Hak, Pavel (in Souvislosti)

Hak, Pavel (in Souvislosti)

studie beletrie zahraniční

Surový a krutý svět Hakových textů může působit samoúčelně a vysloužit si nálepku thrilleru okořeněného tu náznaky, tu plnými dávkami pornografie. Teprve když pochopíme, že Hak se tímto světem nepodbízí přejedenému čtenáři, ale vidí ho jako reálný obraz toho, čím dnešní společnost žije – kdekoli na zeměkouli –, teprve potom jsme schopni text vstřebávat tak, jak byl zamýšlen.

Nad knihami Pavla Haka

Pavel Hak (1962) pochází z jižních Čech. Od roku 1986 žije v Paříži a za posledních 11 let mu vyšlo pět románů a jedna divadelní hra: všechna tato díla napsal francouzsky a publikoval u francouzských nakladatelů. Jeho třetí román Trans byl oceněn cenou Prix Wepler, před několika měsíci vydaný titul Vomito negro chválily recenze otištěné na prvních stránkách nejsledovanějších literárních příloh deníků jako například Le Monde.

Hakovy texty se od románů, na jaké je čtenář běžně zvyklý, liší jak tím, co popisují, tak tím, jak to sdělují. K jeho časté tematice patří různé podoby násilí. Násilí ve smyslu surovosti, sexu s podtextem mužské, většinou ryze bezohledné dominance nad ženou. Ale i násilí, které ovládá život migrantů v rovině vynucené sociální pokory a také psychického nátlaku. Popřípadě násilí slov, obrazů a současných mýtů, jichž se zmocňují média. Média propojená s mocí zbrojařských koncernů, jež mají jasný zájem na tom, aby se vedly alespoň lokální války a exponovala nutnost navzájem se držet v šachu nepřetržitou obnovou té nejúčinnější výzbroje. Násilí provází i Hakovu představu postapokalyptického světa, v čemž se ostatně neliší od dalších spisovatelů, které podobné představy trápí, ať je to Cormac McCarthy, Don DeLillo, Bret Easton Ellis, anebo třeba Antoine Volodine či Michel Houellebecq.

Člověk se musí pročíst několika Hakovými díly, aby se zbavil pocitu, že v nich jde jenom o násilí. Aby se naučil vnímat, co vlastně sdělují. Stejně výrazným aspektem jeho textů totiž je, jak jsou napsané. Nicméně čtenáři uchvácenému, a často i odstrašenému scénami, které romány (a divadelní hra) předestírají, chvíli trvá, než si uvědomí, v jaké stručnosti či zkratce mu jsou předkládány. Kdo se úspěšně brání nechat se vtáhnout do světa této povětšině nepříjemné (protože věrohodné, když už ne pravdivé) fikce, neodolá zpěvu sirény: tou je u Haka jeho styl, jazyk. Věty nesou zhuštěný obraz tvrdé reality. Imitují všemocnost násilníků a bezbrannost těch malých, udupávaných, co ale (a i to je Hakova specialita) nacházejí sílu vzdorovat a bojovat. Jestli se taková revolta vždycky povede, to je druhá otázka; pro ně (a autora, a doufejme i čtenáře) je důležité, že do toho jdou.

V propozicích zmíněné literární ceny Prix Wepler, kterou Hak získal v roce 2006 za román Trans, stojí, že se uděluje autorům (textům) výjimečného stylu. Jazyk Hakových knih je opravdu působivý. Nikoli úsilím o barokní, rétorický výraz, ale naopak snahou dát slovům jen omezenou pravomoc. Jako by si každé slovo muselo svou existenci v téhle svérázné partituře vybojovat. A nejen to. Hak pečlivě hledá tvar svých pracovních prostředků, obrací je a nastavuje tak, aby právě tím málem, ba minimem, říkaly dost. Sevřené, nervózně sešponované věty souzní s příběhem, který autor doříká jen do nutných podrobností. Popisy jsou přes ten strohý ráz zároveň oslnivě výstižné, je-li jejich námětem „akce“: mučení (Sniper), sex (Sniper, Warax, Trans, Vomito negro), nádeničina či doslova nucené práce (Warax), anebo když poeticky, s důsledností filmového záběru zachycují kulisy příběhu: scenerii řeky (Warax), pouště (Warax), urbanistický prostor (Vomito negro). Pavel Hak své příběhy nevypráví a nevysvětluje, staví je ze sledu scén skicovaných slovy, kde je však vyšrafovaný každý důležitý detail. Několik přesně volených slov dokáže příběh akcelerovat, vypíchnout jeho okolnosti a důsledky, dokonale nasvítí scénu anebo její pozadí. Text v těchto pasážích získává údernost, akčnost scénické poznámky či reklamního sloganu (autor své nástroje přirovnává k nášlapným minám). Snaha o minimalistický, kondenzovaný výraz má svůj účel: literární svět Pavla Haka je tvrdý a kompaktní, protože potřebuje napodobit rychlost dnešního (a budoucího?) světa skutečného. Oba tyto světy člověka nebezpečně přesahují, často vyvolávají odpor až hnus, oba se někdy vymykají pochopení. I proto v Hakových textech zůstává mnohé jen naznačené, nedořečené, ponechané na představivosti čtenáře, jeho osobní zkušenosti a ochotě se s postavami, příběhem či jeho pozadím nějak ztotožnit.

Ač si jsou všechny Hakovy knihy v něčem podobné, každá vychází z jiné výzvy, každou řídí jiný tah.
Safari (2001): Knížka popisuje různé podoby barbarství – ve vztahu ke zvěři, k ženám, k místním obyvatelům, i nelidskost Afričanů při střetech mezi sebou. Všemu ale kraluje Georges Boss, prototyp silného a úspěšného muže, který přijíždí do Afriky s pocitem, že mu svět leží u nohou.
Sniper (2002): Ostřelovač ukrytý v horách nelítostně decimuje obyvatele – střih – skupina bezejmenných utečenců, které vede němá žena – střih – muž se vrací do vyhlazené vesnice pohřbít mrtvé – střih – vojáci vyslýchají zajaté ženy... Čtyři příběhy, nebo spíš jen obrazy nastolující tisíce otázek o válce a vině, ukazující situace, kde cit a soucit jsou jen přitěžujícími emocemi, hranice morálního byly zapomenuty a lidskost je bezcenná nálepka, slabost, která přivádí do záhuby.
Lutte à mort (2004, Boj na smrt) je divadelní text o cestě za svobodou. Zdá se ale, že Holku, jak je protagonistka lapidárně označena, lepší místo na světě nečeká. Nejprve ji zadrží při pokusu o přechod přes hranice, potom zavřou do detenčního centra, nakonec se stává prostitutkou: několikrát unikne o vlásek smrti, znovu a znovu dostává šanci, jenže přežít nemusí vždycky znamenat žít.
Trans (2006) je příběh ilegálního uprchlíka, utíkajícího přes různé kontinenty děsivé jeden jak druhý zvěrským přístupem k lidem, kteří nikam nepatří. Kdo přestojí všechno to utrpení, možná dojde svobody. Otázka je, zda v takovémhle světě a s takovou minulostí ještě může být o svobodě řeč. Totiž v našem současném světě...
Warax (2009) se odehrává zčásti v nejmenované metropoli a také kdesi v poušti. Knihu tvoří prostřihy mezi čtyřmi příběhy z prostředí diametrálně odlišných a otřesně podobných tím, že ve všech jde o přežití v situacích zcela zoufalých. Ať se do nich aktéři dostali v honbě za kariérou, anebo třeba v naději, že najdou důstojnější místo pro život, jejich úsilí obstát, vydržet, posunout se někam dál se zdá být marné. Fiktivní příběhy jsou reakcí na aktuální politiku odehrávající se ve vleku mašinerie zbrojařských a mediálních koncernů a román nabízí děsivě skeptický pohled na to, kde, jak a s kým žijeme.
Vomito negro (2011), karibský příběh dvou sourozenců, předurčených už při první konfrontaci se světem, jak ho nalinkovala západoevropská a americká představa úspěchu a kariéry, původem k osudu loserů. Vyšvihnout se nahoru stojí velké úsilí a často to nejde jinak, než doslova přes mrtvoly.

Různé, ale v důsledku krutě podobné Hakovy příběhy se v některých knihách kumulují, častý je vzorec čtyř dějových linek propojených určitým motivem či zdánlivě nesouvisejících. Bývají filmově prostříhány, což sdělení nevídanou měrou exponuje. Například v románu Warax se čtenář při tomhle střídání zpočátku prokousává méně srozumitelným a méně poutavým ze čtyř příběhů, aby se rychle dostal k odměně v tom nejatraktivnějším. Posléze však začne zvolňovat, upínat pozornost k detailům a souvislostem různých lidských osudů a historií, jež dosud běžely zcela separátně. Nebezpečí povrchního čtení je, že ztratíme v příběhu přehled (ne-li rovnou nit). Při nepečlivém čtení zas hrozí, že si obraz vyložíme jinak, než jak je popsaný. Pestrost různých interpretací je ale s Hakovými texty spojená. Vlastní životní zkušenost, anebo aspoň vůle hledat přesah popsaných stránek totiž určuje, jak budeme schopni je číst.

Surový a krutý svět Hakových textů může působit samoúčelně a vysloužit si nálepku thrilleru okořeněného tu náznaky, tu plnými dávkami pornografie. Teprve když pochopíme, že Hak se tímto světem nepodbízí přejedenému čtenáři, ale vidí ho jako reálný obraz toho, čím dnešní společnost žije – kdekoli na zeměkouli –, teprve potom jsme schopni text vstřebávat tak, jak byl zamýšlen. Pavel Hak umí být jako autor i něžný, i vtipný. V jeho textech je ale tahle rovina potlačována, působí jen jako dávka podávaná čtenáři v nejnutnějších případech, a to zdaleka ne vždy, kdy po ní zatouží.

(Nejen) Sniper předkládá mnoho podnětů k přemýšlení o tom, co je, a hlavně co není lidské a humánní. Lidskost (a zdaleka ne její vznešená rovina přinášející empatii, dobročinnost a obětavost, ale základní pohled na to, co je přijatelné, morální a snesitelné ve vztahu k druhému a v chování světa ke mně) je něco, co není dáno, co není samozřejmé. Lidskost zahrnuje i nutkavé a podvědomé reakce, lidskost se může zvrhnout do zvířeckosti. Reakce člověka v hraniční situaci (válka, mučení, instinktivní reakce včetně agresivního či erotického pudu, a podobně situace emigranta, honba za kariérou, mocí, bohatstvím anebo politika a její zákulisí) je téma, které Pavla Haka zajímá natolik, že je leitmotivem všech jeho textů. Autor v rozhovorech uvádí, že pokud se chceme zabývat například utečenci, je nutné vidět jejich osudy individuálně, vytáhnout jejich jednotlivé příběhy z bažiny mnoha jiných, hledat a chtít vidět jejich specifika.

Protagonistou jeho děl je konkrétní hrdina, jindy bezejmenný člověk charakterizovaný jen několika náznaky. Někdy vystupuje „jako jeden muž“ i celá skupina, kterou vnímáme jako jediný hlas polyfonního textu. K vracejícím se Hakovým tématům patří emigranti a imigranti, obecněji pak člověk v krajní situaci, kdy bojuje o přežití – ať jako utečenec, voják speciální jednotky, pěkná, ale strašně chudá holka odsouzená k prostituci. Práce s konceptem „postavy“, již může ztělesňovat i parta nebo náhodná skupina, vytváří podtext bezejmenné masy, nebo naopak připomíná, že v jednotě je síla. I když v prostředí, které Hak popisuje, jde o sílu velmi relativní a často absurdně malou, neschopnou postavit se účinně kolosu působícímu proti ní, zásadní devíza platí vždy: neohnout se, vzdorovat, jednat.

Svět a jeho skryté, ale zásadní stránky – zákulisí politiky, moc médií, arogance finanční oligarchie, zbrojního průmyslu; moc a konfrontace s ní; různé podoby útlaku... Taková je v zestručněném výčtu Hakova vize současnosti, již svým čtenářům předkládá. Takový svět vyžaduje ostražitost, ale i aktivní odpor: a právě to je motorem autorova psaní. Jeho dnešní souboj se světem spočívá ve snaze všechna podobná nebezpečí pojmenovat. K tomu je však třeba hledat adekvátní literární výraz. Hakova díla jsou naléhavá tím, co a jak důrazně chtějí sdělit – jeho románový svět má politickou dimenzi. A jsou stejně výjimečná tím, jak pečlivě ohledávají terén stylistických možností románové (divadelní) formy – jeho texty jsou do značné míry experimentální, ale opodstatněně, ne samoúčelně.

Nelly Kaprélian, známá francouzská kritička, napsala o románu Trans v kulturním časopise Les Inrockuptibles, který patří ke kultovním periodikům mladší generace francouzské inteligence, že je to jedno z nejambicióznějších a nejodvážnějších děl současné literatury. Charakteristika se dá vztáhnout na všechna Hakova publikovaná díla, obdobné hodnocení zaznívá ve většině kritik opakovaně: přízviska typu násilný, surový, nesnesitelný, ďábelský či monstrózní doprovázejí pravidelně i klasifikace jako povedený, silný, skvostný, výsostně moderní, neboť dokáže „pálit i mrazit“, v rovině pocitovosti a obraznosti nemá v současné literatuře obdoby, je působivý, až to bere dech, přestože linearitu vyprávění vyhodil do povětří, je to „literární stroj, co drtí svět“, „dokonale opracovaný diamant“, který čtenáře poznamená, naprosto rozhodí a zároveň vezme u srdce... Všechny tyto pochvaly sice zvlášť ve výčtu znějí „francouzsky“ nadneseně, ale něco na nich je: na každém šprochu pravdy trochu.

K životopisu, poznámka na okraj
V osmdesátých letech se Pavel Hak, tehdy ještě v Čechách, postupně dopracoval z učňáku až na univerzitu. Vybral si ale žurnalistiku a tam brzy začíná chápat, že jeho sen živit se psaním znamená upsat se kariéře ve straně. Volba je jasná: nebrání se, když ho z fakulty vylučují, ačkoli je jasné, že dál už ho čeká leda kariéra nočního hlídače. Rozhodnutí odejít do ciziny dozrává rychle: hlídačem může být (a skutečně bude) i tam, ale v jiných kulisách. Odchod na Západ je cestou za svobodou, jež v Hakově tehdejší představě znamená cestovat, studovat. A taky psát.

Hak začínal ve Francii bez známých, bez podpory, přesto s umanutou myšlenkou, že bude psát. Na začátku literární dráhy mu české kořeny žádnou berličkou nebudou. Má sice politický azyl, ale nechce se jako autor schovávat za těžký úděl politického emigranta. Nechce být dalším Kunderou, ani jiným Havlem. Není než začínajícím autorem, přesvědčeným, že se musí prosadit tím, co píše, a ne příběhem vlastního života.

Pobyt ve Francii byl pro Pavla Haka jistě tvrdou životní zkouškou (z jeho biografie lze vyčíst, že francouzské občanství získal až v roce 2008). V porovnání s tím, co nabízel život v totalitě, měl ale i své výhody. Je mu 24 let, bydlí ve vysněné Paříži, městě literatury a literátů, je zapsaný na filozofii na Sorbonně, na živobytí si vydělává jako noční hlídač... a začíná se učit francouzsky. V roce 1991 školu dodělá, čeká ho ještě deset let, než mu vyjde první knížka.

Mezitím dozrálo další šťastné rozhodnutí: nechat pokusů v češtině, psát rovnou francouzsky. Francouzština se pro Pavla Haka stává tvůrčím jazykem, v podstatě tedy mateřštinou, a to do té míry, že jí v psané podobě vládne mnohem suverénněji než češtinou. Hakova francouzština vstřebává svět, jak ho autor vidí, a dokáže ho pojmenovat: ten surový svět podávaný s odstupem, ale i náruživě a s jasným postojem k poníženým, podupaným, zahnaným do úzkých. Francouzština snáze než čeština umožňuje trefné, zkratkovité uchopení reality. Má totiž schopnost vyjadřovat se koncízně, povětšinou nominálně, neroztékat se do sloves v aktivním tvaru a zdlouhavých vedlejších vět (s tímto specifickým rysem Hakova stylu si budou muset vyhrát čeští překladatelé). Z této možnosti jazyka roste právě typický, pracně hledaný a budovaný způsob psaní, tak charakteristický pro autorův svět.

 

© Jovanka Šotolová
článek vyšel v revue Souvislosti 2/2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1861x

Inzerce
Inzerce