Banville, John: The Sea

Banville, John
The Sea

recenze beletrie zahraniční

Snad ještě nikdy nevzbudilo vítězství konkrétní knihy v Bookerově ceně tolik nelibosti a kontroverze jako v případě posledního vítěze Johna Banvilla a jeho románu The Sea (Moře).

Moře, smrt a zapomnění
John Banville: The Sea. Picador, London 2005, 200 stran, 16.99 GBP

Snad ještě nikdy nevzbudilo vítězství konkrétní knihy v Bookerově ceně tolik nelibosti a kontroverze, jako v případě posledního vítěze Johna Banvilla a jeho románu The Sea (Moře). Sama porota veřejně přiznala, že ještě nikdy neměla tak těžkou volbu jako v letošním ročníku tohoto prestižního klání britských autorů. Až do poslední chvíle nebylo jasné, zda se verdikt přikloní spíše k favorizovanému Never Let Me Go Kazua Ishigura či porotci dají přednost outsiderovi. Hlas samotného předsedy poroty Johna Sutherlanda nakonec rozhodl: vyhrála kniha, která je dle jeho slov “mistrovskou studií zármutku, paměti a lásky”. Jaký je tedy román, jedněmi velebený, druhými zatracovaný, který z užšího finále vytlačil knihy literárních gigantů – román Shalimar the Clown (Klaun Šalímar) Salmana Rushdieho a Saturday (Sobota) Iana McEwana a ve finále porazil nejen Ishigura, ale také román On Beauty (O kráse) Zadie Smithové či Arthur and George (Arthur a George) Juliana Barnese?

The Sea je románem o lidském životě, jeho proměnách a především o smrti. Odehrává se ve dvou časových rovinách. Hlavní hrdina, historik (ale spíše diletant) Max Morden nás nejprve ve svých vzpomínkách zavede do dávné minulosti, doby, kdy jako desetiletý trávil s rodiči prázdniny na irském pobřeží a kdy se blíže seznámil s pro něj fascinující rodinou Graceových. Již od samého počátku knihy je jasné, že vzpomínkové pasáže z tohoto období nebudou samoúčelné, dá se tušit, že pod slupkou bezstarostné prázdinové idyly se skrývá cosi, co Maxe navždy poznamenalo a co ho dodnes nepřestalo pronásledovat. Stejně jako je poznamenána Maxova minulost a nejranější vzpomínky, tak i přítomnost není pro Maxe procházkou růžovým sadem. Stále se vzpamatovává ze smrti milované ženy, bojuje s časem, který z jeho paměti vymazává její podobu a veškeré vzpomínky na ni. Nečelí však jen ztrátě, ale především sebelístosti a nenaplněnosti vlastního života. Uvědomuje si až teprve teď, že v životě ničeho nedosáhl a že si ani nedokázal plně užít toho, co měl přímo před sebou.

Tematika a celková atmosféra Banvillovy knihy přímo vybízí ke srovnání s Woolfové K majáku, dílem, jež poukazuje na nemilosrdný tok času, pomíjivost lidského života a sílu vzpomínek. Mezi oběma romány najdeme až překvapivě mnoho podobného, ať již ve spojitosti s protagonisty či klíčovými tématy. V obou případech stojí v popředí starší manželský pár. Muž (pan Ramsey či Max) není zcela vyhraněnou osobostí, spíše stojí ve stínu své ženy. Je na rozdíl od ní přecitlivělý, se sklony litovat se, není schopen smířit se s konečností vlastní existence či smrtelností druhých. Žena (paní Ramsayová či Anna) je mnohem praktičtější a realističtější – nežije ponořena do vzpomínek, uvědomuje si rychlost plynutí času a je proto rozhodnuta užít si přítomného okamžiku co nejvíce to jen půjde. Proto se umírající Anna, byť k nelibosti okolí, nakrátko vrací ke svému koníčku – focení. Její fotky spolupacientů z nemocnice, které ostatní tak pobuřují zdánlivou krutostí a surovostí, jsou pro ni jediným způsobem, jak alespoň na malý okamžik vyzrát nad ubíhajícím časem – jak uchovat sílu okamžiku pro budoucnost.

Podobnou roli jako v románu K majáku hraje Ramsayův dům, sehrává v The Sea dům rodiny Graceových. Je stejně tajuplný, plný překvapivých zákoutí a nečekaných setkání a odhalení. Po čase sehrává s Maxem podobně krutou hru, jako opuštěný Ramsayovic dům s navrátivším se majitelem. Max se stejně jako Ramsay vrací, aby se vypořádal s vlastní minulostí, ale prostředí v něm vyvolává až příliš mnoho vzpomínek. Pro Maxe to však nejsou vzpomínky, na které by chtěl zapomenout. Spíše naopak. Snaží se vracet do míst, kde podle něj trávil nejšťastnější chvíle svého života. Neuvědomuje si však, že návratem na stejná místa může způsobit i nechtěné – může potkat lidi, o jejichž existenci již dávno neměl potuchy a co víc, může si uvědomit, že jeho zážitky z tohoto místa z doby, kdy bu bylo deset let a proháněl se po plážích s dětmi Graceovými, nejsou zdaleka tak idylické, jak by chtěl.

Významnou symbolickou roli hraje i moře samotné. Je nejen místem úniku, kde se Max schovává před rodinnými problémy a rodiči, za které se před ostatními dětmi stydí. Je to jedno z mála míst, kde se Max jako výborný plavec cítí mimořádně silný, kde může dokázat nejen sám sobě, že v něm něco je. V takovém rozsahu asi poprvé a naposled v svém životě. Zároveň Maxe na moři přitahuje jeho neměnnost a síla. Jak se ukáže, moc moře je mnohem větší, než chlapec kdy předpokládal.

Román The Sea by se dal vykládat též jako bildungsroman, dílo o dospívání a stárnutí. Dětství, tak jak ho prezentuje Banville, není v žádném případě nevinné a bezstarostné. Přináší s sebou mnohá těžká rozhodnutí, tajemství, kterým dětská duše ještě v té době nemůže rozumět a hlavně skryté viny. Podobně jako se Briony, hrdinka Mc Ewanova Pokání stane nechtěně svědkem něčeho, čemu ne úplně rozumí, ale co se jí ani za mák nelíbí, tak i Max a ostatní děti nechtěně a tragicky ovlivní životy své a ostatních lidí.

Hlavní slabinou Banvillova The Sea není ani tak obsah jako spíše způsob, kterým ho autor prezentoval. Mimořádná jazyková vytříbenost s sebou přináší nejedno úskalí – čtenář se v románu ztrácí, obzvláště v těch vzpomínkových pasážích, které nejsou natolik dějově silné, aby čtenáře do děje vtáhly. Když se k tomu navíc ještě přidá občas až nesnesitelná rozvleklost knihy, daná částečně velkým množstvím citátů z klasické literatury a četnými odkazy na výtvarná díla a skoro až artistní vyumělkovaností některých pasáží, není divu, že ji mnozí považují za nudnou a za zklamání letošního ročníku Bookerovy ceny. Ať se v konečném výsledku připojíte k jedné či druhém straně – obdivovatelů či přísných kritiků, v jednom se shodnete s oběma tábory. Bude to pravděpodobně ta nejdelší dvousetstránková kniha, co jste kdy četli.

Vyšlo v Týdeníku A2 12/2006

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 3687x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce