Soukupová, Petra: Marta v roce vetřelce

Soukupová, Petra
Marta v roce vetřelce

recenze beletrie česká

I další román Petry Soukupové je, řekněme, upřímný, založený na nepřibarvovaných „skutečnostech“, a velmi původní. Možná trochu i proto, že se jedná o zápisky s autobiografickými prvky. Soukupová opět předkládá neidylizující a v rámci současné české literatury výjimečné líčení vztahů uvnitř rodiny.

Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce. Host, Brno, 2011, 350 s.

S prvotinou K moři (2007, Cena Jiřího Ortena ) i povídkovým triptychem Zmizet (2009, Litera za Knihu roku) mají zápisky devatenáctileté absolventky gymnázia v nejnovějším rozsáhlém fiktivním deníku Petry Soukupové (* 1982) mnohé společné. Zejména důraz na vztahy uvnitř jádrové rodiny, resp. jejich neidylizující nahlížení, nedospělé vypravěče a postavy, jež poznáváme ve zlomových životních okamžicích. Ty na sebe rády berou podobu intimní tragédie nebo problému, od něhož dotčení unikají, často k nějakému druhu abúzu. V případě zmíněných dvou knih bychom mohli Soukupové vyčítat nepropracované vedlejší postavy, žánrovou nejistotu, infiltraci filmové obrazivosti, obtíže s kompozicí nebo tendenci k sebeopakování. Mnohé z těchto výtek ale v románu  Marta v roce vetřelce umlčel výborně zvolený a zvládnutý žánr. V deníku totiž leccos z toho provozovat ani nelze.

Obrázek o obyčejné holce, jíž se během jednoho roku udá příliš mnoho nepěkných věcí na to, aby je mohla unést bez duševního úrazu, není (dle předpokladů) zrovna utěšený: kdepak nějaké dlouhé přemyšlování, četba lyrické poezie nebo orientace na duchovní hodnoty, touha po práci v neziskovce či osobní angažovanost v otázce světového míru a záchrany naší zelené planety. Kromě záliby v knížkách a filmech především chlast, jídlo, hadříky a chatování s kamarády plus častá konfrontace s přebytky vlastního vzteku, lenosti a až bezcitného sobectví. Taková ale – „neestetická a úpadková“ – gradující puberta mnohých jednoduše je. Rozmezí mezi obdobím, kdy jsou excesy s obavami tolerovány, a okamžikem, od něhož se počítá „zodpovědné chování“, bude asi patřit k těm nejméně oblíbeným životním etapám, pro děti i rodiče. V něm se volí další životní směr, aniž by pro takové rozhodnutí byla k dispozici potřebná životní zkušenost. Žádná chyba v tomto čase není omluvena a její stopy zahlazeny; podobně jako (ve vyprávění poněkud zbytná) jizva v Martině tváři zůstávají. Dosavadní jednoduché žití, kdy je vše bez větší námahy tak, jak má být, už jen proto, že to obstarávají až ptačím způsobem schránčliví rodiče, se Martě překlopí do série nešťastných špatných rozhodnutí a pádů, z nichž vede cesta rovnou k depresi, závislosti a samotě.

Škola, kterou Marta zvolila jen proto, že na gymplu psala dobré slohové práce a čeština jí nečinila problémy (bohemistika na pražské filozofické fakultě), neodpovídá naivní představě o zábavném studiu založeném na četbě interesantních knih. Chodit na prosemináře, „načítat“ ze seznamu české literatury 19. století a zejména absolvovat fonetiku v nepřátelském prostředí není k vydržení. Šedaví studenti jsou Martě cizí: oni tiše vzorní, ona zaťatě vzdorná. A opravdu: studenost, neosobnost a nezáživnost prvních let bohemistických studií udolaly, jak víme, mnohé. Nespokojenost se školou a strach z ní záhy doplní nešťastně (a nečekaně opravdu jen pro Martu) se vyvinuvší vztah. Marta sama je prvním rokům na studiích podobná: působí nudně, tvrdě a nepřístupně, a to dokonce i ve vlastních denících. A jako taková se prostřednictvím Soukupové popisuje mimořádně zdařile.

V situaci, kdy nic není správně a nic nemá cenu, Marta ztrácí bezpečí rodiny i přátel, upadá do bezcílného, sebepoškozujícího konzumování a má nakročeno propadnout se na temné sociální dno. Úlohu v tom hraje pocit selhání, zklamání, které připravila rodičům i sobě, promarněných příležitostí a nenaplněných očekávání současně s doznívající pubertální tendencí dělat naschvál pravý opak toho, co se očekává. Martiny postoje k těhotenství, které se dostaví v těch nejneradostnějších kontextech, jsou líčeny tak nepřikrášleně, až je to děsné. Problémy a trápení téhle sveřepé dívky nejsou malé, takový je jen věk, v němž se s nimi musí vyrovnávat – a její nejednoduchá povaha jí v tom je spíš na překážku.

V předchozích odstavcích jsem se pokusila konstatovat, že i další román Petry Soukupové, „nejprodávanější autorky své generace“, je, řekněme, upřímný, založený na nepřibarvovaných „skutečnostech“, a velmi původní. Možná trochu i proto, že se jedná o zápisky s autobiografickými prvky. Všední popis všedních věcí tak, jak bývají, by ale sám o sobě nestačil. Soukupová zajišťuje deníkovou autentičnost důsledností: nemaže ani plonkové dny, v nichž se děje velké nic, nevyjímá a „neupravuje“ záznamy opakující s úmorností, co bylo jedeno a na co bylo v televizi hleděno. A je to toto ubíjející množství vyprázdněného materiálu i jednotvárnost způsobu tohoto popisování, co čtenáře přesvědčí, že takto se věci skutečně odehrály a že takto byly také průběžně zaznamenávány do notýsku (k němu patří také výmluvné a vtipné kresby, jimiž popisované dění za Martu ilustrovala Nikola Hoření – ty se objeví i v traileru k této knižní novince, jevu v českých luzích nebývalého (http://vimeo.com/29778502).

Výplňkový polystyren je sice dusivě tlustý, bez pořádného zateplení by ale všední drama jednoho roku života dospívající depresantky nemělo zaručenu možnost vyniknout ve svém ledově sugestivním účinu – podobně jako v některých románech Emila Hakla. Zde jsou tyto onanicky stejné řádky naplněny navíc týmiž formálními prostředky (buď naprosté vynechávání přísudků, nebo alespoň elipsy sponových a pomocných sloves, a tedy angažování pouze sloves plnovýznamových – stále stejných, časté superlativy typu „to je nejvíc“ a další věkově příslušné idiomy), že je to vážně únavné. Považuji to za riskantní krok, který vyšel. K němu přispívá i vyústění: „překvapení“ spočívá právě v tom, že žádným rozuzlením není, jak se lze ostatně od deníkových poznámek nadít. Jsme tak přesvědčeni, že opravdu čteme jen arbitrární roční „výňatek“ z útvaru, který má jistý úvod i náležité pokračování. (Pravděpodobně už optimističtější, jako by autorka přihlédla ke kritickým hlasům, které se – jelikož konzumujícím čtenářům by měly být servírovány pouze veselé knížečky – ozývaly proti truchlému tónu jejího dosavadního psaní. Naštěstí jsou to jen nadějné vyhlídky.)

Současně ovšem pozornému čtenáři neuniknou drobná zcizení a vypravěčské legrácky, které v celku 320 stran účinkují jako odlehčení („…opět známej problém lidí, který si myslej, že když sami zažijou něco hodně zajímavýho, tak to musej napsat. Dělám totéž, když si píšu deník, vim. Vlastně ještě hůř, já píšu i nezajímavý věci. Akorát vim, že by to nezajímalo nikoho jinýho, tak z toho neudělám komiks a nevydám to, že jo.“). Nutnou absencí dialogů a menším prostorem pro popisy prostředí (ostatně interiéry si můžeme díky kresbám představovat velmi podrobně) výsledek rozhodně nemůže připomínat filmový scénář. A bylo by zbytečné hnidopišsky upozorňovat třeba na to, že těhotenský průkaz se vystavuje o dost později nebo že do soukromého deníku by si člověk prostě dopodrobna nevypisoval věci, které – na rozdíl od čtenáře – nutně ví, kupř. že usíná.

Obrázek o „literárním“ žánru deníku v Martě dostává na frak. Tady ale nepsal Jan Zábrana nebo Ivan Diviš ani Petra Soukupová, ale imaginární, ještě náctiletá slečna plošší jazykové výbavy. Jak bylo naznačeno, s iritující důsledností se tu opakují rutinní deskripce skladby jídel a vaření. (Současně patří k prostředkům specifického druhu humoru tohoto románu.) Na příborové etudy jsme u Soukupové zvyklí. V jednom rozhovoru autorka recenzentce sdělila, že je to „důležité proto, aby se mohl vytvořit větší obraz. Proto musí být malý obrázek velmi přesný, a detaily tomu dávají tu přesnost. Bez toho, že bychom viděli ty postavy v běžnostech, rozuměli jim v těch malých, obyčejných věcech, nebudeme rozumět jejich motivacím v abstraktních záležitostech.“ V případě fiktivních deníků platí jiné odůvodnění: jídlo pro Martu jednoduše má zvýšenou důležitost, jelikož jinak by neměla potřebu si o něm vést záznamy. Obsah lednice ale její motivace nikterak neosvětluje. Rodinný život jako by se v reálném dění omezoval na společnou jídelnu a soukromí jednotlivých dětských pokojů. Co se děje za dveřmi ložnic rodičů a sourozenců, se Marta a s ní čtenáři dozvídají spíš náhodně, jelikož to se do záběru povýtce egomaniakálního deníku nevejde (sobecký pubescent necítí žádnou potřebu v něm líčit hnutí mysli svých blízkých. A jak jinak se o nich dozvědět něco více kromě toho, co Martě „provedli“?). Tím je vyprávění paradoxně nesmírně elegantní: Soukupová dokázala v této „druhé linii“ zápisků „špatné, ale dcery“ vylíčit nejen ustrnutí hlavní postavy, ale mimochodem také posuny v chování rodičů k dříve bezproblémové prostřední dceři: od křiku, trestů, zákazů, vyčkávání a opatrné péče k odevzdané rezignaci, v níž je důvodem k nezměrné radosti i jen to, že se Marta konečně odhodlá jít k lékaři, ba že je vůbec živá. Marnost pokusů o výchovu dospívajícího dítěte u nás nebyla vylíčena lépe a rafinovanějšími prostředky. Loutkovitost vedlejších postav lze – opět – dostatečně omluvit přirozenými mantinely žánru, totiž vypravěččinou osobností.

Podobně výjimečná je Soukupová ve vykreslování dalších vztahových typů uvnitř rodiny, zejména sourozeneckých – to jsme o ní věděli už na základě četby jejích předchozích textů a v tom Marta není novátorská, nýbrž spolehlivá. Domácí bojůvky, hádky, přetlačování, zlomyslné podvůdky, závisti a pocity křivd a nespravedlností myslím v české literatuře – znovu – umí takto popsat jen tato mladá prozaička a scenáristka; možná také jen ona je důsledně zpracovává. Výš než stylistickou obratnost, s níž se dokáže vrátit do světa, myšlení a jazyka ne právě bezprostřední devatenáctileté slečny, vyzdvihuji autorčino kromobyčejné vystižení stavů deprese: destruktivní nečinnosti a současně nemohoucnosti to změnit, neschopnosti aktivně řešit problémy i nahlížet svět a vlastní konání jako smysluplné, okolí jako přátelské a život coby harmonický – a především uzavření se v dusné kukani, z níž vlastní stav nelze takto pojmenovat a identifikovat.

Předpokládám, že tento román si kritiku získá podstatně méně než předchozí prózy Petry Soukupové, třeba už jen proto, že tematizuje opět totéž. Soukupová dělá i nadále to, co umí: píše o vztazích uvnitř rodiny a o tom, jak se v ní těžko komunikuje a dorozumívá. Tentokrát je to čtení velmi dlouhé a velmi smutné.

© Olga Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 130 čtenářů.

Diskuse

Vložil: bobeš, 12.05.2012 22:30
Soukupová, Petra: Marta v roce vetřelce
bojůvky, interesantní, depresantka...na tomto serveru bych čekal kvalitnější recenzi
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 9137x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce