Lodge, David

studie beletrie zahraniční

David Lodge (1935) je znám především jako autor komických románů z univerzitního prostředí (Hostující profesoři, Svět je malý, Pěkná práce). V českém překladu jsou dnes dostupné i další romány, a to včetně autorovy druhé knihy Den zkázy v Britském muzeu či Terapie...

David Lodge, literární kritik, spisovatel a žurnalista

David Lodge (nar. 1935) je nejen u nás znám především jako autor komických románů z univerzitního prostředí. A to právem, vždyť kdo by neznal Hostující profesory (Changing Places, 1975, česky 1980), ještě lepší Svět je malý (Small World, 1984, česky 1988) anebo Pěknou práci (Nice Work, 1988, česky 1991), která celou univerzitní trilogii uzavírá. V českém překladu jsou dnes dostupné i další romány, a to včetně autorovy druhé knihy Den zkázy v Britském muzeu (The British Museum Is Falling Down, 1966, česky 1975) či Terapie (Therapy), která se objevila v našich knihkupectvích poměrně nedávno.

David Lodge je vyznáním i praxí "realista" a s oblibou prohlašuje, že píše romány, o nichž Roland Barthes tvrdil, že už nejsou možné. Nicméně vedle velkých hlavně anglických "realistů" 19. století jako Dickens, Thackeray či George Eliot jej výrazně ovlivnili i autoři, kteří mají k realismu hodně daleko - například Joyce, Kafka či Woolfová -, a to nejenom v literární tvorbě, nýbrž i v kritickém myšlení. Lodge totiž patří k dnes tolik početné skupině autorů, v nichž se snoubí spisovatel a univerzitní učitel. Nicméně jeho případ je přece jen trochu zvláštní: na rozdíl od mnoha jiných, kteří byli na univerzity pozváni díky svým literárním úspěchům, aby zde vyučovali v anglosaském světě tolik oblíbené kurzy "tvůrčího psaní", David Lodge se vedle spisovatelské činnosti zabýval nikoli tvůrčím psaním, nýbrž běžnou akademickou prací - tedy literární teorií a kritikou, o čemž svědčí jak indicie jeho románů, tak hned několik knih literárních studií, kritik a recenzí. Na univerzitě v Birminghamu působil až do roku 1987, kdy předčasně odešel do penze, aby se mohl naplno věnovat psaní.

Zájem o teoretické (akademické) otázky literatury se u Lodge objevuje od samého počátku jeho literární dráhy. Už ve vynikající satiře Den zkázy v Britském muzeu lze vystopovat poměrně vážná témata, jimiž se Lodge bude zabývat jak v dalších románech, tak kritických textech. Snad hlavními z nich jsou intertextualita, tedy vztah literárního díla nikoli k "realitě", nýbrž k jiným literárním dílů, a s tím spojený fenomén, který Harold Bloom nazývá úzkost z vlivu ("anxiety of influence") - to, co Lodge v úvodu k vydání z roku 1981 s přímým odkazem na Blooma charakterizuje takto: "pocit obrovské váhy zděděné literární tradice, který musí pronásledovat každého mladého autora, nutnost a zároveň nemožnost udělat něco, o co se dosud nikdo nepokusil". Tento poměrně spletitý literární problém Lodge organicky začleňuje do svého textu a je nad veškerou pochybnost jasné, že zde rozhodně nejde o problém vsunutý do románu jaksi zvenčí (tj. aby se hodil literární kritice, jež by se ho mohla snadno "chytit" a teoreticky rozvádět), nýbrž o něco, co se Lodge jakožto vlastně začínajícího autora bytostně dotýká a co je nedílnou součástí jeho literárního tápání. Navíc je dané téma naprosto brilantně stylisticky zpracované - v knize najdeme vskutku úžasné parodie na autory jako Kafka, C. P. Snow, Henry James, Joseph Conrad, anebo Graham Greene. Například jedna z nejlepších scén celé knihy odehrávající se při vstupu hlavního hrdiny do muzea je kafkovská nejenom situačně (problém s komplikovanou a absurdní byrokratickou strukturou vážené instituce), nýbrž i jazykově.

Teorií se ale Lodge zabývá i ve svých třech slavných univerzitních románech. Pravda, zde jde spíše o satiru na poměry panující na akademické půdě, nicméně i ty jsou nedílnou součástí současné konjunktury literární teorie na západních univerzitách - nebo spíše konjunktury z 70.-90. let, neboť dnes tolik populární literární teorii střídají "kulturní studia", jejichž vztah k literatuře je více než pochybný. Lodge zde teoretické problémy neřeší přímo v jazyce románu, nicméně prostřednictvím pronikavé satiry postihuje jednotlivé aspekty dominantní módy v literárně-teoretických studiích velmi kriticky a dlužno dodat, že i velmi výstižně. A to jak problémy na první pohled "vnějškové", tj. zneužívání mezinárodních konferencí jako záminky pro velmi laciný "akademický" turismus, tak problémy inherentní samotným "doktrínám", např. notná dávka ideologie v teoriích převážně levicově (někdy dokonce maoisticky) orientovaných myslitelů či naprostá neznalost světa mimo univerzitu (např. v románu Pěkná práce sexuálně nenasytná marxistka - a u Lodge mají marxistky a feministky vůbec hodně často blízko k nymfomanii - sice píše disertaci o průmyslových románech viktoriánské epochy, ovšem o průmyslu jako takovém nemá ani tušení), ale také, a to je zdaleka to nejzávažnější, skutečnost, že mnoho "teoretiků" dokáže zasvěceně "teoretizovat", aniž by dané literární dílo vůbec kdy četli. Právě tento svět měl David Lodge příležitost dopodrobna poznat a materiálu, který se přímo nabízel ostré a hluboko sahající satiře, dokázal brilantně využít - a tak nikoli náhodou označil Umberto Eco knihu Svět je malý v předmluvě ke francouzskému překladu za jeden z nejkomičtějších románů dvacátého století.

Lodgeova satira jde však tak hluboko proto, že není motivována jednoduše nějakým primitivním odporem ke komplikovanějšímu přemýšlení o literatuře. Na kontinentu toto není časté, a díky vlivu ruského formalismu a věhlasné pražské školy i u nás existuje povědomí o teoretických problémech literatury, nicméně v Anglii jde, anebo donedávna šlo, o jev poměrně frekventovaný: jakékoliv hlubší uvažování o literatuře je a priori odmítáno s tím, že jde o výmysly, které nemají s literaturou co do činění. Například podle D.H. Lawrence by měla literární kritika pouze popisovat "odůvodněné pocity", jež to či ono dílo ve čtenáři vzbuzuje. A právě takovému postoji je David Lodge velice vzdálen - kriticky i autorsky jako by hledal nějakou střední cestu mezi dvěma extrémy: na straně jedné apriorní odmítání jakéhokoli teoretického myšlení, na straně druhé nekontrolované bujení teorií, které už ani nemají co říci, postrádají vztah k diskutovanému dílu, anebo jsou neseny čistě ideologickými zájmy.

Samotná kritická práce Davida Lodge je v mnohém průkopnická a jistě zasluhuje podrobnější zmínku, a to už proto, že vydání některé z jeho kritických knih v českém překladu - jeho kritika je věnována povětšinou čistě anglické tradici románu - se nejeví zrovna jako pravděpodobné. Svou první kritickou knihu Jazyk prózy vydal v roce 1966, tedy v době, kdy teoretické studie věnované románu nebyly, přinejmenším v anglosaském kontextu, ničím ani zdaleka běžným. Co se kritického myšlení týče, existovala v Anglii i Americe silná tradice tzv. Nové kritiky, jenže ta se zaměřovala spíše na poezii. S notnou dávkou zjednodušení snad lze říct, že šlo o snahu systematizovat kritické dílo takových velikánů jako T.S. Eliot či William Empson, přičemž výsledkem byla teorie, jež se soustřeďovala na jazyk a podrobné čtení (tzv. "close reading"). Jak napovídá název Lodgeovy knihy, jeho záměr byl v ledasčem podobný: tj. studovat jazyk prózy, pokusit se jednotlivé poznatky nějak utřídit, zobecnit a formulovat nějakou koherentní teorii. To nebyl zrovna snadný úkol a i sám autor byl po letech ke své knize značně kritický - teoretická část je někdy až příliš schematická, dnes působí už hodně zkostnatělým dojmem, chybí zde jakákoli diskuse s tehdejšími literárně-teoretickými proudy na kontinentu a předkládaná teorie, říká později sám Lodge, má spoustu omezení a restrikcí, které on sám v praxi nedodržuje. Nicméně dva aspekty této práce zasluhují pozornost i dnes: předně důraz, který v návaznosti na Novou kritiku Lodge položil na jazyk - "každá dobrá kritika je odpověď na jazyk díla a dobrá je jen potud, pokud je odpovědí citlivou", shrnul později svůj zásadní postoj a výchozí bod v úvodu ke knize Romanopisec na rozcestí (The Novelist at the Crossroads, 1971). Tím druhým aspektem jsou právě konkrétní jazykové analýzy děl autorů, k nimž se i později bude vracet: Austenové, Dickense či Hardyho.

Silným impulsem pro další práci, a vlastně i pro rozvedení určitých tezí naznačených v první kritické knize, bylo pro Lodge seznámení s kontinentálním "strukturalismem". V knize Jak pracovat se strukturalismem (Working with Structuralism, 1981) shrnul několik vynikajících analýz - opět zde najdeme texty věnované Hardymu, Dickensovi, ale také Hemingwayovi či Waughovi. Ve všech se velice úzce zaměřuje na jazyk jejich díla, podrobuje jej pečlivé analýze, přičemž se hodně nechává inspirovat právě "strukturalismem." Pod tímto pojmem nicméně chápe teoretické kontinentální myšlení vycházející z ruského formalismu, a to v časovém rozpětí od šedesátých let až po současnost, tedy včetně onoho rozmanitého myšlenkového proudu, jež na klasický strukturalismus ostře reaguje a často bývá označován jako post-strukturalismus. I zde Lodge dělá pro anglické prostředí průkopnickou práci a i tady si před sebe staví nelehký úkol, totiž pokusit se vyřešit krizi literárních studií, která, jak píše "je částečně důsledkem jejich úspěchu... tato disciplína učinila velký intelektuální pokrok, nicméně během něj se stala nepochopitelnou pro laika - a dokonce i pro mnohé profesionály vzdělané ve starší, spíše humanisticky orientované tradici. Tato nepochopitelnost není jednoduše záležitostí žargonu, i když i ten je velkou překážkou, mnohem zásadněji jde o to, že tato nová kritika jde často, podobně jako moderní fyzika, proti empirické zkušenosti a zdravému rozumu." Což ovšem neznamená, jedním dechem dodává, že by se tento nový trend měl ignorovat. Píše, že jeho kniha by se klidně mohla jmenovat "Jak žít se strukturalismem", neboť tento myšlenkový trend oblast literární studií zasáhl natolik zásadně, že se bez něj dnes už obejít nelze. Nicméně vlivem zmiňované "nesrozumitelnosti" se otevřela obrovská propast mezi akademickým výzkumem a běžnou, tj. v denním tisku publikovanou kritikou - a právě tuto propast si dal David Lodge za cíl překlenout: "Eseje a recenze obsažené v tomto svazku jsou dílem člověka, který se aktivně podílí na univerzitním vyučování, akademické kritice, literárním žurnalismu a psaní románů; a kterému jde o to udržet mezi těmito třemi odlišnými diskurzy pojítka a kontinuitu." Snad ani není nutno dodávat, že pro tento úkol byl nadmíru dobře vybaven.

Akademické pozadí mu poskytlo rozsáhlou erudici, zkušenosti spisovatele zase vhled do konkrétního díla a schopnost velmi srozumitelně tento vhled zprostředkovat běžnému čtenáři. Navíc silnou stránkou knihy je to, že sestává z konkrétních analýz, v nichž je Lodge kritik vždy nejpřesvědčivější - to ostatně dokazuje předchozí kniha Mody moderního psaní (The Modes of Modern Writing, 1977), kde se na základě Jakobsonova rozlišení mezi metonymií a metaforou pokouší nějak souhrnně postihnout literaturu celého dvacátého století, což je těžký, ne-li nemožný úkol, a kniha je také značně nekonsistentní, rozporuplná, nepřesvědčivá a obecně vůbec velmi vzdálená jeho brilantním konkrétním analýzám.

Teprve na sklonku své akademické kariéry Lodge objevil dílo M. Bachtina, jemuž také posléze věnoval knihu Po Bachtinovi (After Bakhtin, 1990), možná svou dosud nejlepší kritickou knihu. V ní totiž silně zdůrazňuje Bachtinovo odmítnutí "stylu" - dílo pak, píše Lodge, nemá jednotný styl, nýbrž je nesenou pluralitou několika "stylů", které různě vrství a právě tím dosahuje estetického účinku. I tato kniha je poskládána z několika konkrétních analýz, ovšem Lodge už ani zdaleka neusiluje o nějakou obecnou, vše zastřešující teorii založenou na binární opozici, naopak věnuje se jednotlivostem, snaží se úzkostlivě zachovávat pluralitu díla a svazek v sobě spojuje to nejlepší z akademické kritiky a velmi pronikavého, svižně napsaného literárního žurnalismu. Tímto dílem se ale Lodge také s akademickým prostředím rozloučil - Po Bachtinovi vyšla krátce po jeho odchodu z univerzity, který jak Lodge naznačuje v úvodu, nebyl motivován pouze touhou věnovat se plně literární tvorbě, nýbrž i skutečností, že "velká část akademické kritiky není příspěvkem k lidskému vědění, nýbrž demonstrací profesionálního mistrovství překladem známých fakt do stále obskurnějších metajazyků."
Tato kritika organicky zapadá do celku Lodgeova díla, které se ve svém celku staví jaksi na hranici akademického diskursu - tj. je s ním neodmyslitelně spjato, ovšem zároveň si stále podržuje jakousi distanci - distanci spisovatele a žurnalisty. A snad ani není nutno dodávat, že právě v tom spočívá jeho obrovská cena.

© Ladislav Nagy

Diskuse

Vložil: , 17.03.2004 19:14
Lodge, David
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5074x

Inzerce
Inzerce