V českém překladu se objevily deníky Ivana Bunina (1870-1953), lépe řečeno jejich část. Stejně jako v originálu nesou název Proklaté dny a zachycují dobu kolem bolševické revoluce v roce 1917 až do roku 1920, kdy Bunin emigroval se svou ženou Věrou do Francie. Už ve dvacátých letech si Proklaté dny přečetla Buninova poslední láska – básnířka Galina Kuzněcovová.

V květnu tohoto roku byl na knižním veletrhu Svět knihy 2012 slavnostně představen nový překlad moldavského prozaika, novináře a básníka Aurelia Busuioca Říkej mi Johny!, který vydalo pražské nakladatelství Havran. Český čtenář má tak již podruhé možnost seznámit se s tímto rumunsky píšícím moldavským autorem – v roce 2003 vyšel v českém překladu jeho román z roku 1999 Smlouvání s ďáblem.

Edícia Domino vydavateľstva Kalligram v ostatnom čase priniesla viacero kníh, koncipovaných ako výber z literárnych kritík, recenzií, článkov, esejí, glos alebo príležitostných príhovorov známych slovenských spisovateľov, publicistov, kritikov.

V jednom domě v Argentině policie nalezne osm mrtvol. Zabíjel stejný počet převážně mladých lidí jihoamerického původu, kteří se sami přihlásili na policii. V částečně autobiografickém románu líčí norský spisovatel chilského původu své zážitky s Pinochetovým režimem a emigraci do Norska.

Autora je možné odsoudit coby člověka utíkajícího před svými závazky do prázdné hry se slovy. Ale zrovna tak je možné v knize najít svědectví o jeho heroickém zápasu s vlastní chorobou. Případně na deníku můžeme ocenit pohled do kuchyně uznávaného kritika, který psal recenze na filmy, aniž je vůbec viděl, a který se v soukromí vyjadřoval zdaleka ne tak vzletně jako ve svých esejích.

Koncentrační tábory se staly jedním ze symbolů nacistické vlády v Německu a na okupovaných územích. Jakými způsoby byly řízeny, jaká pravidla určovala život vězňů a čím si lidé museli projít jen kvůli své etnické či politické příslušnosti, se snaží přiblížit kniha předních českých autorů, která se dočkala již třetího vydání.

Polský lékař, spisovatel, sociolog, vychovatel a ochránce dětských práv Janusz Korczak vytvořil sirotkům ve varšavském ghettu svět, kde v blížící se apokalypse ještě mohli být dětmi.

Knihu francouzské novinářky je možné číst i jako smutné svědectví o tom, že pokud je někdo v nesprávný čas na špatném místě, jeho životní šance se rapidně snižují. A že po několika společně strávených letech se každý muž mění ve „zrůdu, která se považuje za boha, smrdí potem a nemyslí na nic jiného než na sex“…

Rodné město opěvuje, ale také na ně otevřeně žaluje: italská spisovatelka Elena Commessatti pochází z italského Udine, kam i zasadila děj detektivního příběhu, který vychází z reálných událostí. Během dvaceti let tu bylo zavražděno patnáct žen, a ačkoli mají případy mnoho společného, nikdy se nevyšetřily. Commessatti si je jistá, že kauza má společensko-politický podtext.

Jeho oběťmi byly ženy, „napůl“ ženy. Možná, že kdyby zemřela alespoň jedna z nás, vraha by dřív nebo později dopadli.

Těžištěm knihy od americké uměnovědkyně věnované vztahu Rilkeho a Rodina jsou Rilkeho Dopisy mladému básníkovi, které v USA mají dodnes živou odezvu jako zdroj citátů či „nejintelektuálnější svépomocná kniha všech dob“. Text Rachel Corbettové je strhující jako román, krom životních drah dvou vynikajících umělců působivě zachycuje dobu před první světovou válkou i těsně po ní.

Rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu, který byl v čele státu jako generální tajemník komunistické strany a posléze i jako prezident v letech 1965–1989, měl jednu velkou vášeň: lov zvěře. Nebyl však lovcem srovnatelným s jinými. Stejně jako byl posedlý touhou soustředit do svých rukou veškerou politickou moc, i při lovu se choval jako despotický vládce nad vším a nad všemi. Tuto jeho stránku poznal zblízka autor knihy Vasile Crişan.

Nakladatelství Dauphin přineslo na knižní pulty nové vydání prózy Větrník Karla Matěje Čapka Choda, autora tradičně zařazovaného k českým naturalistům. Tento „autoanalyticko-syntetický“ román, jak zní podtitul knihy, vznikl na přelomu roku 1921–1922. Čapek zde poodkrývá vznik literárního díla a formou parodie se vyrovnává s nepochopením své tvorby některými jejími kritiky, jmenovitě F. X. Šaldou a J. Vodákem.

Dánský fotograf Daniel Rye Ottosen strávil třináct měsíců v zajetí islámských extremistů. Přežil, mnozí jeho spoluvězni však takové štěstí neměli. Kniha Rukojmí ISIS je autentickým obrazem hrůzných vězeňských praktik Islámského státu, ale také příběhem o naději a rodinné pospolitosti.

Kanadskou historičku a feministickou badatelku Natalii Zemon Davisovou zajímají individuální příběhy, které vytahuje z hromady dostupnějších informací o šlechtičnách a králích žijících v dávné historii a umně je staví do centra současného zájmu. Za to jí Barack Obama v roce 2012 předal National Humanities Medal. 

Kniha představuje svébytný typ memoárové prózy, do níž je vřazeno několik dopisů Josefa Floriana Jakubu Demlovi. Charakterem edičního zpracování však bude vyhovovat spíš odbornému publiku.

Prozaický debut známého českého lingvisty a literárního teoretika Lubomíra Doležela je otevřená zpověď starého muže, jenž v životě sázel na své erotické úspěchy natolik, že když ho zradilo tělo, zůstává sám, opuštěn všemi svými ženami.

Finský lingvista Kai Donner neputoval na Sibiř za exotikou, ale za poznáním dávné minulosti svého národa. Na základě jeho dvou cest uskutečněných v letech 1912–14 a věnovaných výzkumu jazyků, tradiční kultury i každodenní reality původních obyvatel, tehdy vznikla kniha, již lze dnes považovat za nadčasovou.

Cestopis má být především cesta k introspekci, etnografické pojednání má napomáhat uchopení hodnot vlastní kultury a civilizace. Donnerova kniha Na Sibiři mezi Samojedy obojí naplňuje. Navíc je po finském způsobu zároveň sarkastická i dojemná a přes poměrnou vnější nesoudržnost textu ji lze číst jako vzrušující příběh.

Druhá recenze na knihu přinášející informace ze vzájemného přátelství řeckého spisovatele N. Kazantzakise s českým skladatelem B. Martinů, jež přineslo operu Řecké pašije.

Pro umění zemí, které byly dlouhodobě devastovány komunistickou diktaturou, je po roce 1989 automaticky a zákonitě příznačná tendence vyjádřit se ihned a jakýmkoli způsobem k otázkám přežívání v této absurdní a složité době. Tato tendence se ovšem vzápětí se stejnou zákonitostí stává kontraproduktivní.

Ve sbírce životopisně laděných povídek Edgar Dutka vypráví o dozrávání, mladických problémech a životě v pěstounské rodině. Sbírka volně navazuje na autorovu předchozí prózu U útulku 5, nominovanou na cenu Magnesia Litera.

Jiří Dynka jako by chodil po kavárnách, které tvoří jádro „pražské kavárny“, se seznamem toho, co má slušný člověk činit, a zároveň jakýchsi standardů, které by měl takový podnik plnit. A inventář včetně evidence a Dynkových komentářů je počinem se zcela ojedinělou poetikou.

Co o nás říkají dárky, které si vzájemně dáváme? Norská autorka Cecilie Engerová v nezvyklé rodinné kronice ukazuje, že dárky vypovídají mnohé o nás, našich vztazích i o historii.

Opus magnum maďarského prozaika Pétera Esterházyho (1950) Harmonia caelestis je próza především rozsáhlá: obnáší skoro osm stovek knižních stran. Esterházy, pokládaný za reprezentanta postmoderní prózy v maďarské literatuře, se v ní chápe – přes dechberoucí tematickou, žánrovou a jazykovou rozmáchlost – jediného tématu: svého vztahu k otci.

„Je zatraceně těžké lhát, neznáme-li pravdu.“ Tato Esterházyho věta je zřejmě nejfrekventovanější citací maďarských literárních periodik za první necelé čtyři roky našeho století. Začíná jím rozsáhlá rodinná sága Pétera Esterházyho Harmonia caelestis (2000). Po odevzdání rukopisu spisovatel zjistil, že v letech 1957–1980, tedy v době, která je výchozí pro druhý díl Nebeské harmonie, byl hlavní hrdina románu, spisovatelův otec Mátyás Esterházy, donašečem státní bezpečnosti. Výsledkem dvouleté pr

Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu.

V překladu Luby a Rudolfa Pellarových se v češtině objevilo jedno z nejdůležitějších děl americké jižanské literatury - Hluk a vřava Williama Faulknera. Kniha vznikla v období mezi válkami, konkrétně v roce 1929, nicméně obrovskou pozornost si získala teprve po konci druhé světové války.

Francouzské recenze knížku Sentiments subversifs (Podvratné pocity) často charakterizují jako dlouhý milostný dopis zklamaného Itala své zemi. Ferrucci ji psal z odstupu při pobytu v cizině. Text vznikající v italštině byl od začátku zamýšlený pro vydání ve Francii. V  Itálii vyšel až o rok později, upravený.

Wewerka je pätnásta vydaná kniha Borisa Filana, no kvantita sa v tomto prípade nijakovsky nespája s kvalitou. Hoci na jej prebale stojí, že „s konaním hlavných postáv Wewerkinho príbehu nemusíte súhlasiť, ale pozorovať ho bude zaručene zábavné“, veľa zábavy si človek neužije. Skôr rozpakov, čo vôbec chcel autor touto knihou povedať...