Regener, Sven: Ještě jedno, pane Lehmanne

Regener, Sven
Ještě jedno, pane Lehmanne

recenze beletrie zahraniční

Román Svena Regenera Ještě jedno, pane Lehmanne (v originále Herr Lehmann neboli Pan Lehmann) je příkladem knihy, jejíž čtenářské vnímání a ocenění je velmi závislé na tom, s jakými očekáváními a přáními se k textu přistupuje. Chtěli jsme si „počíst“, případně se seznámit s trošku jiným prostředím, než na jaké jsme zvyklí? Nebo od knihy očekáváme hlubší sondu do nitra člověka a společnosti, jakož i originální koncepci prózy a výrazný estetický zážitek z autorova stylu?

Sven Regener: Ještě jedno, pane Lehmanne. Přel. Jana Zoubková, Doplněk, Brno, 2009, 216 s.

Shrnující výraz bestseller označuje populární, výborně prodejnou literaturu, ale nemůže vyjádřit značné rozdíly, jež mezi různými jejími typy najdeme. Tato nálepka slouží především jako reklamní slogan, který má přitáhnout potenciální čtenáře. Nerozlišuje se přitom, zda jde o knihu prodávanou ve světě v desítkách milionů výtisků, či o knihu, které se u nás prodalo sotva 30 000 kusů. Už z podstaty lze bestsellery dělit na ty, které fungují celosvětově, a takové, které se dobře prodávají pouze v jedné zemi nebo jazykové oblasti, někdy dokonce jen v jistém kraji či městě. O členění bychom se pochopitelně mohli pokusit i podle jiných měřítek, třeba zda jde o bestseller záměrný, výrobek dělaný podle jistého „mustru“ za účelem kasovního úspěchu (byť ten se pochopitelně dostaví jen v nepatrném zlomku pokusů), či bestseller bezděčný, netypický, který zafungoval překvapivě. Známe bestsellery staré tisíce let, a přitom nezastarávající (Bible, Korán), s nezpochybnitelnou uměleckou hodnotou (Pán prstenů J. R. R. Tolkiena, svého času ale třeba i mimořádně čtený román Herzog Saula Bellowa), a pak ty na jedno léto či Vánoce.

Románu Ještě jedno, pane Lehmanne se prodalo v Německu přes milion výtisků a stal se tam bestsellerem. Byl přeložen i do řady dalších jazyků, ale velký úspěch se v jiných zemích neopakoval. Autor knihy Sven Regener je vlastně spisovatelem „na půl úvazku“. Dlouhou dobu působil jako zpěvák, kytarista, trumpetista a textař v kapele Element of Crime a nahrávat a koncertovat nepřestal ani po svém literárním úspěchu. Uplatňuje se také jako scenárista: do filmové podoby převedl i Pana Lehmanna (režie Leander Haussmann, Německo, 2003) a při tom si pohlídal věrnost adaptace jak z hlediska dějového, tak myšlenkového.

Děj románu je pevně umístěn do Berlína, konkrétně do rázovité přistěhovalecké čtvrti Kreuzberg, a zprostředkovává čtenáři genius loci jeho barů, hospod, ulic, pestrého společenství obyvatel. Jde ovšem již o dílo do značné míry historické, odehrávající se v přelomovém roce 1989, kdy se hroutily režimy zemí tzv. sovětského bloku, včetně Německé demokratické republiky.

Román je postaven na co nejautentičtěji znějících dialozích. Popis prostředí a zevnějšku postav je střídmý, místy je vynechán úplně. Myšlenkové pochody jsou vypsány pouze u ústředního hrdiny. Chybí autorské komentáře a úvahy. Dílo má epizodický charakter, jde o jakési – do jisté míry – samostatné „výstupy“. Charakterem textu, který můžeme chápat jako román i jako cyklus povídek, důrazem na dialogy a „one man show“ hlavního hrdiny nám Regenerova kniha může připomenout třeba i u nás vydané texty Jerzyho Pilcha či některá díla Josefa Škvoreckého, zejména pak Prima sezonu. Společný má s nimi i humor, v Regenerově případě více situační než slovní. Text se však brání zařazení mezi „humoristickou literaturu“, u tohoto humoru (někdy nenásilného, jindy poněkud chtěného) jde spíše o přidané „koření“. Nebezpečím tohoto typu literatury je sklon k figurkaření, jež v Regenerově románu najdeme naštěstí spíš jen v náznaku (např. v portrétu hrdinových rodičů). Zabránit by tomu mohl alespoň občasný moment surovosti a naturálnosti (jak s ním pracoval ve svých lepších textech např. Charles Bukowski), který se však u Regenera, vzhledem k zvolené rozverné poloze prózy, nemůže uplatnit.

Základní „dětinský“ fór, že hlavnímu hrdinovi Franku Lehmannovi říkají jeho kamarádi příjmením, je spisovatelem poněkud předimenzován a omílán až do omrzení. Řada scének má ambice stát se pro určitou čtenářskou komunitu kultovními. Jde např. o úvodní výstup (od nějž prý začal autor svůj román teprve odvíjet), v němž se pan Lehmann nemůže zbavit neforemného psa a jako správný barman jej napájí whisky. Filmové scénky (např. ze snímku Quentina Tarantina Pulp Fiction) pak připomíná dohadování o tom, zda si v jedenáct dopoledne dát „americkou snídani“ (vejce na slanině a osmažené brambory), nebo vepřovou. Podobně vystavěné jsou i pasáže, v nichž se řeší, zda má vepřová být s kůrkou, nebo bez ní. (Regenerova upovídanost přitom výrazně kontrastuje se stručností, s jakou stejnou banalitu pojednává David Lodge v Profesorských hrátkách.)

Pro zápletky románu Ještě jedno, pane Lehmanne je charakteristická jistá stereotypnost. Většina z nich by se dala shrnout jako nehody pana Lehmanna. (Vzpomeňme v této souvislosti na Cervantesova Dona Quijota a Erenburgova Lazika Rojtšvance, kteří však zpravidla dopadají hůř než berlínský barman.) Hrdina má konflikt se psem, s šéfem „teploušské hospody“ Detlevem, s řidičem autobusu, s pohraničníkem NDR apod. (Podobně jako u Škvoreckého v Prima sezoně souvisí všechny zápletky s jedním tématem – snahou hlavního hrdiny dostat nějakou dívku do postele...) Přesto najdeme v Regenerově románu dva nosné motivy, byť i ty nabývají podoby hrdinových nehod: Lehmannův vztah k „nejlepšímu příteli“ Karlovi a ke „krásné kuchařce“ Katrin. Oba znamenají pro hrdinu knihy zatěžkávací zkoušku, neboť o Karla se v době jeho osobní krize musí postarat a „kopačky“ od Katrin hned tak nepřebolí. Závěr díla je ovšem smírný, otevřený. Symbol zbourané zdi, která padla mezi dvěma částmi Berlína, a stává se tak novým začátkem, platí i pro hlavního hrdinu. I před ním se otevírají nové možnosti. „No tak vyrazím, pomyslel si. Však už se to nějak vyvrbí“ (str. 207).

Zbývá otázka: Kdo je vlastně Frank Lehmann? Označení „Oblomov z Kreuzbergu“, které použil v názvu doslovu jeho autor Jaroslav Rudiš, je poněkud zavádějící. Zatímco Gončarovův Oblomov je plný krásných ideálů, ale chronicky stoná na nedostatek vůle a rozhodnosti, Regenerovu panu Lehmannovi nechybí aktivita a ochota riskovat. Není ale připraven podřídit svůj život pachtění za kariérním vzestupem. Současně ovšem Lehmann není žádný Švejk, který by byl za každé situace v pohodě, ve věčně dobrém rozmaru. Ctí přátelství, má rád ženy, rád se napije a občas i pohádá či popere, ale je na něj spolehnutí. Velké dějiny jdou kolem něj, ty malé spoluutváří. Sven Regener vytvořil v panu Lehmannovi dnešního „jedermanna“. Možná právě „nekulturnost“ této postavy oslovila čtenáře: vždyť většina z nich nejsou žádní intelektuálové. Spisovatel promítl do svého hrdiny mnohé vlastní pocity i fragmenty životopisu (přestože, jak zdůrazňuje, v hospodě nikdy nepracoval), snažil se jej vylíčit jako ne vždy příkladného, zato sympatického „chlápka“. Otázka je, zda právě signalizování sympatičnosti Franka Lehmanna není místy až příliš okaté a vůči čtenářům i dnešním liberálům podbízivé. Třeba ve scéně, v níž pan Lehmann vyjádří nechuť jít do „teploušský hospody“ Bubliny, se může zdát, že hrdina trpí dnes těžko odpustitelnými předsudky. Později jsme však Regenerem „uklidněni“: pan Lehmann, opuštěný svou vyvolenou, nachází spřízněnou duši v homosexuálním kolegovi Sylviovi.

Román Svena Regenera Ještě jedno, pane Lehmanne se u nás rozhodně žádným bestsellerem nestal. Nakladatelství Doplněk, které jej vydalo v rámci řady překladové prózy (v níž ovšem výrazně převažuje norská literatura), udělalo pro prodejnost svazku jediné. Vsadilo na změnu titulu a spolehlo se na to, že tím národ pivařů zaujme. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry se množina milovníků hospod protíná s množinou čtenářů beletrie. Každopádně je faktem, že kniha se v některých knihkupectvích doprodávala ve slevách. Proto je velmi nejisté, zda se v českém překladu dočkáme dvou dalších Regenerových knih, které tvoří s Panem Lehmannem volnou trilogii, tedy románů Neue Vahr Süd (2004) a Der Kleine Bruder (2008), jakož i nejnovějšího spisovatelova díla Magical Mystery oder die Rückkehr des Karl Schmidt (2013), jehož hrdinou je – jak název napovídá – nejlepší přítel Franka Lehmanna.

Dobré čtivo nemusí být vždy bestsellerem. Chyba však je, když se z důvodu nedostatečné propagace dostává do rukou nanejvýš vážným zájemcům o literaturu, které tento typ literatury ne vždy plně uspokojí. Méně nároční a vyhranění čtenáři, jejichž vkus by mohla kniha kultivovat, se o ní ovšem z víceméně vnějších příčin často ani nedozvědí. Regenerův Pan Lehmann by se u nás zřejmě ani při sebelepší propagaci bestsellerem nestal, na to je příliš specifický. Nezapomínejme však, že autor jej nepsal pro intelektuály.

 

© Oto Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2028x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce