Walser, Martin
Smrt jednoho kritika 2

recenze beletrie zahraniční

Koncem letošního jara se téměř všechny německé deníky a další význačná periodika ve svých literárních přílohách a rozhlas a televize v literárně-kritických pořadech zabývaly posledním a mezitím ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp publikovaným románem významného žijícího německého prozaika Martina Walsera Smrt kritika.

Pocit viny, nebo studu?
Ke skandálu kolem nové knihy německého spisovatele Martina Walsera Smrt kritika

Koncem letošního jara se téměř všechny německé deníky a další význačná periodika ve svých literárních přílohách a rozhlas a televize v literárně-kritických pořadech zabývaly (také v souvislosti s aférou předního politika FDP Möllemanna, obviněného z antisemitských výroků vůči Šaronově politice) posledním a mezitím ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp publikovaným románem významného žijícího německého prozaika Martina Walsera Smrt kritika. Skandál, který přerostl v mediální aféru (a válku), se rozpoutal poté, kdy šéf fejetonu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) Frank Schirrmacher veřejně odmítl otisknout Walserův román na pokračování ještě před jeho vydáním s odůvodněním, že román Smrt kritika je "dokumentem nenávisti" a "vražednou fantazií", v níž "bohužel nelze přehlédnout... antisemitská klišé". Tématem románu je vliv médií na literární tvorbu v době televize, a to v postavě mocného kritika André Ehrl-Königa, v němž lze snadno rozpoznat Marcela Reich-Ranického, muže, který přežil varšavské ghetto a po válce svou literárně-kritickou činností výrazně ovlivňoval německou literaturu.

Toto závažné a ze strany FAZ z několika důvodů překvapující obvinění potvrdila záhy řada renomovaných listů (Welt, Frankfurter Rundschau, Zeit, Spiegel), jimž se text dostal do ruky v elektronické podobě od nakladatelství Suhrkamp, další se naopak vyslovily proti (Süddeutsche Zeitung) a poukazovaly na to, že román je satirou a fantazií s groteskními rysy. Mnozí tvrdí, že jde o špatnou kolportáž a přímou autorovu pomstu na mocném a nepříjemném kritikovi. Sám spisovatel prohlásil, že odmítnutí knihy s poukazem na její antisemitský ráz by mu nikdy nepřišlo na mysl, snažil se pouze popsat a objasnit tvorbu a vznik veřejného mínění v éře televize. Jak se řada kritiků vyjádřila, nevyhnul se Walser vedle několika zdařilých pasáží četným nechutnostem a André Ehrl-König je v textu líčen jako zkorumpované, vulgární, ješitné a chlípné monstrum. Walser je příliš zkušený autor, tvrdí, než aby mu uniklo, že tentokrát neboří tabu, ale překračuje meze únosnosti. Jistě dobře věděl, s čím si zahrává.

Marcel Reich-Ranicki se cítil knihou hluboce dotčen a naléhal na nakladatelství Suhrkamp, aby ji vůbec nevydávalo ("...v nakladatelství Waltera Benjamina, Ernsta Blocha, Theodora W. Adorna a Paula Celana nemá tato kniha, ke všemu ještě špatně napsaná, co dělat"). Walserovo kmenové nakladatelství se ocitlo v obtížné pozici (jeho šéf Siegfried Unseld již na jaře těžce onemocněl a zástupce Günter Berg musel rozhodnout v situaci, která by mohla mít pro další vývoj nakladatelství vážné následky - Berg se nakonec rozhodl pro vydání s tím, že "nakladatelství vždy stálo za svými autory...", ovšem neskrýval, že text se stal v nakladatelství předmětem kontroverzních diskuzí. Náklad červnového vydání byl stanoven na 50 000 výtisků.

Podíváme-li se na Walserovo dílo z odstupu, nelze přehlédnout, že mistr ironie, ale i nejasností a zastřených významů, se již několikrát svými romány či esejistickou tvorbou a veřejnými projevy v minulosti vyjadřoval k dění v Německu - tu provokativně, tu nevhodně, jindy zastřeně, jako by nemohl volně vyslovit to, co chtěl. Osud Německa mu nebyl nikdy lhostejný a jeho snaha dovést alespoň v myšlenkách Německo k "normalitě" vyjadřovala a vyjadřuje dnes přání mnoha lidí. Po známém projevu ve Frankfurtu/M. roku 1998 u příležitosti předání Mírové ceny německých nakladatelů a knihkupců (kdy vyšla jeho kniha Ein springender Brunnen, čes. Johann, s několika nehezkými akcenty v závěru) se dočkal jak potlesku ze strany vládnoucích kruhů, tak odmítavého mlčení a následné ostré reakce ze strany předsedy Ústřední rady Židů v Německu, tehdy ještě žijícího Ignatze Bubise: za "duchovní žhářství" označil tehdy Bubis Walserova slova o tom, že se již nechce dívat na "instrumentalizaci německé viny, jejímž účelem je dosažení současných cílů".

Ve stejné době však Walser uveřejnil v Neue Zürcher Zeitung "novopohanský" manifest Ich vertraue. Querfeldein. (Důvěřuji. Cestou necestou.). Vyjadřuje se v něm nepříznivě k židovsko-křesťanským kořenům evropské kultury a soudí, že její rozšíření je příčinou současného evropské neštěstí, neboť "biblický Bůh nás neučinil lepšími, nýbrž horšími: musíme dělat to, co se po nás žádá, jinak konáme zlo." Walser nesnesl pomyšlení na to, že náboženské zákony Němce odcizují od prapůvodu jejich kultury, od toho, co bylo Germánům vlastní před příchodem křesťanství. Vykoupení podle něho záleží v přehodnocení křesťanských hodnot, v osvobození od přehnaných požadavků morálky, návratu k prapůvodní, německé kultuře.

Z tohoto pohledu vidí řada Walserových kritiků v kontroverzní Smrti kritika jen důsledné provádění estetického a politického programu, s nímž se Walser nikdy netajil a jenž čerpá z Nietzscheho a francouzského pravicového intelektuála Alaina de Benoîta. Vždyť i Ernst Jünger viděl v monoteismu "tisíciletý incest" a snažil se rozetnout gordický uzel židovsko-křesťanské morálky a zbavit Německo pout západního chápání hříchu a viny. Zjevná je u Walsera snaha vrátit německému národu to, po čem vždy toužil: romantickou touhu a vzpomínku na pohansko-germánskou minulost. Již řadu let existuje v určitých vrstvách v Německu nevole části kulturní elity, jež činí křesťansko-židovskou tradici odpovědnou za dlouhodobé churavění německého národa. Cesta k národnímu uvědomění bude podle nich možná jen tehdy, až se německá vzpomínka na Osvětim zcela oprostí od zvláštní židovské vzpomínky. Někteří Němci totiž - a to je strašná věta - nikdy Židům Osvětim neprominou.
Je pravda, že i politická elita Německa je k těmto úvahám mnohdy netečná, mluví o "estetice státu" apod. Berlínská republika by ráda našla své sebeurčení a stín Osvětimi se zvolna krátí. V Německu je vedle osvícených a kritických hlasů také mnoho lidí, kteří by velmi rádi udělali tlustou čáru za minulostí a nové republice dali do vínku nevinnost a ničím nezatíženou budoucnost; rádi by vymetli chodbu rovnou se vším neřádem. Jenže vyvolávají přitom duchy - přestože muselo být od počátku zřejmé, co v sobě taková skříňka s vytouženým obrazem "normálního" státu ukrývá.

Spor o Walsera zdá se tedy být zatím posledním aktem dlouhého sporu o morální základy Berlínské republiky. Walser sám nechal svou literární fantazii nahlédnout do propastné hlubiny svého světonázoru a ta teď na něj hrůzyplně zírá zpět. Vždyť nejde jen o německou kolektivní vinu (jak ukázala šokující výstava wehrmachtu) a individuální svědomí, o němž mluví Walser. Nikdo se nemusí cítit vinen, narodil-li se v Německu sedmdesátých a osmdesátých let. Německá minulost není jen otázka viny, je také otázkou studu. Neboť stud je z hloubi duše vyvěrající pocit, který nemusí nutně souviset pouze s činy potomků, ale i jejich předků.

článek vyšel v Literárních novinách v létě 2002, upraveno pro www.iliteratura.cz 18/11/2002

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 88 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3904x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce