Rusové na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2003 (in LtN)

aktualita beletrie zahraniční

Nalezené portréty - Záznam z besedy o literatuře psané ženami z Mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu, jehož hlavním hostem bylo letos Rusko.

Nalezené portréty

„Tak ukradli, říkáte.“
„Kdepak, už je zpátky.“
„Nám řekli, že zmizel. Včera večer.“ Rozespalý, na první pohled však se světem i se sebou spokojený mladý autor se v bufetu veletržního paláce naklání nad hrníčkem milchcafe. Spolu s dvojicí dobře stavěných blondýn kolem padesátky, které se zapustily do křesílek na druhé straně místnosti, si libuje v lehce ironické melodii rodného jazyka, v těchto místech sladce exotického, a bezostyšně předvádí německým dortíkům a buřtům, co to znamená jen si tak od srdce popovídat: „...kdo že ho našel?“
„Nu ano, spisovatel. Musíme se s Olgou Petrovnou smát pokaždé, když je o něm řeč,“ uhihňává se dáma. „Nějaký Petuchov. Jakživa jsem o něm neslyšela.“
„Petuchov,“ zabublá mladý muž.
„Petuchov-Petuchov. Spisovatel Petuchov zašel zkrátka včera v noci do baru a u zdi tam uviděl ležet úplně opilého člověka. Leží si a v ruce drží obraz. Spisovatel obraz poznal, tak ho sebral a přinesl.“
„Ach tak. Ještě že ho neukradli...“
„Všechno je tak prosté! Už tam zase visí. Vidíte, jak se vyplácí chodit v noci do baru.“ Olga Petrovna odkládá lžičku a mladík po pauze vrací míč: „Víte, upřímně řečeno, neznám žádného spisovatele Petuchova.“
„My taky ne. Asi to bude začínající autor.“ Všichni tři se už neudrží a smějí se na celé kolo. „Nebo spisovatel, kterého znají jenom na Západě, chachacha... No, rozhodně není z naší delegace. To je jisté.“

Sedím u prosklené stěny (to dopoledne za ním neustále tam a zpátky prochází zasmušilý básník Rubinštejn) a – poučena, že všechno, o čem se v ruské literatuře píše nebo co se v souvislosti s ní říká, je pravda – pátrám mimoděk po Petuchovovi. Na veletrh přijelo hned několik „delegací“, mezi nimiž se nějaký Petuchov (česky Kohoutov), jako vystřižený z Gogola (třeba z Portrétu, v tom případě ho s nalezeným obrazem čeká jen veliké neštěstí: peníze, úspěch a tvůrčí nemohoucnost), mohl krásně ztratit. Stovka účinkujících v programu Gastland Russland se dělí podle různých kritérií: bývalí autoři undergroundu, spisovatelé, kteří mohli v Sovětském svazu oficiálně vydávat, ale měli jisté potíže, dále autor­ky (pro mnohé jen „píšící ženy“), moskevští básníci, petrohradští básníci, autoři žijící mimo Ruskou federaci, spisovatelé pedagogové a vyhledávači nových talentů, mladé talenty a tak dál.
Najednou veškeré osazenstvo bufetu vstane a pohne se k východu. Ve Foru totiž za chvíli začíná konference o ženské próze a vzhledem k osazenstvu se dá očekávat, že sál, ráno lehce zamřelý po moudrých průpovídkách Andreje Bitova, Jevgenije Rejna a Taťjany Tolsté na téma vztahu Petrohradu a Moskvy, bude nyní provětrán.

Na pódiu pod obrovským plátnem, na které se mimo jiné promítají fotografie účastníků besed, když byli ještě mladí a trochu jinak krásní než dnes, stojí dlouhý stůl a za ním sedí osm veličin ruské literatury: prozaičky Marina Višněvecká, Dina Rubinovová, Olga Slavnikovová, Irina Muravjovová, básnířky Olga Sedakovová a Světlana Kekovová, kritička a spisovatelka Taťjana Beková, nakladatelka Jelena Šubinovová. Trojice nejznámějších autorek však chybí: Taťjana Tolstá je unavená, Ludmila Petruševská do Frankfurtu vůbec nepřijela a Ludmila Ulická se ztratila. (Večer už byla zase spatřena živá a zdravá v Bockeheimer Landstrasse 102, v tmavém foyeru vily Literaturhaus, kde se četly především básně.) Osm žen většinou již zralého věku tedy sedí dlouho před začátkem besedy za stolem – a kdyby to nebylo značně nezdvořilé, řekla bych: a brousí si zuby. Na Jerofejeva.
Viktor Jerofejev je postmoderní spisovatel, teoretik a editor, který se podílel na vydání dnes už slavné Metropole. Později sestavil další almanachy: Ruské květy zla (Russkije cvety zla) a Čas rodit (Vremja rožať) a připojil k nim manifestační předmluvy, z nichž vyšel jako teoretik nového směru. Besedu o „ženské literatuře“, uvedenou mottem z Anny Achmatovové „Naučila jsem ženy mluvit“, začíná (ve stoje, palce zaklesnuty za opasek) takto: „Nastalo období ženské literatury! Ženy v dnešním Rusku píší lépe než muži!“ Pak vykreslí tradici moderní ženské literatury, která vynáší nový soud nad historií tvořenou muži, kam patří především vzpomínky Naděždy Mandelštamové a Niny Berberovové: „Ženy začaly muže soudit a muži roztáli jako zmrzlina.“
„To snad ne!“ ozývá se poprvé z publika.
„Pokud netajete, jste vzácná výjimka,“ uklidňuje pobaveného tlouštíka moderátor a nepouštěje ho ze zorného pole pokračuje: „V Sovětském svazu muž v práci hodně lhal a doma hodně pil. Žena v práci méně lhala a doma méně pila. Zachovala se v lepším stavu. (...) Literatura se v Rusku stala soukromou záležitostí a v soukromém životě jsou ženy silnější než muži. Sestavil jsem nedávno antologii mladé prózy a pochopil jsem, že mnoho žen přistupuje k literatuře jako takový Michel de Montaigne, který se rozhodl neřešit globální otázky, chtěl popsat člověka, jaký je. Jeho sny, jídlo, fyzickou konečnost i nekonečnost. Ruská literatura se nikdy příliš nezabývala popisem člověka a lidskosti. Dnes ano, a za to nyní osobně velmi děkuji ženským autorům.“
Osm žen mlčí. Jerofejev pobízí kolegu, aby zformuloval své představy o ženské literatuře. Alexandr Melichov z časopisu Něva dlouze vysvětluje, že ženy pociťují všední život jako veliké drama. (Poté se Melichov ke slovu už nedostal a v polovině besedy zmizel. Jako v Charmsovi: byl tu, a najednou zmizel.) Viktor Jerofejev konečně předává slovo první z autorek, Dině Rubinovové. Rázná brunetka se na mikrofon evidentně těší: „Drazí posluchači, povšimněte si! Na začátku nám dva muži vysvětlili, jak se máme chovat. (Potlesk.) Pak nám jeden sdělil, jak dlouho máme mluvit, druhý nás seznámil s tím, co to je ženská próza a co obvykle ženy píší. Nakonec mi dali mikrofon a pošeptali mi, na co mám odpovědět, jakou otázku si mám položit a co na ni říct. Mně se ani trochu nelíbí téma této diskuse. Nelíbí se mi její forma, nelíbí se mi pojem ženská próza.
Nedávno jsem si v knihkupectví v Jeruzalémě všimla nápisu Ženská próza. Byly tam knihy Ulické, Petruševské, Tolsté i moje. Zeptala jsem se tedy prodavačky: Nemáte nějakou pěknou novinku z mužské prózy? Vytřeštila na mě oči: Co? To jako teplouše?
Nechápu, proč se máme omlouvat, že jsme ženy. Vysvětlovat, proč píšeme, proč píšeme dobře, že pracujeme s tématy všedního dne, že nás čtou spíš ženy. Jestli chcete, čert to vem, za sebe se klidně omluvím. Ale proti takovému chování protestuji! Svět je teď díky bohu docela otevřený, žena osvobozená, může sama ukázat, co umí.“
Lidé v sále tleskají, smějí se, tlumočníci ožívají.
Zaskočený Jerofejev vstřícně připouští: „Ať si ženy dělají, co chtějí. Něco ale dělají s námi a něco ne, a o tom chceme mluvit,“ dodává.
„Nápisy, které Dina viděla v obchodě, jsou čistě komerční záležitost,“ přidává svůj názor nakladatelka Jelena Šubinovová. „Termín ženská próza u nás neznamená klasický ženský román, tedy červenou knihovnu, ale kvalitní literaturu s určitými znaky, s citlivějším přístupem k mezilidským vztahům, například. V podstatě je však takové označení zbytečné. Máme čtyřletou zkušenost s edicí Ženský rukopis, která ukázala, že lidé kupují naše autorky stále stejně, ani méně, ani více, bez ohledu na zařazení.“
Světlana Kekovová k tomu podotýká: „Ženská literatura je významný literárněvědný termín. Žena se stala hlavní hrdinkou a popisuje ji žena. Za první spisovatelku této linie považuji Ludmilu Petruševskou, která začala mluvit o vší špíně sovětského života, dále Ninu Sadur, Larisu Vanějevovou, Valerii Narbikovovou a Marii Palej.“
„Zda ženská literatura existuje, nebo ne, je věčná otázka,“ shrnuje moderátor a obrací se na Olgu Sedakovovou. Po temperamentní Rubinovové a praktické Šubinovové přichází ke slovu plachá básnířka s tichým, zpěvným hlasem. „Chtěla bych se vrátit k Naděždě Mandelštamové, víte, nešlo jí o soud nad muži, měla důležitější kategorie, soudila ty, kdo se vzdali své lidské osobnosti. Naděždu Jakovlevnu považuji jako jednu z mála žen za svou učitelku, ani Achmatovovou, ani Cvetajevovou. Jinak to byli spíš muži, Dante, Rilke, Mandelštam. Nejtěžší je zkoušet po těchto básnících říci to, co neřekli.“
Viktor Jerofejev je uhranut jejím hlasem, stejně jako posluchači: „Olgo, zarecitujte nám něco. Ano, ano.“
Po básni upozorňuje Olga Slavnikovová na ženskou podstatu ruské literatury. Od Karamzinovy Ubohé Lízy přes Puškinovu poemu Evžen Oněgin (mohla se jmenovat Taťána), Lermontovova Hrdinu naší doby po turgeněvovské ženské hrdinky a Tolstého Annu Kareninovou. „Muži jsou tu zobrazeni jako zbyteční lidé (lišnyj čelovek). Jsou zbyteční. (Smích.) Říkali nám, že je to systémem, ale myslím, že šlo o proroctví našich klasiků. Ve dvacátém století sice muž přestal být zbytečný, jenomže po románech o revoluci, o občanské válce a Velké vlastenecké válce mám pocit, že by bylo lepší, kdyby zbytečným zůstal.“
Světlana Kekovová má s klasikou jiné zkušenosti. Už ve čtrnácti letech nebyla spokojená s pojetím ženy ve Vojně a míru. „Jak to, že si Tolstoj, takový génius, který popisuje každičký kvítek na šatech, nevšiml, že se má tehdejší vrstevnice Nataša Rostovová stává ženou? Fyziologicky, ale i duševně se mění, bouří v ní šílený nový život, z nevinného děvčátka se stává Eva! Tehdy jsem se rozhodla, že budu psát o ženách.“
„Tolstoj si všiml absolutně všeho, co se týká i mužů i žen,“ musí se ozvat Irina Muravjovová. „Obviňovat ho není opodstatněné, promiňte. Nataša je naprosto geniálně napsaná žena, dívenka se vší její metafyzikou, ideologií, s jejími šaty, vlasy, očima atd. A ještě chci říct jednu věc. Není rozdílu mezi ženskou a mužskou prózou, rozdíl je v osobě píšícího člověka, ať je to žena, nebo muž. Vezměte si Doktora Živaga, je snad na světě něco sentimentálnějšího a zároveň duchovnějšího než tento román, který chvílemi ne lze číst, jak se člověk až stydí za jeho citovost? Ten román napsal muž, vynikající básník Pasternak.“

Potom se Viktor Jerofejev ptá na tematická tabu ženských autorů (Taťjana Beková se chytá za hlavu – co to proboha je, ženský autor?).
„Co například stárnutí ženy?“ předhazuje Jerofejev.
„Žádná tabu nejsou. Nemluvíme o módě nebo hře, o výběru oblečení, ale o literatuře,“ usmívá se Muravjovová a Slavnikovová dodává: „Když jsem napsala dva romány s mužskými protagonisty, kritici se rozčilovali: Vždyť o nás nemůžete nic vědět, pište laskavě o ženách. Možná by teď ženy měly vytvářet mužské hrdiny, muži na to nejsou zvyklí. Nemyslím na soud, ale na jiný pohled.“
Otázka nezabrala, kritička Taťjana Beková tedy na požádání chrlí medailonky Rubinovové a Višněvecké a moderátor získává čas připravit si nový blok dotazů: „Olgo (Sedakovová – pozn. L. B.), vezmete-li v úvahu své básnické a metafyzické zkušenosti, kdo je věrnější a pevnější v lásce: žena, nebo muž? Kdo miluje silněji? Olgo (Slavnikovová), co myslíš ty? Copak ruské ženy nikdy nejsou nevěrné?!“
„Chci říci,“ využívá Slavnikovová mikrofonu, „že v jednom programu ministerstva kultury, nazvaném Mistrovská díla dělají jen muži...“
„Ptal jsem se na něco jiného, Olgo. Jsou ruské ženy nevěrné svým mužům?“
„...myslím že ne, Viktore.“ (Smích.)
„Dino, je ruská žena ve srovnání s mezinárodní ženou morálnější? Proč bývají ženy kurvy a muži ne? (Pískot. Rubinovová moderátora chlácholí: „Ale no tak, Viktore...“)
Ale Viktor se nedá a pokračuje: „Proč ruská kultura nikdy neměla ženy ráda? Znáte to lidové rčení: Slepice není pták, ženská není člověk.“
Kultivovaná básnířka, etnografka a historička slovanského dávnověku Olga Sedakovová na to reaguje poznámkou, že ruská kultura byla a zůstává matriarchální, čímž se liší od ostatních evropských kultur. „Tento drsný humor je spíš revoltou proti autoritě.“ (Potlesk a řev.)
„Olgo (Slavnikovová), proč je v současném Rusku takové množství prostitutek?“
Ekonomický rozbor situace po rozpadu SSSR je náhle přerušen. Ke stolu přistupuje německá žena z publika, evidentně rozrušená. Mluví rusky, nyní však potřebuje tlumočníka: „Nechtěla jsem si brát slovo, ale nemohu jinak po otázkách, které pokládáte těmto spisovatelkám, jako kdo miluje silněji, kdo je věrnější a tak. A odkud se vzalo tolik prostitutek. Ty otázky se vracejí znovu a znovu,“ paní téměř vzlyká. „Nechápu, jak to souvisí s naším tématem.“ (Souhlasné projevy publika.)
A tu se Viktor Jerofejev zachová poněkud nečekaně. Rudý v obličeji, načepýřený jako kohout odsekává věty: „Víte, my jsme samozřejmě velmi blízké národy, ruský a německý, ale každý má své představy o tom, co je dobro a zlo. I když jsme přijeli na veletrh do Německa, jsme stále při svém vlastním vědomí. A domníváme se, že je dobré klást otázky, které nás trápí, a nás trápí ty, o kterých jsme mluvili. A na tyto otázky odpovídají naše vynikající spisovatelky. Pokud se tyto otázky někomu zdají příliš ostré, bude lépe, když zajde na večer japonský nebo týkající se jiné, méně konfliktní kultury. Naše kultura je totiž značně konfliktní. A vy nerozumíte dobře rusky! (Silný pískot.) Áááá, bude se nadávat... Otázka o lásce je pro naši kulturu důležitá! Navrhuji toto: Táňo, přečtěte ještě nějakou báseň. Všichni si rádi poslechneme Taťjanu Bekovou, naši skvělou básnířku.“
A to je vlastně konec besedy. Nadále už autorky odpovídají jen jednoslabičně a moderátor žádá o dotazy z publika. Přichází mimo jiné lístek: „Můžu být ženou, můžu být jednou z víl, ale Jerofejeva bych klidně uškrtil.“ Viktor Jerofejev a kupodivu i spisovatelky se tomu zasmějí. Ruská delegace spokojeně a v družném štěbetání opouští pódium. Petuchova jistě vzali s sebou.

 

© Libuše Bělunková
článek vyšel v Literárních novinách 45/2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3389x

Inzerce
Inzerce