Současná postkoloniální literatura psaná v anglickém jazyce

přehled beletrie zahraniční

Ani Británie, ani britská literatura nejsou už jen doménou Britů...

Některé aspekty současného post-koloniálního románu

"Jsou to bílí Britové, kteří si budou muset zvyknout na fakt, že být Britem už není to, co to bývalo. Nyní tento pojem zahrnuje mnoho nových kvalit. Na Británii je tedy nutné dívat se zcela jinýma očima a stejně tak i na její obyvatele."
Hanif Kureishi

"Indové v Británii nejsou v žádném případě všichni stejní. Jsou mezi nimi političtí emigranti, přistěhovalci první generace, zámožní Indové, kteří zde sídlí pouze dočasně, naturalizovaní Britové, lidé, kteří se zde narodili, aniž kdy navštívili zemi svých předků. Stejně tak bude literatura v budoucnu přicházet z nejrůznějších míst: Londýna, Yorkshire, ale i Dillí nebo Bombaje."
Salman Rushdie

Pokud budeme vycházet z citátu Hanifa Kureishiho, ani Británie, ani britská literatura nejsou už jen doménou Britů. Podobně jako přistěhovalci rozbili kulturní jednolitost Velké Británie, tak i jejich literatura vnesla do poměrně homogenního literárního světa zcela nové, obohacující prvky. Skupinu autorů pocházejících z jihoasijského subkontinentu není možno v rámci současné britské literatury opomíjet, protože se již stali její nedílnou součástí. Na roveň renomovaným domácím autorům je postavilo jednak proměňující se kulturní klima, jednak jejich časem prověřené umělecké kvality. Díla autorů bývalých kolonií, dříve považovaná jen za jakési ozvláštnění, přestala totiž být chápána jako “cizí, jiná“, jako pouhá anglicky psaná odnož literatury dané země původu autora. S neznámých a odmítaných autorů (s výjimkou Hanifa Kureishiho a Salmana Rushdieho) se navíc staly mezinárodně uznávané a oceňované celebrity.

Všem autorům je společné to, že pocházejí z tzv. jihoasijské diaspory. Pojem diaspora je v kontextu postkoloniálního románu klíčový. Pokud necháme stranou původní význam tohoto slova a jeho spojitost se židovským národem, dospějeme k definici, že jde o lidi, kteří po opuštění původní vlasti žijí rozptýleni po celém světě, v některých případech v uzavřených komunitách. Tyto dvě protichůdné situace, kdy příslušníci stejného etnika žijí buď odloučeni jeden od druhého, nebo naopak uzavřeni v izolovaných komunitách, jsou asi nejběžnějším tématem, kterým se anglicky píšící autoři jihoasijské provenience zabývají. Ať již to jsou spisovatelé pocházející z tzv. první nebo druhé generace přistěhovalců, všichni mají v živé paměti nebo z generace na generaci předanou zkušenost s opouštěním původního domova, s cestou do vzdálené země, která je nábožensky a kulturně odlišná. V jejich dílech je pak možné vypozorovat dva hlavní náměty – vzpomínky na ztracený domov, mnohdy až násilně přiživované úzkostným dodržováním kulturních tradic a zvyků, a na druhé straně budování si domova nového, v cizí zemi, kde jsou jejich sny a tužby každodenně konfrontovány se zcela odlišnou realitou.

Pocity jako vykořeněnost, nenaplnění snů a tužeb či stesk po rodné zemi jsou převažujícími tématy v pracích tzv. první generace přistěhovalců. Tito autoři buď spolu se svými rodiči anebo sami opustili místo, kde se narodili. Do Velké Británie odešli buď z politických, studijních nebo ekonomických důvodů. Spisovatelé jako Sam Selvon (*1923), Kamala Markandaya (1924-2004), V. S. Naipaul (*1932) nebo Aubrey Menen (1912-1989) zažili na vlastní kůži totéž, co tisíce emigrantů. Snažili se začlenit, splynout, na druhou museli neustále čelit pocitům, které vyplývaly z prostého faktu, že byli „jiní“, tedy pocitům jako izolovanost, osamocení. Jejich životy se jakoby rozdvojily: zůstávali někde na půli cesty. Jednu cestu - ze své rodné země do nového domova – už měli za sebou (sami či jejich rodiče); druhou – fiktivní či reálný návrat zpět ke kořenům - podnikali neustále znovu. Stejně tak žili i mezi dvěma domovy, z nichž ani jeden nebyl ten opravdový. Původní vlast se jim vzdálila, v nové byli stále pouhými cizinci, vybočujícími z davu – nepatřili nikam. Není tedy divu, že Salman Rushdie nazval svou stěžejní esej, zabývající se právě problémem začlenění přistěhovalců do společnosti v nové vlasti, Imaginary Homelands, tedy Neskutečné domovy.

Autoři této první generace bezesporu sehráli zásadní úlohu v zakotvení diasporického románu v britské literatuře. Brzy však byli zastíněni generací autorů, kteří obrátili svou pozornost ke každodenní realitě. Ti se již tolik nezabývali hledáním kořenů, ať již kulturních nebo geografických, spíše se zaměřili uplatnění ve společnosti nové vlasti. Návrat zpět pro ně nebyl řešením. Museli bojovat o své místo v městském prostředí, které bylo k nově příchozím vždycky nepřátelské; museli najít svou vlastní cestu, odlišnou od té rodičovské - často pasivní a sebeochranné.

Museli se nějak vyrovnat se životem ve smíšeném prostředí, kdy se jejich kulturní a osobní hodnoty každý den střetávaly s hodnotami a tradicemi cizí země, mnohdy vzájemně neslučitelnými. Postkoloniální teorie pojmenovávají tento fenomén termínem hybridita, tedy míšení, jehož působením vznikají nové prostory, struktury. Avšak každodenní život v hybridním prostředí přináší jeho nositelům mnohá úskalí, především stále přítomný pocit rozháranosti, rozpolcení. Jejich věčná snaha konečně někam patřit, mnohdy snad přehnaná v podobě členství v pochybných organizacích, ganzích či politických stranách, je dnes a denně podrývána skutečností, že si tato etnika (ať již muslimského, či hinduistického vyznání) po příchodu do Británie vytvořila na mnoha místech, především v městských aglomeracích, jakýsi mikrokosmos, ghetta, ve kterých se částečně úmyslně snažila za pomoci izolace uhájit vlastní kulturní a jazykovou svébytnost. Toto stranění se světa si samozřejmě vybralo svou daň v podobě přehlížení ze strany majoritní společnosti, ale také v prodloužení doby integrace. Není např. výjimkou, že některé ženy, které vzhledem k tradičnímu chápání postavení ženy v rodině nepracovaly, a tudíž nepřicházely do styku s ostatními národnostmi, obzvláště ne s anglosaskou populací, dosud neumí anglicky (a to ani po mnoha letech strávených v Británii). Na hranici těchto dvou světů docházelo ke střetům reality britské většiny, žijící s povědomím stále více a více upadající koloniální slávy, s realitou jednotlivých menšin, které si úzkostlivě si střeží svá specifika a tradice. Ke střetům přirozeně nedocházelo jen na rovině většina – menšina; mnohem závažnější konfrontace se odehrávaly za zdmi jednotlivých obydlí, v rodinném kruhu. Běžné generační konflikty dostaly nový rozměr. Mladá generace, která díky vzdělávacímu systému a také vlivu médií našla zalíbení v životě za hranicemi čtvrti, objevila nová témata diasporické literatury: dospívání, sex, vzdělání, náboženství, emancipace. Zmiňované trendy byly asi nejmarkantnější v pracích autorů osmdesátých a devadesátých let 20. století: Salmana Rushdieho (*1947), Hanifa Kureishiho (*1954), Amitava Ghoshe (*1956) či Ravinder Randhawy ( *1952).

Generace nejmladších autorů již netvoří tak kompaktní skupinu. Vzhledem k stále většímu začlenění jihoasijských imigrantů do společnosti dochází i ke stále většímu stírání rozdílů. Mnozí autoři se snaží vymanit z vlivu své kulturní tradice a splynout s hlavním proudem. Na druhou stranu je pravda, že většina prvotin ještě vykazuje silný vliv literatury druhé generace. Arundhati Roy (*1961) ve svém debutu Bůh maličkostí (God of Small Things, 1997, č. MF 2001) popisuje mj. střet dvou kultur, byť mimo území Velké Británie; Monica Ali (*1967) se v románu Ve čtvrti Brick Lane (Brick Lane, 2003, č. BB Art, 2004) zjednodušeně řečeno zabývá postupnou emancipací typické bangladéšské manželky, která se díky domluvenému sňatku navždy vzdálila rodině a vlasti a odjela do Británie, kde si velmi složitě musela hledat své vlastní místo. Podobně by bylo možné zmínit se o Harim Kunzruovi (*1969) a jeho románu Impressionist (2002) a také např. o Zadie Smith, která sice nepochází z okruhu autorů jihoasijské diaspory, ale ve své prvotině Bílé zuby (White Teeth, 2001, č. BB Art, 2003) řeší podobná témata. Je zajímavé, že většina autorů po ohromujícím úspěchu svých prvotin a mnoha prestižních oceněních opustila témata, ve kterých se vyrovnávali s vlastní a rodinnou zkušeností. Ve svých dalších románech zaměřili svou pozornost na témata obecnější či zcela jiná - např. Zadie Smith v knize Sběratel podpisů (The Autograph Man, 2002, č. BB Art, 2003) či Hari Kunzru ve svém posledním románu Transmission (2004). Někteří autoři dokonce zcela přestali psát a začali se věnovat zcela odlišným aktivitám: Arundhati Roy se po celosvětovém úspěchu svého debutu věnuje jen práci novinářské a politické a nechala se slyšet, že už nikdy žádný román nenapíše.

Jak ukazují poslední roky, mladí autoři pocházející z přistěhovaleckých rodin, se již stali nedílnou součástí současné britské prózy. Na rozdíl od generace svých rodičů a prarodičů se jim podařilo oprostit se od „povinných“ témat a s výjimkou některých debutů plně konkurují ostatním autorům moderního románu. Jejich roli tudíž nelze zjednodušovat na pouhou exotizující větev, která koexistuje s většinovou literaturou. Bude o nich slyšet čím dál více, a to nejen v souvislosti s diasporickou literaturou, ale především v kontextu anglicky psané literatury jako takové.

 

© Markéta Musilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5021x

Inzerce