Historikům je souzeno nejen se zabývat dějinami (ať už si pod tím představíme cokoliv), ale též stát se posléze objektem výzkumu svých žáků, následovníků a posléze i dalších generací badatelů, kteří podrobují jejich závěry, metody i samotnou osobnost vlastním rozborům. Jako nejzářnější příklad může samozřejmě posloužit František Palacký, předmětem zájmu mladších kolegů se ale stali mnozí další. Jedno takové „pracovní zasedání, uspořádané s podporou Filosofického ústavu AV ČR, v. v. i. v rámci programu Strategie AV 21 ve dnech 22. – 23. června 2021,“ se věnovalo brněnskému historikovi Josefu Válkovi (1929–2017). Na něm přednesené příspěvky byly o něco později vydány péčí editorů Martina Nodla a Vladimíra Urbánka knižně pod názvem Josef Válka a myšlení o dějinách. 

V osmi zahrnutých studiích představují jednotliví autoři Válku jednak jako odborníka na různá témata, často přesahující rámec historického výzkumu, jednak v různých obdobích jeho profesní kariéry, od studenta až po uznávaného profesora (ovšem nikoli jako člověka, v podstatě nikde není v knize zmíněno jeho rodinné zázemí, původ apod., na „scénu“ nastupuje až jako student prvního ročníku vysoké školy v roce 1948). Jak je tomu u publikací tohoto typu obvyklé, některé příspěvky jsou bez potíží srozumitelné i pro člověka bez hlubšího humanitního vzdělání, některé naopak představují intelektuální výzvu, jejíž obsah plně docení jen úzká skupina odborníků. Obecně však lze konstatovat, že jednotliví autoři na Válkovi oceňují jeho všeobecný rozhled, schopnost (a ochotu) klást neotřelé otázky a hledat na ně odpovědi a za nimi si následně stát i proti většinovému názoru historické obce – což by sice měla být vlastnost všech badatelů, ale praxe bývá v tomto ohledu všelijaká. Válkovu přemýšlivost přitom autoři nezmiňují a neoceňují jen u studií souvisejících s Františkem Palackým, Janem Amosem Komenským či manýrismem, ale rovněž v otázce Válkova vztahu k marxismu, „jímž se tak zásadně lišil od čistě mechanického odvolávání se na klasiky marxismu-leninismu českými historiky, zkoumajícími předbělohorský velkostatek v 80. letech 20. století“ (s. 16). Srovnávat ovšem přístup upřímně přesvědčeného mladého komunisty 50. let (který se nadto s oficiální politikou KSČ stále více rozcházel a nakonec byl ze strany vyloučen) s přístupem badatelů, majících o třicet let později před očima materiální i morální vyprázdněnost systému stavějícího na marxistických idejích, působí poněkud diskutabilně. Jako červená nit se jednotlivými příspěvky táhne též důraz na Válkovo moravanství a jeho zájem o dějiny Moravy jako svébytného celku (o to více čtenáře posléze překvapí informace, že v roce 1968 se Válka vyslovil proti myšlence federalizace Moravy), některé formulace přitom čtenáře v Čechách přimějí přinejmenším pozvednout obočí: „Válka si Palackého vždy nesmírně vážil, zdaleka nejen pro jeho moravský původ.“ (s. 63)

V žádném případě ovšem sborník nepředstavuje Válkovu hagiografii, autoři k němu dovedou být i kritičtí – Martin Nodl například Válkovi vytýká až příliš volné žonglování s klíčovými pojmy marxismu nebo nedostatečnou pramennou oporu pro některé vývody, Roman Pazderský upozorňuje na některé problematické aspekty Válkova přístupu k Palackému, zejména na dosti izolacionistický přístup bez zařazení do vývoje českého historického myšlení a bez srovnání s jeho předchůdci a následovníky, i na některé věcné chyby, kterých se Válka při psaní své habilitační práce jakožto badatel zabývající se primárně jinými epochami než 19. stoletím dopustil. Autoři též v zájmu objektivity uznávají, že Válkovo dílo nelze z velké části označit jako „nadčasové“, neboť z pochopitelných důvodů dnes již zastaralo a může sloužit spíše jako zajímavý doklad cest, jimiž se česká historiografie v padesátých a šedesátých letech ubírala. Čehož si ostatně byl vědom i sám Válka a třeba zmíněnou práci o Palackém sám po roce 1989, kdy se konečně objevila naděje na její publikování, zveřejnit nechtěl. Drobnou perličkou v Pazderského textu, která jistě nejednoho čtenáře pobaví, je skutečnost, že Válka jednu svou esej o Josefu Pekařovi podepsal pseudonymem „Petr Pavel“.

Metodologicky specifickou kapitolou přispěl do knihy Jiří Němec, který se zaměřil na prameny v archivu Masarykovy univerzity. S jejich pomocí lze sledovat kariéru Josefa Války v zrcadle oficiální dokumentace, jako s každým archivním materiálem je však nutné s nimi zacházet velmi kriticky a opatrně, což autor popsal téměř poeticky: „Avšak s těmito záblesky je třeba nakládat velmi opatrně. Budou pozorovatele mást a vést k příkrým závěrům, pokud nebude to, co bylo tak náhle a ostře nasvíceno, zasazovat do celé sociální krajiny, tedy do širšího socio-kulturního kontextu a v neposlední řadě také do kontextu lidského bytí.“ (s. 34) Tato kapitola bohužel neobsahuje informace, které by čtenář u výzkumu prováděného přímo v archivu samotné instituce, na níž Válka působil, očekával – autor přímo přiznává, že konkrétní důvody k Válkovu vyloučení z KSČ stále zůstávají zahaleny tajemstvím, a otázku, jak vlastně Válka, který měl zákaz učit, vést studentské práce i publikovat, mohl zůstat na univerzitě, Němec raději ani nenastoluje.

Mimo univerzitní a ryze odbornou činnost Josefa Války míří příspěvky Milana Řepy a Tomáše Pánka. První jmenovaný se zabývá Válkovou spoluprací s časopisem Host do domu, druhý pak jeho vystupováním v rozhlase v devadesátých a nultých letech. Řepův rozbor Válkových textů, obvykle knižních recenzí či podobných útvarů, sice místy působí až jako nekritická chvála, Řepa však zároveň dokládá, že i na těchto textech lze vysledovat „součást přerodu přesvědčeného marxisty české provenience v liberálně uvažujícího historika s evropským rozhledem“ (s. 111), a to možná ještě zřetelněji než ve Válkových odborných textech, vázaných standardy vědecké práce. Pánkův příspěvek se spíše blíží přehledovému soupisu pořadů, na nichž Válka s rozhlasem spolupracoval, včetně data vysílání a počtu posluchačů, cenný je však obecný rámec vzájemné kooperace mezi veřejnoprávním médiem a historickou obcí, vysledovatelný již do doby před druhou světovou válkou, do něhož Pánek konkrétní příklad Války a jeho radiových výstupů zařazuje.    

Ač to v recenzích nebývá úplně zvykem, je vhodné na tomto místě zmínit i rejstřík, jímž je kniha vybavena. V knize, v níž je celá jedna studie věnována Františku Palackému, může čtenáře zaskočit, že jméno otce české historiografie v rejstříku nenalezne, přinejmenším ne tam, kde by jej nejspíše očekával, totiž pod písmenem P – hledat je nutné pod písmenem F. Takových případů najde pozorný čtenář v rejstříku více, jména profesionálních herců předčítajících v rozhlasových pořadech úryvky z dobových textů v něm pak chybí úplně (patrně v souladu se středověkým a raně novověkým světonázorem, předmětem výzkumu Josefa Války i mnoha autorů do knihy zahrnutých příspěvků, řadícím herce blízko k úrovni lidí bezectných). Nejedná se samozřejmě o nedostatek zásadní, čtenář se nad ním spíše jen zasměje, ale renomovanému nakladatelství by se takový renonc stávat neměl.

Jako celek kniha cílí jednoznačně na odborné, především historií se zabývající publikum, díky širokému spektru témat, jimž se Josef Válka během své vědecké kariéry věnoval, si v ní „to své“ najde většina členů historické obce – samozřejmě nejvíce ale ti věnující se přímo dějinám dějepisectví či příbuzným oblastem. Jako příklad toho, jak se i ve velmi omezených podmínkách a s rukama spoutanýma ideologií předem diktující výsledky výzkumu dá dělat věda na úrovni, má ale kniha mnohem širší poselství.