Świetlicki (jak tvrdí i ve výše citovaném odstavci) poměrně věrně následuje poezii, kterou načrtl ve sbírce Czynny do odwolania. Stále jde o verše oproštěné od abstraktního metaforizování, verše plné konkrétních činností, jakoby zmechanizované dnešní dobou. Velký prostor v nich opět dostávají existenciální pocity odcizení, samoty a vyvrženosti na tento svět, ve kterých se jejich autor nepřímo odkazuje na velké polské básníky.

Děj románu Esterházyho lokaj je zasazen do jakéhosi postmoderního prostoru zámku Esterháze, kolem kterého je dá se říct divočina – z jedné strany močály, na druhé straně Neusiedlerské jezero.

Jak už název napovídá, divadelní uskupení Cabaret Calembour ve svých textech nešetří slovními hříčkami. V knize, která čtenářům představuje deset let jeho tvorby, si přijdou na své hlavně milovníci inteligentního humoru.

Brožurka ukrajinských písní vydaná v originální formě Čechách.

Velvet Havel, hra, která se hraje už devatenáct měsíců, poslední dobou však s jednou významnou personální změnou, zcela respektuje novou poetiku Divadla Na zábradlí – nápaditou výtvarnou stylizaci, specifický rytmus a významné postavení hudby v celém vyprávění, tentokrát vpravdě kabaretním.

Společně s autorovými úspěchy v literárních soutěžích (1. místo v Literární ceně Vladimíra Vokolka 2015, finalista Literární soutěže Františka Halase 2016) vyvolává fakt, že sbírka vyšla jako jubilejní, stý svazek edice poesie Host, v čtenáři velká očekávání. Štěpánovy básně ho však nenaplňují.

Trojici povídek obsažených v souboru s názvem Jako pes napsal Filip Topol v osmdesátých letech. Všechny tři texty byly vydány samostatně v samizdatu, ale až nyní vycházejí pohromadě. Na podobě povídkové knihy se Topol ještě podílel, jejího křtu se ale už nedočkal. Zemřel den před ním.

Takřka paralelně s uvedením divadelní hry Kateřiny Tučkové Vitka, režírované Annou Petrželkovou v brněnském divadle Husa na provázku, vyšla v (taktéž brněnském) nakladatelství Host knižní verze tohoto dramatu. Ačkoliv jsou mnozí čtenáři či recenzenti zklamaní volbou jiné formy, než na kterou byli u Tučkové zvyklí, útlá kniha ukazuje, že původem divadelní Vitka může i ve své tištěné podobě čtenářsky zafungovat.

Nejpodrobnější a nejzásadnější monografii o skladateli Leoši Janáčkovi, který je v posledních desetiletích častěji uváděný a populárnější ve světě než u nás, nenapsal český, ale britský muzikolog John Tyrrell. Nedávného českého vydání prvního ze dvou svazků se však autor již bohužel nedožil.

Podtitul Velvet Underground den po dni naznačuje, že půjde o něco jiného než o klasickou biografii jedné kapely. Autor, dlouholetý přispěvatel hudebního „encyklopedického“ serveru allmusic, zachytil a uspořádal všechna kolotání, averze, žárlivosti a mocenské hry uvnitř skupiny silných individualit.

Čtivá i vtipná popularizační kniha se často odráží od využití známých klasických hudebních děl ve filmech a mimo jiné poradí, po které nahrávce dané skladby sáhnout.

V předposlední knize nazvané prostě a výstižně Tequila se Vargova pozice znuděného byrokrata obrací ve fabulačních obrátkách o plných 180 stupňů - stává se z něj rocker, leader úspěšné undergroundové kapely, která se však nachází na pomezí svých existenčních hranic - právě jí totiž zemřel bubeník...

Bomba★Funk jde proti mnoha ustáleným představám, které máme jak o normalizaci, tak o literatuře. Štrougal s Husákem jsou tu kladní hrdinové. Úspěch komunistické revoluce by měl podpořit příchod nového Mesiáše, který povstane z funkové hudby. A ploše podané příběhové peripetie mají nezaměnitelný a strhující rytmus, jenž stojí na funku, kterým celý text pulzuje.

Román pozoruhodného mladého francouzského prozaika - o přátelství, drogách a hudbě.

Taková normální britská rodinka: Máma nosí tak dlouhé umělé nehty, že v kuchyni nezvládne víc než ohřát v mikrovlnce jídlo ze supermarketu, kde dělá táta hlídače. Jedenáctiletý Ben. Vypadá to, že rodiče víc než svého synka milují tanec – ne že by sami tancovali, ale jsou věrnými televizními fanoušky Tance s hvězdami a občas si i zajedou do Arény, aby soutěž viděli živě. Ben tak každý pátek musí k babičce – a nechce se mu, vůbec. S babičkou je totiž strašná nuda.

V románové prvotině Niñi Weijersové (1987) Následky si hlavní postava láme hlavu s otázkami po povaze a významu umění: „Víc než kdy jindy musí člověk dát najevo, proč zvolil románovou formu.“ O tom, jak kniha vznikala, mluví autorka s Toef Jaegerovou v rozhovoru z roku 2015.

Románová prvotina nizozemské spisovatelky Niñi Weijersové (1987) Následky se vyznačuje tím, že ji nelze snadno převyprávět, současně však nabízí čtenářský zážitek i podněty k přemýšlení na mnoha úrovních, a tak si přijdou na své nejen profesionální, ale i řadoví čtenáři.

Románová prvotina nizozemské spisovatelky Niñi Weijersové (1987) Následky až s postupujícím čtením odhaluje, že není tím, čím se zdá být. Ze společenského románu z prostředí současné umělecké scény se stane „román s tajemstvím“. Anebo je to všechno literární performance?

„Labyrint“ není jen název českého nakladatelství a kulturní revue, ale především prastarý symbol s dlouhou a spletitou kulturní historií. Pro ty, kteří by se chtěli vydat na cestu do této historie, vydalo nedávno nakladatelství Vyšehrad knihu Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě.

Po knihách V cizí kráse (Poznań 1998) a Obrana horlivosti (Kraków 2002) je Lehká nadsázka (Kraków 2011; vše Wydawnictwo a5) již třetí knihou Adama Zagajewského, kterou musíme zařadit na pomezí literatury odborné a krásné. Všechny tři mají charakter literárněvědný, biografický, filozofický, žurnalistický i estetický; neodpovídají představě románu, pamětí ani esejí.