„Nejím. Bortím denní rituál, který byl založený na jídle, balamutím čas, který se dělí na malé, zakrvavené kousky ‚po snídani‘, ‚před obědem‘, ‚před večeří‘, ‚u čaje‘ či ‚po večeři‘. Lidé neříkají v deset ráno nebo v osm večer. Ale radši řeknou: ‚po snídani‘ a ‚po večeři‘. Bortím pořádek světa, protože všechno, co žije – jí, a já nejím a žiji.“ Tato citace pochází z krátké povídky Anorexia mystica (vyšla v roce 1995 v časopise Nowy Nurt) z pera Olgy Tokarczukové – autorky, s jejíž tvorbou se měl český čtenář možnost již seznámit. Na našem knižním trhu se objevily překlady zatím dvou jejích románů a jedné povídkové knihy, a soudě podle ohlasu kritiky a čtenářů, nebudou nejspíš poslední. A přesto – nejspíš jen málokdo z příznivců reprezentantky polské odnože evropského magického realismu a textů vystudované psycholožky by se domníval, že tento primárně „tělesný“ text napsala právě ona.

Nutno podotknout, že v 90. letech se to v polské próze texty s tematikou tělesnosti doslova hemžilo. Jako by píšící ženy chtěly dohnat všechno to, na co jim represivní komunistický režim upíral právo, tedy především možnost svobodného uměleckého sebevyjádření de facto v jakékoli oblasti či problematice. Připočteme-li k tomu fakt, že Polsko je stále zemí, která je silně ovlivňována katolickou morálkou a patriarchálním rozvrstvením společnosti, logický závěr zní, že tamní autorky to neměly a vlastně dodnes nemají s oním sebevyjádřením úplně jednoduché (výjimkou potvrzující pravidlo snad může být braková literatura či ženské romány, o nichž ještě bude zmínka). Píší-li tedy Zuzana Brabcová či Alexandra Berková prózu týkající se problematiky lesbické orientace, žádný velký rozruch tím mezi českými čtenáři nevyvolávají, ba naopak – jejich knihy na pultech pomalu, ale jistě (bez jakýchkoli bližších konotací ohledně kvality jejich tvorby) obaluje vrstva prachu. Ne však tituly prvních a vlastně i jediných dam polského feminismu Izabely Filipiakové či Manuely Gretkowské, které v době vydání, tedy prakticky během celé poslední dekády 20. století vyprovokovaly nejeden skandál či přinejmenším rozruch a veřejnou diskusi. Tento zdánlivě nově vznikající prozaický proud, podporovaný navíc formující se a stále silnější odbornou feministickou kritikou (za všechny jmenujme texty Ingy Iwaszówové, Ewy Kraskowské, Grażyny Borkowské aj.), mohly tedy ve čtenářích či kriticích stimulovat dojem, že vzniká něco na způsob specificky „ženské tělesné“ literatury.

Přihlédneme-li ke všem výše zmiňovaným faktorům, které narušovaly dosavadní status quo a nehybné vody polské konzervativní prózy, nelze se příliš divit, když někteří literární publicisté či kolegové byli natolik prozřetelní, nebo naopak ironičtí a jízliví, že se v jejich textech pro souhrnnou tvorbu autorek začal objevovat pejorativní termín menstruační literatura. A tak se do škatulky ženské (rozuměj veškeré literatury odlišné od mužské) záhy dostala i psychologicko-realistická próza Olgy Tokarczukové, gombrowiczowsko-schulzovské humoristické povídky Nataszy Goerkeové, sémanticko-filozofické traktáty Magdaleny Tulliové, borgesovské povídky Lidie Amejkové a texty některých dalších autorek, které toho mají s feminismem či s „ženským psaním“ společného asi tolik, co James Joyce s harlekýnem. Otázku, co vlastně ženské psaní znamená, si kladl nejeden kritik či autor, přesto v Polsku převládal názor, že jde o jiný, a tedy horší druh literatury. Uveďme zde jednu citaci za všechny: „Synonyma pro ženské psaní bývají slůvka či slovní spojení jako babinec, děložnost či ženská fyziologie, tedy něco, co je přirozeně horší a podřadné, a tento fakt nezmění žádná literární forma ani fabule. Všichni se nejspíš shodneme na tom, že Henry Miller a jeho, řekněme, ejakulační epika, není zase tak špatná… Existují tedy témata, která jsou pera hodna, ale i taková, která si ho nezasluhují. Penis – si, vagína – no.“[1]

A jak vypadá situace v polské próze na přelomu 20. a 21. století? Po menstruační literatuře jako by se slehla zem. Přestože Gretkowská se svými intimními deníky z doby těhotenství či s texty na pomezí populárně-naučné a brakové literatury, či Filipiaková s ideově tendenční prózou Absolutní amnézie slavily před několika lety díky rozruchu kolem svých knih vlastně úspěch, Tokarczukové se jako jedné z mála polských autorek, které začínaly psát v polovině let osmdesátých,[2] podařilo aktivně přečkat dobu, kdy byla tamní literatura z pera žen in bloom – tedy dobu, kdy se o polské literatuře, kterou píší ženy, jakožto o ženské hovořilo. S odstupem několika let, kdy se na tamním knižním trhu stejně jako všude jinde ve světě objevují kvanta ženských románů autorek typu Katarzyny Grocholyové či různé polské varianty Bridget Jonesové, tedy s klidem můžeme prohlásit, že fenomén menstruační literatury je pasé i v katolickém a konzervativním Polsku. Důvodů může být několik, jmenujme tedy alespoň dva.

Zaprvé – někteří polští kritici vycházející z diachronního pohledu na literaturu uznali, že ženská literatura v 90. letech nebyla ani tak novým a nečekaným fenoménem, jako spíše přirozenou reakcí na dosavadní literární vývoj, podpořenou vhodnou shodou vnějších, politicko-společenských okolností. Oficiálně vydávanou poezii básnířek Wisławy Szymborské, Anny Świrczyńské, Urszuły Koziołové, Małgorzaty Baranové aj. či psychologicko-společenské romány Anny Bojarské, Krystyny Sakowiczové, Marie Nurowské, Krystyny Koftyové aj. tedy pouze nahradila další vlna prozaiček, jejichž inspiraci či shodné prvky bychom po podrobnější analýze nalezli právě u těchto autorek.

Za druhé – po „přelomové“ knize devatenáctileté debutantky Doroty Masłowské Červená a bílá (2002, Wojna Polsko ruska pod flagą biało czerwoną, česky 2004) jako by přestaly jakékoli hranice pohlavnosti v literatuře existovat. A tak i v konzervativním Polsku začala u velkých vydavatelství vycházet literatura (a to nejen z pera autorek, kritériem byl především mladý věk, který zapadal do vznikající generace tzv. 70. ročníků, neotřelá témata a jejich zpracování), která byla do té doby nemyslitelná – Kuczokův Gnój s tematikou psychického i fyzického týrání dětí, autobiograficky dokumentární text Lubiewo homosexuála Witkowského aj.

Do této situace jakéhosi obrození fabulí, syžetů či boření jakýchkoli dogmat a netradičního přístupu k textu tedy logicky proniká i další, zatím blíže nespecifikovaná vlna mladých, ba přímo mladistvých autorek. Mezi nejzajímavější texty patří osobitý debut dvaadvacetileté studentky varšavské kulturologie Agnieszky Drotkiewiczové Paris London Dachau či o dva roky starší studentky filmové školy v Lodži Marty Dzidové Małż. A také vlna autorek, jejichž veřejnou literární premiéru poměrně výstižně definoval šéfredaktor magazínu Ha!art Piotr Marecki nálepkou Start pěti Lolitek. Debuty těchto dívek, do velké míry plagiátorek či napodobovatelek Masłowské, mezi nimiž je asi nejúspěšnější šestnáctiletá Małgorzata Nowická, jsou zatím spíše školními pokusy či slohovými pracemi na téma „já a současný okolní svět“. Na hodnocení jejich literárního vývoje je tedy zatím ještě čas.

Poznámky:
[1] Filipiaková, Izabela: Literatura monstrualna. In: Kobiety w literaturze. Ośka, 1/1999, str. 2
[2] Filipiakovou, Gretkowskou, Tokarczukovou i Goerkeovou spojovalo společné literární podhoubí v podobě kvartálníku Roberta Tekerliho a zároveň nově vznikající generace bruLion, kde začínal tvořit i Andrzej Stasiuk, Marcin Świetlicki, Jacek Podsiadło aj.