Příliš neobvyklý svět Dimitriho Verhulsta
Dimitri Verhulst: Úprdelný dny na úprdelný planetě, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Mladá fronta, Praha, 2011, 152 s.

Časy, kdy vlámská literatura žila ve stínu své starší nizozemské sestry, jsou nenávratně pryč. Jistá kulturní nerovnováha mezi oběma oblastmi, vyplývající zejména z lepší organizovanosti a institucionální podpory nizozemské kultury, je sice stále patrná, ale i v tomto ohledu dochází v několika posledních letech ke značným změnám, a tak vlámská literatura zaznamenává pozoruhodný úspěch nejen v Nizozemsku, ale i na zahraničních knižních trzích. Jak naznačuje Tom Van Imschoot ve své přehledové studii „Jak byla vynalezena vlámská literatura" (Host 3/2011), stojí za tímto úspěchem vyhraněný postoj k identitě a jazyku, jinými slovy společenská angažovanost a stylistický individualismus vlámských autorů. Skutečnost, že vlámská literatura je v posledních letech na vzestupu, dokládá mimo jiné i to, že prestižní literární cenu nizozemských knihkupců Libris získal letos již potřetí v řadě autor vlámského původu. Tuto vlnu odstartoval v roce 2009 Dimitri Verhulst, jehož oceněný titul Úprdelný dny na úprdelný planetě (Godverdomse dagen op een godverdomse bol) vydalo v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové nakladatelství Mladá fronta.

Jak neologismus v názvu napovídá, s touhle knihou je prostě od začátku všechno tak trochu jinak. V kontextu Verhulstova díla má ojedinělé postavení a rovněž její distribuce neprobíhala obvyklým způsobem. Kniha vyšla v nákladu tří set dvaceti tisíc výtisků jako příloha vlámského politického a kulturního časopisu Humo. Výčet neobvyklostí tím však nekončí. Vstoupíme-li do tohoto Verhulstova fikčního světa, záhy zjistíme, že se kniha vzpouzí i bližšímu žánrovému zařazení. Nejčastěji bývá zmiňován román, základní žánrové charakteristiky románu jsou ovšem naplněny pouze částečně. O ději nelze hovořit jako o ději v románovém smyslu, i když se na prostoru necelých sto padesáti stran odehrají události milionů let, od doby, kdy na fiktivní planetě připomínající Zemi vystoupí obojživelníci z vody na pevninu, až po shození první atomové bomby. Jde tu spíše o řetězení událostí bez naznačení příčinně-důsledkových vztahů. Rovněž postavy jsou redukovány na jediné „to“, které je současně jednotlivcem i skupinou.

Zcela jednoduše by se však dalo říct, že Úprdelný dny na úprdelný planetě jsou velmi silným koncentrátem dějin lidského rodu. Vypravěč tu totiž chrlí ve zběsilém tempu jednotlivé události, zaznamenává a svérázným způsobem komentuje, jak „to“, hnáno hladem a potřebou ohromit a oplodnit co nejvíc čub, vymyslí první nástroje, začne obdělávat půdu, vyrábět první výdobytky pokroku a roztáčet ekonomiku na plné obrátky, aby zabezpečilo živé, mrtvé i bohy. A jakmile „to“ naplní tyto základní potřeby, začne se opájet vlastní mocí, filozofovat, ale i válčit a vraždit se pro bohatství i pro víru, a obzvlášť pro „boha, co zplodil děcko s pannou a ani si přitom nestáhl gatě“. A čas pádí, bůh je odsunut na okraj, místo něj nastupují nové modly – věda, pokrok, trh – a s nimi nové a nové ideologie. Ačkoli vypravěč pravidelně pokládá otázku „kolik je hodin?“ a nabízí prostor k zastavení i reflexi, čas se naopak zrychluje. Zastaví se navždy až v okamžiku, kdy „to“ dokáže použít atomovou bombu, tím převezme od bohů kontrolu nad planetou a stane se pánem všeho. Ale i po tom všem žije „to“ dál a pokračuje ve svém slepém úsilí, „úsilí o auto a ledničku pro každýho. Pro každýho s bílou kůží. Pro každýho s bílou kůží, kterej se moc hlasitě nehlásí k odborům. Pro každýho s bílou kůží, kdo se moc hlasitě nehlásí k odborům a v neděli ctí otce svého a matku svou…“

Život v tomto Verhulstově světě je krutý, bezvýchodný, vše se tu děje jen z těch nejnižších pudů, z žízně po krvi a z touhy po moci a bohatství. Kulisy se proměňují, ale události se ze stejně mrzkých důvodů opakují znovu a znovu. Jediným způsobem, jak při čtení nepropadnout temným vizím hned po několika stranách, je povznést se nad situaci prostřednictvím břitkého, skrz na skrz černého humoru a povýšit absurditu na princip sebezáchovy. Tento postoj pojí Verhulsta nejen s vlámskými literárními souputníky (v českém překladu debut Spi! mladší Annelies Verbekeové či Fámy Huga Clause), ale i nizozemskými autory (za všechny jmenujme v češtině dostupné dílo Arnona Grunberga nebo klasika kafkovského ražení Willema Frederika Hermanse). V případě Verhulsta je tento princip navíc umocněn neobvyklým používáním jazykových prostředků.

Významnou roli při sdělování ontologické zkušenosti, kterou chce autor pojmenovat, hraje i jeho jazyk – neodmyslitelná součást jeho poetiky. Úprdelný dny na úprdelný planetě se hemží drsnými, vulgárními výrazy v kombinaci s výrazy dialektickými, archaismy i neologismy, bizarními slovy či neobvyklými spojeními. Próza je velmi rytmická, svým svérázným způsobem zvukomalebná, zdá se, jako by byla určena spíše k ústnímu přednesu. Verhulstův jazyk je velkou výzvou i pro zkušeného překladatele a Veronika ter Harmsel Havlíková se s ní vypořádala výborně. I když se i při sebelepší překladatelské invenci v překladu ztrácejí některé aluze na vlámské reálie (tento aspekt lze však vnímat pouze při opravdu hnidopišském čtení s originálem v ruce), podařilo se překladatelce pomocí adekvátních prostředků obecné češtiny, různých jazykových podloží a u nás kulturně zakořeněných narážek specifika originálu kompenzovat, čímž zprostředkuje mnohovrstevnatost i stylistickou jedinečnost textu.

Text je neobvyklý nejen po stylistické a kompoziční stránce, neobvyklá je i vysoká míra jeho společenské angažovanosti, ve Vlámsku navíc posílená již zmíněným způsobem distribuce. Otevírá se tak prostor pro úvahy, do jaké míry literatura může ovlivnit veřejné mínění a doplňovat svým estetickým a současně apelativním postojem roli médií v současné společnosti. Ne náhodou byl Verhulst uváděn v kontextu vášnivé literární debaty o politické angažovanosti současné nizozemsky psané literatury, která se strhla po vydání knihy profesora nizozemské literatury Thomase Vaessense De revanche van de roman. Literatuur, autoriteit en engagement. (Odplata románu. Literatura, autorita a angažovanost, 2009).

Vrátíme-li se k úvodní Van Imschootově charakteristice současné vlámské literatury, je jasné, že kniha Úprdelný dny na úprdelný planetě, ačkoliv se z Verhulstovy dosavadní tvorby poněkud vymyká, do tohoto obrázku zcela přesně zapadá, a tudíž ji lze (velmi zjednodušeně) považovat ze reprezentativní vzorek současné vlámské literatury. Otázkou ovšem je, jestli má kniha stejný přínos i pro české literární prostředí. Vlámská literatura u nás moc často nevychází a bohužel i v tomto případě (tím předchozím titulem je Hrdina Saskie de Costerové, č. 2008) padla volba na knihu, která je velmi vyhraněná a v kontextu Verhulstova díla ojedinělá. I když tematická čísla časopisů Host a Plav věnovaná vlámské literatuře přinášejí alespoň průřez tvorbou tzv. druhé vlny vlámských prozaiků, jména předních autorů jako Tom Lanoye, Erwin Mortier, Tom Naegels, Peter Verhelst nebo Yves Petry jsou u nás pořád ještě neznámá. A to je škoda, protože současná vlámská literatura má světu opravdu co nabídnout.

© Lucie Smolka Fruhwirtová

Hodnocení knihy: