Dagerman, Stig: Německý podzim

Dagerman, Stig
Německý podzim

recenze historie

Švédský autor vyrazil v roce 1946 do Německa, aby odtud napsal sérii reportáží pro noviny. Vznikl soubor stylisticky vybroušených textů, které se snaží komplexně zachytit apokalyptickou atmosféru válkou zničené země.

Krajina trosek
Stig Dagerman
: Německý podzim. Přel. Zbyněk Černík, Mat, Praha, 2013, 145 s.

Nakladatel Ivan Stable má mezi spisovateli jednu srdeční záležitost. Ve svém nakladatelství Mot, zaměřeném na komiksy, pomalu, ale jistě vydává překlady spisů významného švédského autora Stiga Dagermana (1923–54). Trochu to ovšem vypadá, jako by chtěl tuto svou záslužnou aktivitu utajit, Mot knihy pro jistotu neprezentuje ani na webu – snad aby nemátl návštěvníky, kteří zde samozřejmě většinou hledají jiný druh literatury.

Přesto však Dagerman, od jehož dobrovolné smrti v příštím roce uplyne šedesát let, za pozornost stojí. Není třeba zde opakovat životopisné údaje, v souvislosti s touto knihou stačí uvést, že čtyřiadvacetiletý autor, který už měl za sebou velice úspěšné romány Had a Ostrov odsouzených, odjel v roce 1946 do Německa, aby z válkou zničené země napsal sérii reportáží pro švédský deník Expressen.

Německý podzim (Tysk höst) je soubor třinácti takto vzniklých textů, které však nelze považovat za klasické reportáže. Jedná se o stylově vytříbené články, v nichž zachycení často drastických výjevů z různých částí zpustošeného Německa slouží především jako východisko pro autorovy úvahy a výklady. Literární vědec a nordista Radko Kejzlar ve své německy psané studii o švédské válečné a poválečné literatuře píše: „Už od prvních stránek deníku je jasné, že Dagerman je spíše básník a umělec, ale také spíše politik než objektivní pozorovatel a novinář.“1 Dagerman má nepochybně vynikající pozorovatelské schopnosti a své popisy dokáže velmi působivě stylizovat. Na jejich základě pak například vysvětluje, že chudé poválečné Německo ve skutečnosti zdaleka nebylo beztřídní společností, jak se někdy tvrdilo (Chudákův dort), nebo formuluje myšlenku, že lidé jsou v zájmu přežití schopní takřka všeho (Umění klesat). Sklony k sarkasmu skvěle uplatňuje v kapitole věnované denacifikačním soudům (Běh spravedlnosti), kde zároveň kritizuje takto realizované snahy o vypořádání se s nacismem jako absurdní a neúčinné. Snaží se zachytit rozpory v německé společnosti (Rivalové, Nevítaní) nebo najít odpověď na to, jaký je v roce 1946 vztah Němců k poraženému nacistickému režimu (Německý podzim). Stranou nezůstává ani nijak zvlášť utěšená poválečná politická situace Německa (Chladný den v Mnichově) nebo bezradnost a lhostejnost okupačních mocností.

S některými autorovými suverénně prezentovanými závěry je jistě možné polemizovat, jako to, snad až příliš odmítavě, činí ve své publikaci zmiňovaný Kejzlar. Ten silně podtrhuje Dagermanovo politické smýšlení (spisovatel byl značně kritický vůči kapitalismu, od raného mládí se angažoval v syndikalistickém hnutí), označuje texty za „pouze zdánlivě objektivní“, za svého druhu „propagandu“, vyčítá autorovi nedostatečnou znalost kontextu, a dokonce dospívá k závěru, že „Dagermanova kniha ve skutečnosti není žádná reportáž vzniklá obvyklým způsobem, nýbrž spíše předem promyšlená kniha zkomponovaná z politického hlediska, která svým bezpochyby strhujícím stylem měla ovlivnit švédské smýšlení podle autorových představ.“

Jako protiklad k tomuto pohledu lze zmínit nadšenou, emotivní předmluvu spisovatelky Elfriede Jelinek (předmluva vznikla pro nové švédské vydání knihy z roku 2010). Ta se nad objektivitou či historickou přesností Dagermanových textů v nejmenším nepozastavuje (těžko ostatně říci, nakolik se dá v případě takovéto knihy objektivita požadovat), zato vzletnými slovy chválí autorův pronikavý pohled na okolní svět a jeho pochopení pro trpící a přežívající, a to i ty, jejichž utrpení se považuje za „zasloužené“.

Německý podzim tak může zaujmout hned z několika důvodů. Jednak dosti výjimečným tématem – textů, které by se snažily takto komplexně zachytit apokalyptickou atmosféru Německa těsně po válce, nevzniklo mnoho. Za druhé je skvěle napsaný, takže podobně jako v dalších autorových knihách nezbývá, než obdivovat Dagermanovu schopnost formulovat paradoxy, gradovat text k pointě, zkrátka elegantně a neomylně uhodit hřebík na hlavičku. A do třetice čtenář s určitým povědomím o historii a politické situaci 40. let 20. století může porovnat své znalosti s Dagermanovými postřehy a procvičit si kritické myšlení.

1. Radko Kejzlar: Literatur und Neutralität: Zur schwedischen Literatur der Kriegs- und Nachkriegszeit. Helbing u. Lichtenhahn, Basel 1984, s. 166–175. Úryvky přel. Marie Voslářovázpět

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 146 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 15.01.2014 22:30
Dagerman, Stig: Německý podzim
Zmiňované Kejzlarovy námitky vůči Dagermanově knize absolutně nechápu. Spisovatelovu údajnou kritičnost vůči kapitalismu - jakkoli by na ní měl právo - jsem nepozoroval (ani v pasážích, kde píše o voličích v prvních poválečných volbách a o kampani politiků), jestliže Kejzlar mluvil o "zdánlivé objektivitě... textu", musím se ptát, jak vypadá ta "nezdánlivá" a jestli to není jen iluze. Nevím také, co je to "reportáž vzniklá obvyklým způsobem" a jak se v konkrétních příkladech (např. v tom Dagermanově) odlišuje od "knihy zkomponované z politického hlediska". (Soutěžní otázka: Je Orwellův Hold Katalánsku "objektivní" nebo psaný z "politického hlediska"?) Myslím, že nějaké názory si s sebou vždycky neseme, otázka je jen, zda jsme ochotni pod tíhou faktů je korigovat. Já jsem u Dagermana právě ocenil jeho konkrétnost, názornost a nepředpojatost, a zejména pak postoj k poraženým Němcům, které nepřikrašluje, ani přísně nesoudí. Jestli se něco jako ponorný proud dere na povrch textu, pak je to soucit s obyčejnými lidmi, kteří na válku vždy doplatí. Pokud Dagerman vyjadřuje pochybnosti nad jednotlivými denacifikačními procesy, pak jeho postoj neznamená obhajobu všech obviněných, nýbrž údiv nad formálností procesů a nesmyslnými byrokratickými až fraškovitými "rituály" při nich. A především si autor silně uvědomuje fakt, že jde o trapně tiviální případy, že v síti uvízly převážně malé ryby. Budoucnost ukázala, že mnoho dozorců z koncentráků či vojáků, dávajících rozkaz k popravám civilistů, se tehdy před tyto bizarní a neúčinné tribunály vůbec nedostalo (zpravidla včas zmizeli v odlehlých končinách) a byli souzeni - pokud vůbec - až po mnoha desetiletích. Zpravidla už jen jako nemocní, útrpnost budící starci... Myslím, že Německý podzim je tematicky i úrovní zpracování (např. v nenápadném, ale funkčním pointování) vzácná kniha, jejíž české vydání bylo vloni pro mne jedním z nejpříjemnějších překvapení.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 3361x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce