury Čech a Moravy reflektuje nové pohledy a přístupy na kulturní projevy rozmanitých náboženských směrů, tehdy působících v geografickém okruhu Čech a Moravy. I když je značná část knihy věnována výtvarnému umění, obsahuje i cenný přesah do liturgické hudby, literární produkce a architektury.

Známý a oblíbený průvodce operou Anny Hostomské se dočkal podstatně přepracovaného a rozšířeného vydání. V takovém rozsahu u nás dosud žádný průvodce s obsahy operních děl nevyšel. Kniha podává komplexní přehled čtyřsetletého vývoje operního žánru, který se přes mnohé krize a černé scénáře stále těší značné popularitě.

Kari Hotakainen (nar. 1957) patří v současnosti k nejvýznamnějším představitelům finské literární scény. Jeho dílo zahrnuje kromě prózy také divadelní a rozhlasové hry (Český rozhlas Vltava nedávno uvedl jeho hru Oštěpař), knihy pro děti i poezii a autor za ně pravidelně získává nominace na nejrůznější literární ocenění, z nichž řadu také proměňuje.

Jednotlivé kapitoly knihy o subkulturách se vyznačují jak vnitřním vhledem, tak vědeckým odstupem. Autoři tak předkládají nepřikrášlenou analýzu, která se danými komunitami zabývá bez zbytečného idealismu.

Román Beatles vypráví na téměř šesti stech stranách životní osudy čtyř přátel narozených na počátku padesátých let v Oslo, kniha začíná nástupem beatlemánie v roce 1965 a končí v roce 1972 s prvním „ne“, které dají Norové vstupu do Evropské unie. Vyprávění rámcuje diskografie legendární skupiny, názvy desek v titulu kapitol předznamenávají i nová životní období hrdinů.

Představuji si těch pár českých studentů norštiny, kterým se podařilo vyjet do Norska v polovině 80. let, kdy tam poprvé vyšel dnes už legendární román Beatles. Jaké to bylo, když se jim Christensenova bichle dostala do rukou?

Ze všech autorových titulů vzbudila tato více než šestisetstránková kniha svého času zdaleka nejrozporuplnější reakce a je dobře, že se k nám dostává až poté, co jsme měli možnost seznámit se s Ishigurovými slavnějšími a o poznání přístupnějšími díly. Četba této knihy je totiž často velice vyčerpávající, ba frustrující.

Jak již bylo uvedeno výše, Ishiguro se při psaní rád pouští do nových věcí. Třebaže se může zdát, že jeho nejznámější romány Neopuštěj mě, Když jsme byli sirotci a především filmem proslavený Soumrak dne nemají nic společného, opak je pravdou.

Začiatkom roka 2014 vyšla obsiahla kniha dlhoročného novinára Ivana Ivačkoviča Kako smo propevali-Jugoslavija i njena muzika. Je to príbeh o tom, ako sa táto dnes už neexistujúca krajina a jej hudba navzájom ovplyvňovali, prepletali, nenávideli, zápasili, milovali, hádali a nakoniec aj spolu zmizli zo scény.

Besednice je podtitul knihy s prvým plným názvom Škoda knižke nerozpredanej ležať od Ivana Kadlečíka (1938), prozaika, esejistu, publicistu, hudobného nadšenca a odborníka, jedného z hlavných slovenských disidentov... ...veľa ďalších označení by sme mohli nájsť okolo jeho mena a diela. No dovolím si predovšetkým označiť ho za človeka rozhľadeného a vnímavého, človeka nefalšovanej sofistikovanej reflexie. Takým sa zdá byť aj v poslednej svojej knihe.

Není to žádný dokumentárně přesný životopis: Stéphanie Kalfon se spíše snaží vykreslit atmosféru doby a domýšlí si pocity skladatele Erika Satieho, jehož postava je dodnes zahalena rouškou tajemství. Autorka jako by se při psaní inspirovala Satieho hudbou: její styl je jemný, energický, jindy rozvláčnější, hraje si se slovy a rýmy, slova dostávají role podobné notám. Tahle kniha je jako malá báseň v próze.

Spratci jsou dalším příspěvkem do rodiny románů o dospívání, v nichž formativní léta hrdinů spadají do hořkosladce rozporných osmdesátých a devadesátých let. Spisovatel Ota Kars ztvárňuje typické dítě oné doby – spratka v partě dalších spratků, kteří si hrají na otrlé cyniky, ale ve skutečnosti jsou až příliš citliví. Zpočátku spíše humorné tóny se postupně mísí s melancholií, emocionálně barevná nálada dětství v socialistické šedi bledne v prostředí dráždivě křiklavých devadesátek.

Kniha je v nejlepším slova smyslu multioborová. Její základní téma, totiž různorodost vzpour proti staré či příliš dospělé společnosti a opětného začlenění se do jejích struktur, je antropologicky univerzální. V tomto smyslu se dá potápkovství chápat jako velký přechodový rituál, který na iniciované – navzdory dobovému pobouření – neměl žádný negativní vliv, možná dokonce naopak.

Přemysl Krejčík přišel koncem minulého roku s příběhem, jaký ještě nikdo nenapsal, zato ho mohl leckterý český čtenář prožít. Jeho detektivní román Malej NY je obrazem maloměstské hiphopové kultury začátku milénia.

Jako Mann, i Hitler obdivoval Wagnera a Nietzscheho zároveň, a vnucuje se otázka, kterou si klade Thomas Mann sám: "Když se dvěma líbí to samé a jeden z nich je méněcenný - je pak méněcenný i předmět onoho zalíbení?"

Představitelé YouTube svou firmu v knize očekávatelně nehaní, vykreslují ji ve velmi světlých barvách. Ovšem po knihách plných nekritické sebeprezentace slavných youtuberů a návodech, jak točit skvělá videa, jde snad o první serióznější knihu v češtině, která téma představuje v širším a hlubším kontextu.