Rakouský architekt, teoretik architektury a spisovatel Friedrich Achleitner patří k čelním představitelům Vídeňské skupiny, která na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století pomocí provokativních literárních experimentů a performancí revidovala zaprášené formy vyjadřování. Rozšiřování akustických a vizuálních možností jazyka, absurdní víceznačnost a zesměšňování stereotypů se odráží i v jeho miniaturách vzniklých po přelomu tisíciletí.

Jak překonat smrt vlastního dítěte? To je otázka, kolem které krouží nová kniha dánské spisovatelky Naji Marie Aidt „Pokud ti smrt něco vzala, vrať to: Carlova kniha“. Co pro nás znamená smrt a jak se s ní vyrovnáváme? Existuje nějaká útěcha, a pokud ano, kde ji hledat? Román nabízí niterné svědectví o prožité ztrátě a o procesu, jímž si prochází pozůstalý.

Experimentální povídky polské autorky Lidie Amejko jsou těžkým soustem i pro hravého čtenáře. A právě proto stojí za to si je přečíst.

Román nemusí být běh na dlouhou trať, a přesto může vzniknout za 24 hodin, dokazuje spisovatel Nicolas Ancion. Jako vyslanec belgického literárního světa jezdí po celé zeměkouli a zavítal i do Prahy. Vynalézavě propaguje literární tvorbu: vedle toho, že s publikem debatuje, nabízí mu tvůrčí dílny nebo skupinové psaní, velmi rád popisuje zážitky z autorských maratonů, jejichž formát sám vymyslel.

Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.

V českém prostředí sice Guillaume Apollinaire patří – vedle Villona, Rimbauda a Verlaina – k nejznámnějším francouzským básníkům, přesto jsme až doposud z jeho slavných Kaligramů znali jen část. Obrazově a prostorově ztvárněnou poezii ze sbírky vydané francouzsky už v roce 1918 si nyní v překladu Petra Šrůty můžeme poprvé prostudovat v celém rozsahu.

V Bohu v troskách se Kate Atkinsonová vrací k osudům rodiny Toddových, které zachytila už v Životu za životem. V novém románu Atkinsonová omezila postmoderní experimenty se strukturou vyprávění, a tak se čtenář může dobře soustředit na autorčino zachycení obrovských změn, jež se udály v poválečné Británii, přerodu konzervativní společnosti s neprostupnými třídními bariérami v moderní zemi, kde jsou sice dozvuky starých pořádků stále ještě patrné, ale kde je již možné skoro vše.

Salată orientală je těžko přeložitelný název rumunského salátu, který se svými přísadami dá přirovnat k českému bramborovému salátu a podobně jako u nás každá rodina uchovává ten svůj správný recept. Názvy kapitol v této knize odpovídají různým ingrediencím, máme tedy před sebou autorův vlastní recept? A jak do salátu přimíchat smyšlené akademiky?

„Jedná se o jednu z nejlepších (a nejdivnějších) knih tohoto roku,“ napsal Trygve Riiser Gundersen ve své recenzi pro norský deník Dagbladet o knize Maud a Aud od Gunsteina Bakkeho. Nejdivnějších zcela jistě, nejlepších stěží.

Druhá kniha mladého českého prozaika Jaroslava Balvína se objevuje více než rok po jeho debutu Mácha: Deníky. Román vychází s doprovodným textem, hrdě oznamujícím, že autor se svým dílem hlásí k tzv. severočeské literární škole. Autorovým průvodcem v literárním světě se stal Vladimír Páral. Je to projev hledání autority, nebo spíše Balvínovy záliby v bizarních postavičkách?

Co trápí spermii na cestě k vytouženému druhému břehu? Co se stane, když spisovateli začnou docházet kozy? Povídková sbírka Lost in the funhouse představuje silně experimentální ukázku rané postmoderní literatury, ale rovněž nabízí odpovědi na tyto a další podobné otázky.

Kniha nekniha, o které byste se možná nikdy nedozvěděli a do smrti toho litovali.

Autorka oceňovaného románu Jasno, lepo, podstín, zhyna ve své druhé knize zamířila žánrově jiným směrem a zvolila fragmentární autofikci, kterou prokládá fotografiemi mrtvých zvířat a popisy uměleckých děl. Ačkoli se může zdát, že se od prvotiny odklonila i tematicky, ve Vyšlapané čáře stejně poetickým jazykem rozvíjí další příběh o izolaci, depresi a jinakosti, se kterou se člověk nemůže vyrovnat jinak, než že uteče a vydá se na cestu, ať už reálnou, nebo duchovní.

Svět kreslíře Jana Bažanta a scenáristy Filipa Nováka zachycuje svět mezi všemi světy, v němž se vyskytují stvoření mimo jakékoliv kategorie. Neuchopitelný děj s příchutí šamanské mystiky bude přístupnější těm, kteří mají zkušenost se změněným stavem vědomí, nejlépe opakovanou.

V kůži hrdiny Di Benedettova románu Tišitel, trápeného všudypřítomným hlukem, by se nikdo ocitnout nechtěl. Je trýzněn každý den, ničen každou vteřinu, pronásledován v ulicích, týrán v každé místnosti. Strůjci svého neklidu přitom nemůže uniknout, natož ho polapit. Umí snad někdo zastavit hluk?

Neprodejný debut, který nabízí pohled na město Sokolov, věčně zahalené v šedi, smogu a beznaději, z nichž není úniku. Do jaké míry mluví vypravěč o městě a nakolik líčí své vlastní vyhoření?

„Tři v jednom“ je stavebním principem kouzelných RGB ilustrací, jež využila španělská ilustrátorka Aina Bestardová ve své anatomii lidského těla, určené dětem předškolního věku. Pomocí tří barevných lup si tak malí objevitelé vyfiltrují z vrstvených ilustrací překvapivý obrázek, který je nejen poučí, ale i pobaví.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Odporně růžová obálka a na ní slečna v jedné ruce s medvídkem, ve druhé s lahví šampónu, ze které se zavřenýma očima a zvednutým levým malíčkem smyslně usrkuje...

„To se nevidí ani v ruském filmu,“ říkávalo se v NDR, když bylo něco natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos. Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti: čtenář se nejednou zasměje i nahlas.

Inscenace Pozvání svou formou imerzivního divadla navazuje na úspěšný projekt Pomezí, divákovi však nabízí mnohem větší míru interakce a možnost výrazněji zasahovat do děje. Pozvaní hosté se tak ocitají spíše v roli spolutvůrců než pouhých pasivních konzumentů. Dá se taková divadelní forma postavit na roveň klasickým představením, nebo jen „hraje na efekt“?

Obraz postmoderního světa, který zpochybňuje hranice mezi fikcí a skutečností a zaměňuje realitu za její odraz. Spletitý myšlenkový labyrint a současně strhující příběh, který se čte jedním dechem.

Buarque, známý především jako zpěvák a skladatel, ve svém třetím a zatím nejúspěšnějším románu udržuje rytmus a strhuje oslavou (tvůrčí) svobody. Anotace sice z pochopitelných důvodů láká na sex a násilí, ale ty naštěstí nejsou pro autora stěžejní.

Literární tvorba brazilského zpěváka Chica Buarqua je v jeho vlasti přijímána rozporuplně; autorka českého překladu se naštěstí nenechala odradit. Text o jazyku lásky čtěme dvakrát.

City u Buddeuse ustupují rozumovým úvahám a popisnosti. Ne jako autorská metoda, nýbrž jako objekt a téma. Tak třeba slovo „láska“ se v knize vyskytuje čtyřikrát, vždy ale s přídechem ironie. Podobně je bůh jen prostředek pro kárání společnosti, nebo je rovnou umístěn do supermarketu či záchodové mísy. Tím se Buddeus přibližuje dalším autorům z okruhu Psího vína i programu „angažované poezie“.

I v éře počítačů mohou humanitní vědy vzkvétat… jen se přitom radikálně změní jejich podoba: autorství bude spíše kolektivní. A univerzitní katedry se možná budou remixovat „jako digitální hudební samply“.

Padesát let jsme čekali na český překlad nevšedního díla, stoprocentně kubánského románu se sugestivní, až uhrančivou atmosférou tropicko-bohémského prostředí. Guillermo Cabrera Infante čtenáře přenese do centra Havany, do zdejších klubů, hotelů i domácností, projde se s ním po typických havanských čtvrtích, bulvárech a zákoutích. To vše v doprovodu jazykových orgií: rigidní pravidla pravopisu úmyslně dostávají na frak, text ovládnou všelijaké přeřeky, slovní hříčky, vtípky, citáty, odkazy, písn