Proč zrovna já aneb být tátou není žádná věda? (in Psychologie dnes)

Proč zrovna já aneb být tátou není žádná věda? (in Psychologie dnes)

článek sociologie

Když jedna z prvních pražen vyrušila potměšile vyhlížejícího obyvatele jeskyně při broušení pazourku radostnou zprávou, že se stane tatínkem, narazila na prudkou nedůvěru vyjádřenou zabručením: Proč zrovna já? „Po několika tisíciletích přemlouvání“ ho prý konečně přesvědčila o tom, že tu nějaká souvislost mezi zrozením jejího dítěte a jeho obětavým nasazením před devíti měsíci přece jen byla.

Proč zrovna já aneb být tátou není žádná věda?

Když jedna z prvních pražen vyrušila potměšile vyhlížejícího obyvatele jeskyně při broušení pazourku radostnou zprávou, že se stane tatínkem, narazila na prudkou nedůvěru vyjádřenou zabručením: Proč zrovna já? „Po několika tisíciletích přemlouvání“ ho prý konečně přesvědčila o tom, že tu nějaká souvislost mezi zrozením jejího dítěte a jeho obětavým nasazením před devíti měsíci přece jen byla. To alespoň tvrdí Dietrich Schwanitz ve své knize Muži: výzkum živočišného druhu. Jeho podezření ohledně onoho hypotetického rozhovoru nemůžeme vyvrátit ani potvrdit, o lecčems ale svědčí to, že podle katalogu Národní knihovny ČR paradoxně první samostatný český titul, který se týká otcovství, poskytoval návod na to, jak se otcem nestat, respektive jak se vyhnout tomu, být za něj z hlediska práva označen. Kniha z roku 1906 totiž nesla název Jak lze se ubrániti žalobě na uznání otcovství k dítěti nemanželskému: populární výklad o dětech nemanželských, o jejich právech, o povinnostech rodičů k nim a o řízení soudním, pokud zjištění nemanželského otcovství, jakož i povinností nemanželského otce se týká. Schwanitzem naznačený přístup ve stylu Proč zrovna já? měl, jak vidno, každopádně velmi tuhý kořínek…

Další spisek pojednávající o problematice otcovství složil katolický kněz a autor četných náboženských spisů Karel Balík (1875–1930). Ve svém Otci: knize pro otce neradí, jak se vyhnout odpovědnosti za vlastní potomky, naopak ve smrtelně vážném tónu nabádá: „Milý otče! U oltáře podal jsi ruku a srdce ženě… Když kněz ovinoval štolu kolem ruky tvé a tvé nevěsty, uděloval ti Bůh, z něhož všeliké otcovství na nebi i na zemi se jmenuje, částku svých božských práv. Bůh dal právo, dal i povinnosti. Žena a děti staly se ti novým světem. Pro ně máš žíti, pracovati, obětovati se a je jako oči své opatrovati. Plníš-li věrně tyto povinnosti, nabýváš nároku na příjmení dobrý otec.“ Balík dále důtklivě nabádá, že muž, který je „dbalý svých povinností k rodině, hostinců denně nenavštěvuje, poněvadž v nich utrácí 1. zdraví, 2. dobrou pověst, 3. čas a 4. peníze“. Text celkově představuje poněkud bizarní směs, v níž se odkazy na exemplární příběhy s hrdiny a hrdinkami jako „chalupnice Ptáčková“ mísí s citáty z Xenofonta.

V moralistickém duchu se nesly i knihy Zdeňka Záhoře (1881–1931), publicisty a gymnaziálního profesora francouzštiny a němčiny. Toho v jeho spisku Pohlaví – láska – otcovství zajímaly hlavně otázky „nečisté“ sexuality, takže v souladu s dobovým názorem varuje před tím, že ten, kdo onanuje, „hřeší proti svému zdraví a duševní rovnováze“. Budoucí otce vyzývá: „Zachovejme čistý vztah k dívkám.“ Správný muž se podle něj nedotkne nevěstky, aby „zárodek choroby nepřenesl někdy na svou ženu“. Z doby komunismu si zaslouží pozornost několikrát přetiskované publikace sociologa Jaroslava Kapra (1933–2003). Podle M. Petruska to byly knihy mimořádně úspěšné, byly projevem autorovy rezignace na systematickou práci v oboru, která mu byla režimem znemožněna, a zvláštní také jako útěk do „privatissima“. Jsou psané s nadhledem, s minimálním vlivem dobové ideologie, ale zato se sympatizujícími zmínkami o tom, že za mořem vzniklo „Hnutí pro osvobození mužů“ (seznámil se s ním během svého pobytu v Americe v letech 1968–1970). Autorovo základní poselství bylo celkem povzbudivé: „Jste lepším otcem, než si myslíte. I nám otcům je vrozeno otcovství. Navíc, moderní věda ukazuje, že to, co dělají rodiče instinktivně, je často pro děti to nejlepší.“ Realisticky připravuje budoucího otce třeba na vzhled jeho novorozence: „Navzdory tomu, že matky, babičky a tetičky říkají, jak je krásné, nevypadá příliš esteticky. Především je pohled na ně barevným zážitkem, protože... jeho kůže je symfonií žluté a červené.“ Odvažuji se tvrdit, že v něčem jde o knihy stále aktuální, i když třeba Kaprova rada, že v otázce otcovství dítěte „vám nezbude nic jiného, než věřit své ženě, která to ví nejlépe“, jsou dnes jistě už i jiné možnosti...

Zato spektrum titulů, které k tématu začaly vycházet po roce 1989, je nepřeberné, a to od autorů domácích (Eduard Bakalář), ale hlavně těch zahraničních. Opět zde najdeme knihy velmi vážné: publikace Budeš táta! sice jako by svým názvem vyjadřovala nadšení, ale autor se spíše snaží vyjmenovávat všechny možné negativní scénáře, které můžou nastat. Tak hned v úvodu radí, aby budoucí otec nezapomněl na závěť: jakmile se narodí dítě, ta se prý stává „naprosto nezbytnou“ (možná jsem jako otec dvou dětí nezodpovědný, ale dokud jsem knihu neotevřel, opravdu mne něco takového nenapadlo a závěť nemám dosud). Další autoři se naopak ostentativně vymezují proti příručkám sepsaným profesionály, které podle nich líčí otcovství příliš idylicky, což ovšem – jak jsme viděli – není pravda, někdy spíše naopak. Tak John Crace píše v knize Poplach, dítě!: průvodce otcovstvím pro neurotiky, že v daných knihách je například sex s těhotnou manželkou zpravidla líčen jako nádherný a přirozený, ale nenajdeme v nich zaznamenány autentické výkřiky jako „Nemůžu dýchat“ nebo „Nesahej na mne, ty chlípné zvíře“.

Ve skutečnosti ovšem třeba Mal Peache v jedné z těch klasičtěji pojatých knih, Ahoj, tati: praktická příručka pro nové tatínky (i ty nevlastní), radí řešit nedostatek sexu onanováním (hle, jaký posun od textu Zdeňka Záhoře). I když – upřímně řečeno – jeho rada probrat s manželkou, zda a které k tomu používat stimulační pornostránky, patří opět do říše trochu idealizovaných představ. V téže knize autor tvrdí, že být tátou není žádná věda, „jen se to tak někdy může zdát“. Český spisovatel Pavel Brycz – jako by ho vzal za slovo – se ovšem označil právě za „docenta tátologie“ a vydal už dvě knihy tohoto „oboru“. Střídá se v nich ironie s nelíčeným patosem, třeba když líčí chvíli, kdy konečně všechny jeho děti, které má ten večer na starost, spí: „Posviťte si na své děti dumlající palečky a vrnící v nějakém slastném snu a najednou nemusíte hledat na DVD Zachraňte vojína Ryana, abyste cítili hodně chlupatý knedlík v krku, a slyšíte velebnou hymnu, prapor stoupá na stožár a cítíte se jako největší a nejšťastnější chlap na světě.“ Svěřuje se s tím, že už opustil svět kategorických soudů a učí se přijímat kompromisy, a tak i svoje city k ženě vyjadřuje docela konvenčně (proč ne – pro ženy je podle mých zkušeností lepší, když partner vyjadřuje emoce konvenčně, než kdyby je nevyjadřoval vůbec): „Bývaly časy, kdy bych jako mladistvý intelektuál nepustil 14. února do srdce žádný cit kromě rozhořčení, že mi nějaký zkomercionalizovaný importovaný svátek nařizuje pět o lásce jako provensálský trubadúr. Teď vymýšlím dárek pro manželku, zařizuji hlídání dětí a stůl pro dva a činím tak rád. S importem si už hlavu nelámu! A klidně si to střihnu znovu v březnu i v květnu...“ Jindy je těžké rozlišit, nakolik jsou jednotlivé pasáže myšleny vážně. Například když si stěžuje, že se stává „nemilým, byť stále častějším zvykem v českých domácnostech užívat manželskou postel nikoliv k spravedlivému spánku či vášnivému milování, ale k trýznivým genderovým hovorům mezi pohlavími. Řeší se vztahy na pracovišti, výchova dětí, příští dovolená, účty, kariéra, odsátí tuku či zvětšení poprsí.“ V rozporu se všemi dnes uváděnými pravidly správné partnerské komunikace, podle nichž má muž ženě především naslouchat, Brycz radí: „V zájmu zachování chlapskosti si dopřejte raději hluboký spánek. A aby žena necítila choutky skutečně si po celodenní honičce trochu promluvit, dejte si na viditelné místo urnu s popelem svého patriarchy. Jakýkoliv mužský nebožtík z vaší rodiny postačí, aby se mlčelo, krásně a z piety, za světem, který býval a už není!“ Co se týká výchovy dětí, připouští, že muž je ten, který dětem v nepřítomnosti maminky může poskytnout „moratorium na mytí vlasů, uší, čištění zubů a podobné nepříjemnosti“. A pokud vím, nepomýšlí na sepisování závěti, ale zato přiznává, že vyčerpání a stres spojené s dětmi mohou vést ke specifickým formám rituálního jednání: „Ve chvíli, kdy se jdou po padesáté první napít, ječí a vzájemně se budí, třikrát se počůrají a nejmenší vříská, protože chce přebalit (už zase!), musí i chlap ze železa začít zpívat: ,Hare Krišna, Krišna Hare, Hare Rama, Hare Rama…‘“

V podobném duchu se ovšem nese i dříve vydaná publikace Táta: ideální dárek pro novopečené otce!. Její autor, novinář Constantin Gillies, se v ní nesnaží distancovat od seriózních návodů, jak být správným otcem, ale spíše od specifického druhu otců, které označuje jako ňoumy a měkoně. Vyznačují se tím, že si do kanceláře berou a viditelně vystavují obrázek, který jejich dítě malovalo, a pro svého potomka používají výrazy jako „malý zázrak“. Uvádí i některé praktické návody, na které jsem já osobně přišel nezávisle na něm také, třeba že na dětské hřiště je lepší brát „dostatek plastových krámů“, aby se daly půjčit i ostatním dětem a předešlo se tak hádkám (a že je dobré smířit se s tím, že skluzavka je pro děti primárně „plocha, na kterou se zezdola hází kamínky a písek“). Autor radí plně se zapojit do výchovy dítěte, ale svým vlastním, specifickým způsobem: zatímco matky podle něj ve vztahu k dítěti zaujímají roli služebné (s čímž by se dalo jistě polemizovat), úlohou otce je zajišťovat „zdravou míru zanedbanosti“ (v oblasti hygieny se shoduje s Bryczem, jen dodává trochu nadsazené podrobnosti, totiž že děti s oblibou olizují záchodovou štětku, ale rychle uklidňuje: „slípky, které šmirgují byt hadrem namočeným v dezinfekci, jen uvolňují cestu alergiím“). Vtipně líčí, jaké nepřátelské reakce může jeho péče o dítě vyvolávat: ostatní otcové ho nenávidí, protože mají špatné svědomí; prarodiče ho nenávidí, protože v něm vidí flákače; ostatní matky ho nenávidí, protože „jejich fešák zdrhl do kanceláře“, nebo „i tebe považují za ňoumu“ (z vlastní zkušenosti dodávám: závist maskovaná jako opovržení se pak může týkat i příslušné manželky či partnerky, s tím, že „ta si to tedy dovede zařídit“). Naštěstí ne všechny matky to vnímají stejně a autor pro jistotu radí, jak vyrazit na hřiště, aby jako otec „obstál před sexy maminkami“; rozlišuje ovšem i další typy matek, hlavně zmíněné „slepice obranářky“, od kterých radí držet se dál.

Kromě zmíněných velmi konkrétních publikací ovšem dnes probíhají i teoretické debaty o „konstruování maskulinní identity v minulosti a současnosti“. V jedné z nich sociolog Martin Fafejta upozornil na to, že „instituce otcovství je oproti mateřství méně sociálně kodifikována“, takže vinou přetrvávání starších tradic tak „pro ženy mohou být pečovatelské podoby maskulinity nepochopitelné a nepřijatelné, dokonce se mohou cítit netradiční maskulinitou poškozovány“ – možné vysvětlení Gilliesem uváděné trojí nepřátelské reakce. A pak ovšem zaznívají i hlasy zvěstující „soumrak otců“, případně se další opovržlivě pošklebují „mužům přebalujícím kojence“, které označují za další „mámu s pindíkem“, přičemž se podle nich nabízí otázka, zda-li je takový muž „vhodným reprezentantem mužského identifikačního vzoru v rodině a zda si přítomná doba vůbec podobný vzor přeje“ (S. Komárek). Jiní, jako autoři brožury Aktivní otcovství, naopak píší o „mateřském“ otci, tentokrát v pozitivním slova smyslu, a opatrně konstatují pozvolný „návrat otce do intimního rodinného společenství, do intenzivních a pečujících vztahů“ (Hana Chmelařová). Dilema mužů, o nichž pojednávají v současné době vydávané příručky, už nemusí znít tak, jak bylo citováno na začátku tohoto článku, ale může mít třeba tuto podobu: Proč zrovna já jsem takový blbec, který chodím s dětmi ven tak často, že už si na to manželka až příliš zvykla?

Literatura

Karel Mareš: Jak lze se ubrániti žalobě na uznání otcovství k dítěti nemanželskému: populární výklad o dětech nemanželských, o jejich právech, o povinnostech rodičů k nim a o řízení soudním, pokud zjištění nemanželského otcovství, jakož i povinností nemanželského otce se týká. Alois Hynek, Praha, 1906, 56 s.
Karel Balík: Otec: kniha pro otce. Dědictví svatojanské, Praha, 1919, 222 s.
Zdeněk Záhoř: Pohlaví-láska-otcovství: pro mužský dorost od 15 let, Kvasnička a Hampl, Praha, 1923, 68 s.
Jaroslav Kapr: Nastávající otec. Mladá fronta, Praha, 1984, 184 s.
John Crace: Poplach, dítě!: průvodce otcovstvím pro neurotiky. Columbus, Praha, 1997, 180 s.
Eduard Bakalář: Průvodce otcovstvím, aneb, Bez otce se nedá (dobře) žít. Vyšehrad, Praha, 2002, 215 s.
Dietrich Schwanitz: Muži: výzkum živočišného druhu, Prostor, Praha, 2009, 336 s.
Pavel Brycz: Tátologie, aneb, Rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit. Mladá fronta, Praha, 2011, 220 s.
Mal Peachey: Ahoj, tati: [praktická příručka pro nové tatínky (i ty nevlastní)]. Jan Melvil, Brno, 2007. 240 s.
Lukáš Sedláček, Kateřina Plesková (eds.): Aktivní otcovství. Nesehnutí, Brno, 2008, 60 s.
Constantin Gillies: Táta: ideální dárek pro novopečené otce!. Fragment, Praha, 2011, 168 s.
Radmila Slabáková et al.: Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti: koncepty, metody, perspektivy. NLN, Praha, 2012. 542 s.
Vincent Iannelli: Budeš táta!: 150 tipů a triků pro novopečeného tátu. Jota, Brno, 2013, 208 s.

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopisu Psychologie dnes 01/2014
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce časopisu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4519x

Inzerce
Inzerce