Erotica jako hranice literatury?

studie literární věda

Erotická literatura či pornografie je snad jediným literárním žánrem, který je posuzován (a nezřídka kdy odsuzován) jako celek

Erotica jako hranice literatury?

Erotická literatura či pornografie (1) je snad jediným literárním žánrem, který je posuzován (a nezřídka kdy odsuzován) jako celek. Skutečně, sci-fi, fantasy, detektivky - abych jmenoval jen pár případů nedávno etablovaných žánrů - ty všechny jsou vnímány sice na okraji toho, co se nazývá "vážnou" nebo "vysokou" literaturou, ovšem nikoho nepřekvapí, pokud se v těchto oblastech objeví nějaké mistrovské dílo (I.Banks, Mervyn Peake, Graham Greene). Snad právě proto, že tyto oblasti nevzbuzují takové pohoršení, nejsou tak podezřelé, ba přímo subverzivní jako pornografie (2). Použil jsem termínu žánr. Ale je pornografie vůbec samostatným žánrem? A je jím sci-fi či detektivka? Při rigorózním dělení, vycházejícím z klasické definice žánrů, by přece jak pornografie, tak detektivka spadaly do žánru románu, který je sám poměrně mladý. Nicméně poslední století se neslo ve znamení značné proliferace "žánrů" a netřeba dodávat, že i inflace toho termínu. Z pragmatického hlediska to bylo jistě výhodné: usnadnilo pojmovou práci, klasifikaci literatury, běžnému čtenáři pomohlo orientovat se v knihkupectvích. Jenže každá literární klasifikace je dvojsečná zbraň a důsledkem této inflace bylo i jisté zmatení, zatemnění. Nové žánrové dělení (v rámci žánru románu) vůbec není samozřejmé a často vychází jen z látky, aniž by přihlíželo k formální stavbě. Proto je třeba pohlížet i na řazení širokého korpusu erotické literatury pod jednu nálepku obezřetně. Nejlepším důkazem o problematičnosti je značná rozmanitost děl označovaných jako pornografická, navíc tato literární nálepka se vyvíjí: není tomu zas tak dlouho, co jako pornografické byly vnímány (a zakazovány) knihy jako Milenec Lady Chatterleyové, Odysseus či Lolita. Dokonce i Cuddonův slovník, citovaný v poznámce pod čarou, pokládá - přijímaje nejširší vymezení termínu - za pornografická díla knihy jako Nahý oběd či Poslední odbočka na Brooklyn - což sice odpovídá široké definici, avšak je otázkou, zda takto široká definice má vůbec smysl. Mluví-li se o pornografii či erotice obecně, nelze s přesností určit, o čem se vlastně mluví, a tak celá diskuse o prospěšnosti či nebezpečnosti žánru nabývá ironických rysů: vše, co je či co může být řečeno, je pravda a zároveň nepravda. Nikdo totiž nemůže vědět, o čem je řeč.

Nicméně vzhledem k dlouho trvající diskusi nelze klasifikující nálepku ignorovat a každý, kdo se chce k danému tématu vyjádřit, musí pravidla hry přijmout a mluvit o všem a zároveň o ničem (to je i případ Susan Sontagové či George Steinera, o nichž ještě bude řeč). Mimochodem, je velice zajímavé, že zatímco erotická či pornografická literatura měla až donedávna reputaci velice špatnou, byla zhusta odsuzována a odsouvána na samotný okraj literatury (nebo jí byl literární statut úplně odpírán), erotická poezie na tom byla nesrovnatelně lépe: od Sapfó a Anakreóna přes Ovidia, později Tassa, Ariosta, Spensera, Marlowa, Ronsarda, Shakespeara až k Baudelairovi, Verlainovi, Rossettimu či Swinburnovi se erotická poezie považovala za legitimní součást literární tradice - přestože jejím hlavním tématem byl stejně jako u "pornografie" sex. Proč tento rozdíl mezi prózou a poezií? O kvalitu tu v žádném případě nejde - nelze v žádném případě říct, že by erotická poezie stála jako celek literárně výš než próza. Snad to může být tím, že prozaického braku se v poslední době objevilo víc než braku poetického. Ale to je jen domněnka.

Snad žádný jiný žánr (už jsme znovu u toho nedůvěryhodného slova) není posuzován tak silně ze společenského hlediska jako pornografie. To ví i Susan Sontagová, která ve svém eseji "Pornografická imaginace" píše jakousi obhajobu toho, co považuje za literárně kvalitní pornografii - jako příklad volí dvě díla, Příběh oka od Georgese Bataille a Příběh O z pera Pauline Réage (3), díla v mnohém nesourodá, jež mají společné jen literární kvality a to, že v anglickém překladu vyšla současně (originály jsou od sebe časově vzdálené desítky let, Bataillův text je z konce dvacátých, druhý jmenovaný ze sklonku padesátých let). Na úvod svého eseje rozlišuje Sontagová tři podoby pornografie: jako psychologický, sociologický a literární fenomén. Zdůrazňuje, že se chce zaměřit na ten poslední, což se jí však nedaří a její esej - plný úžasných postřehů a zajímavých nápadů, to je třeba přiznat - je uzamčen do onoho moralizujícího a paradoxy plodícího jazyka, jímž se o pornografii mluvilo. Skutečně začne mluvit o literární pornografii, uvede argumenty jejích odpůrců, poměrně jasně a přesvědčivě na ně odpoví, ovšem nakonec se stejně jen vrátí k sociologickému pohledu. Pravda, závěr eseje vyznívá efektně, totiž že pokud by měla být pornografická imaginace šmahem odvržena, pak jsou podezřelé a nebezpečné všechny formy pravdy a umění - nicméně otázkou zůstává, zda je pornografie (a literatura vůbec) formou pravdy. K tomu se Sontagová dostává zvláštním argumentem přes vědomí (a psychické fenomény), kdy ovšem - a to je pro vyznění eseje důležité - přijímá jazyk kritiků pornografie, obviňujících tuto literaturu z nedostatečného psychologického propracování postav. Ale copak jsou formální požadavky realistického románu závazné pro všechny texty? Sontagová správně říká, že nikoli, uvádí dokonce výmluvné příklady, jenže pak stejně započne (a i skončí) diskusi o psychologických aspektech obou románů (4) bez toho, aby naznačila jejich jiné kvality, například vztah k mýtu - to, že hodně pornografických textů (hlavně s SM tematikou) se odvolává k základnímu mýtu znásilnění muže ženou, zjednodušeně vyjádřeného v primitivní ikonografii graffiti, jak to brilantně postřehla Angela Carterová (5). Referencí k určitému mýtu, nebo spíš archetypu se rejstřík pornografické literatury samozřejmě nevyčerpává; pro diskusi o pornografii, i jejích literárních kvalitách, je podstatná ztráta osobnosti. Pornografická díla, stojící na samotném okraji literatury, totiž kladou zásadní otázku po identitě - to, co většina realistického a psychologizujícího románu pokládá za danost, pornografické texty zásadně problematizují - autoři literatury se silným erotickým nábojem, od Bataille přes Pauline RéageLawrence Durrella či Louise Calaferta, zobrazují sexuální akt jako činnost, ve které se rozpouští osobnost. Proto není ani v nejmenším zapotřebí obhajovat pornografii před výtkami vycházejícími z formálních požadavků klasického realistického románu.

Zmíněná Angela Carterová ovšem svůj bystrý postřeh o příbuznosti pornografie a mýtu okamžitě spojuje s feministickou a politickou otázkou (ostatně pornografii používá naprosto obscénním způsobem k třídní kritice moderní společnosti i Sontagová). Pornografie - a mýtus znásilnění, který podle ní leží v základu této literatury - představuje pro Carterovou "viktimizaci" ženy a jako takovou ji kritizuje. Právě toto byl silný bod, z něhož až donedávna vycházela feministická kritika pornografie. Takový postoj zastávaly významné postavy feministické kritiky jako Andrea Dworkinová či Catherine MacKinnonová, proti nimž se teprve v nedávné době postavily kritičky typu Laury Kipnisové či Anity Phillipsové, které přišly s poměrně banálním, leč ve feministických kruzích patrně překvapivým zjištěním, že sex je v podstatě příjemný (6).

A některé emancipované ženy tento mýtus i tvůrčím způsobem obrátily, přičemž zároveň navázaly na archetyp nenasytné ženy, prominentní v dekadentní literatuře (Huysmans ji v Naruby zobrazil jako příjici). Pozoruhodnou knihou je v tomto ohledu Paradoxia, A Predator's Diary (česky jako Paradoxia, vydalo nakl. Maťa) americké autorky Lydie Lunchové: autobiograficky postavený text, jehož hnací silou je sex ve všech situacích a podobách - Lunchová má cosi společného s Genetem i Selbym (který ke knize napsal předmluvu), byť jejich literárních kvalit nedosahuje. Její kniha není pornografie v tom tradičním (ne širokém) smyslu, tedy její primární funkcí není čtenáře vzrušit, jako spíše podat zvláštní obraz pornografického světa - svět Lydie Lunchové je svět vůle a síly, a tato vůle se v něm manifestuje sexuální žádostivostí, jež jde napříč třídním, rasovým i jakýmkoli dalším rozdělením společnosti. Vyprávění představuje ženu vtělenou do role archetypálního uchvatitele, jež pohlcuje a prchá dál - v textu je silně přítomen i módní prvek nomádství, avšak - a to je pozoruhodné - i s doprovodným aspektem násilí, který je podle textu jeho nedílnou součástí. Zatímco kniha Lydie Lunchové se nese ve znamení běsnění, poměrně poklidně vypráví "svůj" příběh francouzská kunsthistorička Catherine Milletová. Její kniha La vie sexuelle de Catherine M. (Sexuální život Catherine M.) vzbudila loni ve Francii značný poprask. Catherine Milletová je známá svým exhibicionismem a sexuálním apetitem/promiskuitou. O exhibicionismu svědčí kniha fotografií Les legendes de Catherine M. (Legendy o Catherine M.), o promiskuitě první jmenovaná kniha. Text psaný jako autobiografický (jedinou zárukou jeho autobiografické autentičnosti je ovšem autorčino slovo) vypráví o sexuálních dobrodružstvích autorky, jež jsou - z konvenčního hlediska - neuvěřitelně četné, neuvěřitelně rozmanité a stejně neuvěřitelně intenzivní. Kromě šokující otevřenosti, jejíž kouzlo brzy vyvane (ostatně jako u každého porušení společenského tabu), zaujme tato kontroverzní kniha především radostným, ba až trochu naivním tónem, jímž je psána - některé recenze hovořily o ironické poctě Sadovi, což je přesné i nepřesné zároveň. Přesné v tom ohledu, že Milletová popisuje sexuální orgie srovnatelné s těmi Sadovými, ovšem bez prvku násilí, přinucení. Její vyprávění je hledání rozkoše z hlediska ženy, ženy toužící být "vždy a za všech okolností k dispozici". Nepřesné v tom, že mezi protagonistkou knihy a hrdinkami Sadových knih je jeden zásadní rozdíl - nikoli třídní, jak zdůrazňovaly recenze britského překladu (7), které záhy chtěly knihu zasadit do určitého zavedeného rámce a přehrát do sociologické (případně) politické roviny - a to rozdíl v přístupu: Sadova Justina hledá ctnost, vypravěčka knihy Catherine Milletové pouze rozkoš. Toto hledání je natolik intenzivní, že v knize vlastně nezbývá místo na nic jiného: popisy hromadných sexuálních orgií či dýchánky na proslavených pařížských plovoucích swingers' parties (les boites echangistes) vytěsnily všechno ostatní. Přestože kniha není psána chronologicky, je to svého druhu bildungsroman - o objevení vlastní sexuality a neukojitelném hladu.

Četba Milletové není vzrušující, a tak jej lze za pornografický či erotický text považovat jen v nejširším smyslu (8). Na to, aby byl vzrušující, by totiž musel pracovat se stupňováním napětí, suspenzí - jako třeba Obraz, Příběh O či Příběh oka. Milletová namísto toho pouze vypráví, konstatuje fakta - čísla, okolnosti. Naopak jiné romány, které se objevily v Paříži, se suspenzí pracují, a to nadmíru dobře: kromě již zmíněných je třeba jmenovat díla Pierra Louyse, Marie Darrieussecqové, Gillese de Saint-Avit (další z četných erotických pseudonymů), Florence Dugasové, Antoinette Peské, Denise Roberta, ale i knihy, jež se normálně do rubriky "erotica" v obchodech ani teoretických knihách nezařazují: třeba Philippe Djian a jeho Vers chez le blanc (Za rozcestím), některé romány Pascala Quinarda, Pascala Brucknera, Philippa Sollerse (zejména monumentální Femmes - Ženy z roku1983), anebo poslední román Michela Houllebecqa Plateforme, věnovaný sexuálnímu turismu. Z americké literatury lze uvést Normana Mailera, Breta Eastona Ellise, z britské třeba Ruperta Thompsona. Mnohé z těchto knih jsou pozoruhodné literárně - ne snad propracovanými psychologickými portréty, o ty zde skutečně nejde, ale spoustou jiných věcí: zajímavými hrátkami, rafinovaností s jakou si pohrávají se čtenářovým napětím a vzrušením, nebo i formálními experimenty ve výstavbě (to je příklad třeba románu Le bonheur (Štěstí) Denise Roberta, novináře a autora thrillerů ze světa velkého finančnictví).

Samostatnou kapitolu tvoří texty pochmurné, až meditační, které sice o sexu jsou, do erotické literatury řazeny bývají, ovšem k hravé erotice mají daleko: jsou to texty typu Bataillových, jež - jak dobře viděla Sontagová - kladou otázku sexu a smrti. Podobné motivy lze nalézt občas u Klossowského (hlavně ve Les lois de l'hospitalité (Zákony pohostinství) s uhrančivou postavou Roberty), ale i u Louise Calaferta. Básník, prozaik a malíř Louis Calaferte (1928 - 1994) vydal své stěžejní, autobiografické dílo Septentrion v roce 1963 - kontroverzní kniha však byla na rozdíl od Příběhu oka či Obrazu odsouzena a zakázána, znovu vyšla teprve v roce 1984 v nakladatelství Denoël. U Calaferta se sexuální tematika prostupuje s autorovými idiosynkratickými náboženskými představami, občas blízkými zvláštní formě gnosticismu - podobné, jaká se objevuje třeba u Lawrence Durrella v Avignonském kvintetu. Septentrion začíná stvořením světa, což je u románu řazeného mezi erotické, poměrně nezvyklé; román La mécanique de femmes (Mechanika žen), již zfilmoval Jérôme de Missolz, je zase spletí několika zalykajících se hlasů. Autor se zde pokouší, přesně podle titulu, zachytit sexuální žádostivost žen, nastínit onu tenkou hranici mezi svůdnou přitažlivostí a obscénností, lépe řečeno mezi obscénností přitažlivou a odpudivou. To vše prostupují meditace o Bohu, smrti a - což je důležité - také smysl pro humor. Kritika se o knize vyjádřila jako o kvintesenci Septentrionu - to je dílo mnohem neprostupnější, temnější, jazykově zajímavější, ovšem taky upovídanější.

Paříž má k erotické literatuře vůbec blízko a je příznačné, že poměrně velká část anglicky psané erotiky vznikala ve Francii, tedy hlavně zde vyšla, na čemž měl obrovskou zásluhu Maurice Girodias a jeho Olympia Press. Girodias byl odvážný nakladatel, vydal spoustu knih, jež prosluly jako mistrovská díla: Nabokovovu Lolitu, Black Book (Černou knihu) Lawrence Durrella, několik knih Henryho Millera, Burroughsův Naked Lunch (Nahý oběd), ale i méně významné, erotičtěji laděné tituly typu komického a dost známého románu The Ginger Man J.P. Donleavyho, Candy Terryho Southerna či dnes zapomenutých marginálií, jako byly například romány Sin for Breakfast (Hřích k snídani) Masona Hoffenberga či homosexuální The Gaudy Image (Obscénní obraz) Williama Talsmana (9). Vycházely tu hlavně věci, které v Anglii vyjít nesměly, ovšem mylná by byla domněnka, že v Paříži mohly vycházet zcela volně (10). Girodiasovy knihy se samozřejmě dostávaly do Anglie, kde přispěly k liberalizaci. Když se cenzurní zákony na ostrovech uvolnily, vyšla zde dokonce antologie z děl publikovaných v Olympia Press (11) s Girodiasovou předmluvou, kterou uzavírá slovy: "Morální cenzura byla dědictvím minulosti, odkazem stoleté nadvlády křesťanského kněžstva. Nyní, když tato nadvláda prakticky skončila, můžeme očekávat, že literatura bude přetvořena adventem svobody. Nikoli svobody v jejím negativním aspektu, ale jako prostředku ke zkoumání všech pozitivní aspektů lidské mysli, které se více či méně vztahují k sexu nebo jsou jeho produktem."

Samozřejmě ne všechny knihy mířily do Anglie z Paříže. I Anglie má celkem bohatou tradici erotické literatury, která začíná slavnou Clelandovou Fanny Hillovou (i ta ovšem ve 20. století vyšla ve větším nákladu právě u Girodiase), románem na způsob Defoeovy Molly Flandersové, akorát literárně horším a sexuálně explicitnějším. Jistou proslulost si získala erotická dílka vévody z Rochesteru či Teleny Oscara Wildea, ovšem ty bohužel nelze počítat mezi mistrovská díla, srovnatelná s rafinovanými erotickými záležitostmi typu Příběhu O. V Anglii erotická literatura vzkvétala hlavně na sklonku devatenáctého století (odhaduje se, že pornografická produkce se objemem vyrovnala produkci oficiální beletrie). Zajímavým, byť přeumělkovaným a dnes zapomenutým dílem je Swinburnova Lesbia Brandon. Z americké erotické produkce asi stojí za to jmenovat dvě pornografické komedie Terryho Southerna Canby a Blue Movie (Erotický film), které spatřily světlo světa nejprve u Girodiase, poté vyšly i v Americe, k erotické literatuře se počítá i dílko "královny pulp fiction" Jacqueline Susannové Valley of the Dolls (Údolí panenek), byť zde jde spíš o předchůdce pozdějších románků Jackie Collinsové se silným sexuálním prvkem, jenž je tu zachycen jako determinující společenská síla. Rafinovaností a sexuální invencí se francouzským mistrovským dílům blíží Velvet Underground Michaela Leigha (12). Z ženských autorek samozřejmě nelze pominou partnerku Henryho Millera Annais Ninovou.

Ale zpět k Girodiasovi. Jeho předmluva, nesoucí se v liberalistickém duchu, odhaluje základní paradox pornografie: totiž že erotická literatura na jedné straně usiluje o porušení společenských tabu - a třeba v případě Bataillově je šokující element nedílným průvodním jevem transgrese, jež má v jeho textech silný filosofický náboj a význam - ovšem s každým porušením tabu, s každým krokem k liberalizaci, o které mluví Girodias, si zmenšuje pole působnosti.

Nejde snad o to, jak se domnívá George Steiner (13), že by tak erotická literatura vyčerpala svůj námět. Steiner tvrdí, že sex je jakožto literární látka velice omezený a omezující, že nelze nalézt nové zážitky - to je samozřejmě hloupost, vycházející z mechanistické představy sexu. Přirozeně sex není o nic víc omezující literární látka než jakákoli jiná. Ale Steiner má pravdu v jiné věci: naznačuje totiž spojitost mezi vzrůstající explicitností erotických knih a omezováním čtenářovy svobody, dokonce poukazuje k příbuznosti s praktikami totalitního státu. To je poměrně přesné: čím je text explicitnější, tím víc usiluje o to nejen čtenáře vzrušit, ale i jeho vzrušení a orgasmus řídit, tím nabývá totalitních rysů: řídí a nařizuje i cesty, jimiž se má ubírat čtenářův orgasmus. Toto ovšem souvisí nikoli s erotickou literaturou jako takovou, jak se mylně domnívá Steiner, ale s nevyvážeností - s přílišnou de-tabuizací, jež v takové podobě ztrácí svou přitažlivost. Ukrást sousedovi jablko ze zahrady může být vzrušující, krást celý vagon je už jen únavný byznys.

Pornografie (nemá-li to být jen nudná a mechanická záležitost) tabu potřebuje, už jen pro svou hraniční povahu. Neustále se totiž pohybuje na hraně mezi literaturou a něčím jiným a snadné klasifikaci se brání i tím, že literaturu skandálně překračuje - vykračuje totiž k životu, odráží se nejen v čistě literární zážitcích čtenářů, ale posléze (je-li dostatečně inventivní a zajímavá) i v jejich sexuálních životech. A právě tím je a zůstává skandální - zásadním způsobem problematizuje měřítka, jimiž hodnotíme literaturu.


Poznámky
(1) - Mezi těmito dvěma pojmy se někdy rozlišuje. Hranice je nejasná a nestálá - erotickou literaturou se označují texty ne tolik explicitní, neboli "měkčí" a vyšší literární kvality (snad s referencí k literárně zavedenému pojmu erotická poezie), pornografií texty tvrdší a upadlejší. Nicméně vezmeme-li tu nejobecnější definici pornografie, vycházející i z etymologie termínu ("psaní děvky"), podle které je pornografie každé literární dílo "v němž je položen značný důraz na sexuální aktivitu a které je zpravidla napsáno takovým způsobem, aby vzbudilo sexuální vzrušení" (Dictionary of Literary Terms, autor J.A. Cuddon), potom lze tyto dva termíny považovat v podstatě za synonyma.
(2) - O spojitosti pornografie a subverzivity ve francouzské literatuře viz John Phillips Forbidden Fictions, Pornography and censorship in twentieth century French literature, Pluto.
(3) - Pauline Réage je pseudonym. Za skutečného autora byl dlouho považován Jean Palhaun, který k dílku napsal předmluvu - na jeho autorství se usuzovalo na základě paralely s Bataillem, který vydal text Madame Edwarda rovněž pod pseudonymem a pod vlastním jménem k němu připojil doslov. Nicméně koncem devadesátých let se ukázalo, že skutečnou autorkou je Dominique Auryová, Palhaunova milenka a redaktorka nakladatelství Gallimard.
(4) - Esej Rolanda Barthese Metafora oka, který je též připojen k anglickému vydání Příběhu oka, je zaměřen přísně jazykově a nebezpečí sklouznutí do psychologismu mu nehrozí.
(5) - Viz The Sadeian Woman, An Exercise in Cultural History, Virago, 1997 (poprvé vydáno 1979), str. 6.
(6) - Viz Jane Juffer, At Home with Pornography, Women, sex and everyday life, New York University Press, New York 2002
(7) - Viz např. Lisa Hilton in TLS, 24. května 2002, str. 4
(8) - Sontagová zajímavě z pornografické literatury vylučuje Geneta - knihy mají silný sexuální náboj, ovšem směřují jinam než k tomu vyvolat ve čtenáři sexuální vzrušení.
(9) - Pod pseudonymem Count Palmiron Vicarion zde vydal erotický román Lust (Touha) i básník Christopher Logue, jenž loni navštívil pražský festival spisovatelů. Dále pro nakladatelství pracoval pozoruhodně talentovaný Skot italského původu Alexander Trocchi, šéfredaktor pařížského anglicky vydávaného časopisu Merlin a autor kdysi proslulého románu Cain's Book (Kainova kniha). Trocchi později experimentoval s heroinem a zemřel v USA.
(10) - Viz Christopher Logue, Prince Charming, A Memoir.
(11) - Ukázka z Lolity zde chybí, neboť Girodias a Nabokov se mezitím nepohodli a Nabokov zveřejnění ukázky nedovolil.
(12) - Právě tato kniha údajně propůjčila jméno proslulé newyorské kapele. Tvrzení se mi však nepodařilo ověřit.
(13) - George Steiner, "Night Words" in: Language and Silence, Londýn 1985, str. 89-99.

© Ladislav Nagy, psáno pro Host 7/2002
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 5025x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce