iLiteratura: Souhlasil byste s tvrzením, že úkolem spisovatele je angažovat se a zaujímat stanoviska k událostem, jako byl krvavý rozpad Jugoslávie? Nebo je literatura autonomní sféra s vlastními zákony, po které nelze společenskou odpovědnost žádat?
Saša Stojanović: Úplně souhlasím s tím, že spisovatel je, stejně jako každý člověk, aristotelovský zoón politikon. Otázka však zůstává, jaký efekt má angažmá spisovatele v okamžiku, kdy o nás rozhodují jiné věci, než je psaní. Spisovatel je svým způsobem svědomím lidstva, ale potíž je, že spisovatele se v okamžiku, kdy je to důležité, nikdo neptá. Politici od nás očekávají, že budeme krýt jejich hlouposti, že budeme uklízet jejich sračky a že jim budeme poskytovat alibi. Tedy nevěřím, že psaní může něco změnit, ale na druhou stranu věřím, že snaha nalézt pravdu, zápas o pravdu si zaslouží maximální námahu. Dokud existuje aspoň minimální obava těch, kdo ovládají naše životy, že by se mohli objevit v médiích nebo se stát postavami našich románů, tak je to ještě dobré; horší bude, až jim to bude lhostejné.
Na druhé straně je pravda, že literatura je určitý privilegovaný prostor. Je otázka, zda by se měla zaplétat do prostituce s každodenní politikou. Dávno tvrdím, že prostituce je až druhé nejstarší řemeslo, po politice; ale politika se řídí stejnými nuancemi jako prostituce.

iLiteratura: V románu Svár se mísí fantastické prvky se syrovým záznamem reality. Mohli bychom říct, že je to zvláštní případ fikce. Je správný postřeh, že na Sváru se dá dobře demonstrovat paradox fikcionality – že literatura může skutečnost popsat lépe než mimoumělecký způsob vyjádření?
Saša Stojanović: Ano, domnívám se, že pravda literatury zůstane nakonec jako dokument, který bude čisté pravdě nejbližší. O francouzské revoluci jsme se dozvěděli nejvíc z knih bratří Goncourtů, kteří ovšem o francouzské revoluci nikdy nepsali: psali o trzích, o kloboucích, o salonech, o módě. Tím nám ponechali prostor, abychom si o tom, co se dělo za francouzské revoluce, sami udělali představu. V situaci, kdy historii píšou vítězové – a poražení nejsou o nic lepší –, má literatura právo předložit svou verzi historických událostí, která by mohla být nejbližší pravdě. Naopak když se snažíte napsat něco hodně fantastického, nesmíte být překvapeni, když vás život hned zítra bude dementovat. Může se stát, že bude ještě neuvěřitelnější než to, co jste napsali v literatuře. V Srbsku existuje jedno přísloví: Kdykoli si pomyslím, že už jsem na dně, uslyším, jak někdo škrábe pode mnou.

iLiteratura: Kompozice Sváru se řídí podle šesti vypravěčů – čtyř evangelistů, plus dvou dalších, kteří nejsou součástí novozákonního kánonu. Tím zpochybněním novozákonního kánonu zpochybňujete kanoničnost jako takovou: zpochybňujete, že věci jsou tak, jak nám jsou historií, médii apod. předkládány k věření. Druhou možností je, že zpochybňujete svět, který je rozrušený válkou, a hledáte v něm zlo jako činitel toho narušení, zlo jako takové, zlo v metafyzickém smyslu. Která z těch interpretací je blíž pravdě?
Saša Stojanović: Myslím, že pravda je v obojím. Pokud jde o hledání zla, zlo bylo všude kolem mě. Ale máte pravdu, že je potřeba vysvětlit metafyzickou přirozenost zla jako jevu, a na Balkáně existuje jakýsi „sub-fenomén“, kterému se říká „teror malých rozdílů“. Nejhorší a nejkrvavější války spolu vedou národy, které si navzájem rozumějí a jsou si jinak velmi blízké. Máte pravdu, i pokud jde o tu kanonizaci. Myslím, že každý mýtus, a tenhle mýtus trvá už dva tisíce let, musí být připraven na demytologizaci. Evangelium podle Jidáše i Evangelium podle Marie Magdaleny mohou osvětlit spoustu věcí, které kanonická evangelia nevysvětlí. Proto jsem přidal ty dva nové úhly pohledu, abych se dostal k přesnějšímu obrazu toho, co se doopravdy stalo. To není jen odkaz na gnózi Herma Trismegista, to je prostě přání dobrat se nejjasnějšího obrazu. Sám jsem sice agnostik, ale moje pochybnost je projevem lásky, lásky k víře. Nic proti víře, ale chtěl bych vědět, v co vlastně věřím.

iLiteratura: Postavy románu často vykreslujete jako bytosti s dvojí charakteristikou. Navenek se ti lidé chovají drsně a nelítostně, uvnitř jsou slabí a zranitelní. Souvisí to opět s hledáním zla – pramení podle vás zlo z lidského nitra, odlišného od jeho vnějšku, a ne ze struktur, jako je systém nebo historie?
Saša Stojanović: Každá z postav Sváru má na sobě něco jako brnění. V krutých okamžicích, jako je třeba válka, je třeba, aby se nějak navzájem před sebou bránili. Ve svém nitru jsou mnohem citlivější a zranitelnější. Je pravda, že se tak dostáváme ke zlu uvnitř člověka. Avšak vždycky jsem se snažil najít v člověku to zrnko dobra, které tam prý je. Nedělám si žádné iluze o tom, že zlo nakonec nezvítězí. Zvítězí. Ale dokud existuje aspoň stopa dobra, existuje i dostatečný důvod psát.

iLiteratura: Je kniha Svár určena pro publikum bývalé Jugoslávie, které sdílí podobnou zkušenost? Je na ni to publikum připravenější než my ve střední Evropě? Je ta zkušenost vůbec sdělitelná?
Saša Stojanović: Myslím, že ta situace je spíš opačná. Na Balkáně mají lidé války už plné zuby. To je i důvod, proč se v současnosti daří spíš lehčí literatuře, čtivu pro ženy, které spisovatel Vladan Desnica nazval „klimakterická literatura“. Bylo by hezké, kdybych mohl psát o pěkných tématech, o jaru, o květinách. Ale já mohu psát jen o tom, co jsem skutečně prožil. V románu Barváři jsem popsal zkušenost z vězení za Miloševićova režimu. Druhý román, Manchester City Blues, byla hédonistická óda na jiný život, než jaký jsem vedl tehdy. A Svár měl popsat mou účast ve válce v Kosovu. Píšu pro čtenáře, který je na čtení připraven stejně tak, jako jsem já byl připraven na psaní. Četba mých románů není pro každého. Čtenář by se neměl za každou cenu snažit vstupovat do příliš hluboké vody. Když na jeho straně chybí očekávání, nemůže dojít k výměně energie mezi autorem a čtenářem. Vím, že tím snižuji počet svých potenciálních čtenářů, ale možná je to jeden z nových způsobů marxistického přechodu od kvantity ke kvalitě.

iLiteratura: Máte konkrétní přehled o recepci Sváru v zemích bývalé Jugoslávie a v dalších zemích? Dají se vysledovat specifické rysy této recepce v závislosti na prostoru?
Saša Stojanović: Na Balkáně je přijetí velmi podobné v Srbsku, Chorvatsku a Bosně. Kritiky na české vydání byly většinou pozitivní. Někdy bylo vidět, že i pro kritika bylo těžké pochopit, co se dělo. Ty věci někdy působí úplně neuvěřitelně a je pravda, že některé prožitky byly tak intenzivní, že jsem jejich intenzitu vědomě snižoval.

iLiteratura: Takže by se dalo obecně říct, že resentimenty z války a z 90. let ve společnosti do literatury a její reflexe vůbec nepronikají, nebo ještě hrají nějakou roli? Svár je přece jen zpracování živé zkušenosti…
Saša Stojanović: V Kosovu se začalo o válce na Balkáně psát poměrně brzy. V Srbsku se o tom všem začalo psát mnohem později, možná i z toho důvodu, že ty války byly prohrány. Takže bylo potřeba víc času, aby bylo možno zaujmout kritický odstup. Ale já myslím, že skutečné romány o válce v Bosně, Chorvatsku a na Kosovu ještě čekají na to, až budou napsány. Třeba nebudou tak dokumentárně věrohodné, ale určitě budou mít přednost čistšího a upřímnějšího úhlu pohledu. Tady můžeme hovořit o léčivém účinku odstupu.

iLiteratura: Takže myslíte, že se v balkánské literatuře už za těmi událostmi ještě neřeklo poslední slovo? Bude na jejich reflexi potřeba stejný počet let jako po druhé světové válce?
Saša Stojanović: Ne, nemyslím, že bude třeba tolik let. Svět je dnes mnohem rychlejší. Informace se pohybují nesrovnatelně rychleji a jinými kanály. Po druhé světové válce dopis putoval dva nebo tři týdny. Dnes na Facebooku stačí dvě nebo tři sekundy. Rychlost přenosu informací určuje rychlost našeho života. Věřím tomu, že rychlejší informovanost nám umožní rychleji vyvodit rozumné závěry. Z historického hlediska se pravdy dobereme mnohem dříve. Přesto se domnívám, že pro literární pravdu bude potřeba větší časový odstup.

iLiteratura: Jste šéfredaktorem literárního časopisu Think Tank a organizátorem literárního festivalu Think Tank Town – mohl byste tyto aktivity krátce představit?
Saša Stojanović: Časopis vznikl jako pokus navázat zpřetrhané vazby na Balkáně a pozdvihnout jako nejvyšší princip literární individualitu. Po dvou letech sama od sebe vyvstala potřeba, aby se lidé, kteří se podílejí na časopisu, scházeli. Od roku 2007 jsme proto začali organizovat festival Think Tank Town. Každé číslo časopisu má nějaké téma, letos bylo číslo věnované překládání. Doufám, že vydržíme i nadále; v dnešní době je nejtěžší existovat, vše ostatní je mnohem lehčí. Pomalu a postupně si festival získal jisté renomé a už je docela viditelný na kulturní mapě Balkánu. Bez falešné skromnosti říkám, že někteří hosté říkají, že být pozván na festival je pro ně privilegium. Mám na autory jen tři požadavky: aby rozumně hovořili o knihách, aby toho dokázali hodně sníst a vypít.

iLiteratura: Zmínil jste se o tom, že jedním z cílů festivalu je navazovat zpřetrhané styky mezi národy na Balkáně – je to na literární scéně opravdu tak, že z ideje „bratrství a jednoty“ nic nezbylo a je třeba aktivního působení podobných zastřešujících organizací?
Saša Stojanović: Idea bratrství a jednoty byla ve svém základu dobrá. Prosazoval ji však jediný, navíc zkostnatělý a represivní systém. Není možné přinutit někoho, aby byl váš bratr, pokud si to nepřeje. Nejsou ani věčná přátelství, jsou jenom věčné zájmy. Snažili jsme se proto teď najít nejmenší společný jmenovatel pro potřeby našeho scházení. V tomto případě to byla literatura. Za tři dny festivalu se vždycky družnost autorů bývalých jugoslávských republik vytvoří. V tomhle případě můžeme o bratrství a jednotě mluvit. Ve většině ostatních případů jde o individuální přístup spisovatele ke všem ostatním národům.
Devadesátá léta byla na Balkáně doba stádnosti. Chtěli jsme, aby se dostali ke slovu vlci samotáři. Tak to stojí v úvodníku prvního čísla časopisu Think Tank.

iLiteratura: Prozradíte něco o svém posledním románu?
Saša Stojanović: Nový román by měl vyjít do konce roku. Je to román o francouzské revoluci. Prolíná se v něm mnoho žánrů. Snažil jsem se, abych je spojil do jednoho celku, který by byl specifický a snad i zajímavý. Tvoří ho jediná věta a pět set poznámek pod čarou. Samozřejmě existuje spousta vzorů ve světové literatuře, u kterých jsem čerpal inspiraci, od Márquezova Podzimu patriarchy přes Brány ráje Jerzyho Andrzejewského po dlouhé věty Friedricha Dürrenmatta – a to byly jen takové přípravy, abych ten zajímavý příběh z období diktatury mohl vyprávět jedním dechem. Ale zase to bude román náročný, bude vyžadovat od čtenáře předchozí průpravu. Člověk, který nebude znát aspoň základní fakta o francouzské revoluci, který nečetl Schopenhauerův Svět jako vůle a představa nebo Umění války Sun-c’ nebo nějaký román o jihoamerické diktatuře, bude lépe, když ten román ani nevezme do rukou.
Doufám, že román bude úspěšný a že bude přeložen i do češtiny. Název zní Srbský bůh Saturn. Je to kniha o tom, že revoluce je jako Saturn a požírá své vlastní děti.

iLiteratura: A je to aluze na Krležova Charvátského boha Marta?
Saša Stojanović: Přesně tak. Chtěl bych umět aspoň tisícinu z toho, co zůstalo po Krležovi.