Burke, Peter: Co je kulturní historie? (in LtN)

Burke, Peter
Co je kulturní historie? (in LtN)

recenze kultura

Knihy o kulturních dějinách u nás v poslední době vycházejí v hojné míře: číst tak můžeme nejen o kulturních dějinách jednotlivých kontinentů, regionů či měst, ale o dějinách penisu, ňadra, zrychlování, kouzelných hub, klimatu, zrcadel či tabáku a kouření. Podle Petera Burkeho (* 1937), emeritního profesora kulturní historie na Univerzitě v Cambridgi, se dnes se píší kulturní historie téměř všeho.

120 let po Zíbrtovi
Peter Burke
: Co je kulturní historie?, přeložil Stanislav Pavlíček, Praha, Dokořán, 2011, 217 s.

Knihy o kulturních dějinách u nás v poslední době vycházejí v hojné míře: číst tak můžeme nejen o kulturních dějinách jednotlivých kontinentů, regionů či měst, ale o dějinách penisu, ňadra, zrychlování, kouzelných hub, klimatu, zrcadel či tabáku a kouření. Podle Petera Burkeho (* 1937), emeritního profesora kulturní historie na Univerzitě v Cambridgi, se dnes se píší kulturní historie téměř všeho. Budeme-li podle něj vycházet jen z titulů vydaných v angličtině po roce 2000, pak máme kulturní historii kalendářů, kauzality, kaváren, korzetů, zkoušek, ochlupení obličeje, strachu, impotence, nespavosti, halucinogenních hub, masturbace, nacionalismu či těhotenství.

Právě od Burkeho, autora již šesti do češtiny přeložených publikací, vyšla na začátku roku kniha další s názvem Co je kulturní historie?. Autor v ní sleduje „vývoj této disciplíny od tzv. klasického období (1800–1950) přes reakci marxistů a následnou renesanci tohoto oboru v 70. letech 20. století (tzv. nová kulturní historie) až do současnosti“. Píše o klasicích jako J. Burckhardt či Aby Warburg, snaží se přitom o spravedlivé vyrovnání se s jejich odkazem: u J. Huizingy kritizuje to, že ve svém slavném Podzimu středověku pořád dokola užívá několik literárních pramenů, na E. R. Curtiovi zase to, že textová klišé, jež studoval, považoval za konstanty a nebral v úvahu, že se předávané mění během přechodu z generace na generaci. Je přitom zbytečné připomínat, že na druhou stranu samozřejmě u Burkeho nenajdeme ani zmínku o české kulturní historii, tedy ani o českém průkopníkovi a profesorovi kulturní historie Čeňkovi Zíbrtovi, který shodou okolností právě před 120 lety vydal knihu Kulturní historie. Její vznik, rozvoj a posavadní literatura cizí i česká. Jestliže se Zíbrt ve své knize pokoušel podat definici kulturní historie („s příslušným zřením na působení přírody vykládá vznik, rozvoj a zároveň obapolné styky i svazky všelikých duševních i hmotných jevů života společenského“), Burke na cosi podobného spíše rezignuje. Přiznává, že „v situaci, v níž vládne zmatek (podle těch, kterým se nelíbí), či dialog (podle těch, kterým vyhovuje), by možná bylo nejmoudřejší převzít epigram Jean-Paula Sartra a prohlásit, že ačkoli kulturní historie nemá žád­nou podstatu, rozhodně má vlastní historii“. Burke dále v úvodu konstatuje, že jeho kniha se „čas od času dotkne kulturní historie kulturní historie, na niž bude nahlížet jako na kulturní tradici, která se ustavičně trans­formuje a neustále přizpůsobuje novým okolnostem“.

Burke už ve svých předešlých přeložených knihách ukázal, že okruh autorů, z jejichž teorií čerpá a jichž dokáže ve svém výkladu konkrétních historických reálií využít, je opravdu obdivuhodně široký: od symbolických antropologů V. Turnera, C. Geertze a M. Douglasové přes literární vědce M. Bachtina a E. Auerbacha až k sociologům „chicagské školy“ R. Parkovi a E. Goffmanovi. V knize Co je kulturní historie? zkoumá na obecnější rovině, jak tito autoři historiky ovlivňovali a jak se u nich historici mohou inspirovat, s mírnou nadsázkou přitom vyjadřuje podiv nad tím, jak vůbec dříve mohli historikové existovat bez literárních pojmů jako „žánr“, antropologických pojmů jako „habitus“ a kunsthistorických jako „schéma“. Sám o sobě v knize píše: „Jako kulturní historik již léta užívám celé řady různých přístupů a věnuji se rozličným tématům…, od sociální historie vysoké i lidové kultury a historické antropologie až k historii ,představení’, a rád bych společně s Edith Piaf prohlásil, že „je ne regrette rien“ (ničeho nelituji) a že se domnívám, že všechny tyto přístupy a témata stále přinášejí cenné postřehy a poznatky“. I z této ukázky je patrné, že styl Burkeho knihy je lehký a čtenářsky přístupný. Autor se opět ukazuje být výborným vypravěčem, a ne náhodou jeho kniha obsahuje i kapitolu s názvem Vyprávění v kulturní historii, v níž se zdůrazňuje, že samotnou kulturní historii lze (a je dobré) psát v narativní formě. K populární formě knihy na druhou stranu patří to, že četné problémy autor pouze načrtává a nesnaží se o jejich vyřešení. Kupříkladu v kapitole Kulturní historie emocí autor vytýká Ericu Doddsovi, že ve své knize Pohané a křesťané ve věku úzkosti formuluje problém, který řeší jen málo: „Pociťují lidé větší úzkost v jednom historickém období než v jiném, anebo spíše v každém období trpí různými úzkostmi? A i když platí prvé tvrzení, jak může historik nalézt důkazy, jimiž by jeho platnost prokázal?“ Těmito otázkami však kapitola končí, ani Burke na ně bohužel neodpovídá.

Oč je ovšem Burke při psaní o jednotlivých tématech stručnější, o to se mu jich do knihy více vešlo: najdeme v ní tedy kapitoly o konstruování komunit, monarchií či identit (i o „vymýšlení vymýšlení“), o dekonstrukci či o postkolonialismu a feminismu (v této souvislosti píše o opeře Aida, jež měla potvrdit západní představu o Orientu jako o „v podstatě exotickém, vzdáleném a starodávném místě, v němž Evropané mohou organizovat přehlídky síly“, nebo o Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila, v níž je biblický svět „ztotožněn se Středním východem 19. století, což skladateli umožňuje dát opeře určitý místní kolorit a přesnější místní zvuk“). Jen omezený prostor je v knize věnován autorům školy Annales, o které se ovšem Burke podrobně rozepsal v publikaci Francouzská revoluce v dějepisectví: škola Annales (1929–1989). Velmi dobrou zprávou určitě je, že letos vyšel i další Burkeho český překlad, Jazyky a společenství v raně novověké Evropě. Jde totiž o autora, jehož knih podle mne není nikdy dost.

Ukázka z knihy na stránkách nakladatelství

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 31.3.2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.