Hrdlička, Josef: Uvnitř světa

Hrdlička, Josef
Uvnitř světa

recenze literární věda

Nakladatelství Opus vydalo pražskému komparatistovi a vynikajícímu básníkovi Josefu Hrdličkovi po básnické sbírce Loďstvo vyplouvá z temnot (2010) i sbírku esejů. Jsou to eseje na pomezí řeči vědecké a básnické; dílem je to krásná literatura, dílem odborná. Látka Hrdličkova osobního-odborného zájmu je však natolik subtilní, že okamžitě vyvstává otázka, zda by v tomto případě byl čistě vědecký sloh vhodný.

Josef Hrdlička: Uvnitř světa. Opus, Zblov, 2012, 96 s.

Nakladatelství Opus vydalo pražskému komparatistovi a vynikajícímu básníkovi Josefu Hrdličkovi po básnické sbírce Loďstvo vyplouvá z temnot (2010) i sbírku esejů. Jsou to eseje na pomezí řeči vědecké a básnické; dílem je to krásná literatura (Hrdlička připojuje vlastní strhující „kosmogonickou báseň“ Kopřivy a kamení, která se mimochodem od jeho dosavadní básnické tvorby vzrušivě liší, a jakousi parafrázi na petrarkovský text Výstup na Mons Ventosus), dílem odborná. Látka Hrdličkova osobního-odborného zájmu je však natolik subtilní, že okamžitě vyvstává otázka, zda by v tomto případě byl čistě vědecký sloh vhodný.

Německý filozof Hans Blumenberg si kdysi všiml, že určité jazykové obrazy jsou platnější než obrazy „matematického“ jazyka zdánlivě dokonalých definic. Tyto absolutní metafory mají zkrátka schopnost popisovat lépe – a zároveň jsou pro popis určitých entit jediné možné. Nikdo z nás koneckonců neví, co to je, když něco je: na tuto nejstarší filozofickou otázku odpověď nemáme, a přesto se bez tohoto zatím nedefinovaného slova žádná smysluplná komunikace nemůže odehrát.

Toho si je vědomo mnoho literátů a filozofů. Je naprosto v pořádku, že se nad některými Štolbovými charakteristikami (poezie takové Janele z Liků je „čarodějně kypivá, překotná, místy až blábolivě nesrozumitelná, ne však upovídaná“), či pověstným Bílkovým citátem o „zaprděnosti české literatury“ moderní věda trochu ošívá (dodejme však, že ani jeden ze slovutných pánů by zřejmě tyto své výroky za čistokrevně vědecké nepovažoval), neboť poskytují příliš mnoho prostoru pro čtenářskou interpretaci. Blumenberg je vrací do vědecké hry; málokdo by zpochybňoval trefnost, „pravdivost“ Štolbova a Bílkova výroku. Zdaleka to ale nejsou jenom tyto dva případy; částečně pojmovým-nepojmovým aparátem se vyznačuje dílo takového Emmanuela Lévinase (tvář, únava, lenost...), Maurice Blanchota (šum bytí...) a mnoha dalších myslitelů.

Francouzský vědec Gaston Bachelard ve svých známých dílech vede v podobném duchu (klíčovým schématem jsou živly oheň, voda, země a vzduch) analýzu lidské představivosti; hovoří tak například o obraznosti hmoty, obraznosti pohybu, poetice prostoru a snění atd. Hrdličkovy eseje byly psány „bez velkých ohledů na odbornost a žánr“ a lze říct, že jsou na Bachelardových poznatcích (i na jeho způsobu uvažování) přinejmenším poučené; Hrdlička jeho knihy ostatně překládá do češtiny.

Chůze je zřejmě pro Hrdličku v knize Uvnitř světa zásadním tématem, přestože ne jediným. Chůze není jen superzdravá kratochvíle, lék na civilizační choroby. Autor se přiznává, že „v určité chvíli se z chůze stala téměř metoda, kterou jsem se později pokoušel provozovat i doma nad knihami“. V současné české poezii je například patrná dost výrazná skupina „pěších básníků“ (Král, Šiktanc, Hruška, Straka nebo Stöhr ve své poslední sbírce), snad by souhlasili s Hrdličkou, že „za chůze můžeme představu vrátit do času, neboť chůze je analogií plynutí“, je to zkrátka „způsob, jak myšlení vyvést z hlavy do celého těla“.

Chůze má souvislost se zemí i vzduchem (a ten zase např. u Rilkeho s dechem, a tedy i slovem), hmotou a prostorem, k čemuž autora zřejmě přivedl Bachelard. Nejcitovanějším autorem je zřejmě Mácha, podstatný je ale i Hrdličkův jiný oblíbenec, Richard Weiner (jehož básní začíná popis některých specifik a tajů noci, bdění, snění a myšlenek).

Těžiště autorova bádání spočívá v básnictví a filozofii, s lehkostí se ale pohybuje v mnoha literaturách, vědě, malířství, sochařství; cituje Brhadáranjakópanišad, obhajuje stařenku kárající slavného filozofa, který popírá, že svět stojí na krunýři želvy. Jinde zase dožírá svého synka otázkou, co je to svět, a přiznává tak význam „naivnímu pohledu“. Ale ve svých bystrých a neskutečně erudovaných esejích přesvědčuje každého čtenáře, nakolik jsou takové živly, hory, procházka – anebo nohy – zajímavými záležitostmi.

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.