Hermans, Willem Frederik: 90. výročí narození

Hermans, Willem Frederik
90. výročí narození

aktualita beletrie zahraniční

Nizozemský spisovatel W. F. Hermans (1921-1995) by se 1. září dožil devadesáti let. Při té příležitosti uspořádali milovníci tohoto autora dvě výstavy.

W. F. Hermans – 90. výročí narození, oslavy i nový skandál

Nizozemský spisovatel W. F. Hermans (19211995) by se 1. září dožil devadesáti let. Při té příležitosti uspořádali milovníci tohoto autora dvě výstavy. Ve druhém poschodí amsterodamské Ústřední knihovny (OBA Amsterdam, Centrale Bibliotheek – nová budova pár kroků od hlavního nádraží se řadí k amsterodamským turistickým atrakcím) dali sběratelé Johan Buiskool Toxopeus a Joost Glerum k dispozici část svých hermansovských sbírek (včetně českých vydání románů Temná komora Damoklova a Už nikdy spánek) a doplnili je dalšími exponáty. Najdeme tu například frak, který měl na sobě spisovatelův kolega a svého času i přítel Gerard Reve při Hermansově obhajobě doktorské dizertace. Reve tam byl ve funkci tzv. paranimfa (svědka) – podle nizozemského zvyku totiž promujícího při tomto „sňatku s univerzitou“ provázejí dva svědkové. Čtenáři Hermansových románů tu však najdou i kompas se zrcátkem, jaký Alfred z románu Už nikdy spánek ztratil v laponské divočině, letecké snímky okolí hory Vuorje, které Alfredovi na vědecké expedici na dálný sever právě chyběly, ale i kapesní hodinky pro slepce, s jejichž pomocí zjišťoval invalidní vrátný z úvodu tohoto románu hmatem čas, či fotoaparát značky Leica, který hraje důležitou roli v románu Temná komora Damoklova.

Výstava má název Hermans terug in Amsterdam (Hermans zpět v Amsterodamu), což je narážka na složitý vztah spisovatele k rodnému městu, k jehož vyhrocení došlo, když v březnu 1983, za mezinárodního kulturního a sportovního bojkotu Jihoafrické republiky, navštívil Hermans na pozvání svého tamního nakladatele tuto zemi a vystoupil na několika univerzitách. Následkem toho se v roce 1986 dostal na černou listinu OSN a amsterodamský magistrát ho prohlásil za nežádoucí osobu. Tato „klatba“ byla odvolána až v roce 1993. Teď se Hermans symbolicky vrátil do rodného města v podobě bronzové busty z dílny sochařky Sylvie Willink-Quiëlové, manželky Hermansova přítele, malíře Carla Willinka. Autorka bustu propůjčila knihovně a při vernisáže výstavy 31. srpna 2011 ji slavnostně odhalila. Výstava potrvá do 30. listopadu 2011 a je zdarma přístupná v otevírací době knihovny (tedy denně od 10 do 22 hodin).

V bývalém hornickém městečku Heerlen, v provincii Limburg na jihu země, byla souběžně otevřena výstava W. F. Hermans: Ik heb altijd gelijk 1951-2011, připomínající kromě zmíněného devadesátého výročí narození i šedesáté výročí vydání Hermansova románu Já mám vždycky pravdu, který mu pro protikatolickou pasáž vynesl soudní jednání. I tato výstava, v městské knihovně umístěné v kulturním středisku „Skleněný palác“, bývalém obchodním domě Schunck v samém centru městečka, je založená na soukromé sbírce místního rodáka P.M.J.Smeetse. I zde najdeme česká vydání Hermansových románů. K výstavě sestavil kurátor Rob Bindels brožurku W. F. Hermans cahier. V rámci doprovodného programu proběhla 6. září přednáška publicisty Maxe Pama o W. F. Hermansovi, 17. září celodenní sympozium a 20. září projekce filmu Fonse Rademakerse Als twee druppels water na motivy Hermansova románu Temná komora Damoklova. Výstava trvá do 23. října 2011 a je zdarma přístupná v otevírací době knihovny.

Na sympoziu promluvil Hermansův životopisec Willem Otterspeer o Hermansově vztahu k sestře Corry, literární historik Ton Anbeek se zamyslel nad otázkou nadčasovosti Hermansova díla. Peter Kegel z Huygensova institutu nastínil svou práci editora Hermansových sebraných spisů (Volledige werken, nakl. De Bezige Bij). Dále vystoupili dva hermansovští překladatelé – autorka tohoto článku a francouzský překladatel Daniel Cunin. Ukázalo se, že přestože v obou zemích sehrál důležitou roli při propagaci Hermansova díla Milan Kundera, zaznamenal Hermans v ČR přece jen větší ohlas než ve Francii. Přehled českých ohlasů byl záminkou k upozornění na nizozemské překlady Jáchyma Topola (Chladnou zemíDe werkplaats van de duivel, 2010) a Markéty Pilátové (Žluté oči vedou domůMijn ogen leiden je naar huis, vyjde každým dnem v nakladatelství De Geus, na přelomu listopadu a prosince přijede autorka ve spolupráci s Českými centry představit nizozemský překlad do Nizozemska a Vlámska osobně), protože tito dva spisovatelé Hermansovo dílo v českém překladu recenzovali. Mnozí diváci v zaplněném sále (sympozium bylo už šest týdnů předem vyprodané, pořadník zájemců, na které místo nezbylo, byl dlouhý) si jména těchto dvou českých autorů a tituly jejich knih poznamenávali (foto autorů a obálek se po několik minut promítalo na pozadí). Na závěr rozmlouvala literární publicistka z deníku NRC Handelsblad Elsbeth Ettyová se spisovatelem Christiaanem Weijtsem (1976) o významu, jaký má Hermans pro jeho tvorbu.

Ani toto sympozium se neobešlo bez pravého hermansovského skandálu. Přítomný životopisec Willem Otterspeer totiž právě ten den zveřejnil v deníku De Volkskrant zprávu, že v archivu Nizozemského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) objevil Hermansovu přihlášku z roku 1942 do tzv. Kulturní komory. Členství v této instituci, zřízené za nacistické okupace Nizozemska, bylo podmínkou pro každého (ovšem výhradně árijského původu), kdo chtěl v té době veřejně vystupovat nebo publikovat. Někteří spisovatelé (např. Jan de Hartog) ze solidarity se židovskými kolegy a z odporu k nacistické ideologii členství odmítli i za cenu toho, že jejich knihy pak nesměly vycházet a že se mnohdy museli uchýlit do ilegality. Hermans podal přihlášku jako dvacetiletý mladík, do té doby mu vyšla tiskem jedna povídka. Zda byl skutečně do Kulturní komory přijat, není jasné (ale nic z jeho další publikační činnosti tomu nenasvědčuje). Hermans se o tom za svého života nikdy nezmínil, na druhé straně na sympoziu opakovaně zaznělo (i z úst jeho přítele Raymonda Benderse), že zpráva sama není nijak překvapivá. Vzhledem k tomu, jak čerstvá a kusá tato informace je, vedla na sympoziu jen k různým nepodloženým spekulacím. Na fundovanější zhodnocení si budeme muset počkat.

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2526x

Inzerce
Inzerce