Amat, Nuria (in LN)

Amat, Nuria (in LN)

rozhovor beletrie zahraniční

Vždycky jsem stála někde na okraji. Když jsem začínala psát, byla jsem např. fascinovaná biografiemi mrtvých spisovatelů a napsala jsem o nich román, který se jmenuje Všichni jsme Kafka. To bylo něco neslýchaného. V mé zemi tehdy spisovatelky psaly především o ženách samotných, i z hlediska feminismu apod., ale aby žena psala o mrtvých spisovatelích, to nikdo nechápal. Navíc nejsem členkou žádné literární skupiny, nebo skupinky. Psala jsem jakoby inkognito.

Psala jsem inkognito

Markéta Pilátová: Vaše knihy, včetně českého překladu románu Ať na mě prší život, který jste představila před nedávnem v Praze, nejsou zrovna banální čtení pro ženy. Naopak, jde o vysoce intelektuální, náročnou prózu. Jak vás zpočátku přijímali a vnímali španělští čtenáři?
Nuria Amat: Vždycky jsem stála někde na okraji. Když jsem začínala psát, byla jsem např. fascinovaná biografiemi mrtvých spisovatelů a napsala jsem o nich román, který se jmenuje Všichni jsme Kafka. To bylo něco neslýchaného. V mé zemi tehdy spisovatelky psaly především o ženách samotných, i z hlediska feminismu apod., ale aby žena psala o mrtvých spisovatelích, to nikdo nechápal. Navíc nejsem členkou žádné literární skupiny nebo skupinky. Psala jsem jakoby inkognito.

Markéta Pilátová: Co to znamená? Myslíte tím, že jste psala do šuplíku?
Nuria Amat: Ne, do šuplíku ne, publikovala jsem a moje knihy vycházely v dobrých nakladatelstvích, ale když jsem např. vydala knihu Všichni jsme Kafka, nevyšly na ni žádné recenze. Jako bych neexistovala. Kritici mi ale říkali: „Ty jsi prostě spisovatelka pro spisovatele.“ Což je možná pravda, ale já jsem prostě ve svých románech vedla dialog se světovou literaturou a s mrtvými spisovateli. Dneska je tenhle způsob docela populární. Pro mě to ale bylo tehdy normální, měla jsem prostě hodně literární život. V pětadvaceti jsem měla v Berlíně vztah s Beckettem, učila jsem na univerzitě a vystudovala knihovnictví…Prostě jsem prožívala a psala divné věci. Nicméně, byl to můj způsob psaní, takže jsem spolkla i to, že mě všichni ignorují.

Markéta Pilátová: To se ale radikálně změnilo, jste např. nositelkou letošní prestižní katalánské ceny Ramóna Llulla, vychází s vámi rozhovory v největším španělském deníku El País, máte zrovna šňůru čtení v Institutech Cervantes po celém světě…
Nuria Amat: To ano, ale až téměř po dvaceti letech! A především si mých knih všimli spisovatelé v Latinské Americe, kteří mi najednou začali psát dopisy a hlavně začali o mých knihách psát sami články. Takže mě vlastně objevili Latinoameričani jako Carlos Fuentes, García Márquez nebo Vargas Llosa.

Markéta Pilátová: Proč si myslíte, že se to stalo?
Nuria Amat: Myslím, že právě proto, že jsem psala úplně jiným stylem, než bylo obvyklé ve Španělsku, a možná i proto, že píšu jak španělsky, tak katalánsky. Katalánsky jsem mluvila s matkou, ale ta umřela, když jsem byla malá. Přitom moje španělština je trochu zvláštní, právě díky katalánštině, a ten lehký podtón, tohle odklonění od normy právě Latinoameričani velmi dobře vnímají, protože jejich španělštiny – mexická, kolumbijská nebo venezuelská – jsou také podobným způsobem vykořeněné. Když máš v hlavě dva jazyky, je to, jako bys vlastně neměla žádný, a musíš si vytvořit pro psaní svůj, originální jazyk a hlas.

Markéta Pilátová: Za frankismu se katalánsky mluvit nesmělo, vzpomínáte si, jaké to bylo, nesmět mluvit řečí vaší zesnulé maminky?
Nuria Amat: Moje rodina byla za frankismu velmi „prokatalánsky“ orientovaná. Nicméně např. můj otec s mým starším bratrem spolu mluvili katalánsky, zatímco se mnou a s mým mladším bratrem mluvili španělsky, nevím, jako by nás chtěli chránit. Starala se o mne jedna paní z Valladolidu a ta taky mluvila španělsky. V padesátých letech byla katalánština opravdu zahnaná do kouta a změnila se v jakýsi rodinný zakázaný jazyk. Knihy psané katalánsky se kupovaly a tiskly tajně apod.

Markéta Pilátová: Vy jste nejdříve začala psát španělsky, ale teď jste dostala cenu za knihu Láska a válka o vrahovi Trockého, kterou jste napsala katalánsky… Jak to?
Nuria Amat: Napsala jsem už před lety divadelní hru, ve které postavy mluvily katalánsky i španělsky, protože to prostě nejlépe odráželo atmosféru tehdejší Barcelony. A to samé se mi stalo s poslední knihou. Je to román z období španělské občanské války, odehrává se v několika katalánských rodinách. Celý příběh je o Ramónu Mercaderovi, vrahovi Trockého, který byl můj vzdálený příbuzný. Což bylo dlouhá léta takovým rodinným tajemstvím. Když jsem začala psát, vypravila jsem se do Mexika, kde se ta historie odehrála, studovala jsem v nejrůznějších archivech apod. Na třinácté straně rozepsaného románu jsem ale zjistila, že moje postavy, hlavně Ramón Mercader, mluví katalánsky. Tak jsem se rozhodla, že knihu napíšu v katalánštině celou.

Markéta Pilátová: Váš román Láska a válka se hodně vymyká vaší dosavadní tvorbě, proč jste napsala příběh o vrahovi Trockého?
Nuria Amat: O tom, že náš vzdálený příbuzný Mercader zavraždil v Mexiku Trockého, se u nás v době fašistické diktatury samozřejmě moc nemluvilo. Bylo to tabu. Přesto jsme měli doma jeho fotografii a já byla odjakživa zvědavá, jak to tenkrát vlastně bylo, co ho přimělo k tomu, aby Trockého zabil. Ale Ramón Mercader není zadaleka hlavní postava mého románu, chtěla jsem hlavně psát o tom, jak žily v tehdejší době tradiční katalánské rodiny, v každé z nich byl nějaký levičák, pravičák, komunista, řadový anarchista nebo člen FAI (Federace iberských anarchistů), aktivní odborář, někdo z Lliga de Catalunya (Katalánské konzervativní politické uskupení), nebo třeba kněz.

Markéta Pilátová: Přeci jen v málokteré rodině se našel vrah Lva Trockého?
Nuria Amat: To jistě. Chci říct, že ta radikální názorová různorodost v rámci jednotlivých rodin byla tehdy běžná, a v naší rodině jsme měli třeba Ramóna Mercadera. Nikdy by mě ale nenapadlo o tom psát, nebo vůbec psát o španělské občanské válce. Jenže prostě to se stává, na něčem pracujete, něco čtete, a pak přijde takové znamení, něco vás postrčí k tématu, které vás najednou začne fascinovat. To je velice důležité hlavně pro začínající spisovatelky a spisovatele, poznat tohle znamení. Usilovně pracovat, ale neříkat si předem, že byste chtěli psát o tom a o tom, spíš čekat, až se vaše téma přihlásí samo. Když mě napadlo, že napíšu historii zakázané lásky ze dvou táborů – fašistického a republikánského – a historii Ramóna Mercadera, odjela jsem do Mexika, kde jsem pátrala po jeho stopách, chtěla jsem ale především popsat to názorové klima a život tehdejších katalánských rodin. Hlavní slovo v mé knize nemá válka, ale schopnost lidí milovat se navzdory válečným útrapám. A taky je to kniha plná válečných emocí, nenávisti a zabíjení. Pro mě osobně je důležitá také postava mladé anarchistky Valentiny Mur, vždy ochotné pomáhat ostatním.

Markéta Pilátová: Kromě toho, že píšete knihy, se na stránkách deníků často vyjadřujete k dění ve španělské společnosti. Píšete reportáže z Kolumbie nebo třeba eseje o ženské literatuře. Myslíte si, že v dnešní době má být spisovatelka také angažovaná, nebo už je to nemoderní přežitek?
Nuria Amat: Alespoň ve Španělsku je teď především hodně nemoderní číst. A aby člověk mohl pochopit, co se ve společnosti skutečně děje, nemůže číst jenom knihy, ale musí číst taky noviny. Tohle všechno stojí úsilí. Žijeme v době, v níž vládne banalita. A myslím, že každý spisovatel nebo spisovatelka by se proti téhle banalitě měli ohrazovat a bojovat s ní. Třeba tím, že napíšou dobrou reportáž, podají o něčem důležitou zprávu. Pro mě spisovatel, který nemá na svou současnou realitu, v níž žije, nějaký názor, není žádný spisovatel. Takový člověk nemůže ani ve své vlastní literatuře vytvořit nic zajímavého ani osobitého.

Markéta Pilátová: Kritici vás někdy srovnávají s Marguerite Durasovou, vy sama jste přeložila verše Emily Dickinsonové, obdivujete Virginii Wolfovou…Myslíte si, že existuje něco jako ženská literatura?
Nuria Amat: Myslím, že ne, že existuje především dobrá a špatná literatura. Na druhé straně, mám dojem, že ženy píší mnohem odvážněji o oblasti citů. Častěji a riskantněji ve svých knihách odhalují své vlastní emoce. Dnes je to ale v módě také mezi spisovateli-muži, tahle emocionální inteligence. Nicméně mám dojem, že spisovatelky s ní nakládají mnohem zajímavěji.

Markéta Pilátová: Vaše knihy jsou často jakýmisi poetickými meditacemi, intelektuálními výpravami za literárními vzory či hovory s dávno zapomenutými knihami. Je vůbec možné ještě takové knihy dnes číst?
Nuria Amat: Je to čím dál těžší, jistě. V době, kdy si lidé mohou stahovat deset filmů denně, poslechnout si jakoukoli hudbu, všechno si přečíst na internetu, jsme my, kteří literaturu myslíme vážně, skutečnými dinosaury na vymření. Je možné takové knihy číst, ale je to těžké a žádá si to čas, jisté usebrání, naladění.

Markéta Pilátová: Nemůžou to trochu změnit elektronické knihy?
Nuria Amat: To máte pravdu, v nich je jistá naděje. Já sama mám iPad, vozím ho všude s sebou a kupuju si knihy na Amazonu. Je to opravdu pohodlné, už jenom proto, že špatně vidím a na iPadu si můžu zvětšit písmo, jak potřebuju. Ale hlavní věc je, že publikovat nějakou knihu elektronicky začne být velmi snadné a levné. Takže z toho nikdo nakonec nebude mít žádné peníze. Vrátíme se tedy do doby, kdy se psalo skutečně kvůli psaní samotnému, a psát opravdové knihy budou jen ti, kterým půjde skutečně o literaturu. Jako by se už teď vracela šedesátá léta, kdy se třeba v hispánském kulturním okruhu platily opravdu směšné honoráře, třeba i takovému Gabrielu Garcíovi Márquezovi. Taky si myslím, že nastoupí tzv. „hybridní literatura“ čili literatura, v níž se budou míchat výtvarné umění, fotografie, zvuk, videa, ilustrace, žánry přístupné právě formátu iPadu nebo elektronických knih.

Markéta Pilátová: Co pro vás konkrétně psaní znamená?
Nuria Amat: Mám dojem, že na tuhle otázku mám různé odpovědi v různých obdobích života. Když jsem byla mladší, byl to především obranný prostředek proti životu samotnému, proti tomu, jaké jsem měla těžké dětství, proti různým nespravedlnostem. Mohla jsem o tom všem psát a to mi pomáhalo. Dnes je pro mě psaní především zrcadlo, které já sama nastavuju svému životu, a vidím díky tomu život mnohem snesitelněji.

Markéta Pilátová: Vaše knihy vyšly v mnoha jazycích, pomáhá vám to, že sama také překládáte, porozumět si s překladateli vašich knih?
Nuria Amat: Pro mě je v případech, kdy nerozumím jazyku, do něhož se moje knihy překládají, obtížné posoudit, jak jsou přeložené třeba do rumunštiny nebo do češtiny. Nicméně je pro mě důležité, abych se svými překladateli nějak souzněla, a to se snadno pozná, že vám někdo sedí, nebo nesedí. A pak je tady jedna zásadně důležitá věc. Nejen že sama překládám texty z cizího jazyka do španělštiny, ale také když píšu, cítím se jako překladatelka. Překládám svým budoucím čtenářům něco, co se děje v mé hlavě, snažím se jim to nějak srozumitelně a co nejvěrněji přetlumočit. Čili skutečně chápu, jak těžké je být překladatelem nebo překladatelkou.

Rozhovor zazněl také na vlnách ČRo Vltava, k poslechu zde.

© Markéta Pilátová
článek vyšel 4.2.2012 v Lidových Novinách v příloze Orientace
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2447x

Inzerce