Ouředník, Patrik: Classé sans suite

Ouředník, Patrik
Classé sans suite

recenze beletrie česká

Ouředníkova Ad acta sklízejí úspěch ve Francii. Co zaujalo francouzské recenzenty na knize, která byla u nás označována za nepovedenou?

Tak jak?
Patrik Ouředník: Classé sans suite. Z českého orig. Ad acta (Torst, 2006) přel. Marianne Canavaggio. Allia, Paříž, 2012, 176 s.
Patrik Ouředník: Ad acta. Torst, Praha, 2006, 156 s.
Patrik OuředníkCase Closed. Přel. Alex Zucker, Dalkey Archive Press, Chicago, 2010, 152 s. 

Po titulech Europeana (francouzsky 2004) a Příhodná chvíle, 1855 (L’Instant propice, 1855; 2006) vyšla letos v lednu v pařížském nakladatelství Allia další knížka Patrika Ouředníka: ta, již v Čechách vydalo r. 2006 nakladatelství Torst pod názvem Ad acta. Ve Francii tím pádem dostala název Classé sans suite. Vychází opět v překladu Marianne Canavaggio, zároveň s ní také básnická sbírka Le Silence aussi (pod překladem je tentokrát podepsaný Benoît Meunier). Ad acta byla dosud přeložena i do bulharštiny a maďarštiny, v anglické verzi Alexe Zuckera se dočkala publikace rovněž v USA.

Na rozdíl od vlažného přijetí, jakého se knize dostalo před šesti lety u nás, si ve Francii vysloužila mimo jiné i celostránkovou recenzi v literární příloze deníku Le Monde (Le Mondes des Livres, 13. 1. 2012) a obdobnou pozornost v deníku Libération (Livres, 12. 1. 2012). Pochvalná recenze v Le Monde přitom patří ke známkám vskutku úspěšného kritického přijetí (těžko hledat paralelu u nás, kde literární kritika z deníků už takřka zcela vymizela – s jistou rezervou by se snad takový ohlas dal přirovnat opěvnému článku na úvodní stránce v Orientaci LN). Co oba francouzské recenzenty tolik zaujalo? Kupodivu se netváří, že chytli nový objev z Východu. Nevěnují se Ouředníkovu životopisu, jeho původu ani důvodům, proč odešel do Francie: popisují a hodnotí knihu. Nenapadne je nicméně pátrat po jejím přijetí „doma“.

Co v Čechách nevoní?
Vraťme se k ohlasům na knihu v Čechách v roce 2006, kdy vyšla: Kazimír Turek v Lidových novinách autora pochválil, že umí zacházet s češtinou, ale zdálo se mu, že jeho předvádění, jak umí psát, vyznívá samoúčelně, nepřináší chuť do knihy se začíst. Josef Chuchma v MF Dnes konstatoval, že „předchozími tituly určil Ouředník míru a dle ní si některé šťouchy v Ad Acta mohl nechat od cesty“. Pavel Mandys v Týdnu shledal, že tato kniha je pro Ouředníka promarněnou šancí. Jan Jandourek na aktuálně.cz balancuje mezi pochvalou („schopnost pracovat s jazykem; u Ouředníka ... výraznější díky zkušenosti lingvisty, básníka a překladatele". A také „nasáklost" tím, jak se píše „jinde“...) a jakýmsi jemným varováním, pokud je možné tak rozumět (snad?) lehce ironickému tónu jeho článku („Autor ovšem všechny námitky proti textu sám hrdě přiznává přímo v textu. ... Ouředník nabízí dvě zmíněné možnosti: buď je hlupákem autor, nebo čtenář. Na to nemusíme skočit. Nabízejí se přece i další. Třeba že hlupákem nemusí být nikdo, nebo že jimi mohou být všichni. Patrik Ouředník hlupákem jistě není a lidé, kteří si jeho knihy kupují, také ne“). Nakonec i on dochází k tomu, že „Ad acta nedosáhla na Ouředníkovu Europeanu. ... Jeho nový počin se nakonec jeví ,jen‘ jako žert, který každý nemusí pochopit a přijmout. Ale to není věc inteligence, spíše naladění na stejnou vlnu...“

Smířlivěji se tehdy na knihu podíval Pavel Kotrla v Týdeníku Rozhlas („Pokud přistoupíte na specifický způsob autorova vyprávění, budete se bavit. Nová Ouředníkova próza sice není tak výrazným dílem jako Europeana, ale bude-li v budoucnosti činěn přehled české literatury po letech, v roku 2006 by tato kniha neměla chybět, neboť zcela jistě převyšuje obecný průměr“). Vojtěch Staněk na iLiteratura.cz neskrývá, že se nad knížkou bavil, a nerad přiznává, že pro každého čtenáře to u nás správná volba být nemusí.    

Co se ve Francii ocení
„Všechno je špinavé a šeredné, všechno je zpackané, lidská blbost nemá konce,“ parafrázuje Ad acta Eric Loret v recenzi publikované v Livres (Libération). Je uchvácen tím, jak se Ouředníkovi v této knize ve zkratce, ale přiléhavě podařilo vystihnout totalitní Československo. Podle něho podobně bravurně, jak to dokáží Thomas Bernhard nebo Elfriede Jelineková, když píší o Rakousku. E. Loret cituje tutéž pasáž, jakou si vybral i výše zmíněný Jan Jandourek: „Čtenáři! Zdá se vám naše vyprávění roztěkané? Máte pocit, že se děj nehýbe z místa? Že se v knize, již držíte v rukou, venkoncem vzato nic zásadního neděje? Nezoufejte, buď je hlupák autor, nebo vy; šance jsou vyrovnané.“ Ale nepobuřuje ho, uvádí ji slovy „autor má s námi soucit“. Svévoli, s jakou Ouředník nakládá s postavami, jež se omrzely, bere jako jeden z rysů nadmíru žertovně hysterického příběhu. Je samozřejmé, že francouzský kritik vnímá text z trochu jiného úhlu: aniž by se příliš rozepisoval, je vidět, že zvlášť ocení například trefný popis (pro něho spíš neznámé) reality. Tedy popis reality, z něhož českého čtenáře zamrazí, pokud má dost dlouhou historickou paměť, případně třeba který popudí toho u nás, kdo už tyhle věci vytěsnil: narážky na udavačství, exhibice prázdného žvatlání, ukázky nezájmu o druhé (lidi, věci, situace), absurdní anebo chybějící souvislosti jak obecně lidského činění, tak konkrétně onoho bohapustého plkání. Ty pasáže, které Loret vyzdvihuje, jsou skutečně „drsné“, ale sedí. A možná proto, že ač pranýřují Čecháčky, samosebou sednou i jinde, možná právě proto potěší i Frantíkovo ucho: „Najman byl tak dokonalý příklad českého blbství, že by ho mohli vozit na Světové výstavy: bodrý, rozšafný, přiměřeně lidový, přiměřeně nedovzdělaný, bohorovný, samolibý a agresivní.“
Nadávat na to, jak umíme nadávat, by ale nestačilo: kvalitou Ouředníkova textu je, že umí (a bohatě to ukazuje) i jiné věci, než jen kritizovat a frflat.

Známý francouzský spisovatel Eric Chevillard, autor publikující v prestižním nakladatelství Minuit, ve zmíněné recenzi uveřejněné v Le Monde des Livres Ouředníka pasuje na mistra sabotáže, bořitele a rozvraceče všeho, co je v literatuře a zejména ve stavbě románu posvátné. Myslí to ale v dobrém. Daná kniha podle Chevillarda potěší ty, kdo podobnou četbu vyhledávají. Ty ostatní dle jeho slov překvapí, zarazí, ba vyděsí. Recenzent shledává, že není třeba líčit dopodrobna děj, hrozilo by, že se tak sám dostane do slepé uličky. A tak se rovněž chopí zde výše již dvakrát uvedené citace zprostřed knihy s poselstvím pro čtenáře, která ji tak pěkně charakterizuje. Nato se Chevillard pouští do interpretace jazyka Ouředníkovy knihy: jazykové stránky, již čeští recenzenti s uznáním kvitovali, ale považovali za samoúčelnou, povrchní hru, ne-li zbytečné předvádění. V Le Monde se píše: „Dokola omílané dialogy, neustálá hra s jazykovými klišé z této knihy činí legrační rozvahu o jazyce, který je zároveň jediným prostředkem, jenž nám pomáhá uchopit realitu. Jedině jazyk dává možnost sdílet zkušenost s okolní realitou, domluvit se o ní, a přitom právě on je zdrojem nedorozumění, věčným nástrojem manipulace. A i když by měl být přesný, vytříbený a naprosto správný, vždy se vyplatí mít se před ním na pozoru.“

Ouředníkovy hlody? Hotové hody
Asi je dobře, že přišla tahle „příhodná chvíle, 2012“: stojí za to se ke knížce Ad acta vrátit, abychom zjistili, jak to tedy je a kdo má pravdu: Češi, anebo Francouzi? Základní charakteristiku příběhu se všemi zapeklitými peripetiemi je složité podat stručně, spokojíme se s odvoláním na již zmíněný podrobný článek V. Staňka. Všimněme si dalších aspektů daného textu.

Možná že průprava francouzské četby je k němu užitečná: Diderotův Jakub Fatalista, Queneauova Svízel, Ionescova Plešatá zpěvačka, texty Samuela Becketta či Georgese Pereca se při čtení Ad acta přímo nabízejí jako živná půda tohoto díla, jakož i Rabelaisův Gargantua a Pantagruel nebo Jakýsi Plume (v jiných českých překladech Pápěrka) Henri Michauxe, které Patrik Ouředník překládal. Stejně by ale mohl český čtenář zaslechnout dědictví Vančurovo, Poláčkovo, tu a tam jasnou narážku na Haška, Čapka... Těžko říct, zda všechno tohle je z pozice autora vědomé navazování na slavnou tradici (jejíž paralelní destrukce může těšit o to víc), anebo prostě jen skutečnost, že Ouředník je dnes stejně českým jako i světovým autorem, který nezapře svou literární erudici.

Mimochodem, pro tu češtinu bychom si ho měli považovat, protože takovou u nás dnes vládne málokdo (ač tu na rozdíl od něj ti ostatní smrdí a paty nevytáhnou, řečeno jadrněji v inspiraci páně spisovatelovým diskursem). Ouředník si psaní užívá, přitom je ale znát, že text není z jedné vody načisto nahozený nápad, nýbrž vycizelovaný mechanismus, v němž vše souvisí se vším a nic není zbytečné. Čtení českého textu vyvolává pochybnost, zda se všechny ty nuance jazykových her a narážek vůbec dají převést do jiného kontextu, jazyka, kultury.

S některými rovinami textu se například Francouz bude nutně míjet: jména postav pro něho zůstanou jen exoticky znějícími slovy, a ne mnohomluvnými pojmy jako pro poučeného Čecha (celá ta směska, co se tu sejde, od světoběžníků přes lokální hrdiny po takřka klubové narážky: Kubelík, Horáková, Pražák, Pelán, Šlupka Svěrák, a samozřejmě Dyk, nad nímž Francouze napadne tak leda „anglicky jelen“). Ale nejsou to jen ta jména. I když je blbost na ntou univerzální jev, ta česká může být specifická a těžko sdělitelná... V souvislosti s tím, jak Ad acta čtou Francouzi, se nabízí otázka, co taková knížka řekne čtenářům v Německu, anebo třeba za oceánem? Zdá se však, že funguje i tam (mimo jiné také dík překladu A. Zuckera), důkazem může být Lisin blog

Takže to vypadá, že největším omylem je snažit se Ad acta uchopit a pochopit jako detektivku: pak skutečně nedosáhne na průměr (čtenářsky vděčného čtiva). Jenže ten, kdo by se snažil právě Ouředníka nacpat do škatulky žánru, je vedle jak ta jedle.

 

Pozn.: O Patriku Ouředníkovi a o tom, jak je publikován a vnímán ve světě, se také několikrát mluvilo v diskusi iLiForum: Česká literatura v cizině v lednu 2012. 

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2699x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce