Petrarca, Francesco: Fragmenty (Zpěvník)

Petrarca, Francesco
Fragmenty (Zpěvník)

ukázka beletrie zahraniční

Sonet Čtenáři, až v mých rýmech zaslechneš je úvodním textem Fragmentů básní v lidovém jazyce (Rerum vulgarium fragmenta), známých v našich končinách spíše pod názvem Zpěvník. Světlo světa spatřil pravděpodobně roku 1350, tedy v době, kdy Petrarkova práce na souboru jeho italsky psané lyriky

Francesco Petrarca: Fragmenty (Zpěvník)

Fragment I.
Čtenáři, až v mých rýmech zaslechneš
hlas vzdechů, jež jsem v srdci hřál a střeh
v svých pošetilých prvních mladých snech,
kdy i já sám byl trochu jiný též –

sloh měnivý, v němž pláč i dumy čteš,
v nadějích lichých, v lichých bolestech
(tak pěl, kdo prožil, poznal lásky běh),
snad soucit vzbudí - nejen promineš.

Dnes vidím, jak jsem léta v ústech všech
sloužil jen k zábavě, a v duši stále
mě nářek nad tím marně mámí jen.

A plod mých blouznění je hořký vzdech,
lítost a poznání mé dokonalé,
že slasti světa jsou jen krátký sen.

Přeložil Jaroslav Pokorný, in: F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 23.

Sonet Čtenáři, až v mých rýmech zaslechneš je úvodním textem Fragmentů básní v lidovém jazyce (Rerum vulgarium fragmenta), známých v našich končinách spíše pod názvem Zpěvník. Světlo světa spatřil pravděpodobně roku 1350, tedy v době, kdy Petrarkova práce na souboru jeho italsky psané lyriky, započatá již ve 30. letech, značně pokročila. Petrarca se tehdy znovu začal systematicky zabývat projektem, jehož první verzi připravil už o osm let dříve. K obnovení tvůrčí aktivity na poli jak lyrické poezie, tak latinsky psaných prozaických a veršovaných listů jej přivedla dalekosáhlá změna v soukromé sféře: Petrarca dovršil 45. rok života, a tak překročil práh dělící podle dobové tradice mládí od zralého věku. Konverze v osobním životě se odrazila i na poli umělecké tvorby.

Komentovaný sonet byl zabudován do struktury Fragmentů v tzv. druhé redakci a své místo v čele sbírky si pak udržel v průběhu celé dlouhé geneze díla, zakončené těsně před básníkovou smrtí roku 1374. Nahradil původní úvodní sonet (v konečné verzi XXXIV) rozvíjející ovidiovský motiv lásky Apollóna k Dafné. Sonet plní funkci prologu, i když podle mínění některých odborníků by mohl být stejně dobře i epilogem. Uvádí čtenáře do složitého organismu Fragmentů a do hájemství Petrarkovy duše. Mikrokosmos básně v sobě zahrnuje ve zhuštěné formě v podstatě obsah celého díla.

Prvotním úkolem sonetu je navázat kontakt se čtenářem, adresátem Petrarkových veršů, a zaujmout jeho pozornost. V originále se Petrarca obrací na své potenciální publikum nikoli oslovením „čtenáři“, ale prostým zájmenem „vy“ (voi). Tato invokace nebyla Petrarkovým vynálezem. Stejné „vy“ najdeme i u Danta na začátku II. zpěvu Ráje či v Cavalcantiho sonetu Vy, kteří skrze oči (Voi che per gli occhi). Ideálním publikem Petrarkovy lyriky už není úzká elita intelektuálů, k jaké se obracela poezie sladkého nového stylu se svými až „vědeckými“ analýzami milostné tematiky. Fragmenty jsou určeny těm, kdo „poznali lásky běh“, bez ohledu na vzdělání či společenský status. Ostatně Petrarca sám byl potomkem nové doby, kosmopolitním člověkem a individualistou s širokými kulturními obzory.

Petrarca překvapivě definuje aktivitu konzumentů sbírky nikoli jako četbu, ale jako poslech („zaslechneš“). Neznamená to, že by básně Fragmentů nebyly určeny k četbě. V Petrarkově době už byla překonána praxe, kdy se literatura dostávala k publiku prostřednictvím ústního podání trubadúrů. Tím, kdo se zde obrací k publiku, není Petrarca-básník, nýbrž Petrarca-protagonista příběhu. Právě on zve čtenáře, aby se zaposlouchal do vzdechů jeho srdce a aby se plně soustředil na zpověď jeho rozervaného nitra. Tak se vztah mezi Petrarkou a čtenářem stává bezprostřednějším a hlubším.

Zájem publika chce básník upoutat „měnivým slohem“ Fragmentů. Tuto formuli vztahují odborníci k různým rovinám díla. V rovině formální se týká využití rozmanitých metrických forem od jednoduchých (madrigaly a ballaty) až po složité (sestiny) v závislosti na konceptu, který chce básník vyjádřit. S tím souvisí tematická mnohostrannost díla, skládajícího v jeden celek pestrou mozaiku niterných pocitů, které si pak v rovině stylistické žádají odpovídající výběr jazykových prostředků schopných vyjádřit širokou škálu tónů od sladkosti (dulcedo) až po hořkost (asperitas).

Hned v prvním verši sonetu je možno nalézt důležitou informaci o charakteru Petrarkovy lyriky. V překladu blíže nekonkretizované „rýmy“ jsou v originále „rozptýlenými verši“ (rime sparse). Toto spojení, zvolené některými editory dokonce za alternativní název sbírky, odkrývá dvě významné indicie týkající se formální a tématické stránky díla: Fragmenty nejsou souvislým básnickým útvarem jako kupříkladu Petrarkova latinsky psaná epická báseň Africa, nýbrž souborem samostatných jednotek, a nemají podobu románu, který by vyprávěl lineárně a komplexně hrdinův příběh, ale střípků zrcadla, v němž se odráží lidský život, ale které časem přestává držet pohromadě, a proto je nezbytné oživovat jej prostřednictvím paměti.

Sonet nám tak poskytuje cenné informace o mechanismech výstavby Fragmentů. Básník se ohlíží za svými mladickými omyly s úmyslem podrobit je interpretaci a předložit čtenáři jako exemplární životní zkušenost. Hnacím motorem díla je tedy paměť, která připomíná zasuté pocity, myšlenky a obrazy, jež jsou pak analyzovány rozumem. Básník přemýšlí o minulosti, dumá nad ní, zpovídá se z dávných chyb. Slovesné časy hrají v sonetu důležitou roli a dělí jeho motivy do dvou skupin: v minulosti se vykresluje obraz mladíka, který sešel ze správné cesty (hřál a střeh v srdci vzdechy, sloužil ostatním k zábavě, byl zčásti jiný než dnes), v přítomnosti pak portrét muže, který by se na ni rád vrátil, ale chybí mu vůle (dnes vidí, že se mu lidé smáli, mámí jej nářek, plodem blouznění je hořkost a lítost).

V prvním kvartetu Petrarca avizuje, že obsahem jeho díla budou vzdechy, jejichž prvopočátek sahá do básníkova mládí. Spouštěcím mechanismem vzdechů jsou blíže nespecifikované sny, které básník odsuzuje jako pošetilé a chybné. Jasně si tedy uvědomuje, že z racionálního ani morálního hlediska nemá plané snění žádné opodstatnění. Jestliže se ovšem básník svěřuje, že se mu dosud nepodařilo stoprocentně zpřetrhat pouta s minulostí, zůstávají iluze i přes nesouhlas rozumu stále v básníkově srdci a živí rozpory, z nichž pramení typické nálady díla: melancholie, smutek, pocit marnosti.

Ve druhém kvartetu básník konkretizuje síly, jež se staly velitelkami jeho nitra. Petrarca tu navazuje na tradiční pojetí čtyř hlavních hnutí mysli: radosti, naděje, strachu a bolesti. Tuto psychologickou koncepci rozvíjela okcitánská i italská milostná lyrika, obdobná emoční stratifikace figuruje však už v dílech antických klasiků, kupříkladu ve Vergiliově Aeneidě (gaudium, spes, metus, dolor). Petrarca se této otázce věnuje jak ve Fragmentech, tak ve svých latinských filosofických spisech. Naděje i bolest jsou v sonetu jmenovány přímo, obě s přízviskem lichá. Radost (zde „slastisvěta“) je definována jako krátký sen. O strachu se nemluví explicitně, spíš je možno číst mezi řádky určitou existenciální nejistotu.

První terceto uvádí do myšlenkové struktury sonetu prvek studu. Ony pošetilé chiméry přinesly básníkovi jak výsměch a odsouzení u veřejnosti, tak despekt k sobě samému. Lépe než český překlad vystihuje tuto skutečnost originál, v němž – přeložíme-li otrocky 11. verš – se básník vyznává: „stydím se v sobě sám za sebe“ („di me medesimo mecum mi vergogno“). Kumulace zájmen zde jednak staví individualitu Petrarky do protikladu vůči kolektivu pomlouvačů nepoznamenaných láskou, jednak koncentruje veškerou pozornost na básníkovo ego, jehož životní zkušenost bude hlavním tématem celé sbírky.

V závěrečných verších Petrarkova zpověď graduje. Básník si své prohřešky a omyly nejen uvědomuje, nýbrž jich také lituje. Pesimistické nálada hořké zpovědi v těchto slovech vrcholí. Světské radosti, za nimiž se skrývá smyslná láska k ženě a – jak se ozřejmí v dalších básních – láska k pozemských přeludům (kráse, slávě, uznání) vůbec, jsou pomíjivé. Tímto konstatováním se sonet uzavírá, aniž by se konkrétněji specifikovala alternativa oné marnosti veškerého počínání, tedy duchovní láska a směřování k Bohu.

Patrný je odstup, který si básník v sonetu udržuje od lásky, na jedné straně elementárního motivu díla, na straně druhé však zdroje neustálého trápení. Slovo láska je vysloveno explicitně pouze jedinkrát, a to ve vztahu ke čtenáři, nikoli k básníkovi samému. Chybí i jakákoli zmínka o radosti, jež se čas od času zrodí i z platonické lásky, když se duše obelstí klamným snem. Získáváme tak pocit, že milostná vášeň připravila Petrarkovi pouze bolest a výsměch u každého, kdo nikdy nemiloval. Z těchto negativních vlivů lásky vzniká vina, výčitky svědomí a lítost.

Myšlenková konstrukce sonetu stojí na pomezí dvou ideologických a hodnotových světů. Na jedné straně je Petrarca ovlivněn dvorskou kulturou a jejím pojetím lásky. Během dlouholetého pobytu v Avignonu se básník seznámil s tradicí occitánské lyriky, neméně podnětů pak načerpal i z tvorby mistrů sladkého nového stylu. Převzal „odbornou“ terminologii milostné poezie, k níž patří slova jako vzdechy, pláč, naděje či bolest. Na druhé straně je v sonetu patrný vliv křesťanské filozofie. Petrarca rozvíjí motiv života jako cesty, během níž člověk projde duchovní konverzí a skrze pokání dosáhne odpuštění za hříchy z mládí. Ze stejného myšlenkového okruhu pochází také idea pomíjivosti lidského štěstí a lásky. Hořkost neopětovaného citu tak přivádí básníka k poznání, že prchavé okamžiky radosti a marné naděje nemají žádný význam. Petrarca se snaží hodnoty dvorské a křesťanské perspektivy nějakým způsobem skloubit. Neúspěch tohoto počínání však jen prohlubuje jeho vnitřní krizi.

Úvodní sonet je příkladem noblesního, pro pozdější generace vzorového petrarkovského sonetu, charakterizovaného harmonickou, sevřenou formou, jemnou hudebností a pravidelnou strukturou metrickou (jedenáctislabičný verš, do češtiny přeložený jako desetislabičný), rýmovou (ABBA ABBA BCD BCD) a rytmickou (převažující jamb v originálu). Originál se vyznačuje vysokým stupněm formální vybroušenosti. Autor si mistrně pohrává se zvukovou stránkou veršů. Hojně využívá mechanismu repetice a vytváří jednu aliteraci za druhou. Podobných kvalit se snaží dosáhnout i překlad sonetu. Aliterace skupin -ých/-ích/-ech ve druhém a desátém verši vyjadřuje hořký vzdech či snad přímo bolestný nářek nad básníkovou nepoučitelnou pošetilostí a prožitým utrpením. Podobnou funkci plní v 11. verši aliterace hlásek „m“ a „n“, jež navozuje představu pláče. Opakování hlásky „s“ na začátku 8. verše naopak vyčaruje ve fantazii čtenáře tóny konejšivé ukolébavky. Nelibozvučná sekvence „hřál a střeh“ podtrhuje zatvrzelou urputnost básníka, to jest úsilí, které skřípe a nenese plody.

Promyšlená stavba básně se odráží také v křížových paralelách, chiasmech. Ve verších 5 a 6 je slovo „dumy“ logicky spojeno se slovem „naděje“, poněvadž právě beznadějné iluze zaměstnávají básníkovu mysl, kdežto pláč se vztahuje až k bolestem. Obě ramena kříže je pak možno prodloužit ke slovům soucit, který si básníkova bolest žádá od čtenářů, a prominutí – za nedostatek vůle vymanit se ze snů - v 8. verši, stejně jako k lítosti a poznání ve verši předposledním, čímž dostaneme řady naděje-dumy-poznání-prominutí a bolest-pláč-lítost-soucit.

Jelikož je sonet vytvořen pouze ze dvou dlouhých a poměrně složitých souvětí, má pomalý vnitřní rytmus, který postupuje nevzrušeným tempem (odpovídajícím pojetí komentovaného sonetu jako melancholického povzdechu) až ke gradaci v posledních verších, kde marnost naivních snů jinocha z prvního kvarteta expanduje v marnost všeho pozemského.

Bibliografie
F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 22-23.
M. Ariani, Gli albori dell’umanesimo, in: E. Malato (vyd.), Storia della letteratura italiana, sv. 2 (Il Trecento), Il Sole 24 ore, Milano 2005, str. 601-715.
R. Antonelli, Introduzione, in: F. Petrarca, Canzoniere, Einaudi, Torino 1992, str. V-XXV.
V. De Caprio, S. Giovanardi, I testi della letteratura italiana, 1., Einaudi, Milano 1993, str. 491-494.

Internetové adresy
http://balbruno.altervista.org/index-185.html
http://digilander.libero.it/letteratura/Medioevo/ascoltate.htm
http://www.valsesiascuole.it/crosior/amore_medioevo/grafo_voi%20ch.htm
http://www.skuola.net/page.php?al=ascoltate-rime-sparse
http://www.homolaicus.com/letteratura/petrarca2.htm
http://www.gicas.net/rin/04.html
http://www.anagramsandpoetry.org/Pagine/1.Teoria/3.Mente%20intralinguistica/La%20mente%20intralinguistica_CAPITOLO%20VIII.doc

 

© Monika Navrátilová
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autorka studuje italianistiku.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5576x

Inzerce
Inzerce
Inzerce