Ţepeneag, Dumitru (in Babylon)

Ţepeneag, Dumitru (in Babylon)

rozhovor beletrie zahraniční

V mládí jsem měl přístup k výjimečné dobré knihovně a postupně jsem přečetl německé romantiky, Kafku a francouzské i rumunské surrealisty. (...) Tehdy jsem také míval sešit, kam jsem si zapisoval sny. Rychle jsem si uvědomil, že když sen věrně vyprávíte, ztrácí životnost a usychá. Tím chci říct, že bylo obtížné správně ho reprodukovat, protože obrazy z paměti rychle mizí (...). Pokušení ponechat jen snové jádro a „rozvést“ ostatní motivy bylo čím dál tím větší.

Rozhovor s rumunským exilovým spisovatelem Dumitru Ţepeneagem

Jarmila Horáková: Jaké vzpomínky máte na druhou světovou válku a bouřlivé poválečné období, které skončilo abdikací krále a nástupem komunistické diktatury?
Dumitru Ţepeneag: Můžu říct, že během války, a dokonce i v prvních poválečných letech jsem si žil velmi dobře – byl jsem rozmazlené dítě poměrně bohatých rodičů. Pak už bylo hůře. Čím dál tím hůře... Mého tatínka komunisti zavřeli, poslali ho na Kanál (kanál propojující Dunaj s Černým mořem začal být budován v roce 1949 a pracovali na něm převážně političtí vězni, byl jakýmsi „rumunským Jáchymovem“ – pozn. překl.). Maminka poté, co utratila veškeré peníze, které ještě měla nebo které si mohla opatřit prodejem šperků, byla nucená vzít zavděk jakoukoliv prací, aby nám, dětem, zajistila živobytí. Nejlepší bylo, když pracovala v truhlářství. I pro ni, i pro mne. Jaké já jsem vyváděl hlouposti! Byl jsem už na gymnáziu, ale s kázní jsem si hlavu nedělal. Byl jsem dvakrát vyloučen a donucen přestoupit na jiné gymnázium. Ale přesto na to období vzpomínám rád.

Tomáš Vašut: Jaké bylo mládí během nejtužšího stalinismu v 50. letech?
Dumitru Ţepeneag: Jak jsem už říkal, v těch „krušných“ letech jsem se cítil jako ryba ve vodě. Toto moje vyjádření šokovalo některé rumunské novináře, kteří nepochopili, že se nejedná o objektivní konstatování skutečnosti. A nerad bych svůj subjektivní pohled dále rozváděl, protože nechci působit dojmem, že se chlubím. Řeknu jen tolik, že nejvíce si na „tuhost“ režimu stěžují doboví konformisté a kariéristé.
Na právnickou fakultu jsem se dostal jen díky tomu, že jsem zatajil, že mám otce ve vězení. Ve 3. ročníku se na to přišlo a vyhodili mě. Stal se ze mě postupně metař v továrně na olej, hlídač a skladník. Pracoval jsem také v dolech v Târgu Ocna, což byl průzkumný, nikoliv těžební důl. Tam jsem dělal něco jako kartografa. Nakonec se mi povedlo zapsat se na tříletý Pedagogický institut. Po jeho absolvování jsem dostal místo učitele ve vesničce u Dunaje, kde se pěstovalo víno. Můžu říct, že víno a moje svým způsobem flegmatická povaha mi pak pomohly získat místo v jednom bukurešťském nakladatelství. Jeden žák mi věnoval demižon vína, který jsem měl zamčený ve skříni s učebními pomůckami. Čas od času jsem ho vytáhl a nalil jsem si skleničku. Jednoho dne mě při vyučování přepadl inspektor. Demižon byl už na zemi, vedle katedry, ale napůl plná sklenička stála vedle třídní knihy. Inspektor přišel a beze slova se usadil v zadní části třídy. Já jsem pokračoval v hodině mluvnice a sem tam jsem si usrkl ze skleničky. Jak se ukázalo, inspektor byl také velkým milovníkem vína a v obci zůstal tři dny. Po několika měsících se mu povedlo najít pro mě místo korektora v jednom bukurešťském nakladatelství.

Jarmila Horáková: Jak jste prožíval politické a kulturní uvolnění v 60. letech? Jaké byly jeho první signály?
Dumitru Ţepeneag: Gheorghiu-Dej vyhlásil před svou smrtí v roce 1963 kvasi-generální amnestii pro politické vězně. Při této příležitosti se po devíti letech dostal z vězení i můj otec. V roce 1964 jsem poprvé publikoval v Gazeta literară díky svému šachovému spoluhráči Sami Damianovi, který v tomto literárním časopise vedl sekci prózy. Hráli jsme šachy ve stejném klubu a jeden o druhém jsme nevěděli nic. Když jsme se potkali na chodbách časopisu, kam jsem doprovázel Leonida Dimova, jenž tam nesl nějaké básně, dívali jsme se na sebe překvapeně. Využil jsem situace a řekl jsem mu: „Zítra ti přinesu nějaké povídky, abys mi je otiskl.“ Chudák Sami! Asi si říkal: Co chce ještě tenhle zoufalec? Faktem je, že je vydal hned za dva týdny. V roce 1966 mi vyšel první svazek povídek, o rok později další. Měl jsem doma celý stoh rukopisů. Dimov celou bednu.
Od roku 1963 bylo znát, že ovzduší bylo čerstvější, pročistilo se. Pamatuji si, že jsme s Dimovem u moře narazili na poezii Nichity Stănesca, která také, myslím, vyšla v România literară. „Tak,“ řekli jsme si, „teď je řada i na nás.“ Nichita Stănescu, Ana Blandiana, Baltag a další výborní básníci už publikovali, někteří už od roku 1960, byť s drobnými ústupky tzv. socialistické estetice. Pospíchali. My jsme vyčkávali, takže jsme publikovali až v roce 1964 bez sebemenší úlitby. Vycházeli jsme s mladšími kolegy, kteří se o něco později připojili k naší skupině: Ivănceanu, Mazilescu, Turcea atd.

Tomáš Vašut: Kde jste se v 60. letech inspirovali při vzniku nového literárního směru „oneirismu“, který jste založili s básníkem Leonidem Dimovem?
Dumitru Ţepeneag: V mládí jsem měl přístup k výjimečné dobré knihovně a postupně jsem přečetl německé romantiky, Kafku a francouzské i rumunské surrealisty. Musím dodat, že od dětství umím německy (znal jsem švabach dokonce dřív než latinskou abecedu) a francouzsky. Tehdy jsem také míval sešit, kam jsem si zapisoval sny. Rychle jsem si uvědomil, že když sen věrně vyprávíte, ztrácí životnost a usychá. Tím chci říct, že bylo obtížné správně ho reprodukovat, protože obrazy z paměti rychle mizí a ty, které zůstávaly, bylo nutné přeložit do slov. Nebylo to vůbec jednoduché. Pokušení ponechat jen snové jádro a „rozvést“ ostatní motivy bylo čím dál tím větší. Dimov mi později řekl, že rým mu sloužil jen jako ospravedlnění a sen se stal „zákonodárcem“. Paul Valéry také psal o rýmu jako o básnickém zdroji. Na rozdíl od surrealistů, kteří byli posedlí „autenticitou“, pro nás byl sen pouze určitým pramenem. My jsme sny nekopírovali, my jsme si je vymýšleli.

Jarmila Horáková: V dobových literárních recenzích nebyl oneirismus hodnocen příliš příznivě. Měli jste kvůli tomu někdy vážné potíže s cenzurou?
Dumitru Ţepeneag: Po roce 1963 cenzura trochu polevila. Sama skutečnost, že jsme mohli publikovat, toho byla důkazem. Pokud jde o kritiky, ani jsme nečekali, že nás přijmou s otevřenou náručí. Vyšlo i dost článků, pokud ne přímo pochvalných, tak každopádně chápavých a uznalých. Povedlo se nám zorganizovat kulatý stůl, jehož se zúčastnili Dimov, Ivănceanu, Turcea a já. Během „pražského jara“ a hlavně během vojenské invaze (které se Rumunsko odmítlo zúčastnit) jsem začal vydávat v časopise Luceafărul „teorii“ oneirismu. Tehdy bylo nejliberálnější období za celý komunismus. Je ale pravda, že po čtyřech článcích zakročila cenzura.
Musím zdůraznit, že odpovědní kulturní činitelé režimu měli z „teorie“ úplnou hrůzu. V praxi ostražitost trochu polevovala: báseň, novela, ba dokonce básnická sbírka nebo svazek povídek mohly vyjít, i když neodpovídaly reálně-socialistické estetice... Ale s „teorií“ to bylo mnohem horší... Ideologický monopol i nadále držela strana. A i když kultrurní „orgány“ nebyly tak přísně bdělé jako dříve, „socialistický realismus“, tento bizarní a rozporný teoretický konstrukt, nebyl ničím nahrazen. Nemluvě o tom, že bylo umožněno vydávání různých překladů, které v žádném případě neodpovídaly marxistické estetice. V 80. letech estetická cenzura téměř zmizela. Byly tolerovány, ba dokonce podporovány „úniky“ a „postmodernismus“. Pokud jde o oneirickou literaturu, byl zakázán pouze název. Avšak žilo se špatně. Politická cenzura byla na svém vrcholu.

Tomáš Vašut: Jak daleko tedy zašla svoboda v kultuře v 60. letech?
Dumitru Ţepeneag: Od roku 1964–65 až do roku 1971–72 se nám povedlo vytvořit „oneirické uskupení“, které bylo později literární kritikou a historií uznáno za jediný literární směr v době komunismu. Projevili jsme se ve správnou chvíli... Specifické postavení ceauşistického Rumunska v době invaze slavné Varšavské smlouvy do Československa nám přálo. V roce 1968 navštívil Rumunsko de Gaulle, o rok později přijel, myslím, dokonce Nixon. Ceauşescu byl donucen tvářit se jako jakýs takýs liberál. Minimálně v umění a v literatuře… Tím spíše, že jsme v našem díle nezpochybňovali politiku režimu. Popírali jsme socialistický realismus nebo realismus jako takový, který vlastně režim pro svou existenci příliš nepotřeboval. Byli jsme rebelové… Někteří ostatní spisovatelé ani nechápali, co chceme, další nás nebrali vážně. Byla to taková jemná sázka, o níž bych řekl, že jsem ji vyhrál. V USA o mně a o oneirické skupině vyjde kniha a antologie našich textů. Ve Francii také. I když, co to znamená vyhrát literární sázku?

Jarmila Horáková: Kdy jste poprvé navštívil Paříž? A proč jste tam nakonec zůstal? Je známo, že váš exil byl poněkud nedobrovolný...
Dumitru Ţepeneag: Krátce poté, co jsem začal vydávat časopis Cahiers de l’Est, mi bylo prezidentským dekretem odebráno rumunské občanství. Časopis však byl už jen tou poslední kapkou. Od roku 1970 do roku 1975 jsem publikoval články, vyjadřoval jsem se ve Svobodné Evropě a šířil jsem informace o podvratných aktivitách Paula Gomy. Pomohl jsem mu s vydáním jeho románů v Německu a ve Francii, pobízel jsem ho, ať napíše otevřený dopis Havlovi, který bude moct kdokoliv podepsat, a pomáhal jsem organizovat protestní shromáždění proti jeho uvěznění (to už jsme v roce 1977). Když se rumunské politické orgány přesvědčily, že nemám v úmyslu požádat o politický azyl a zůstat definitivně ve Francii, odebraly mi občanství. Přiznávám, že jsem to nečekal. Nějaký čas předtím se totéž stalo Solženicynovi, ale já jsem se nemohl srovnávat s tímto významným ruským disidentem.

Tomáš Vašut: Jaké by byly vaše vyhlídky v Ceauşescově Rumunsku, kdybyste nezůstal ve Francii?
Dumitru Ţepeneag: Těžko říct... Záleží na tom, jak by pokračoval můj život a literární činnost. U mě doma se asi devět měsíců v roce 1971 scházel kroužek kolegů, který se po mém odjezdu přesunul k Virgilu Tănasovi. Po jeho emigraci do Francie se rozpadl a oneirická skupina zanikla. Dimov pokračoval ve vydávání oneirických básní, ale už ho nezajímala ani skupina, ani kroužek. Já jsem vlastně byl tahounem celého toho směru.

Jarmila Horáková: Když jste přijel do Paříže, už tam dlouhá léta žili slavní rumunští emigranti: filozof Emil Cioran a dramatik Eugen Ionescu. Setkal jste se s nimi osobně?
Dumitru Ţepeneag: Poprvé jsem přijel do Paříže v roce 1968. Tehdy jsem nejprve poznal Mirceu Eliada, který měl v Paříži byt (od roku 1957 působil trvale na univerzitě v Chicagu – pozn. překl.). Jeho prostřednictvím jsem poznal také Ionesca a Ciorana.
V roce 1968 jsem v Paříži pobyl pouze tři měsíce. Pospíchal jsem zpátky na Východ, protože začalo „pražské jaro“ a tamější události mě zajímaly mnohem víc než „město světla“. Do Paříže jsem se vrátil v roce 1970. Pražské jaro skončilo pod koly sovětských tanků.
S Cioranem i Ionescem jsem se vídal poměrně často. Vzpomínám na naše toulky čtvrtí, kde bydlíval Cioran (poblíž Jardin de Luxembourg). Rád se procházel a vedl plamenné řeči o všem možném. Ionescu pil nejraději whisky, což mi rozhodně nebylo proti mysli. Cioran pil jenom čaj...

Tomáš Vašut: Poznal jste osobně v Paříži Milana Kunderu? Co si o něm a o jeho díle myslíte?
Dumitru Ţepeneag: Kunderu jsem osobně nepoznal, ačkoliv jsem otiskl úryvek z jeho románu v Cahiers de l’Est. Oba jsme byli také nominováni na ocenění Médicis étranger. On však získal více hlasů než já. Tím by se dalo vysvětlit, proč mi není moc sympatický... Mám rád jeho první knihy, které napsal ještě v Praze. Jeho tvorba ve francouzštině se mi líbí už méně.

Jarmila Horáková: V románu Marné je umění prchnout se na konci vyskytuje motiv tanků na ulicích. Souvisí to nějak s okupací Československa v roce 1968?
Dumitru Ţepeneag: Samozřejmě. V Rumunsku jsem mohl vydat pouze fragment tohoto opravdu dlouhého románu. Tanky cenzura vyškrtla. Mohly se vrátit až do francouzského vydání románu a samozřejmě o dvacet let později, když vyšel v Rumunsku.

Tomáš Vašut: Stejně tak se ve vašem díle objevuje zmínka o upálení Jana Palacha. Zasáhla vás jeho smrt?
Dumitru Ţepeneag: Palachova oběť na mě udělala velký dojem. Napsal jsem text o velkém zoufalství, ale vyhnul jsem se v něm přímým narážkám. Věnoval jsem mu ho, ale pouze postřednictvím iniciál: „Pro J. P.“ Text vyšel ve „spisovatelské ročence“ v roce 1969 a nesl název Heautontimorumenos – Pohřební nářek na stejné téma.

Jarmila Horáková: Kdy jste poprvé navštívil Prahu? A jaký k ní máte vztah?
Dumitru Ţepeneag: Prahu jsem poprvé navštívil poměrně pozdě – až v roce 1992. Dokud jsem žil v Rumunsku, necestoval jsem nikam. Poprvé jsme z vlasti odjel v roce 1968 do Paříže. Podruhé, o dva roky později, jsem jel tamtéž. Potřetí zrovna tak. Nechávali mě odjíždět jen proto, aby se mě zbavili. To si aspoň myslím... A poté, co se jim tom v roce 1975 povedlo, když mě zbavili rumunského občanství, neodvažoval jsem se vypravit se do jiných „spřátelených zemí“, kam bych pravděpodobně ani nebyl vpuštěn. Na jaře roku 1989 jsem přesto byl v Budapešti na uctění výročí smrti Imre Nagye, ale to už se „socialistický tábor“ pomalu hroutil. Praha je jedním z měst, které zbožňuji. Líbí se mi město i jeho obyvatelé, s nimiž se jakž takž dorozumívám pomocí němčiny nebo francouzštiny. Neumím anglicky... Díky několika milovníkům rumunské literatury jsem v Praze dobře přijímán a necítím se tu tolik jako cizinec. Pravděpodobně v tom rovněž hraje důležitou roli společná zkušenost s totalitním režimem.

Tomáš Vašut: V České republice jste znám jako autor románu Hotel Europa, kterým jste se také vrátil k psaní v rumunštině. Rozhodl jste se napsat tento román na základě své cesty do Rumunska hned po revoluci v roce 1989, nebo jste o „návratu k románu“ přemýšlel už delší dobu?
Dumitru Ţepeneag: V 80. letech jsem publikoval relativně málo, ale ty tři knihy, které mi vyšly, jsem napsal francouzsky. Téměř jsem ztratil naději, že se ještě dočkám změny režimu v Rumunsku. Faktem je, že jsem se toho dožil! V posledních prosincových dnech v roce 1989 mě zachvátila neskutečná euforie. Spolu se dvěma přáteli jsme tam vyrazili s kamionem léků a konzerv. Projeli jsme přes Jugoslávii a Bulharsko; Dunaj jsme překročili v Giurgiu. Mohli jsme vjet do Rumunska přímo ze Srbska, ale měli jsme strach. Kolovaly nejrůznější zkazky o tom, že po Ceauşescově smrti jeho po zuby ozbrojení věrní řádí na venkově.
Východiskem románu byla tato cesta. Nevrátil jsem se tím k románu, ale k rumunštině. Romány jsem psal i francouzsky. Ale chtěl jsem znovu psát rumunsky, chtěl jsem být rumunským spisovatelem. Byla to i svého druhu pomsta. V Rumunsku, za Ceauşesca jsem vydal jenom tři svazky novel – „tři žiletky“ –, jak se smáli autoři tlustých románů, kteří inkasovali slušné peníze za svoje bichle a nechápali, nebo se tvářili, že nechápou, proč píšu tak málo a dávám přednost překladům. Úcta k množství se úplně nevytratila ani v současné době.
A ještě něco. V roce 1972 jsem začal psát a publikovat ve francouzštině a těšil jsem se ve Francii jakémusi zájmu. Měl jsem štěstí, že jsem našel vydavatele, který mi vyhovoval, protože nevyhledával protestní spisovatele typu Solženicyna nebo Gomy, kteří by demaskovali Ceauşescův režim. Dodnes jsem ho neopustil. Do jiných jazyků jsem však nebyl překládán. Teprve poté, co jsem napsal Hotel Europa, začal jsem být vydáván i v jiných zemích: nejprve v Německu, pak ve Slovinsku, v Maďarsku atd. Před odjezdem do Paříže mi vyšlo několik textů (povídek, novel) v socialistických zemích, dokonce i v SSSR. Pak už jsem se na něco podobného ani neodvážil pomyslet. Ve „svobodných“ západních zemích byli východní spisovatelé bráni jako morčata. Které pištělo žalostněji, mělo šanci přitáhnout pozornost. A když dotyčný podstoupil i riziko poslat rukopis k otištění, měl pak navíc šanci objevit se v západních knihkupectvích. Riziko však bylo značné a podstoupili ho nemnozí, takže někdy byli vydáváni ti, kteří už žádali o politický azyl. Psal jsem politické články do novin, hlavně na začátku, když jsem se mohl vrátit do Rumunska. Mluvil jsem na Svobodné Evropě, ale pokud jde o literaturu, zůstával jsem věrný své estetice z mládí.

Jarmila Horáková: Existoval nějaký předobraz hlavního hrdiny Iona z Hotelu Europa? Skutečně vás po revoluci „obtěžovali“ Rumuni, kteří přijížděli do Paříže?
Dumitru Ţepeneag: V rumunské literatuře zůstává Rebreanův Ion jakýmsi prototypem rumunského vesničana. Příjmení „Valea“ pochází z výrazu „si-a luat valea“ (dát vale – pozn. překl.), tedy odejít daleko od vesnice. Rumunský vesničan je známý svojí usedlostí, nenechá se jen tak vylákat z domova – pouze v případě vojenské služby, která je povinná i jinde. V současné době odchází čím dál tím více lidí. Nejen Romové... Ale i nefalšovaní rumunští vesničané, kteří raději žebrají v Paříži nebo v Římě, než aby třeli bídu s nouzí doma na vsi. Doufají, že peníze vydělané žebráním (nebo prostitucí!) z nich v očích ostatních obyvatel vesnice udělají boháče.
Nemohu říct, že bych byl „obtěžován“. Je pravda, že zpočátku přijíždělo hodně lidí, hlavně spisovatelé, ale já jsem toužil po kontaktech a rád jsem tímto způsobem ztrácel čas. Bohužel příliš pospíchali, aby uskutečnili svoje iluze a nechápali, proč nejsou odměněni za utrpení, která snášeli v Rumunsku. Chtěli peníze, chtěli slávu a všechno co nejrychleji. Když si uvědomili, že ani v Paříži nelétají pečení holubi do pusy, jejich návštěv ubývalo a mně se povedlo dotáhnout do zdárného konce trilogii, jejíž první částí je Hotel Europa.

Tomáš Vašut: Začal jste psát francouzsky a věnovat se šachům po určitých sporech či nedorozuměních s rumunskými exulanty. Co se vlastně tehdy stalo?
Dumitru Ţepeneag: Je to stará historie, která ve mně doteď vyvolává znechucení a bolest. Po odejmutí rumunského občanství prezidentským dekretem jsme předstoupil před francouzské úřady a požádal jsem o politický azyl. Nechtěl jsem žádat dříve, protože jsem nechtěl ztratit možnost vrátit se do vlasti. Byl jsem odmítnut: příliš pozdě! Ani jsem nemohl nijak dokázat, že mi bylo odebráno rumunské občanství. Nakonec mi byl udělen pas pro uprchlíky, tzv. Nansenův pas. Po nějakém čase jsem požádal osobnosti rumunského exilu, aby mi poskytly podporu při získávání francouzského občanství. Pouze Ionescu mě podpořil. Získal jsem občanství teprve v roce 1983 s pomocí francouzských intelektuálů, kteří se za mne postavili. Rumunští exulanti nehnuli ani prstem, dokonce ani Goma, kterému jsem pomáhal s vydáváním knih na Západě ještě v době, kdy byl v Rumunsku pronásledován. Mnohem později jsem zjistil, že na mě dokonce posílal udání. Není vyloučeno, že se jednalo o akci Securitate, která mě chtěla zdiskreditovat. Ale nejsem si jistý...
Zastavil jsem vydávání časopisu Cahiers de l’Est, který vycházel od roku 1975. Odjel jsem na rok do Berlína na stipendium DAAD. Když jsem se vrátil, nechtěl jsem o rumunském exilu a jeho politických akcích ani slyšet. Pokud jde o psaní, začal jsem psát francouzsky. Ale ne kvůli tomu, že jsem byl rozzlobený na exil, nýbrž proto, že vydavatel mi vysvětlil, že překlady jsou drahé a moje knihy se moc dobře neprodávají. Knihy o šachách jsem napsal z vášně k této hře, ale i proto, že jsem tak vydělával víc než literaturou. Vyučoval jsem šachy ve školách a účastnil jsem se turnajů ve Francii, Německu, Itálii atd.

Jarmila Horáková: Jste vynikajícím šachistou a vaše romány jsou občas psány jako šachové partie. Odkud pochází tato vášeň? Inspirovaly vás šachy ve vašem díle?
Dumitru Ţepeneag: Šachy mě uchvátily dříve, než jsem začal psát. V Rumunsku jsem hrával v šachových soutěžích předtím, než jsem začal vydávat literaturu. V určitém období jsem byl v rumunském týmu korespondenčního šachu. Umíte si asi představit, kolik času jsem strávil s tímto tzv. duševním sportem... Mnohem víc než s literaturou. Mnohem, mnohem více... A ani jsem neměl příliš talent. Když jsem prohrával, trpěl jsem jako zvíře. Je pravda, že díky šachům se mi povedlo publikovat, aniž bych se musel doprošovat po redakcích nebo podlézat straně. Přesněji řečeno díky jednomu šachovému partnerovi, který, jak se ukázalo, byl vedoucím prozaického oddělení v Gazeta literară, což byl nejdůležitější literární časopis v té době. Je pravda, že tehdy právě začínalo politické uvolnění (1964), o rok či dva dříve bych neměl šanci publikovat. Už několik let jsem psal do šuplíku. Psal jsem, samozřejmě, málo, protože jsem neměl čtenáře, pouze posluchače – Dimova a Sorina Mărculescu, kterým jsem čas od času předčítal svoje texty. Oni byli ve stejné situaci.
Nemohu říct, že by mě šachy ovlivnily v literatuře. Mám postavu hráče šachu a popisuju partii této hry v Leť, holube. A to je tak všechno. Je pravda, že jsem měl velmi komplikovaný textualistický záměr, který byl založen na šachové hře. Ale upustil jsem od něho.

Tomáš Vašut: Měl jste nějakou zkušenost s obávanou rumunskou tajnou policií (Securitate)?
Dumitru Ţepeneag: Ano, samozřejmě. Hlavně po roce 1968, kdy „pražské jaro“ radikalizovalo část spisovatelů. Sledovali nás prostě na ulici. Například francouzský kulturní atašé mi po našem setkání telefonoval, že když mě vyprovázel pohledem z balkonu, uvědomil si, že jsem sledovaný... Šel za mnou nějaký člověk, který nemohl být nikdo jiný než agent Securitate. Byla to vlastně běžná věc... Myslím, že v Dimově bytě, kde se naše skupina potkávala dost často, nainstalovali mikrofony. Dvakrát jsem byl předvolán na Securitate a vyslýchali mě se vším všudy. Potřetí jsem tam odmítl jít. Přesto jsem měl pas v kapse a nechali mě odjet. Chtěli se mě zbavit. Po roce 1989 se nějaký novinář šťoural v jejich archivech a našel záznam z těch dvou výslechů. Byrokracie vládla i tam! Nicméně můj spis, který musel být dost objemný, se ztratil. Alespoň tak zněla oficiální verze, když jsem si ho chtěl před několika lety vyžádat.
Ani v exilu jsem se jich samozřejmě nezbavil... Tam pracovali jiným, rafinovanějším způsobem. Například posílali dopisy francouzským úřadům a tvrdili v nich, že jsem agentem rumunského režimu. Tak se jim povedlo prodloužit mi proces naturalizace, respektive získání francouzského občanství.

Jarmila Horáková: Co si myslíte o intervenci francouzských úřadů proti rumunským Romům?
Dumitru Ţepeneag: Podle mého názoru jde o čistě demagogickou záležitost. Vládnoucí strana v čele s prezidentem Sarkozym nedokáže obhájit svůj mandát v roce 2012, pokud nezíská podporu Le Penovy extrémně pravicové strany. Ta je čím dál tím silnější... Bylo vypovězeno asi tisíc Romů. Do konce roku jich do Francie přijede dalších deset tisíc. Evropských občanů...
Je vtipné, že v jedněch rakouských novinách (Der Standard) psali, že Sarkozy je romské jméno. Možná to není pravda. Možná, že ano...

 

© Jarmila Horáková a Tomáš Vašut
článek vyšel v Babylonu v č. 10–11/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autorů a redakce Babylonu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1901x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce