Revue Prostor 89. Současné dluhy a viny

Revue Prostor 89. Současné dluhy a viny

studie sociologie

Jestliže třeba podle P. Kosatíka bylo dříve „standardním životním pocitem to, že každý je zodpovědný za celý svět a vinný všemi jeho vinami“, pak dnes toto pojetí přetrvává už jen velmi skromně: jako by dlužní byli všichni, ale vinný nikdo.

Dluhy, viny, svět
Revue Prostor 89. Současné dluhy a viny: žijeme v době dluhové? Praha, Sdružení pro vydávání revue Prostor 2011

„Odpušči nám dluhy našě, jako i my odpúščiemy dlužníkóm našim.“ Takto uvádí Bible drážďanská (asi z roku 1360) znění prosby „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Podvojnost dluhů a vin je také zmiňována v nejnovějším čísle revue Prostor s názvem Současné dluhy a viny: žijeme v době dluhové?, které je ovšem převážně věnováno současným ekonomickým a politickým souvislostem dluhů, od těch osobních až k dluhům mezi jednotlivými státy, od „drogové závislosti domácností na spotřebě“ a vlád, jež se starají, aby se lidem dostalo jejich konzumní „denní dávky“ (L. Mlčoch), až k rodičům prodávajícím své děti do otroctví, aby pracovaly na kakaových plantážích. K vinám a dluhům doplňme, že podle bohemistky Markéty Pytlíkové, která se také podílela na překladu Bible 21, uvádějí tři nejstarší a asi nejvýznamnější zápisy modlitby Otčenáš všechny „dluhy a dlužníky“ – jde o zápisy v památkách Život Krista Pána (cca 1360), Štítného Knížky šestery (1376), Milíčovský sborník modliteb (cca 1380) a Husův Výklad Věřím v Boha, Desatera a Otčenáše (po 1400). Dalších několik desítek zápisů Otčenáše (v rámci různých sborníků modliteb, kancionálů, ale třeba i na přídeštích atd.), které jsou obvykle trochu mladší (či spíše obtížně datovatelné), zná jak dluhy a dlužníky, tak viny a viníky, a dokonce i kombinace dluhy/viníky a viny/dlužníky. Podle Pytlíkové šlo o dvě paralelní tradice (vycházející z Matouše versus Lukáše) s tím, že viny/viníci postupně získávají vrch (pravděpodobně jde o jakousi harmonizaci obou znění), minimálně v biblických textech.

Jak se píše v Encyklopedii středověku, vydané už dvakrát úspěšně i česky, byla do 13. století hlavní neřestí pýcha, „hřích typicky feudální“, pak však začíná být jako minimálně stejně závažná hodnocena lichva, což koresponduje s rostoucím významem peněz a vzestupem třídy obchodníků a bankéřů, pro něž je lichva takřka „profesionálním hříchem“. V 15. století už je lichva zřejmě hříchem významnějším než pýcha. Mohla postupná proměna Otčenáše souviset i s tím, že se pojem „dluhu“ stával konkrétnější a získával jednoznačněji ekonomický smysl? To by byla pouhá spekulace, je možné ale popsat, jak se v současnosti dále posouvá či rozšiřuje teologické chápání hříchu. Explicitně přitom někteří teologové tvrdí, že existuje tzv. strukturální zlo a že z něj vycházející sociální hřích může „zakotvit přímo ve strukturách státu nebo společnosti“ (Michal Opatrný). Rasismus nebo odmítání cizinců se např. mohou stát základní ideou společnosti, které je ovládána diktaturou. V „divokém kapitalismu“ může být např. vykořisťování a šikanování zaměstnanců chápáno jako právo držitelů kapitálu. Ani v této podobě ale nemůže být sociální hřích považován jen za pouhý souhrn osobních hříchů jednotlivců, kteří společnost nebo stát vedou. Hřích, který se stal strukturou, vytváří podle Opatrného „bariéry proti dobru, a tak může zaplést členy společnosti do souvislosti viny, tzn. struktura zla může nutit členy společnosti jednat špatně“.

Připojme, že v Prostoru koncept sociálního hříchu připomíná Tomáš Sedláček, mne v něm ale nejvíce zaujalo pojednání Jana Suka Kauza kulturního dluhu. Suk píše o tom, jak se vyvíjelo chápání metafyzického dluhu v literatuře 19. století: romanticky disponovaný jedinec, jak ho představili Goethe, Novalis či Byron, podle něj necítil, pokud jde o osobní zadluženost, žádný závazek, „byl naopak přesvědčen, že poskytuje světu ze své rozbouřené duše mnohem víc, než může okolní svět vstřebat“. U postromantiků rodícího se industriálního věku 2. poloviny 19. století (Balzaka, Zoly) naopak výraz dluh náhle „ční téměř jako vůdčí motiv“. Zejména u Dostojevského, který dávno před Kafkou a existencialisty „přisoudil modernímu člověku atribut viny, jejíž součástí je samozřejmě také dluh vůči poníženému Bohu, vůči slabším jedincům ve společnosti, vůči všem, kteří ztratili zázemí domova ve fyzickém i metafyzickém smyslu“. Od Dostojevského k Célinovi či Kunderovi se pak podle Suka vine západní kulturou vědomí, že nejsme původci svých dluhů, ale že se do nich „dostáváme, řítíme se do nich jako do propasti neobehnané zábradlím ani jiným varovným signálem“.

Když se ale vrátíme k úvodní dvojici hřích – dluh, ve většinovém používání dnes, navzdory různým pokusům o „modernizaci“, slovo hřích zcela ztrácí svůj původní pejorativní význam a častěji se používá ve smyslu zapovězené, ale o to lákavější slasti („žena, jež by stála za hřích“). Naopak pojem dluh je významově konstantní, obecně srozumitelný a velmi často skloňovaný, nejčastěji samozřejmě ekonomy. Stojí přitom za zmínku, že i teologové někdy mluví o „ekonomii spásy“, což je podle jedné definice „plán spásy stanovený Bohem, uskutečněný a zjevený v celkovém uspořádání dějin, plán, který nachází v Kristu svůj střed a svůj vrchol“. V pozadí oné mystické „ekonomie“ ovšem stojí i přesvědčení (či tajemné tušení) toho, že se na světě žádné utrpení neztratí, nepřijde nazmar, i když nikdo neví, komu jeho utrpení (a modlitby) jaksi „přijdou k dobru“ a kdo jakoby „na oplátku“, i když třeba nevědomě a anonymně, trpí za nás. V tomto smyslu píše ve zmiňovaném čísle Prostoru překladatelka a publicistka (vzděláním teoložka) Monika Kittová (Debita nostra aneb Malé zamyšlení o velkém dluhu), že „život od nás něco vyžaduje a klade na nás nároky, a my mu cosi dlužíme – a je to reakce, která může být zároveň skutečně svobodnou akcí, je-li to odpověď k nároku života a na život adekvátní“. S oblibou tuto myšlenku rozvíjeli ve 20. století křesťanští spisovatelé, třeba Jakub Deml (čímž se vracíme opět k Dostojevskému): „Víte, ze Životů svatých, že někteří Mučedníci ve svých bolestech se usmívali a písně radosti zpívali. Jedna taková osoba zvolala ve svých mukách: ,Kdo to za mne trpí?‘ A jiná osoba jí odpověděla: ,Blahoslavený ten, za koho trpíš!‘ A nikdo z diváků slovům těmto neporozuměl. A najednou zjevil se člověk, kterého nikdo neznal, a tento člověk, vznášeje se v dálce nad zemí a maje na sobě roucho fialové a prozářen jsa sluncem jako barevné sklo, zvolal silným hlasem: ,Nahý jsem byl a přioděli jste mne!‘ I obrátil se k němu jeden poutník, který se tudy právě ubíral do Svaté země, a řekl: ,Kdo tě přioděl, neboť hle, nikdo tebe nezná?‘ I odpověděl člověk v rouše fialovém a prosvětlený sluncem a řekl: ,Krev zavěšená proti slunci jako šátek dává barvu fialovou, a jedna rána hojí druhou ránu.‘“ V tomto smyslu jsou všichni lidé velkými dlužníky, či lépe řečeno: všichni lidé jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Právě jako v onom prastarém Otčenáši. Jestliže ovšem třeba podle P. Kosatíka bylo dříve „standardním životním pocitem to, že každý je zodpovědný za celý svět a vinný všemi jeho vinami“, pak dnes toto pojetí přetrvává už jen velmi skromně: jako by dlužní byli všichni, ale vinný nikdo.

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2709x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce