Čtenáři nedotčení McEwanovou ranou tvorbou mají díky povídkové sbírce První láska, poslední pomazání možnost poznat jednoho z nejlepších současných britských prozaiků v úplně jiném světle. Povídkám nechybí autorův charakteristický vypravěčský talent, ale tematicky překračují hranici „normálnosti“.

Kdo je bezmocnější než dítě v děloze? V posledním románu Iana McEwana, ve kterém se britský žijící klasik částečně vrací do svých dekadentnějších let, glosuje nenarozený Hamlet kromě pijáckých zálib své matky také stav britské společnosti nebo poezii.

Menclova kniha nese podtitul román, románu se však může podobat jen svým rozsahem. Neobsahuje postavy, nesleduje žádný souvislý děj, má sice svého vypravěče, ale o jeho totožnosti a úmyslech se můžeme pouze dohadovat. Četba této knihy vyvolává podobné fyzické vjemy jako neustále se pohybující paluba uhýbající pod nohama. Číst je možné jen pomalu, po dávkách; druhou možností je nechat se četbou zahltit k zalknutí.

Technologie, které již byly vyvinuty, zatím se však plně nevyužívají, autor zasazuje do každodenního života v jednom utopickém městě.

Miniromány sú zbierkou textov úplne špecifického charakteru. Tak ako sa dá z „lúky vybrať esencia vône“, tak autori vyskúšali vytvoriť esenciu príbehu na minimálnom priestore. A to nielen textovom. Kniha pozostáva z dvoch častí a každá časť je zároveň nahratá na CD.

Montebello, jehož celá tvorba prozrazuje až posedlost hledáním původu... především slov, si jako téma pro sbírku dvaceti krátkých prozaických textů zvolil připomenutí různých francouzských pamlsků.

Německý básník, novinář, redaktor a překladatel Henrika Ibsena Christian Otto Josef Wolfgang Morgenstern (1871–1914) je považován za zakladatele německé nonsensové poezie.

Morgensternova báseň s názvem Dva kořeny je součástí sbírky Šibeniční písně a o její překlad se kromě Josefa Hiršala a Egona Bondyho pokoušeli například také Vladimír Holan nebo Josef Brukner.

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.

Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930–2007), po několik desetiletí známý jako živá legenda českého undergroundu, patřil ještě ke generaci, pro niž byla jistá znalost němčiny samozřejmostí.

Dílo Christiana Morgensterna, dodnes velmi ceněného básníka, mělo mnoho podob a bylo do určité míry i projevem převládající poetiky v době kolem přelomu století, výrazem zčásti módních filozoficko-religiózních proudů a v neposlední řadě i odrazem úbytku básníkových fyzických sil, způsobených zákeřnou nemocí.

O jedné z nejznámějších Morgensternových básní, groteskní baladě Tři zajíci, se traduje, že je vlastním výkladem autorovy poetiky.

Tweetovat z kapsy telefonu; dělat umění, zatímco je člověk v práci a zkouší nedostat padáka; vytvořit sochu, která se přemístí pokaždé, když ji trefí ptačí trus. Básně norského autora Auduna Mortesensena (nar. 1985) vypovídají o posouvajících se hranicích umění, o životě v době digitálních technologií a sociálních sítí, ale i o samotě.

Novinář, básník a galerista Ivan Motýl (1967) se v minulém roce odhodlal vydat svou první oficiální básnickou sbírku jménem Struska. Zařadil se tak po bok dalších zralých autorů Dagmar Plamperové (Z naší louky) nebo Romana Krištofa (Střelné básně), kteří rovněž sbírkou debutovali překvapivě až loni.

V nejnovější prozaické knize se Petr Motýl ohlíží za cestou, kterou česká společnost od roku 1988 prošla. Čeho si všímá a čím své ironické glosy obohacuje?

Vnímat supermarket jako horskou chatu, paneláky jako velehorská panoramata, parkoviště jako louky. Tuto perspektivu si předsevzala studentská expedice, která letos vydala zprávu o svém putování pražskými sídlišti. Vznikla tak myšlenkově svižná publikace, vhodná pro všechny zájemce o minulost i budoucnost panelových sídlišť.

Dalo by se říci, že veškerá tvorba Mirosława Nahacze, ať už hotové knihy či nepublikované texty, vypovídá o ztrátě sebe sama v realitě.

Ústředním motivem knihy polského autora Mirosława Nahacze, kterou pod názvem Čáp a Lola vydalo nakladatelství Dybbuk, jsou „měniče času“. Drogy. Povzbuzovače. Speedy. Bílej, hnědej, jakejkoli… Houbičky z Nahaczovy románové prvotiny Osm čtyři…

„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby...

Může čtyřletá kariéra vynést 23letého spisovatele na parnas? Může se stát legendou? Zdá se, že právě to se stalo, nebo děje, že se dva roky po své smrti, po posmrtném vydání své poslední nedokončené knihy Mirosław Nahacz stává legendou.

Hlavním rysem románu Čáp a Lola je neustálé prolínání a posuny realit. Hrdina a jeho přátelé se pohybují ve světech, kde neplatí známé fyzikální zákony a kde se, což je mnohem podivnější, i renomované značky liší od těch našich. Když čtenář přivykne zvláštnostem nového prostředí, hrdina usne, zavře oči, silně až k bolesti přitiskne prsty na oční víčka, či naopak zajede pod kůži jehlou.

Tematika prózy Nahacze není v dnešní době ničím neobvyklá, zarážející a vlastně ani originální - příběh party mladých lidí, kteří experimentují s alkoholem a drogami, hledají své místo ve světě a smysl toho, co dělají...

Unikátní příručka pro mladé a nestárnoucí mistry pábitelského řemesla. Zapoj fantazii a nechej vládnout tetu Náhodu. Otevři knihu na libovolné straně a přečti si úkol nebo začátek příběhu, pak zalistuj znovu a vylosuj si slovo, které do příběhu zapojíš. Potká se třeba žabí kráska s trosečníkem?

Poprask okolo vydání posledního románu Jana Němce Možnosti milostného románu odhalil chybějící teoretické nástroje interpretace pro tento v našem prostředí nový typ literatury. Skandinávští recenzenti a literární teoretici mají první rozpaky dávno za sebou a za již více než deset let, poté co tamní kulturní scénu zavalil Karl Ove Knausgård svou hexalogií Můj boj, tam vyšla na toto téma řada zajímavých studií. Některé z literárněvědných prací vydaných na Severu by stály za pozornost.

„Prožívám svět, i když mi chvílemi přijde falešný a hloupý. Nemůžu říct, že bych něčeho litoval, protože čas běží a je ireverzibilní,“ říká v rozhovoru dánský básník a malíř Knud Steffen Nielsen, který před nedávnem navštívil Prahu. Na svůj první překlad do češtiny ještě stále čeká.

Již celé čtvrtstoletí uběhlo od doby, kdy všestranný umělec Petr Nikl, tehdy v roce 1986 student Akademie výtvarných umění, snil svůj sen o žlutém lvu. Sen, jehož jinotajné poselství bylo zachováno v podobě několika autorem ručně svázaných knižních exemplářů ražených na starém consulu.

Hlavní hrdinkou novely není ani tak manželka francouzského ministra financí Valentine de Lestrangeová jako její podivná duševní porucha. Na příběhu zasazeném v kulisách bohatého a dobře zaopatřeného života se o kleptomanii dozvídáme víc a víc. Snaha o osvětu se však místy tluče s vyprávěním jako takovým.

Vangel Nonevski, mladý macedónsky vedec a teoretik, sa nám vo svojom prvom knižnom odbornom výstupe Muzički brikolaž: za elementite na direktnoto recikliranje vo sovremenata muzika (Hudobné kutilstvo: na základoch priamej recyklácie v súčasnej hudbe, vyšlo vo vydavateľstve Magor Skopje v roku 2003), snaží priblížiť jednu z foriem v súčasnosti veľmi populárneho trendu tvorby a vytvárania modernej, populárnej, elektronickej hudby.

Lemprierův slovník je kniha, v níž nikoli „sdělení“ či příběh, nýbrž jakýsi nadpříběh je vzrušující... (a také srovnání dvou verzí originálu knihy).

Adaptace básnické sbírky Tramvestie Pavla Novotného zahájila odvážný pražský festival současné opery. Původně regionálně zaměřená poezie, zobrazující pradávný topos člověka na cestě, nabízí díky spojení s hudbou překvapivě svěží, ba dokonce mnohovrstevnatý literárně-hudební zážitek.